S poctivostí nezahyneš/12.

S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl
11.	12.	13.

Údaje o textu
Titulek:	12.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 195–200. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ach, to byl hořký den pro ubohého Malinu! Srdce jeho svíralo se takovou žalostí, že by se byl s chutí do rakve položil. Teď myslil, že je od celého světa opuštěn a že se žádné radosti více nedočká. Ta nejmilejší osoba, na kterou říkaje celé své budoucí štěstí zakládal, ta zvrátila všelikou jeho důvěru. Zlodějka! — Mráz mu projel všemi oudy a horký pot mu vyvstával na čele, když si na to vzpomněl. Komu měl teď ještě věřiti? — V druhém okamžení pravilo mu arci srdce, že je Naninka nevinna, že musí býti nevinna; pak vystupovala však zase nová pochybnost a působila mu tím větší trápení. Vždyť přece dobře slyšel! Vždyť to povídala paní Nováková zřetelně, že je milá jeho zlodějka! Taková paní nebude přece lháti a věrné služebné osobě na cti utrhati?

Jak povídáme, byl to hořký den, a večer byl ještě trpčí. Denní lomoz mladíka poněkud ohlušil: on běhal po městě, vyběhl si za bránu, zase nazpátek, ale nikde nenašel pokoje; bolest jeho nemohla jak náleží propuknouti; ona mu ležela na prsou a tlačila ho jako veliká skála. Ale když se vrátil večer domů umdlený a bledý, když kolem něho všecko utichlo, když byl samoten, dle zdání svého tak samoten, jakoby na celém světě žádného jiného člověka nebylo; tu se mu začala bolest prolamovati, tu to začalo v něm znovu pracovati, tu se dal do nářku a vrhnul se ve své komůrce na židli, sklonil hlavu na stůl a zůstal tak dlouho seděti.

Přede dveřmi stála domácí děvečka, panina důvěrnice, a pilné poslouchala.

Baruška náležela k oněm osobám, kteréž od outlého mládí ve službách se potloukajíce, bez veliké žalosti z domu do domu přecházejí, když se jim něco nelíbí. Ony dobře táhnou, ale nedají si foukat — jak se obyčejně říká; ony si na svou práci něco domýšlejí a chtějí, aby to pánové uznali; kde jim tedy něco na příč leží, tam dlouho nevaří; ony jsou upřímné a srdečné, dokud jim to neškodí; ale k vůli prospěchu jsou s to také malé pletichy způsobit.

Když přišla Baruška k Vorlíčkovům do služby, byla právě bez milovníka. Poslední ji byl napálil — jak sama povídala; dávalť se jednu neděli na procházce od ní vydržovati, a druhou neděli chodil s jinou k muzice. Ona dva dny plakala, pak ho nechtěla už ani viděti; ale vynadala kuchařce, která s ní v jednom domě sloužila a jejího milovníka nabančila — (tak jí to aspoň vyčítala!) — a konečně vypověděla ze služby, protože nechtěla s takovou osobou po jedněch schodech střevíce trhati. Ona byla hned ku všemu odhodlána a rychle se vším hotova.

Několik dní si Vorlíčkových tovaryšů ani nevšimla. To byla ještě plna kyselosti. Nejvíce ji dopalovalo, že byl její poslední milý tak slepý, že se jí k vůli škaredější osobě zpronevěřil, a když jí napadlo, že by to mohl i jiný udělati, tedy se nemálo mračila. Takto byla osobička — abychom mluvili, jak se mezi takovými lidmi mluvívá — takto byla osobička nadělaná, tváře měla jako dvě malé pivoňky, při tom buclaté, a ruce jako válce.

Pomalu začala však její kyselost povolovati, a mračno jí s čela zmizelo. Mezi tovaryši bylo několik lidí, že jí mohli poslední ránu v srdci dobře vyhojit; to viděla. Takéť jí napadlo, že není samotnému člověku tuze veselo, a proto si začala chasníky prohlížet a začala vybírat, neboť tenkráte chtěla jíti na jisto. Nejhezčí byl ovšem Malina, ale ten jí byl tuze subtilný; ona měla ráda něco mužného; pak byl také trochu mladý; to by byla špatná špekulace bývala. Tedy si vyhlídla Růžičku; ten byl starší, usedlejší a hřmotnější. Takéť na něm nepozorovala, co by se jí bylo nelíbilo, a protož uzavřela:

