S poctivostí nezahyneš/14.

S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl
13.	14.	15.

Údaje o textu
Titulek:	14.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 205–211. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hanbou nemohla se Naninka již ani půl dne v domě zdržeti. Ale kam se měla tak náhle obrátit? Domů teď nemohla; dříve se musela očistit, dřív musela svou nevinnost dokázat, to cítila. Ale novou službu ještě neměla, a paní Nováková jí nechtěla dáti vysvědčení. Kdo jí měl nyní v tom velkém městě radit a pomoci, kde skoro živé duše neznala? a jestli koho znala, s jakou tváří měla před něho předstoupit? Jediná stará dohazovačka, která v blízkém průchoditém domě punčochy spravovala a při tom své ostatní řízení odbývala — to byla osoba, u kteréž ubohé, nezkušené děvče s nějakou důvěrou pomoc hledalo a také nalezlo.

Od té chvíle, co se v Praze tak řečené dotazovny čili kanceláře pro služebný lid zřídily, ztenčila se velice živnost oněch žen, které se byly dříve dohazováním všelijakých služeb obíraly; teď jim zbývají jenom některé kouty, a obyčejně přichází jim jen taková čeleď do rukou, která se z rozličných příčin potřebnými atestacemi vykázati nemůže. Jedna z takovýchto žen, které ještě před několika lety prosby služebných holek jako mocné panovnice vyslýchaly, při tom hrdě hlavou kývaly a oběma rukama v kapsáři drobnými penězi cinkaly, taková byla také paní Vyskočilka, nebo jak jí vůbec říkali: paní Katrle, tatáš, ku kteréž se Naninka uchýlila.

Ubohá dívka přišla k ní s uplakanýma očima. To bylo pro ženu dobré znamení. Onať ji už znala; bylať ji k sobě už dříve přilákala, neboť pozorovala, že je venkovská beruška a že by se časem z její nezkušenosti snad něco vytěžiti dalo. Takové osoby umějí dobře počítati.

„Co pak je, co je, dušinko?“ začala žena velmi přívětivě, sotva se jí Naninka ukázala. „Co pak mi nesete?“

„Ach, milá, drahá paní!“ začala dívka, „vy jste mi častěji říkala, kdybych něco potřebovala, že byste mi pomohla.“

„Nu, a co pak potřebujete, dušinko?“ ptala se dohazovačka, na každé slovo a hnutí sklíčeného děvčete bedlivě pozor dávajíc.

„Mne potkalo hrozné neštěstí, hrozné!“ začala zase dívka; „já nevím, jak to přečkám.“

„Nu, nu, jenom mě neděste! vždyť nebude tak zle. Co pak se vám přihodilo?“

„Já musela z domu — jsem bez služby,“ vypravovala Naninka a zas jí vstoupily slze do očí. Pak jí ve své prostosrdečnosti pověděla, co ji bylo potkalo. Že by měla při tom o své nevinnosti mluviti, to jí ani nenapadlo.

„Hm, hm!“ vrtěla při tom paní Vyskočilka svou zkušenou hlavou. „Hm, hm! to je divná — to je zlá historie!“

„Ach, není-li pravda?“ dokládala dívka. „A já za to přece nic nemohu. Co si počnu? Nevíte o nějakém místě, kde bych službu dostala?“

„Moje zlatá!“ začala dohazovačka s důležitou tváří, „to je zlá historie! Ne sice, že bych si myslila, že jste opravdu s těmi lžícemi něco zamýšlela — to ne! ale příhoda se jednou stala a paní vám nedala žádnou rekomendaci. Kam s vámi, dušinko? Já bych mohla ovšem tu onde slovo ztratit, ale teď koukají skoro všude na dobrou rekomendaci, a tu vy nemáte. To je zlá historie! A stěžovat si na svou bývalou paní také nesmíte, třeba byste o lžících nic nevěděla; z toho byste mohla mít ještě větší mrzutost a nic byste proti paní nesvedla. To je zlá historie, zlá! hm, hm!“

Dívka stála při tom jako na uhlí; úzkostí nemohla promluviti a slze jí tekly po tvářích.

„Já bych arci měla místo, milá zlatá!“ vykládala žena dále; „ale musila bych se na vás jako sama na sebe bezpečit.“

„Ó, to můžete, paničko, to můžete!“ zvolala dívka a hleděla na ni velmi prosebně.

