S poctivostí nezahyneš/13.

S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl
12.	13.	14.

Údaje o textu
Titulek:	13.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 200–205. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

A kdež byla mezi tím Naninka? Co se to s ní dělo?

Ona se byla poděkovala ze služby, jak se byli s Malinou usnesli; ale paní Novákové to nebylo jaksi vhod. Nejvíce ji při tom bezpochyby tři věci mrzely: za jedno, že jí sama nevypověděla nebo že ji nevyhnala, jakož nejraději činila; za druhé, že ji měla najednou několik zlatých služby dát, kteréž jí za předešlé čtvrtletí posud nevyplatila — a to prý jen z toho dobrého úmyslu, aby měla holka něco schováno; a za třetí že neměla naději novou děvečku za tak malou mzdu dostati.

Nemálo se tedy hubená ženuška durdila, když jí Naninka svou žádost o propuštění přednesla.

„Tak?“ zvolala a chrastila v kapse klíči. „To mám tedy za to, že jsem tě okřesala? Teď se mi chceš poroučet, když bys teprva něco zastat mohla? O tom musí dřív tvoje matka vědět.“

„Ta o tom již ví,“ namítala dívka prosebně. „Já jí to psala, a ona bude spokojena.“

„Ona nemůže být spokojena, není spokojena — nebude spokojena!“ zlobila se panička, a od té chvíle dělala holce horkou lázeň, jak jen mohla. Ale Naninka trpělivě snášela.

Tu samou neděli, když měl Malina tak plnou hlavu a rád by jí byl pověděl, co si vdova myslí, tu samou neděli chtěla si holka taká jemu postesknouti; ale Baruška kročila mezi ně jako zlý duch a zasadila jí krvavou ránu. Třeba bylo děvče sebe nezkušenější, v jistých případnostech a zvláště, takových, které se týkají srdce, otevře se jí rozum v okamžení a hned všecko pochopí. Tak věděla i Naninka hned, co slova Baruščina obnášejí; poznalať smysl jejich, viděla hořký úsměch na tvářích neznámé ženské, a stud ji zahnal od mladíka, ku kterémuž se náhle jiná s jakýmsi právem přihlašovala. Ach, a tu chvíli ji teprva napadlo, že se ona sama k němu vlastně ani přihlašovati nesmí, že jí Malina svou náklonnost slovy ještě nevyjádřil. Arci, kdyby byla zkušenější, světem prohnanější, otrlejší bývala, byla by se na Barušku jinak podívala; takž ale, jakž byla, utíkala před ní a při tom jí div srdce nepuklo. Doma nesměla na sobě nic ukázati, nechtěla-li nové muky snášeti; i musela slze zdržovati, ačkoliv se jí mermomocí z očí draly, a musela se na veliké bolení hlavy vymlouvati. Teprva v noci, když byla samotna, když vlezla pod lehkou přikrývku a hlavu do podušky zaryla: tu si teprva odlehčila; tuť plakala a modlila se. Potom řekla sama k sobě:

„Ať si dělá, co se mu líbí, já byla bláhová. Vždyť mi nic neslíbil — nic; já se nemohu pamatovati, a jestli jsem mu něco na očích viděla, tedy jsem si to špatně vyložila.“

Takto konejšila svou bolest; na druhý den večer skočila ale přece do ulice, kde Malina zůstával. Ještě myslila, že tam něco pro své utěšení najde; ještě doufala, že si Baruščina slova dobře nevyložila.

V domě u Vorlíčků seděla totiž hokyně. U té si koupila hromádku jablek a ptala se na vdovu, jak se jí vede? je-li zdráva? není-li co slyšeti, že se bude vdávat?

„I jak pak by nebylo,“ odpovídala jí hokyně na tuto poslední otázku. „Vždyť je toho plná ulice. Ona má svého nastávajícího pod střechou. Je to mladý, hezký človíček, a slyšíme, že se bude co nevidět mistrem dělat, aby si mohl vdovičku vzít.“

Teď nepotřebovala Naninka nic více slyšeti; neboť již věděla, jak to s ní vypadá.

„Ach, kýž jsem u tebe, moje zlatá matinko!“ vzdychla si s těžkým srdcem; i prosila paní tetu, aby ji pustila před časem, neboť nechtěla již ani v Praze novou službu hledati, ale měla úmysl do své tiché vesničky se navrátit.

„U mne není žádný holubník!“ osopila se na ni paní Nováková a špičatý nosejček jí zčervenal, „žádný holubník, aby se z něho lítalo, kdy a kam se komu libí. Jen vyčkejme. Dřív musíme vědět, je-li všecko v pořádku.“

I mumlala ještě dále, obrátila se od ní a začala šuplíky otvírat a skříně prohlížet, jakoby se chtěla o všem všudy přesvědčit. Potom začala z pokoje do pokoje běhat.

„Kde jsou lžíce?“ zkřikla najednou. „Stříbrné lžíce! Kam jsi dala stříbrné lžíce?“ křičela a řítila se na dívku.

„Já je dala po jídle jemnostpaní tetě do rukou,“ řekla tato, nemohouc panin nepokoj pochopit.

„Tedy mi scházejí dvě jiné!“ sápala se panička. „Kde jsou?“ Na to hledala poznovu, všecko přehazovala, ale nic nenašla. „Otevři svou truhlici!“ poroučela konečně Nanince. Ta se lekla, i nevěděla hned, jestli jí dobře rozuměla. „Otevři!“ poroučela zase paní Nováková.

