Sestry/4.

Sestry Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 146–150. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jasně modrá visela nebes opona rozprostřena vysoce nad zemí, kterouž pokrýval skvělý čaloun sněhový. Čerstvé povětří táhlo ve svátečním tichu krajinou ležící okolo městských bran. Byly to krásné Hromnice.

Zaobalen ve plášť procházel Hradecký rychlým krokem Wimmrovy sady, chtěje pod šírým nebem odlevy nalezti, kteráž mu od včerejška scházela. Známost jeho s Emilií pocházela z oněch let, kdežto se mladé srdce tak rádo všemu dojmu poddává, nekladouc hned na váhu všechny následky. Emilie byla spanilá, a snadno svým rozmarem, jakož i lepší než obyčejnou vzdělaností vítězila. V prvním zápalu nepozoroval, že je mezi jich smýšlením veliká propast, rozvírající právě tam svůj hladový jícen, kde hlavní sloupové jeho veškeré snahy, jeho duševního směru a nejvřelejších přání stáli. Teprva později přišli oba na okraj této propasti, a nikdo nechtěl přes ni odvážlivý krok učiniti anebo schůdný most položiti.

Hradecký patřil k oněm vzácným úkazům stavu svého, kteří nejen že přirozeným pudem k vlasti přilnuli, ale i k pravým potřebám národu prohlednuvše, pravého a jediného prostředku k založení blaha jeho se chopili a práva jazyka mateřského vždy a všude zastávati se odhodlali. A to byl kámen, o nějžto se pouto srdcí obou milujících uráželo. Na tom místě nemohla mu Emilie porozuměti, nemohla se srdcem jeho souhlasiti.

Emilie byla vychována jako tisíce jiných dívek, jimž po celý čas ani slova o pravém jich postavení vůbec na světě, pak mezi vlastním národem k sluchu nepřijde. Ona měla onu lesklou uhlazenost, s kterou dívka velmi obratně všemi oklikami života proklouzne — ona dost mnoho věděla i uměla, srdce její bylo přístupno všemu šlechetnému: avšak nebylo v ní žádné hlubokosti, nebylo v ní to, co ji nad život a okliky jeho postaviti mohlo — nebylo v ní to, po čem Hradecký jakožto Čech k doplnění bytosti své toužil.

A to mu působilo mnohou trpkou hodinu. Cokoliv i činil, aby se ňádra její svatému citu vlastenecké lásky a zraky její světlu pravého poznání otevřely: naděje i snaha jeho zůstaly daremné. Všude nalezl Emilii rozumnou, citlivou, povolnou; jen co se národních záležitostí týkalo, toho se minulo srdce i mysl její.

Ona za to vlastně nemohla. Vychování, zvyk, nejbližší okolí držely ji v tak tuhých okovech, že se ani dechem lásky rozehřáti nemohly. Matka její byla ovšem dobrá žena, pečlivá matka a rozumná hospodyně; ale náhledy její nesahaly dále, nežli co stěny příbytku jejího objímaly, a jestli zaběhly daleko, letěly z kuchyně na trh, kde bylo co nejladněji koupiti, a do krámu, kde bylo nejnovější kroje viděti. To vše jest arci nejpřednější a nejhlavnější obor ženy, a tisíce mužů byli by po boku tak rozšafné, správné i dobrosrdečné manželky, jako byla paní Olešovská, svého štěstí nalezli; ale Hradecký potřeboval ještě něco více — a právě to nenacházel u Emilie. Doufalť arci — doufal pořád, že se ta mezera vyrovná; ale doufal až posud nadarmo.

Velikou moc měl nad Emilií také bratr, jeden z oněch tvorů, o nichžto básník náš praví, že jsou jako netopýři, půl toho, půl toho jen. Duch jeho byl zrostl ve školním prachu a nakojiv se zastaralými předsudky, zledovatěl a zkameněl. Všeliké snažení mužů o zkvět národního ducha pečujících sloužilo mu jen za terč, do něhož rád střely svého vtipu vysýlal.

