Skláři/X.

Skláři Karel Klostermann
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha : Jos. R. Vilímek, 1896 nebo 1897. s. 183–197. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Všech těch věcí dotýkal se starý Haslinger, mluvě k svému drahému obrazu, vykládal mu to široce, tázal se ho, zda to schvaluje, zda nemyslí, že to není úplně v pořádku.

„A víš, má zlatá,“ pravil, „já bych soudil, že starý pán je trochu slabý vůči své paní dceři. Já bych myslil, že nikdo nemá býti nesmiřitelným, byť urážka byla sebe palčivější: Když Bůh sám trestá, nemá trestat člověk a má se smířiti! Ať byl muž jakýkoli, doráží-li naň smrt, žena stůj mu po boku, její měkká ruka ať mu poslouží. Tak aspoň zdá se mi, ale já nechci nikoho ničím vinit, nejméně Jezerenského pána, který je jinak učiněná dobrota. Ale pořád mi připadá, že by mohl přinutit svou dceru, aby dostála své povinnosti. Vidíš, moje drahá, já ty naše kluky mám taky rád, o tom jsi přesvědčena, ale za podobných okolností bych je hnal z domu, natož potom dceru, kdybychom jakou měli… Ale já jsem hloupý, nevím… je možno, že ta jeho kalvínská víra zapovídá panu Chablé jednati, jak bych jednal já. Bůh to suď.“

Se svým synem Antonínem staroch rozmlouval podobným způsobem.

To byl hoch, ten Antonín! Krev a mléko ve tváři, jasné modré oči, obličej, že krásnějšího nebylo daleko široko, urostlý jako jedle. A „Hochgestreng“ řezenský pan řiditel ústavu nejen že ho opatřil vědomostmi, jež starého Haslingera ohromovaly, ba vycepoval ho i v jeho chování a způsobech, že cos podobného bylo lze viděti jen v Jezerném a na žádném jiném místě po celé Šumavě.

Šest let Antonín pobyl v Řezně a když se vrátil jako devatenáctiletý mladík, divil se mu starý otec a samým divením nevěděl, jak mu utekl první rok po návratu synovu. Jan přišel tehda také, ale ten starému tak se nelíbil. Nebyl ani tak hezký ve tváři, ani tak hovorný, ba spíše uzavřený v sebe, vězel stále v knihách, nudil se doma, toužil zase do světa a nestaral se o zdar otcovského závodu. Ba jednou i prohodil, že by byl raději studoval něco jiného než obchodní vědy: vedení knih že je práce, která v ničem se neliší od roboty poddaného sedláka. Haslingerovi se zdálo, že za těmi slovy se skrývá výčitka, a proto mu řekl:

„Chtěl-li jsi být doktorem, proč jsi mi to neřekl? Já bych ti nebyl bránil.“

A syn na to:

„Dříve jsem s to neměl rozum a když jsem ho dostal, bylo pozdě. Ale vy, drahý otče, nermuťte se z toho! Zůstanu vám vděčen do smrti. Spřátelím se jistě se svým stavem, ale zde, v těchto malých poměrech, nezůstanu. Půjdu do velkého světa. Hanby se se mnou nedočkáte. Zatím půjdu studovat dále; vím, že mi chybí ještě mnoho.“

Otec byl úplně srozuměn se záměry Janovými, ač nepochopoval, nač člověk má potřebí tolika vědomostí. On zajisté jich neměl stý díl a přece se mu dobře vedlo. Ovšem, časy byly jiné; kočující skláři na příklad zmizeli úplně, jako by jich nikdy nebylo bývalo, a on přec v dobách svého mládí nedovedl ani si představiti, že sklárna se nemusila posunovati s místa na místo; sklárna chodila přec za lesem a nikoli dříví za sklárnou. Kdyby mu byl někdo dříve tvrdil, že se to obrátí, byl by ho prohlásil za blázna; a sám během času tohoto se dočkal opaku!