„Já nemám nikdy zavříno,“ pravila dívka. „Ale snad si nemyslíte, jemnostpaní…“

Dále nemohla pro bolest mluviti; napadloť jí najednou, co as paní myslí, a slze jí vstoupily do očí. Mlčky pozvedla víko, a Nováková padla do truhly jako hladová vlčice, hrabala se tam v čistém prádle, sáhla do kouta, rozhodila bílou spodničku — a tu ležely dvě stříbrné lžíce.

„Ježíš Maria!“ zkřikla holka a skácela se na zem; hrozným leknutím padla do mdloby.

„Oh, jen padej, jen padej, kanálie!“ soptila paní. „Však já ti pomohu!“

Při tom ji silně šťouchla. Na ten křik vyšel sám pan Novák z pokoje.

„Co pak to zde máte?“ ptal se mírně.

„Zlodějku zde máme!“ odpovídala panička. „Tu se podívej, moje dvě lžíce! Ty chtěla vzít s sebou; proto pospíchala z domu. Ale já to hned cítila.“

„Ale to není snad možná?“ řekl dobromyslný manžel a shýbal se po dívce, aby jí pomohl vstáti.

„Co není možná?“ osopila se na něho panička, a zbledla jako stěna. „Necháš ji ležet?! Až přijde policajt, však ona vstane.“

„Snad bys nechtěla —?“ přimlouval se manžel. „Naninka byla vždycky hodná; kdo ví, jak se to stalo!“

Ale tím se dotknul nejchuravější stránky na porušeném svědomí té roztomilé ženušky. Ona sebou trhla jako had, který leží do kotouče svinutý a člověk o něj náhle zavadí.

„Jak že se to stalo?“ vypravila ze sebe a pysky jí vztekem zmodraly. „Co to znamená? Já řku, jaká je to otázka?“

Dobrosrdečný manžel ji měl co chlácholit.

Zatím procitla také Naninka, a když se docela zpamatovala a opět viděla, co se děje, dala se do hrozného nářku.

„Proto jsi tedy ode mne pospíchala?“ soptila na ni milá teta. „Tak jsi se mi tedy odsloužila?“

„Pro umučení boží, paní teto — co si to o mně myslíte?“ bědovala dívka a sepjala před ní ruce. „Já nevím, jak se ty lžíce mezi moje věci dostaly — já nevím o ničem!“

„Však ty se jinde přiznáš,“ řekla teta. „já se nebudu s tebou zlobit; ale kriminál ti pomůže.“

Tohoto hrozného slova lekla se holka zas tak velice, že jí ruce sklesly; i musila se stolu chytit, aby poznovu nepadla.

„Nedělej hlouposti!“ řekl nyní pan Novák určitěji a pohlednul ostře na paní. „Já povídám ještě jednou: kdo ví, jak se to stalo. Ona si sebere své věci a odejde v pokoji.“

„Ať tedy jde — ať ji už nevidím!“ dováděla ještě panička. „Já budu mlčet, ale jenom k vůli její matce.“

S těmi slovy se obrátila a šla do pokoje. V tom zvonil někdo u dveří na schodech. Finetl zase štěkala a paní se obrátila nevrle ke mříži.

„Co dobrého?“ ptala se trochu zkrátka, když tam venkovskou ženu spatřila.

„Poníženě prosím,“ začala tato, „nevím, jdu-li dobře. Slouží tady Čermákovic Naninka z Červené Lhoty?“

„Co s ní?“ utrhla se Nováková.

„Mám jí něco od matky vyřídit. Holka jí tuhle ty časy psala stran nové služby, a poněvadž jsem byla právě na cestě do Prahy za synem, co zde slouží u granatýrů, tedy mě stará Čermáková žádala, abych s holkou o té věci promluvila.“

„To máte svrchovaný čas,“ řekla paní Nováková; „za čtvrt hodiny byste ji byla u mne nenašla. Právě si skládá věci a půjde z domu. Krásné se mi zachovala — jen to matce vyřiďte, ať se ke mně více nehlásí — její panenka mi chtěla se stříbrnými lžícemi odejít; je zlodějka.“

„Nevěřte jí to, kmotra!“ vyběhla nyní Naninka z kuchyně, kdež byla rozprávku zaslechla. „Já nevím o ničem!“

„Jak že, darebnice?“ sápala se na ni Nováková. „Budeš ještě lhát? Nenašla jsem lžíce ve tvé truhlici? Můžeš to zapřít?“

„To nemohu!“ bědovala uplakaná dívka. „Ale já nevím, jak se tam dostaly. Já je tam nedala.“

„To je obyčejná písnička všech zlodějů.“ rozkřikla se panička; „a chceš-li ještě na nevinnou si hrát, tedy tě dám sebrat. — Jen to matce řekněte,“ obrátila se nyní k venkovance, kteráž tu stála jako vyjevená, nemohouc ještě pochopiti, jak se taková zlá příhoda s děvčetem byla udala, „jen jí to řekněte! To mi sem pěkné kvítko přivedla; nebude-li na ni budoucně líp dohlížet, tedy se na ní největší hanby dočká.“

S těmi slovy odešla do pokoje, a žena z Červené Lhoty se žejbrovala se schodů. Šlať jí při tom hlava kolem a huba cosi bručela.