„Toho — a žádného jiného!“

To si tak myslila, když krájela nudle nebo na knedlíky zadělávala a nikdo ji z myšlének nevytrhoval. Laskavý čtenář, jenž tyto pletky dobře zná, nesmí se tomu příliš diviti, že si Baruška svého budoucího tak jako housku na krámě vybírala, Láska — totiž taková, o které snad slýchal, že se v živobytí lidském jenom jednou přihodí, a pak věčně trvá jako pýří, které se nedá vytrhati — ta je na světě velikou vzácností, i zdá se, že se teď všechna jenom do kněh přestěhovala. Mezi lidmi, o nichž tady mluvíme, se ještě sice tu onde vyskytuje, a bývá někdy mnohem prudší, mnohem přirozenější než u lidí, kteří svou lidskou přirozenost samým způsobem, dobrým mravem a velikým rozumem obrousili: ale větším dílem je všecko tak nazvané zamilování a namlouvání u osob, jako je Baruška, dílo rozumu, při němž pak srdce jen pomáhá.

Taková holka nemá nic jiného před očima, než aby muže dostala; jiného štěstí nezná, a moudrý člověk nemůže jí to za zlé pokládati. Totě ta jediná cesta z věčného sloužení. Při svém stavu nemůže ale čekati, až přijde, kterýž by byl jenom jako pro ni; ona to musí s tím a oním zkoušeti; někdy se zachytí při tom arci trochu hlouběji, že ji pak srdce bolí, když se má zase odtrhnouti; obyčejně se ale každá známost, která k ničemu nevede, zas šťastně přetrhne a nová udělá, Budoucímu štěstí manželskému to nebývá na újmu. Takoví lidičky si snáze přivyknou a pak znají své povinnosti a také na ně drží. Tato vědomost zastane a dělá u nich tolik, jako jinde láska — jen když při tom není žádného nucení.

Baruška si vyvolila tedy za náhradu své poslední ztráty Růžičku, ten ale dělal na počátku, jakoby nechtěl o tom věděti; ne sice proto, že by byl všelijaké dobré vlastnosti na děvčeti nepoznal, ale proto, že toho času mistr zemřel a mladou vdovu zanechal. Růžička zůstal sice jenom pouhým tovaryšem, byl ale jinak hezký chlapík, držel něco na sebe, a samolibost mu šeptala: „Což aby si tě vdova oblíbila? Bez muže nezůstane — to by ji mrzel svět,“ — a proto si nechtěl Barušky důkladněji všímati; ale holku to tím více podněcovalo. I vzala si do hlavy, že musí být chasník její, a pročež také sama nejvíce o to pracovala, aby si vdova na Malinu myslila. To se také stalo, a když to Růžička poznal, zaklel potají, zaťal zuby a hleděl konečně u Barušky na tu zlost zapomenouti. Teď byla holka tam, kde býti chtěla, i doufala, že jí nový ptáček tak snadno neulítne. Proto se pak také vynasnažovala, aby se Malina podle vdoviny vůle zachoval. Onoť jí nenapadlo, že by se při tom o jeho štěstí hrálo; když ale potom viděla, jak to s mladíkem vypadá, začala ho litovati, ačkoli ještě nevěděla, co ho nejvíc trápí; proto poslouchala onoho dne také u dveří, neboť byla viděla, že se jako vyjevený domů vrátil. I slyšela ho vzdychati a čerstvě sem tam přecházeti, a když konečně utichnul, zaklepala zvolna na dvéře.

„Kdo to?“ trhnul sebou Malina a vyskočil rychle ze své židle.

„Já to jsem,“ řekla Baruška, hlavu prostrkujíc a vešla do komůrky. „Jdu se ptát, jestli něco nepotřebujete?“

„Děkuju — nevěděl bych co,“ odbýval ji mladík, nechtěje se k ní ani tváří obrátit.

