S poctivostí nezahyneš/15.

S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl
14.	15.	16.

Údaje o textu
Titulek:	15.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 211–216. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jednoho dne, vlastně bylo už hezky pozdě na večer, přišla do šenkovního domu, kde Naninka sloužila, také mladá ženská osoba; zastavila se ale hned v průjezdě, kdež několik stolů stálo, a tam se k jednomu posadila. Ale musela chvíli čekati, nežli si jí někdo všimnul. Ona si toho však také sotva povšimla. Bylať za jedno trochu umdlena a potom plna divných myšlének.

Byla to Baruška. — Ubohá měla již zase nehodu se svým miláčkem, tak že již myslila, že musí být na zlé planetě rozena. Co se byla napracovala, aby Růžičku dostala! Ale svým přílišným pracováním si také skoro sama všecko pokazila. Ona měla vdovu neustále v jisté naději udržovati a měla hleděti, aby Malina z domu neodešel, až by jí nebyl mohl Růžička uklouznouti; ale ovšem, k jemným, subtilným pletichám nemělo prudké děvče dost obratnosti. Brzo měla však příčinu litovati, že vdovu proti Malinovi popudila. Sotva byl totiž mladík z domu, dostal Růžička jakožto nejstarší tovaryš vládu do ruky, a tuť se mu zas najednou zdálo, že by bylo chytřejší nahánět si vdovu s hodnou živností, nežli holku s prázdnýma rukama, a v skutku nezůstal také při pouhém úmyslu. Ale ženské oko je bystré, zvláště v podobném případu, a protož i Baruška úmysl jeho hned prohlídla. Nejdřív se arci nemálo zlobila, pak dělala nevěrníkovi trpké výčitky, pak byla nevrlá při domácím díle, a když ji konečně Růžička zřetelně odbyl, že k němu žádného práva nemá: tu praskla poslední niť její trpělivosti, odvážlivé děvče začalo s ním vádu a vyťalo mu — facku. Na to povstal arci ještě větší povyk. Obě strany byly teď proti sobě jako drak a dračice, a kdo ví, co by se bylo strhlo, kdyby se nebyla mistrová do toho vmísila. I poroučela ticho; ale holka byla v hrozném ohni a začala jí cinkati: „aby prý si všechny muže spolykala, aby chudobnému děvčeti nic nezbylo; aby si ale nemyslila, že to bude mít požehnáno, ale že nad výdělkem spláče.“ Vdově nebyly arci takové řeči tuze milé, i rozvázala také; poněvadž ale holce jakožto své bývalé důvěrnici svou celou důstojnost okázati nemohla, tedy neměla tato také tuze velkého respektu a nemlčela. Slovo dalo slovo, a vdova se rozpálila posléze tak, že jí o vyhnání z domu mluvila. To bylo arci víc, nežli holka ve službě jinak vždy zachovalá snésti mohla! I otočila se, nechala paní stát, vběhla do kuchyně, hodila na sebe šátek, bouchla dveřmi a vyběhla z domu. Tak se toulala několik hodin po Praze a nevěděla hněvem co počíti. Konečně se ale setmělo, a tu se octnula v pokoutní ulici; nohy ji začínaly boleti, žízeň trápiti — tu stál šenkovní dům, ona vešla tedy do průjezdu a posadila se ke stolu.

Chvíli tu seděla, jakoby ani nevěděla, co tu hledá; konečně se probrala z myšlének a poznala, že se chce občerstviti. U protější stěny stál sice pivní štoček, ale živá duše nebyla u něho. Tím hlasitěji to znělo vedle v kuchyni.

„Mlč, potutelná daremnice!“ křičela tam ženská. „Mlč, neomlouvej se. Já ti povídám, že povandruješ z domu! Já jsem toho už dost přeslechla a nedám si k vůli takovému nemehlu hosti zahánět. Hleď, abys jinde kosti okusovala, u mne už nebudeš maso jíst. Povandruješ!“