Jan tedy zase odjel, a Antonín zůstal na dobro u otce. Tři roky po svém návratu vedl závod skoro sám, starý více a více ustupoval do pozadí, přenechávaje synovi volnou ruku. A syn vedl si vzorně.

„Má to v ruce,“ tvrdíval otec; „kdo by to řekl? Šest let ležel v knihách, psal, počítal a trápil si hlavu a nezapomněl zacházeti s píšťalkou. Vyfoukne sklenici jako kterýkoli starý sklář, jenž od svého mládí nedělal nic jiného.“

Co konal Antonín v příčině dopisování a jak zakládal nové knihy, toť ovšem byly věci, jimž starý Haslinger pouze se divil, nemaje o nich nejmenšího posudku. V němém úžasu bral činnost synovu k vědomosti, netroufaje si ani hlesnouti. Pokud se týkala práce v závodech a výroby, tuť staroch ovšem i na dále ještě rozhodoval, a syn ochotně uznával bohaté jeho zkušenosti a podroboval se jim s ochotou. Nicméně nepouštěl s mysli, že jinde výroba skla po praktické i umělecké stránce všelijak se zdokonalila a že by leccos nového, výhodného mohlo se zavésti. Do ztraceného, od světa odloučeného zákoutí šumavského jen stěží se dostávaly novoty, ať byly zlé nebo dobré. Domlouval v té příčině otci a pronesl přání, podívati se do světa, do Nizozemska, do Francie. Starému Haslingerovi se nevidělo, že by jeho závod měl potřebí nových zavedení: obchodu se dařilo, a zakázky se jen hrnuly; přes to přistoupil k synovu náhledu, že nezbytně třeba všímati si pokroků časových, a Antonín odjel do ciziny, hojně opatřen penězi. Skoro rok se potloukal světem, a třeba doznati, že se vrátil s bohatými zkušenostmi.

Jedva zase byl doma, počal zaváděti všelijaké opravy, přestavovati pece, prováděti chemické rozbory a změny v materiále; otec kroutil hlavou, ale nenamítal ničeho; připadal si ohromně omezený vedle tohoto mladíka, který mluvil jako kniha a počítaje, házel ciframi, až starému v hlavě se vířilo.

Dva roky po svém návratu z cest pan Antonín Haslinger zajel si do Jezerného; učinil tak, puzen jsa jednak vlastní zvědavostí poznati dům a závod nejznamenitějšího těch dob člověka na celé Šumavě; jinak také proto, že otec mu k tomu domlouval. Starý Haslinger totiž po celý čas, který uplynul od doby, kdy byl návštěvou v Jezerném, choval v mysli myšlénku, spatřiti po boku synově manželku ze vznešeného tohoto rodu.

„Nejmladší dcera už dorostla,“ pravil svému synovi; „kdybych se dočkal štěstí, přivítati ji zde na své půdě jako tvou choť, odešel bych spokojeně za tvou matkou, synáčku! Věř mi, takových lidí není na světě druhých! Učiněná vznešenost, dobrota a laskavost…“

„Ale, tatínku,“ odvětil syn, „pomněte, jaké panstvo, jací vznešení lidé se tam scházejí, a jakého zármutku se dožili s Jahodou. Dcera Chabléových nekvete pro našince.“

A starý odvětil se vší hrdostí otcovskou:

„Ty nejsi Jahoda!“

„Vždyť jste sám několikráte řekl, že neschvalujete jednání paní Lucilie Jahodové, že pan Chablé sám by ji měl přinutit, aby se vrátila k nemocnému manželovi a aby mu odpustila, čím proti ní se provinil.“

Staroch poněkud se zamyslil.

