Sestry/5.

Sestry Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 150–152. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Druhý den byla neděle. Hradecký přišel odpoledne k Olešovským, aby se poroučel. Nenašel ale nikoho doma, krom Cecilii a letitou služku.

„Jen trochu počkejte,“ prosila dívka nesměle, „sestra se brzo vrátí.“

Ale Hradeckému šeptal jakýsi hlas vnitřní, že se Emilie nedočká. Pozorovalť, že se tu všecko hněvá.

Bezděky se usadil. Cecilie sedla naproti němu k lehké ruční práci. Nevěděl, co říci. Pohled na dívku, a včerejší prosebná slova, s tím důvěrným pohledem, zazněla mu opět v uších. Až posaváde nebyl si dívky skoro nikdy blíže povšimnul; za jedno zdála se mu ještě pořád pouhým děckem, za druhé na ni sami domácí nedbali, a pak — měl oči jenom pro Emilii. Nyní je upnul na Cecilii a podivil se, že ho ta půvabná bytost až podnes byla minula. V bledých tvářích zanedbávané dívky ležel jakýsi tajuplný, sladkobolný trud a z temných zraků probleskoval líbezným světlem čilý duch.

Mimovolně povstav, přistoupil Hradecký ke stolku, u něhož dívka seděla, a téměř ani nevěda, sáhl po svazečku papírů, kterýž tu ležel mezi jiným náčiním.

„Co to zde máte hezkého?“ ptá se, do sešitku nahlédaje. „Nejsou to žádné tajnosti?“

Cecilie neodpovídala. Chtěla mu papíry z ruky vzíti, ale síla nedostačovala. Ruce jí sklesly na klín, hlava se sklonila k prsoum, srdce bouřilo, tváře hořely. Byloť jí, jakoby se bylo její krásné tajemství prozradilo.

A Hradecký nevěděl, co o té věci souditi. S podivením poletovaly oči jeho s papíru na dívku a s této na papír.

Byly to výtahy z českých spisů, rázné průpovídky, zlomky, básně, větším dílem vlasteneckého obsahu, psané čistým, pravidelným písmem.

„Je to vaše ruka?“ ptal se zvědavě.

„Moje,“ zašeptala dívka, hlavy nezvedajíc.

„A jak jste k tomu přišla?“

„Z vašich kněh. Čeho nechtěla sestra použíti, použila já. Doufám, že se proto nepohoršíte.“

„A víte, Cilinko, co ty listy obsahují?“ ptal se Hradecký s rostoucím účastenstvím.

„A proč bych nevěděla?“ řekla dívka, oči na něj s hlubokým výrazem upnuvši. „Myslíte, že jsou to tajnosti, k nimžto klíč jenom v rukou mužských leží?“

„To nemyslím; ale pro živý Bůh, jak by se dostal tento klíč do vašich rukou? Lidé okolo vás cestu k němu neznají.“

„Nu, tedy jsem jediná vidoucí mezi slepými,“ vzdychla Cecilie a hleděla zase před sebe.

Hradeckému zachvěla se prsa sladkým tušením. I upřel na ni oči své, a nyní teprva zjevila se mu dívka v jiném světle.

„Vědí vaši příbuzní o této vaší libůstce?“ ptal se zase, papíry ještě v rukou drže.

Cecilie zavrtěla hlavou.

„To je mé zlaté tajemství. Oni by mi nerozuměli. Ach, vždyť to víte sám nejlépe. Co jste se Emilii namluvil! Mně bylo každé slovo bleskem do srdce, ačkoli jsem musela vždycky opodál v koutku seděti. Ale slova vaše donášela se ke mně jako žalmy proroka, a já jim porozuměla, a světlo se učinilo před mýma očima. A knihy vaše, které se na stole sestřině darmo povalovaly — ty mluvily ke mně písmem srozumitelným a byly mými družkami, když vůkol mne všecko spalo.“

Hradecký odložil sešitek a obrátiv se od dívky, přešel několikráte po pokoji. V duši jeho bylo veliké pohnutí. Konečně zamířil zase ke stolu, a Cecilie mu kročila naproti.

„Nebuďte smuten,“ řekla s dětinskou nevinností. „Všecko se napraví, všecko bude dobře.“

„Myslíte, milá Cilinko?“ zvolal Hradecký krom obyčeje roznícený, a chopiv ji za obě ruce, hleděl jí zpytavě do očí. „Myslíte, že se přede mnou vyjasní? Že mi spadne skalnaté břemeno se srdce, a že si jednou volně, blaženě oddechnu?“

I položil ruce její na prsa svoje a ona sklonila na ně čelo své. Celým tělem jejím vanulo jemné trnutí.