„A pak byste musela ještě dnes do služby vstoupit, sice přijde jiná; to místo je na dračku, a já doufám, že to svým časem uznáte.“

„Ó dozajista,“ potvrzovala Naninka, a tiskla jí do ruky poslední dva dvacetníky ze svého hubeného ušetření u paní tety; neboť byla odešla a netroufala si o nevyplacenou mzdu požádati.

„Tedy si dejte truhlici do nůše — a hned půjdeme!“ řekla dohazovačka, a vedla ji pak do nové služby. Bylo to v pokoutní ulici, v šenkovním domě. Nad tím se dívka trochu pozastavila; ale teď neměla nic na výběr, a přívětivost hospodské, silné to, vykrmené ženy, ji poněkud zas utišila.

Ubohá dívka ještě netušila, co ji očekává, ale brzy to měla zkusiti. — „Jen hezky zostra!“ dávala jí nová paní potřebné poučení; „všude uši, všude oči, pozor na džbánky a sklenice, ať je všude čisto, potom ke každému přívětivě, to je hlavní věc — jen ke každému přívětivě!“ Dívka to slíbila, ačkoli tomu ještě dobře nerozuměla.

Při domě byla malá zahrádka. Pod večer začali se hosté scházeti, a jeden přes druhého koukal na novou sklepnici. — „Ah, podívejme se, to je něco čerstvého!“ zvolal jeden a vypoulil na ni oči, jakoby ji chtěl pohltit. — „Odkud, růžičko?“ ptal se druhý a vztáhnuv ruku, chtěl ji vzíti okolo těla. Ale dívka sebou trhla a uskočila, — „Ah, haha! ona tě nechce píchnout!“ smál se jiný, a dívka utíkala od stolu. Jinde ji vzal člověk za bradu, kterýž měl šedesátku na zádech, a při tom mhouřil očima a špoulil hubu. Ubohá nepřestávala se červenati, při tom měla srdce jako v kleštích, a teprva když byla celá unavená pozdě na noc o samotě: tu si odlehčila hlubokým vzdechnutím, zpomínáním, rozjímáním, slzami a modlitbou. Již poznávala, že má těžkou, velmi těžkou službu; ale umínila si pilně a poctivě vytrvati, aby si později s dobrým vysvědčením jiné místo vyhledala. Bláhová! ještě nevěděla, jak těžko čeládka z hostinských domů jinde službu dostává.

Druhý den velmi časně vstala a psala matce. Obšírně jí vyjevila, co ji bylo potkalo, i prosila ji, aby se nermoutila, ale v Pána Boha doufala, že přivede nevinnost její na světlo; ona sama že ho má pořád před očima a že se ho nespustí. Pak jí podotkla, kde slouží. — To psala, ale musela často přestati; napadaloť jí pořád, že by jí bylo teď líp, kdyby nebyla ze Lhoty jakživa odešla, a tu se jí zalívaly oči.

Dopoledne když nebylo žádných hostů, utekl jí čas při rozličné práci bez mrzutosti; ale odpoledne začaly opět její trampoty. Tuť musela zas mezi hosti; tu si musela nechat každý úd těla chváliti, tam ji štípali do tváří, jinde se jí ptali, má-li ještě prázdné srdéčko; dívka byla jako v mučírně, a když si mezi tím na Malinu zpomněla, což se arci několikráte za den stalo — tuť poznávala teprva jak náleží všechny ctnosti mravného, tichého mládence… Ale což jí to bylo nyní platné? z těch ctností těšila se nyní jiná. Ale když byla o samotě v tiché komůrce, kde její postel stála, tuť si myslívala přece: „Ví-li pak Václav, co mě potkalo? A co si myslí? Ó, můj Bože! on bude snad věřiti, co mu lidé namluví! Ale ne, ne — to nesmí věřiti — já mu alespoň nedám žádnou příčinu, aby se musel za svou bývalou známou styděti… jestli kdy co o mně ještě uslyší.“ A tu si pokaždé předevzala, že se vždy co nejpilněji všeho vystříhá, co by jí mohlo srdce a mysl porušiti.

Ale toto předsevzetí muselo se také v chování a řeči k hostům jeviti, a těm to jaksi nevonělo. „Ta marcipánová kachna, aby se nerozdrobila! To zrcadlo ctnosti, aby se nezašpinilo! Ta nadutá sojka!“ — tak ji teď nazývali, a brzy počala se také hospodská mračiti.