„To je tak,“ pravil po chvíli. „Já soudím, že žena, ať se stalo cokoli, nemá opouštěti muže nemocného, umírajícího; než, jiný soudí za jistých okolností, jichž já neznám, snad jinak. Buď si jak buď, ty nejsi Jahoda a nebudeš se chovati jako tento, a Chabléovi jsou, čemu se říká, vznešené panstvo. Já pronáším svoje mínění, pokud se týče jednotlivého případu; může býti, že pochybili, avšak nepřísluší mi, abych proto je odsuzoval. Každý člověk pochybí ve svém životě.“

Mladý pán jel tedy do Jezerného. Přijali, uvítali ho tam s onou srdečnou, širokou pohostinností, s jakouž vůbec každému hosti otvírali dům svůj. V Jezerném každý se cítil doma, nikdo se neubránil nevýslovnému jakémus kouzlu, jímž vše tam dýchalo, on pak nejméně. Chabléovi žijíce v poměrném osamocení od doby dvou let, co kníže S*** a jeho dvůr opět se odstěhovali z Blažejova, skoro výlučně se mu mohli věnovati. Jemu bylo, jakoby rovnýma nohama byl vkročil do nebe: viděl mnoho na svých cestách, sešel, poznal a spřátelil s mnoha lidmi, ale doznal od prvé chvíle, co tam vstoupil, že otec v ničem nenadsazoval, říkaje mu, že znamenitější, roztomilejší rodiny nenajde na celém božím světě.

Když přijel, vstoupil právě tak jako svého času jeho otec nejprve do huti; právě tak jej tam uvítal pan Chablé, jenž ho pak zavedl do zámku a představil rodině. Bylo, jakoby mu byli chtěli připraviti překvapení za překvapením, stupňujíce dojem. Teprve při večeři spatřil slečnu Charlottu. Říci, že při prvém pohledu zamiloval se do ní, nebylo by správno. Rozkošný, panenský zjev v kouzelném věku šestnácti jar nemohl ovšem se minouti hlubokým dojmem, ale mladíkovi se podobalo, že cosi nadzemského, vysoko nad něho povzneseného, brání důvěrnému se přiblížení. Dívka sama z panenské skromnosti a zdrželivosti nemluvila mnoho, a on jedva tu a tam si troufal osloviti ji.

Když nazejtří mladík se loučil, děkuje za srdečné pohostinství, všichni zvali ho, aby je opět brzo navštívil. I slečna Charlotta ho zvala.

„Zdržel jste se krátce,“ pravila, „nemohli jsme vám ukázati vše, co tu máme pěkného. Ale přijdete zase, viďte?“

Přisvědčil a stiskl lehce podávanou mu hebkou ručku. Byla v jejích slovech prostodušná nenucenost, spočinulo na něm jasné dívčí oko s výrazem tak srdečné milým, že duši pojal pocit necítěného dosud blaha.

„Můj otec,“ pravil vroucně, obrátiv se k paní Chabléové, „můj otec — promiňte mu — je člověk prostý, který neumí pěkně mluvit. Byl u vás jen jednou, ale řekl mi, že jste na světě jediní. Vidím, že se nemýlil, přes to, že o světě neví nic. Přijmětež, milostivá paní, v první řadě nelíčené, vřelé moje díky a ujištění, že těch krásných hodin, jež jsem u vás ztrávil, nikdy nezapomenu.“

„Nejlepší důkaz mi podáte,“ odpověděla paní Chabléová, „nepovedete-li si jako váš pan otec, kterého jsme zde už neviděli.“

A pan Chablé pravil, podávaje mu ruku:

„Bez okolků, pane Haslingere! Pokládejte náš dům za svůj a poctěte nás svou návštěvou, kdykoli se vám zachce. Jsme tu na samotě a daleci vší misanthropie. Nám každý host jest vítán. Nechceme zkysat…“

A pan Antonín přijížděl opět a opět, váben mocí neodolatelnou.

Otec těšil se z těch zájezdů nemálo, a v Jezerném vídali ho rozhodně rádi. Zalíbil se jim svou osobou, svým chováním, svými řečmi.

