S poctivostí nezahyneš/11.

S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl
10.	11.	12.

Údaje o textu
Titulek:	11.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 193–194. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Malina měl ten dobrý obyčej, kdykoli s někým porozprávěl, že si pak ještě jednou v duchu celou rozprávku opakoval a o ní přemýšlel. To učinil tenkráte i se slovy upřímného tovaryše, a shledal konečně, že má zkušený člověk dobře, I umínil si, že bude dle toho jednati. — „Vždyť jsem to beztoho věděl!“ řekl sám k sobě. „Mně to nedalo od té chvíle pokoje, co jsem zpozoroval, kam ta žena bije. Nu, děj se vůle boží! V neděli to řeknu Nanince a poradím se s ní, co mám dělati.“ Ale Naninka v neděli zas nepřišla. On si byl sice dost časně přivstal, i stál a čekal u domu; ale dívka nešla. Což by ji byl zmeškal? I pustil se tedy opět sám do zámku; ale tam nebyla. Ubohý byl jako na uhlí. „Co se to děje? Proč nepřichází? A dnes je přece poslední neděle v tomhle čtvrtletí!“ rozvažoval na mysli. „Na druhý týden bude snad již v jiné službě dle naší úmluvy!“ — I rozběhl se zase dolů s Hradčan, obcházel celé dopoledne okolo Novákovic domu a v poledne skoro nejedl. Ale to mu nepomohlo; tím se neutišil. Dodal si tedy chuti a šel odpoledne k Novákovům. Bylo to poprvé od té chvíle, co tam Naninka šálek roztloukla, když hocha na předsíni zahlídla. On ji nikdy nenavštěvoval.

Když šel po schodech, třásly se mu nohy a pot mu vyvstával na čele; sám nevěděl proč. Nyní zazvonil, a v pokoji začala stará Finetl štěkati. V tom vyběhla z kuchyně asi čtrnáctiletá holčice. Bylo na ní viděti, že je ve služebné praktice ještě neohlazený nováček; bezpochyby se taková drůbež paní Novákové nejlépe hodila! Holčice otevřela mřížované dvéře a hleděla pak na Malinu, jakoby nevěděla, má-li se ho něco ptáti nebo nic. Také mladík hleděl na ni chvilku, aniž co promluvil, neboť byl jaksi nemile překvapen; potom se ale začal vyptávati: „Prosím, nemohl bych s pannou Naninkou mluvit?“

„S pannou Naninkou?“ opakovalo děvče. „Tady není žádná panna Naninka.“

„Že — že není? ale jak pak by to bylo?“ mluvil Malina a srdce mu nepokojně tlouklo. „Vždyť jsem tu přece u pana Nováka?“

„To jste; ale Naninka tu není. Já se jmenuju Terezka.“

Mezi tím nepřestávala však v pokoji bedlivá čubička hafati, tak že konečně sama domácí paní dvéře otevřela.

„Co pak je to tady?“ ptala se na prahu stojíc.

„Račte odpustit, jemnostpaní, že se opovažuju,“ začal Malina, rychle se k ní přiblíživ; „ale rád bych něco důležitého s pannou Naninkou promluvil, která u jemnostpaní slouží —“

„A co je to?“ ptala se paní velmi čerstvě. „Jste, pane, od ouřadu? Snad si něco slízla?“

„Račte dovoliti — já jsem,“ koktal Malina, nevěda, jak této řeči porozuměti, „já jsem její dobrý známý, a poněvadž jsem ji dlouho neviděl —“

„Ah tak!“ řekla paní zostra a počala si mladíka bystře prohlížeti. „Dobrý známý! Ta osoba zde není. To se musí pán jinde ohlédnout. Zde nepřechováváme zlodějky.“

„Jemnostpaní!“ zvolal mladík a celý zblednul. — „Co — co to pravíte?“

„Že nepřechováváme zlodějky!“ doložila paní. „To je tuším dost srozumitelné. Panna Naninka je daremnice a zpronevěřila se mi. Proto jsem ji vyhnala. Kdybych nebyla měla ohled na její starou matku, tedy by nyní seděla.“

Po těch slovech se otočila a zavřela za sebou dvéře. Malinovi šla hlava kolem. Jak se octnul na ulici, to ani sám nevěděl.