„Ty!“ řekla k ní jednoho dne. „Co to slyším? Hosté si stěžují, že prý si hraješ na princeznu?“

„Moje drahá paničko!“ odpovídala dívka, „to se asi zmýlili. Já vím, že jsem jenom služebná osoba; ale nerada bych, aby páni hosté myslili, že jsem tu pro jejich nehezké žerty a kratochvíle. Já jim posloužím, jak žádá moje povinnost; ale ať mě při tom neškádlí.“

„No, no, aby tě neukousli!“ řekla zase hospodská. „U mne se netropí žádná neslušnost, a co si veselý host dovolí, je vždycky důkaz jakési náklonnosti, a mělo by tě více těšit, nežli kdyby si tě žádný nevšimnul.“

„Mne by to poslední více těšilo…“

„Ale mne to netěší a moje hosti také ne — a to platí víc. Však ono tě neubude, když se na tebe někdo zasměje, a také se nerozsypeš, když na tebe člověk sáhne. Za nynějších časů nesmí být holka jako ze skla, a ostatně bývají ty tiché — poťouchlé — to bývají ty pravé.“

„Milá paničko, já mám dobré svědomí,“ řekla Naninka s prosebným pohledem.

„A já snad ne?“ vyjela si na ni hospodská. „I podívejme se! Kdo pak zde mluví o svědomí? A ty máš největší příčinu o něm mluvit — ty s těmi stříbrnými lžícemi!“

Dívce vypadl džbánek z ruky do dřezu, jak to zaslechla. I nemohla ani slova odpověděti.

„Myslíš, ty svědomitá,“ mluvila rozhorlená žena dále, „že nevíme, jak jsi vespod, třeba bys povrchu se blýštěla? Děkuj Pánu Bohu, že jsi přišla do počestného domu, kde měli s tvým mladým věkem útrpnost a jenom proto tě přijali, že myslili, že se polepšíš.“

Nyní teprva poznala Naninka, u koho vlastně slouží. Neustálé usmívání hospodské měla posud za znamení dobrého srdce, a ono to nebylo zatím nic jiného, nežli zbytek z oněch let, kdyžto ještě sama žbánky vyplachovala, Teď viděla dívka, že nemá okolo sebe žádného, jemuž by mohla věřiti, a v této opuštěnosti přišel na ni veliký strach; teď teprva začala ze svého stavu dostávati úzkost.

Ale služebné osoby v šenkovních domech mají také skutečně stav, že se nemůže pořádnému děvčeti líbiti, a bylo by už věru na čase, aby žádné osoby ženské v takových domech neposluhovaly, zvláště ve větších městech; tam je tím větší pohoršení a častější nebezpečenství. Takové sloužení jim v skutku nesluší. Tu se musejí otáčeti okolo mužských, kteří časem ani toho nejmenšího zdání o ženské povaze a důstojnosti nemají, a tito lidé se někdy neostýchají říkati, že mají vybroušené mravy! Tu musejí dívky vykonávati vůli lecjakého hejska, poběhlíka, karbaníka; tu musejí přeslýchati řeči a písničky, při kterých každou hodnou holku červená poleje; protož také málokde osobu z takových domů do služby přijímají. Takové osoby načichnou mravy a způsoby, které se pro tichou domácnost nehodí.

Říkáť se arci, když holka chce, že se mužský ani zostra na ni nepodívá; ale takového ducha má málokterá ženština, a protož by měli muži jejich slabosti lépe šetřiti. Ale právě to se neděje a největší díl dívčího neštěstí padá na svědomí samým mužským, ačkoli by zhusta všecko jenom na slabost ženskou rádi uvalili. Protož je také mluviti slýcháme, že by děvčata i v šenkovních domech svou neporušenost zachovati mohla, kdyby chtěla; ale to není pravda; takové děvče musí býti k hostům přívětivé, to požaduje od nich pán i paní, a sami hosté bývají mnohdy tak zpozdilí (vlastně bychom tomu horší jméno dáti měli), že jim sklenice nechutná, když si nemohou se sklepnicí žert prohodit. A to může býti na počátku děvče sebe nevinnější a zachovalejší: dlouhým zvykem jí ty hospodské způsoby zevšední a tak se pomalu do ní vtáhnou, že to ubohá ani nepozoruje; ženská přirozenost je beztoho ke všemu schopnější a snadněji všecko do sebe přijímá. Protož by také řádní rodiče nikdy své děti do služby takové dávati neměli, když to veliká potřeba nekáže, a protož také ve všech řádných hostinských domech ve velkých městech samí sklepníci obsluhují, a ženské osoby jsou jenom tam, kde býti mají, v kuchyni anebo u prádla a smetáků.