Údaje o textu
Titulek: 6.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 152–154.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Později seděl Hradecký ztěsna vedle Cecilie. Ona byla své výpisky zase ukryla a hleděla si nyní práce. Na tvářích se jí rozvíjelo nové jaro.

„Přislíbíte mi, že neodjedete?“ ptala se Hradeckého.

„Myslíte, že to něco pomůže?“

„Musí. Emilie by ráda tancovala a dá si říci.“

„A což vy? Tančila byste také?“

„Já? — co pak na mně záleží?“ řekla dívka ve své obyčejné pokoře. „Já bych jen hleděla, jen poslouchala — já bych stála jak přikouzlena, ale duše moje poletovala by kolem na perutích šumivého větru.“

Hradecký poslouchal slova její, jakoby slyšel ohlas vlastního srdce. I byloť mu, jakoby již dávná leta s ní byl seznámen a sjednocen v myšlénkách i pocitech. Dnes teprva zdálo se mu, že je zde domovem, že našel vchodu k oné svatyni, kterouž tak dávno vyhledával, a že mu nebude lze tak rychle z ní zase odejíti.

Srdcem jeho pohrávala jakási tichá rozkoš, a v mysli jeho byla taková mírnost, tak čistá spokojenost, že nemohl odejíti, aby se byl se všemi nesrozuměl a nesmířil.

Bylo již pozdě na večer, když Emilie s matkou domů přišla. Hradecký ji vítal se vší rozčileností svého přímého srdce, jakoby se včera mezi nimi pranic nemilého nebylo událo. I Emilie byla rozčilena — ale jaksi křečovitě a nepřirozeně. Ona se byla následkem včerejšího nedorozumění do veselosti vnutila. Ale i na vzdor jakési rozptýlenosti povážlivých smyslů byla přece tak bystrého oka, že pozorovala, že se bylo mezi Hradeckým a Cecilií něco přihodilo. Zpomínka na včerejší výlev srdce sestřina ji v té důmince potvrdila.

„Není-li pravda, že jsi se rozmyslila, Emilko? a že učiníš pokání jako já?“ zvolal Hradecký, vesele ruku svou okolo tílka jejího otočiv. „Já zůstanu ještě v Praze, a ty půjdeš do bálu?“

„Učiň si, co za potřebné uznáš,“ opírala se Emilie, „ale já na bál nepůjdu. Vždyť může jít s tebou Cecilie.“

„To máš pravdu!“ uklouzlo Hradeckému bezděky. „A jestli jí dovolíš, proč by se mnou nešla?“

Emilie se zapálila a mrštila hněvivým okem po dívce, kteráž ochotně matčin i sestřin svrchní šat uklízela.

„Ale co to máte s Cecilií?“ podivila se nyní paní Olešovská. „Co je tomu dítěti po bále?“

„Ó nehněvejte se na Cecilku, matinko!“ prosil Hradecký paní Olešovské obě ruce tiskna, „ona je anděl v kruhu vaší domácnosti, a co na ní zemského, to se točí po zemských radostech. Jakého divu, že by šla také jednou ráda na bál?“

„Ona ví, kam patří!“ zvolala Emilie, kterouž každé slovo Hradeckého jako mečem proniklo; „a nepotřebuje k pošetilým žádostem hledati ochotného orodovníka.“

Hradecký na ni pohlédl a lekl se planoucích tváří jejích; ale jediný pohled na Cecilii, kteráž nyní povolně a pokojně z pokoje odcházela, zapudil z něho všechnu tesknost a naplnil jej novou vírou v nejkrásnější ctnosti ženské. I byl vesel.

„Již tedy mlčím,“ začal žertovati, „a slibuji, že nebudu po bále toužiti, abys viděla, že nejsem tvrdohlavý, ale že vím, co je povolnost, a ty abys v jiných případech jakož moje drahá polovička také dle té míry se držela.“

Ale dívky — zvláště ty, ježto již několik let na svatební vínek čekají, jsou žárlivé opatrovnice práva svého a pronikají bystrým okem hloub, nežli se muž naděje. I zdálo se tedy také Emilii, že Hradecký za jinou příčinou zdržeti se zamýšlí, než aby se cvičil v povolnosti, a divné podezření rodilo se v prsou jejích; ale z druhé strany ujišťovala ji přirozená ženská marnost, že se nemá jiné dívky a zvláště Cecilie co strachovati, a takž byla konečně ráda, že se Hradecký pozdržel, doufajíc na pravou stopu jeho změny se dostati.