„Aj, totě dnes požehnaný den na vypovídání a vyhazování!“ zasmála se hořce Baruška, když tuto řeč zaslechla, i hleděla zvědavě ke dveřím, odkud křik pocházel. Hned na to vyšla z nich hospodská a za ní s uplakanýma očima Naninka, kterouž bylo před chvílí zvláštní neštěstí potkalo. Jednomu hostu bylo totiž napadlo s dívkou si zadovádět: i vzal ji okolo těla a chtěl si ji — jakož mnozí velmi nezpůsobně umívají! — na koleno posadit; ale dívka sebou trhla; on ji držel ještě pevněji, ona se bránila, házela rukama, tím zavadila o sklenici a ta padla na člověka, který seděl vedle. Ten vida neočekávanou lázeň na vestě a nohavicích, začal nemálo dovádět; dívka se arci omlouvala, prosila; ale to ji nevysvobodilo před hněvem hospodské, kteráž se na ten křik do světnice přivalila. Vykrmená žena byla celá bez sebe, když viděla, co se stalo. I vypeskovala ji přede všemi hostmi, pak ji vehnala do kuchyně a tam jí přečtla kapitolu. Potom nařídila holce, jež přisluhovala v kuchyni, aby dohlížela k hostům, a Naninka neměla do šenkovny již ani páchnouti. —

„Dejte mi, paničko, sklenici piva a kousek chleba s máslem, nebo nějaký syreček!“ řekla nyní Baruška k hospodské, když vyšla z kuchyně.

„Tuhle posluž!“ obrátila se hospodská k Nanince a hodila hlavou po Barušce.

Naninka šla a přinesla pivo. Teď si jí Baruška teprva povšimla. Také Nanince padlo silné děvče do oka, až se poněkud zarazila; na obou bylo viděti, že by se měly znát, ale že si nemohly na to dobře zpomenout. Jedna šla pro objednaný chléb a syreček, druhá se chopila sklenice — a v tom se jí zablesklo v paměti.

„Ah!“ řekla hlasitě. „Nyní to mám!“ A potom se napila.

Naninka přinesla požadované jídlo.

„Už mě, panno, neznáte?“ ptala sejí Baruška, a hlasem jejím probudila se Naninčina paměť. V okamžení stál před dívkou celý ten příběh, jenž ji před nějakým časem na ranní procházce potkal.

„Oh ano, teď vás poznávám,“ odpověděla poněkud zkrátka, neboť v ní vřela lítost a mrzutost, a Baruška nebyla právě ta osoba, jejíž pohled by ji byl nyní uchlácholil.

„Ale jaksi vás to netěší,“ řekla tato, „aspoň to není na vás vidět.“

„Také věru nevím, proč by mě to těšilo; naše známost byla tuze krátká —“

„— tuze nemilá, jen to řekněte; ale já za to nemohla, já měla dobrou vůli — však jsem také za ni dostala, aby se všickni propadli! — a vás jsem neznala. S panem Malinou jsem měla upřímné mínění,“ mluvila Baruška a pouštěla se do svého syrečku.

„Oh, já nepochybuju,“ řekla Naninka, a srdce jí mohlo puknouti. „Však on se vám za to dozajista vděčným prokázal.“

„Ten, no, to ho krásně znáte! Já bych se mu byla ráda nabídla, když jsem viděla, že je tak sklíčený — ráda bych mu byla pomohla; ale on se utrhl na člověka jako na psa. Nu s Pánem Bohem! Já nepotřebuju žádného, když mne člověk nepotřebuje.“ Při tom se notně napila.

„A jak pak se mu teď vede?“ ptala se Naninka, ale sotva že ji bylo slyšeti, tak těžce vycházela jí slova ze rtů.

„Komu?“ řekla Baruška. „Myslíte Malinu? To já nevím, a myslila jsem právě, že se od vás něco dovím.“

„Já ho neviděla od té chvíle, co jste mě od něho zahnala.“

Baruška se jí dala do smíchu.

„Já mu nechtěla překážeti,“ mluvila Naninka dále, „když měla jiná právo kroky jeho stíhati…“

„I kozla měla, ne-li právo! a on také na to nedbal,“ řekla Baruška. „Ale jak pak se to stalo, že jste se více neviděli? Tomu nerozumím. Také ani nevím, kde se teď pan Vencl zdržuje.“

„Hni se do sklepa!“ volala nyní hospodská na Naninku, a ta běžela honem od stolu. Přálať si býti již zase nazpátek, neboť najednou začala v ní zvědavost vzrůstati.