„To je jiný člověk než Jahoda,“ pravil pan Chablé, rozmlouvaje kdysi se svojí chotí, „jest skromný, upřímný, bere účast na všem, je sečtělý, umí mluvit, možno s ním hovořiti o všem, nikoli jen o věcech jeho oboru. Nepopírám, že bodrá jeho povaha se mi velice líbí. Starý Haslinger, přes to, že je prostý, je poctivý muž a zachoval si jmění velmi značné, jedině poctivou prací vymožené…“

„Pomýšlíš snad, že mladý Haslinger by byl dobrou partií pro naši Charlottku?“ usmívajíc se, pravila paní. „Nezdá se ti, že je příliš mladá?“

„Bude jí brzy sedmnáct let,“ odpověděl pan Chablé, usmívaje se rovněž, „a pokud se pamatuji, neškodilo to mamince, že se provdala ve stejném věku. Ostatně uvažoval jsem pouze možnost; do provdání jest ještě daleko.“

Co při takové všeobecné náladě a disposici se státi musilo, k tomu také ve skutečnosti došlo. Prošlo sice mnoho času, než mladý Haslinger se odvážil promluvit, ale když, přesvědčiv se o náklonnosti dívčině, vyznal jí svou lásku, vše se dostalo do proudu.

Ach, byly to krásné doby! Červnové slunce nad Jezerným, hroty a báně hor se zlatily v jeho ranní a večerní záři, modré nebe se klenulo přes černé, šumící lesy… a i když obloha se zabrala za šedé mraky, když bouřky i přívaly se hnaly, přeháněly, milujícím jen nového blaha přinášely. Útulno bylo v Jezerenském zámku, všude dost místeček, kde o samotě mohli vyměniti vřelé ruky stisknutí, drobné, rychlé slovíčko, obsahující více štěstí, než všechny krásné knihy celého světa…

Ale nebudeme psáti historii této lásky. Zkrátka, když pan Antonín se ucházel u rodičů své dívky o její ruku, nenamítli ničeho, bylo vidět, že se těší, že věc dospěla do těch konců. Abychom pověděli pravdu, paní Chabléová měla jakési neurčité obavy; také jí snad tanula na mysli jiná partie, jež, nedávno tomu, se jí zdála velice vhodnou pro Charlottku. V době totiž, kdy kníže S*** žil na Šumavě, býval u nich na Jezerném častým a velmi oblíbeným hostem jakýs baron Weissenborn, mladý pán, kavalír v družině Jeho Jasnosti, a ten svého času zcela do opravdy dával na srozuměnou, že by si počkal na dorůstající Charlottku. Než pan baron odjel s knížetem a v Čechách už se neukázal. Psal sice tu a tam, neopomněl nikdy gratulovati k Novému roku a ke svátkům, tázal se po Charlottce, avšak ani jediná narážka v jeho dopisech nenasvědčovala, že by chtěl se vrátiti k pronesenému úmyslu; přes to přese vše paní Chabléová nemohla naň zapomenouti: baron Weissenborn se jí zdál ideálem zetě. Netajila se tím ani svému manželu, ale ten odpověděl moudře:

„Upusť od této myšlénky, má drahá! Byl to žert, jaký se často dělá v příčině malých děvčat.“

Paní Chabléová neodpověděla, ale manžel jako by četl v jejích myšlénkách.

„Tane ti na mysli Jahoda a rodinné neštěstí, jež nám vzešlo z Lucilčina manželství,“ doložil. „Podobáš se našemu starému Matějovi, který vidí v každém skláři rozeného lotra. Zmýlili, zklamali jsme se jednou, toho nepopírám, a poneseme až do hrobu následky osudné chyby, jíž jsme se dopustili, lépe řečeno, jíž já jsem se dopustil, nezkoumav, neuváživ všestranně — ale z toho, že Jahoda tak špatně se osvědčil, neplyne, že by mladý Haslinger musil býti také takovým člověkem.“

„Nemohu se ti opříti rozumovými důvody, můj milý,“ odvětila paní, „Haslinger činí dojem člověka řádného, dobrého, je vzdělán, chová se bezvadně… ale nevím… nelze mi říci, nemohu se zbavit jakés tajné předtuchy, že ani tento sňatek se nevydaří… Ostatně dali jsme své svolení… marně přemýšlet o možných následcích učiněného kroku. Nezbývá než dostáti danému slovu…“

A ubohá paní, zcela pod dojmem vzpomínek a předtuch, nemohla se ubrániti pláči.