Hradecký rozvažoval celý svůj stav — jakož byl již nejednou učinil, a byl by rád k nějakému rozhodnutí přišel. Viděltě, že celé jeho vnitřní budoucnosti bouře hrozí; ale s druhé strany stál jeho upřímný úmysl a mužný slib.

I setřásl se sebe konečně všechno rozvažování a odhodlal se u samého pramene konečnou odpověď na své trapné pochybnosti hledati.

Dnes našel doma celou rodinu; ale první pohled ho přesvědčil, že tu není všecko v té míře a koleji, jak by býti mělo. Všude panovala nějaká nesnáze.

Bratr Emiliin, bývalý jeho spolužák, úřední praktikant, přivítal ho s úsměškem.

„Budete prý míti velikou národní slavnost, k níž nedostane přístupu, kdo neumí celý Jungmannův slovník nazpaměť?“

„To nevím,“ odpověděl Hradecký, a snažil se proti všelikému pohoršení mírné čelo nastaviti. „Slyším toliko, že si chtějí lidé veselý večer ustrojiti, kteří s láskou a pýchou k jazyku mateřskému lnouce, žádného k svému obveselení nepotřebují, kdo s nimi v témž jazyku se baviti neumí anebo nechce.“

„U dveří prý budou státi dva examinatoři,“ prohodil zase bratr, „a žádného tam nevpustí, kdo nedovede povědít, kde se píše jota a kde ypsilon?“

Emilie se usmála, a úsměv její dotknul se Hradeckého bolestně.

„Je sice masopust,“ řekl, „ale já nejsem při chuti, vésti o nevinných, vážných věcech masopustní rozprávku. Jaký ostatně ten bál bude, poví vám Emilie, až se z něho navrátí.“

„Pane Hradecký!“ ozvala se nyní hlasem přívětivým paní Olešovská, „ušetřte Emilku před nesnázemi, v kterých by zajisté uvízla, kdyby vám sama říci musela, že nikam nepůjde. Syn můj praví, že z té věci nic nežli posměch nepojde — a něco takového nemůžete na mou dceru uvalovati, nechť byste i sám srdce měl něco podobného snášeti. Vůbec bych si přála, abyste již jednou s těmi vlastenci nic neměl. Celé to vlastencování je věc marná, dělá darmo různice, a náš Ludvík praví, že je vám také škodlivá.“

Nyní byla na Hradeckém řada k usmání, ale usmívání toto bylo pomíšeno hořkostí a jakousi lítostí. S obmezenou matkou své dívky nemohl se pouštěti do boje: tomu se protivila jeho tichá dobromyslnost a vědomí, že to k ničemu nevede. Mimo to věděl, že z ní mluví jenom syn. A s tímto anebo jemu podobnými, svéhlavými, zaslepenými odpůrníky pouštěti se do půtky? — tomu nedopouštěla jeho pevná, nevyvratná víra v čisté, spravedlivé počínání všechněch, kteří síly své ve prospěch národnosti zasvětili. On měl to mužné, silné přesvědčení, že vlasteneckému snažení a kročejům národního ducha ani úšklebek, ani protivenství neuškodí a žádný odpor ono hnutí času nezadrží, jímžto se veškerý nynější věk zachvívá. On byl jedna z oněch vzácných přirozeností, kteréž okolo sebe hřímati a slunce svítati nechávají, tiše a pokojně při tom k cíli svému chvátajíce.

I snášel náběhy pošetilých, převrácených soudů, opíraje se toliko lehkou zbraní rozmaru: až pak náhle, ustanoviv se pevně na mysli, na jinou stranu zatočil.

„Nebudeme se déle o věc hádati,“ řekl, „kteréž nikdo z nás neužije. Já odjedu pozejtří domů, a tak nám přestane bál starosti dělati.“