Sestry/7.

Sestry Josef Kajetán Tyl
6.	7.	8.

Údaje o textu
Titulek:	7.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 154–157. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Rychlou perutí rozletěla se po městech Pražských pověst o bále, kterýž byl odbýván v sále konviktském dne 5. února 1840. Tisíc očí a jazyků číhalo na něj, jako na bohatou kořist; ale posléz musely se zavříti a musely se utišiti, neboť i nejkritičnější hosté vydali tomuto, jako mezi samými přátely uspořádanému vyražení všechnu pochvalu. Onoť bylo výlev nejnevinnější radosti, ozářené přirozenou pýchou a hrdostí. Srdce vinulo se k srdci a vzalo s sebou domů to vědomí, že nestojí v domovu svém jako na poušti, ale že nalézá den po dni většího soucitu.

Jasně zářily tváře Hradeckého, když přišel s tou novinou. To byla skromná alespoň náhrada za bolest, že se musel rozkoší toho večera odříci.

„Vidíš, nevěřící?“ promluvil k Emilii v blahém rozmaru, „že při tom nebylo žádného posměchu se obávati! Po druhé nebudiž tak tvrdohlavá.“

Emilie se kousala do pysku. Hleděla na Cecilii. Hradecký vypravoval v radostném zápalu, co byl krásného o včerejšku zaslechl, a mluvil z většího dílu obrácen k Cecilii. Ta se blahostně usmívala; oči její hleděly sice na práci, ale duše její ssála do sebe každou částečku slov jeho.

Emilie trnula; nevěděla sice proč, nechtěla žádnou důmínku k sobě připustit, a přece trnula. I zmužila se a povznesla z nejhlubších hlubin bytosti své a rozprostřela před Hradeckým veškeré poklady svého krásného a bohatého ducha: žertovala, dováděla, aby soustředila pozornost jeho a odvrátila ji ode všech jiných dojmů. Tušilať jakési tajné, ačkoliv třeba ještě nevyslovené příbuzenství mezi Hradeckým a Cecilií, a z hluboka si oddechla, když onen posléze odjel.

Cecilie byla potom zase to tiché, skoro nejapné děvče, jakovéž bývala kdy jindy. Jenom chvílemi upadala v myšlénky, a pak jí hrálo kolem úst jemnosladké usmání. Co se v ní ale dělo — o tom nemluvila; to bylo její tajemství, jediné její bohatství. Byla pokornější nežli kdy jindy, a snášela i vrtochy, jimiž ji Emilie v jakési podřízenosti udržeti chtěla.

Hradecký odejel v opojení všech svých smyslů. Nikdy nezpomínal na dům Olešovských s takovou srdečností jako nyní, an se viděl již v lůně jeho jako v prostřed štěstí svého, a vykreslil si nejkrásnější obraz budoucnosti své, na němž arci podoba Cecilie scházeti nesměla. Jemu se nyní zdálo, že se bytost jeho od její odloučiti nemůže, a jakkoli vzdálen, sjednocoval se s ní vždy úžeji v myšlénkách. On s ní rozprávěl o nejhlavnějších záležitostech svého života, i bylo mu při tom, jakoby slyšel vždy její odpověď. Tím nabývaly dopisy jeho k Emilii docela jiné barvy, jiného směru. Duše jeho zrcadlila se v nich beze vší záclony — neboť byla čistá, jako diamant.

Ale Emilie poznávala, že to nejsou slova mluvená pouze k ní, a v srdce její přicházela žárlivost, usedala v něm úzkost, roztrhoval je hněv. I myslilať jednou ranou všecko přetrhnouti, a vmísila do prvního psaní k Hradeckému nenadálou zprávu, že se těší z brzkého zaopatření Cecilie, an se o ni poctivý člověk uchází.

List se třásl v rukou Hradeckého.

„Ne, to není možná!“ zvolal se srdcem prudce tlukoucím, „toho bych musel míti již vědomost! To nemůže Cecilie učiniti — abych o tom nevěděl!“

Nyní teprva spadlo mu s očí bělmo! Nyní teprva viděl, že mu bez Cecilie žádná radost v domě Olešovských nezkvete. V prvním okamžení chtěl do Prahy. Co tam? to nevěděl. Byl to jen temný, ale prudký hlas, kterýž ho popouzel.

Toho dne přišlo také povýšení jeho za vrchnostenského právníka, a druhý den byl on sám na cestě do Prahy. Pozdě na noc tam dorazil. Ráno šel k Olešovským. Na předsíni ho potkala stará služka. I spínala překvapením ruce a zvěstovala mu lítostně, že panna Emilie, paní matka a několik známých dnes časně do Šárky odešly a že hodlají boží svátek ve Hvězdě ztráviti.

„Jediná panna Cilinka zůstala doma,“ doložila k posledu.

„A kde je, kde?“ zvolal Hradecký s tlukoucím srdcem, i nečekal na odpověď, ale vraziv do pokoje stál okamžitě před užaslou dívkou.

Tiché zkřiknutí sletělo jí se rtů a radostné trhnutí projelo její údy.

„Cecilie!“ zvolal Hradecký a stál u samé dívky. Nevěděl, co jí říci má, ale podával jí ruku, a oči jeho spočívaly na ní, jakoby svatyni prsou jejích proniknouti chtěly. A ona hleděla naň plným nebem své krásné duše, a ruka její chvěla se v ruce jeho.

„Mně bylo dnes tak divně okolo srdce,“ jala se po dlouhé chvíli sladce mluviti, „jakobych se nějaké rozkoše dočkati měla; i byla jsem povděčna, že mě doma v tiché samotě nechaly. A hle, jak spanile vyplnilo se moje tušení! — Ale odkud a proč tak náhle, milý Hradecký?“

„Člověk nemůže dlouho rozvažovati,“ řekl tento, „kde nastává nebezpečenství, že svého nejdražšího pokladu pozbude.“

Cecilie mu nerozuměla, to jí viděl na tváři, a v prsa jeho vešlo veliké ulehčení. Blahostně kochaly se zraky jeho na té rozkvétající postavě.

„Pojďme za nimi!“ řekl dále, „anebo rovnou cestou do Hvězdy; tam na ně počkáme.“

„Ano!“ zatleskala Cecilie rukama, „to uděláme! To bude překvapení! Ty budou oči otvírati!“