Dole v čeledníku pak obcházel starý Matěj a metaje na všecky strany zuřivé pohledy, broukal a brebentil jen což.

„Bůh sám ví, co vlastně s námi se stane! Jakoby toho jednoho nebylo dosti a těch roztomilých zkušeností se slečnou tetou, už zase obchází tu druhý. Což nežije na světě už nikdo kromě těch bohapustých sklářů? Tenhle ovšem tváří se jinak, ale sklář je sklář, a jádro těch různé vypadajících bobulí je všude totéž. Půjde-li to tak dále, vydám se do světa na žebrotu, abych nemusil být svědkem nového neštěstí… Kdo by to řekl? Knížecí dvůr tu byl po několik let, slavný, skvělý dvůr a kavalírů celý pluk, a v domě mají tři dcery, jednu hezčí nad druhou, a žádná z nich se nezachytila… Nu, o slečně Adéle nemluvím… pan Vitunský aspoň je podoben kavalírovi a žádný sklář, ale tím pravým přece není. Což ten dvůr nemohl přijít o dvě léta dříve? Což se nemohl odstěhovat do té proklaté německé země o dvě léta později? Mohla se zaopatřit aspoň jedna z nich. Ale že s nimi, s těmi slečnami, nejeli do Prahy! Jeden masopust tam, ukázat je, představiti je velkému světu, a bylo by to! Na každém prstíčku visel by aspoň jeden hrabě, a mohli by si potom vybrat pan strýček a paní teta, který by se jim zdál nejlepším a který by zároveň slečnám se byl líbil…“

Strýček Matěj se pak pustil do úvah o sousedních statkářích. Přehlídka nevypadla právě příznivě, majíc v zápětí soud podobný onomu, který o nich pronesl svého času pan Chablé, když ti páni se ucházeli o Lucilku.

Pan Holbáč z Kalinova tu byl dosud, a bylo by bývalo lze sňatkem s ním sobě osladit život. Byl ohyzdný a nadutý jako tenkrát a za to o dvanáct let starší.

Na místě, kde vládl a doklepal pan baron Krach von Hellenberg, seděl pan šlechtic Bořita z Kváskovic. Měl na lbi dvě libry pomády, pode lbí nic a pod modrým frakem scvrklou koží potažené hnáty.

„Vleče za sebou pravou nohu a nemůže ji přitáhnouti k levé,“ doznal si strýček Matěj, „patrně má v ní něco jako úbytě; při tom má ta noha tu zvláštnost, že vypadá, jakoby byla také levá. Chtěl býti důstojníkem, a nevzali ho… je to divno, přece šlechtic!“

Pak seděl na Kobylíně mladý pán, pan baron Arthur Feldhausen von und zu Kobylin, Reichsfreiherr. Urozenému tomuto mládenci bylo nezcela 46 let, a osmdesátiletý jeho pan tatínek, jakož i čilá pětasedmdesátiletá jeho paní maminka, berouce v uvážení, že blaho dvaapadesáti věrných jejich poddaných, Bohem jim svěřených, úzce souvisí se zachováním dynastie „der Feldhausen von und zu Kobylin“, oslavivše okázale svou zlatou svatbu, počali vážně přemýšleti, vyhledati mu důstojnou jich rodu nevěstu, vedouce si při tom nejinak, než jakoby mladý panáček jedva byl vyrostl z krátkých kalhotek. Ježto v pravdě Chablé byl původu šlechtického, padlo jejich oko na Charlottku, a milostivá paní baronka viděla v duchu, jak Chabléovi se radují z té cti.