„Nu, jáť jen myslila, proto se nemusíte hněvat. Já vám chtěla jen okázat, že to s vámi upřímně myslím. Já se nemohu na vás koukat, když tak chodíte, jakobyste nemohl týlo narovnat, a přec byste mohl mít nejlepší živobytí.“

„Zase začínáte?“ obořil se na ni Malina. „Já jsem vám již řekl, že nechci o tom ani slyšet — nechci, nechci! A jestli mi teď něco schází, tedy toho máte vy sama hodný kus na svědomí.“

„Já?“

„A vy se tomu ještě divíte? Nestihala jste kroky moje? nemluvila jste o mistrové před osobou, která o tom právě nic vědět neměla? alespoň tak ne, jak jste vy to pronesla.“

„Všecko z dobrého úmyslu, to mi věřte, pane Vencl, a já se tenkrát nenadála, že je vaše nejmilejší tak hezká osoba — věru, jak náleží slušná, a kdybych to byla dříve věděla —“

„E dejte mi pokoj i s tou… osobou!“ utrhnul se a doložil Malina mrzutě.

„Tak?“ vyvalila Baruška oči. „Co pak se přihodilo mezi vámi něco mrzutého?“

„Nevěděl bych —“

„Já myslím, jestli jste se snad rozhněvali, že jsem dnes čtrnácte dní —“

„Do toho vám nic není!“

„Nu, nu — jenom ne tak nakvašené! Ale to má člověk obyčejně za to, když chce někomu posloužiti. Nu, jak se vám líbí, já se nebudu dotírat; ale jen ať toho nelitujete!“

Po těch slovech odešla celá mrzutá, a řekla ještě ten večer paní, že to není s Malinou už možno vydržeti, že je hotový blázen, že chodí jako bez hlavy, že je se čeho báti, aby nezanedbal řemeslo a celou živnost nezkazil.

„Vždyť je tu jiných lidí,“ mluvila ve své horlivosti, „a jakých lidí! Celou duši dali by za jemnostpaní, a řemeslo by šlo jako na drátkách, a jemnostpaní by nemusela mít takových mrzutostí jako s tímhle bláznem, kterýž ani té nejlepší vůle neuznává.“

Druhý den na to dala vdova Malinovi na tři neděle výpověď. On se zaradoval a z hluboka si oddychnul. Onť bylť sám celou noc o té myšlénce pracoval, že odejde, a jenom vůle nebožtíkova ho držela. Teď ale měl lehounké svědomí a chopil se vítané příležitosti, že mohl odejít.

„Já půjdu třeba hned, je-li paní mistrové libo,“ řekl ku vdově. „Dílo a kniha je v pořádku, všecko je zapsáno, tak může snadno někdo jiný moje místo nastoupit.“

„Jděte, jděte!“ křičela vdova, kteráž ještě myslila, že ho toto její poslední rozhodnutí snad oblomí, teď se ale opět na omylu nalezla.

Malina šel a byl bez díla; ale to mu nedělalo ani nejmenší starosti, ba stalo se mu, co si byl minulé noci přál, totiž aby mohl jíti sto mil daleko. Nyní to mohl vyvésti. Zdáloť se mu, že je to nemožné, aby se déle v Praze zdržoval. Vždyť by mu byl každý kámen jeho Naninku na mysl uváděl — tu nešťastnou! Ach, tu vstoupil před něj zase obraz její s tou nevinnou, počestnou tváří a s tím srdečným pohledem, a zase to v něm znělo: „Ne, ne! ona se nemohla tak zapomenouti!“

Tu mu něco napadlo. Chtěl promluviti s panem Novákem; to byl povážný muž, ten mu mohl celou věc vysvětliti. Šel tedy k němu, a štěstí mu přálo; zastihl ho doma samotného. S tlukoucím srdcem pověděl mu, co ho k němu přivedlo.

Pan Novák ho poslouchal a krčil rameny.

„To je zlá věc,“ řekl konečně, „zlá! a vlastně se mne to netýče, já se o to nestarám, co si moje paní s čeládkou udělá; ale ta holka jí vzala stříbrné lžíce; paní je pohřešila, začala se po nich shánět, hledala a nalezla je v její truhlici mezi šaty; já bych to byl do té osoby jakživ neřekl!“

Malina šel od něho jako k smrti odsouzen. Z obyčeje nesly ho nohy do zámku; tam klekl, kde jindy s Naninkou klekal, a vroucně se modlil. A když povstal, byl naplněn velikou důvěrou a zvolal v duchu:

„Ona je přece nevinna! Jinak nemohu věřiti.“