„Nemějte nám za zlé, paničko!“ promluvila teď Baruška k hospodské. „My se dlouhý čas neviděly; a když se dvě holky náhodou zase potkají, tuť mají vždycky něco na srdci.“

Hospodská by ji byla s chutí krátce odbyla; že však byla dívka hostem a že ji neznala, utajila hněv a podle mnoholetého obyčeje se usmála. Něco jí však musela přece vytknouti; řekla tedy: „Jen když se při takovém diškursu práce nezanedbává!“

„Arci, arci!“ dala se jí Baruška zostra do smíchu. „Ale dnes nebude snad už nic na pospěch — leda by měla panna něco v restu, co musí odbyt, nežli odejde.“

„Kam?“ ptala se hospodská, jakoby se divila, že cizí osoba o věci mluví, na kterou ona sama v pravdě nemyslila.

„Nu, kamkoli, jen když bude odtud!“ řekla děvečka a schválně se při tom smála. „Vždyť jí dala panička právě řádnou výpověď. Budete-li potřebovat někoho jiného ke žbánkům, já bych snad o někom věděla.“

„Nu — kdož ví; můžeme si o tom promluvit,“ řekla hospodská a začala si Barušku lépe prohlížet. Holka byla zdravá, silná, bystrých slov — podle zdání byla by se do její živnosti lépe hodila, nežli (jak říkala) ta mrňavá, kterou posud měla.

V tom přišla zase Naninka, a jakoby se hospodské již ani neostýchala, přistoupila k Barušce. Tu teprva zvěděla, že Malina z díla odešel, že si vdovu tedy nevzal, ba že ji nikdy ani nechtěl. Radostí oplývalo při tom srdce dívky, i zapomněla tu chvíli, co byla poslední časy zkusila.

„Teď mi ale řekněte, jak jste se vy dva rozešli a jak jste do téhle služby přišla?“ ptala se konečně zas Baruška. „Aby vás byl Malina nechal, to nevěřím, ačkoli bych mohla směle říci, že všichni mužští ani za špetku soli nestojí.“ — Naninka nevěděla, má-li jí důvěřovati, a proto otálela s odpovědí. — „Vyť jste přec jinde sloužila, dokud Malina s vámi chodil?“ ptala se tedy Baruška dále. „A snad jste měla s paní mrzutost? Něco se vám přihodilo, to vidím — a paničky to umějí, to mi nepovíte; když nás nepotřebujou jako hrnec na polívku, pryč s námi jako se střepy. Nu, mluvte, jak jste sem přišla? Sem nepatříte. Či jsou to tajnosti?“

„To právě nejsou —“

„Ale vy o tom nerada mluvíte, anebo nechcete přede mnou? Nu, jak se vám líbí. Já mám už to neštěstí, že mi lidé nerozumějí, když jim chci pomoci. Kdo ví, co by se bylo stalo, kdyby byl pan Vencl hubu otevřel, když jsem ho k tomu pobízela; ale to ne, a darmo člověka rozzlobil. Nu, jak se vám líbí. Pomozte si sama. Kam pak půjdete nyní do služby?“

„No? bude-li pak těch řečí brzy dost?“ ozvala se zase hospodská, „Chceš, abych ti dala sud pod nos vyvalit?“ I byla by snad ještě ostřeji na Naninku vyjela, ale k vůli Barušce mlčela; myslilať si: „To by bylo tělo pro můj dům!“ a proto ji nechtěla zastrašit.

„Já už jdu,“ řekla Naninka.

„Já jdu také, sice mi zavrou dům,“ řekla Baruška, a doložila šeptem: „Běžte a potom sem ještě doskočte. Já zatím zaplatím, a potom se vás něco zeptám. Je to důležité.“ — Naninka běžela. — „Tu jsou peníze, milá paničko!“ mluvila Baruška dále, „a zejtra si udělám to potěšení, že zas přijdu. Zatím se na to vyspěte, a budete-li pak ještě někoho potřebovat — snad se smluvíme.“ A když se Naninka vrátila, vzala ji druhá za ruku, jakoby chtěla, aby ji několik kroků vyprovodila, a mezi tím ptala se jí: „Můžete zejtra ráno odskočit? Povím vám něco o Malinovi.“

„Mohu,“ šeptala Naninka. „V sedm hodin.“

„Tedy přijďte k svatému Jakubu. Já budu na vás čekat. Tam si to povíme obšírně. Já jsem také bez služby, a až vám povím proč, snad také jazyk rozvážete.“