O tom všem uvažoval strýček Matěj a přiznal si, že tyto partie nebyly právě přes míru lákavy; přes to vše opětoval neustále:

„Byť byli jacíkoli, skláři nejsou!“

A slečna Charlotta? Ach, ta měla mladé, teplé srdéčko, které nemohlo žíti a býti bez lásky. Šest let svého života strávila v Praze u anglických slečen, od desátého do šestnáctého roku se tam vzdělávala a přiznala se tatínkovi, matince i svému ženichovi, že tam nebyla ráda, že tam bylo pusto, nudno, jakoby slunce nesvítilo. Dvakrát nebo třikrát směla domů na několik neděl, žádný student netěšil se tak na prázdniny jako ona, a nikdo na celém světě tak žalostivě, tak zoufale neplakal jako ona, když vypršela lhůta jejího pobytu v domově.

V době, kdy chýlily se ke konci poslední její prázdniny, zapředlo se srdéčko čtrnáctileté dívčinky v prostinký, nevinný román.

Ve společnosti knížete S*** objevoval se jistý husarský rytmistr, dojíždějící z Klatov, kde byl posádkou, do Blažejova a také do Jezerného. Byl to muž jedenatřicetiletý, krásný, tváří osmáhlých, energického pohledu. Spatřila ho a bylo jí, že nelze jí s něho spustit očí; on malého ještě děvčátka ovšem málo si všímal.

„Ach, Bože, ten je krásný!“ šeptalo probouzející se srdéčko, ale rty sevřely se a utlumily jeho řeč, ba i hluboké, snivé oči nevyzradily nic.

Charlottka ani neznala jména onoho krásného důstojníka; pro ni byl on prostě panem rytmistrem, až jednou, Bůh sám ví kde a jak, našla jeho navštívenku. Podivné, složené maďarské jméno:

Jász-Várgonyi Lájos de eadem et de Kis Kun Szent-György.

Neuměla to přečísti, ale zdálo se jí to jméno nadmíru zvučné a ze všech těch jmen, přes něž jazyk klopýtal, z té celé skupiny slov nejlépe se jí líbilo slovíčko „eadem“. Proč právě toto slovíčko, které přece také bylo jméno, začínalo malou písmenkou?…

Uschovala pečlivě tuto navštívenku, brala ji s sebou na své vycházky a na odlehlých místečkách, kam sotva něčí noha zabloudila, kde nikdo jí neviděl ani neslyšel, čítala ji tisíckrát, namáhajíc se, seč byla, aby ji plynně vyřkla. Prožluklé „eadem“! Když si nevěděla jiné rady, obrátila se na strýčka Matěje:

„Prosím vás, strejčínku, co pak je to ‚eadem‘?“

„Jak? co? eadem?“ tázal se tento znamenitý znalec.

„Nu ano, eadem!“

„Moje zlatá, to je patrně francouzské nebo turecké slovo, a těch řečí já jsem nestudoval.“

Charlottka vyňala ze záňadří svůj pečlivě schovaný poklad a ukázala růžovým prstíčkem na záhadné slovo. Náš laskavý čtenář, který dojista nezapomněl na všestranné vzdělání dobrého pana ex-setníka domobrany, uvěří nám na slovo, povíme-li mu, že touha dívčina nebyla ukojena. Strýček Matěj viděl v její malé ručce navštívenku a nic, pranic jiného.

„Ale, strýčku, prosím, neříkejte nikomu, že jsem vám ukázala tuhle navštívenku… bylo by to hrozné… nezmiňujte se také o mé otázce…“

A strýček Matěj přísahal, že bude mlčet jako hrob.

Ona pak uzavřela opět svoje tajemství v hlubinách svého srdce a neumějíc vysloviti druhých jmen, nazývala v myšlénkách ideál svůj prostě „de eadem“.

Když po dvou letech se vrátila z Prahy do otcovského domu, zvěděla, že v Klatovech jsou posádkou kyrysníci, a že předmět jejích dívčích snů je kdesi v Uhrách, a když opět po roce se objevil mladý Haslinger, bledl a ustupoval do pozadí ubohý „de eadem“. Ustoupil úplně? Udusila ho nová, mladou silou bující láska?