S poctivostí nezahyneš/10.

S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl
9.	10.	11.

Údaje o textu
Titulek:	10.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 189–192. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

S nastávajícím týdnem začal pro Malinu na zemi očistec. Chasa pozorovala hned první den, jak to mezi mistrovou a ním vypadá, i počala dostávati roupy a chvílemi již také trkala. Domácí rozmíšky a různice byly jí nad míru vítané: tuť si mohl člověk snadno něco dovoliti, a Malina to vskutku také brzo pocítil. Na všech tvářích viděl jenom úsměchy; když něco nařizoval, hodilo se jenom hlavou, jakoby se řeklo: Jen poroučej! — ale každý dělal proto přece jen co chtěl. Všecko bylo jako spiknuto, a mladý mistrův zástupce musel se několikrát notně povadit. Konečně se odhodlal, že s vdovou promluví a stížnost povede. Ta se ale hněvem na něj ani nepodívala, a sotva zaslechla o čem je řeč, tu ho již zkrátka odbyla, aby prý si hleděl sám na pořádek, když tomu rozumí, a jestli tomu nerozumí, aby se do toho nemíchal. Malina zaťal lítostí zuby, zpomněl si ale na nebožtíka a mlčel. Trudil a trápil se celých šest dní, odkládaje všecko utěšení na neděli, kdežto chtěl s Naninkou promluviti, všecko jí předložiti a s ní se poraditi. Po celý týden ji neviděl. Ale jeho naděje na den sedmý byla daremná; dívka nepřišla.

To mu dalo teprva ránu! Co se to stalo? Je holka nemocná? Nebo nemohla pro domácí starosti přijíti? Ale jindy také nemohla, dala to však přece věděti. — A celý příští týden byl ještě mrzutější nežli první. Někteří chasníci dali si takořka slovo, že budou Malinu týrati, a takž mu neminulo téměř ani půl dne bez hořkosti. Jenom dva, tři zachovali starou míru a jevili řádnější smýšlení.

„Ty, Malino!“ řekl k němu jednoho dne jeden z těchto poctivějších, když odcházel k obědu. „Vezmi klobouk a pojď se mnou. Já ti něco povím.“

Malina to učinil, ačkoli ne tuze ochotně, neboť neměl velké chuti k důvěrné rozmluvě; ale tovaryš byl už při letech, vždy vážný, a dalo se s ním jednati.

„Malino, poslechni!“ řekl k němu tovaryš na ulici. „Nech si něco říci. Já jsem starý chlap, nechci už být ani mistrem, ani jeho zástupcem, a znám všelijaké světské pletichy. I tebe znám od té chvíle, co jsi poprvé k našemu stolu přisedl, a proto bych ti rád poradil.“

„Co pak máš?“ ptal se mladík, počínaje býti pozornějším.

„Naše mistrová hodila po tobě okem,“ pokračoval tovaryš, „no, k tomu se nemusíš ani přiznávati, ani to nemusíš zapírati; to jsme viděli, hned jak začala po domácku čistý šat nositi; ale tys nezkušené jehně — tys tomu nerozuměl; to víme.“

„Já nevím, co ti —“ chtěl Malina něco prohoditi; ale tovaryš mu skočil do řeči.

„Počkej, nech mě domluviti. Já jí to nemám vlastně za zlé. Žena je mladá, a ty jsi hezký chlapík, a taková historie přihodila se už tisíckrát; proč by se nemohla u naší mistrové opakovat? Ale tys jí tuším zkazil všechny laskominy.“

„Já jí nic neudělal,“ řekl Malina.

„Rád věřím,“ dosvědčil tovaryš; „ale právě to ji bude mrzet; měl jsi jí rozumět — nu, nu, neškubej sebou, nemrač se. Povídají ovšem, že jsi už zaopatřen, že máš už delší čas něco milého; ale, poslechni, Malino! — není-li to nic takového, co by ti na svědomí padlo — a to bude sotva — tedy vezmi rozum do ruky a považ, co se ti tady nabízí. Vdova je hezká žena, mladá — živnost je dobře zavedena —“

„Ale já jsem poctivý člověk!“

„To vím, ale já jsem také poctivý — alespoň si to myslím, a přece ti to radím. Vidíš, brachu! když jsem byl ve tvých letech nebo trochu starší, začala také vdova po mně pást; byla to ještě zachovalá osoba, řemeslo šlo dobře, a já si mohl pěkně do teplého hnízda sednouti; také mi to nadělalo dost brykulí; ale já měl tenkráte už svou nynější za lubem, a když je člověk mladý, tedy myslí, že by nemohl živou mocí bez toho obstáti, co si jednou vyvolí, to že je celé jeho štěstí.“

„To si myslím také, a doufám, že nejsi v manželství nešťastný.“

„No, co se týče vlastně manželství, to nejsem; má žena je hodná a dětmi nás Pán Bůh také požehnal; ale takto je mezi štěstím a neštěstím ještě tolik děr a příkopů, že se nemůže člověk ani rovně natáhnout. A já si už kolikrát myslil: „Vidíš, teď jsi mohl sedět tam a tam — teď tam sedí jiný, a ty se musíš dřít.“

„Za to máš dobré svědomí.“

„To mám, ale člověk z něho nestloustne — to jest: co se mne týče, já toho nelituju, já jsem tomu již přivyknul, já jsem starý chlap; ale ty jsi mladé kuře, ty se můžeš ještě světu do tváří podívat, a proto bych myslil, abys byl s mistrovou za dobré.“

„Slíbila ti něco, že se tak o ni staráš?“ prohodil Malina s malým úsměchem.

„Aj, co pak je mi do ní!“ uškubnul se tovaryš. „O tebe se starám. Ona potřebuje dělníky, my dílo, ostatně se neznáme; ale tebe znám. Tebe bych rád na dobrou cestu přivedl.“

„Tedy mě nech jíti po té, po které jdu; oklikám nerozumím. Nu, vždyť jsem ti už řekl, že jsem poctivý člověk.“

„Já také, jenom že jsem já zkušený a ty nezkušený. Co se týče tvé nynější milé, kterou arci neznám — nu, můj Bože! ono ji to bude snad na začátku bolet jako tebe, když ji necháš; ale mladé srdce má silnou krev, v tom se rána brzo zahojí, a kdož ví, nebude-li to pro vás obadva ještě prospěšné? Kdož ví, kde co na ni čeká!“

„Tys nemoudrý, a nemáš-li mi nic jiného říci, tedy se měj dobře.“

„Nu, počkej, počkej! Ještě nejsme hotovi. Jak vidím, nemáš ku vdově žádné chuti — nu, já tě nebudu přemlouvat; zůstaň u své nynější; jeť to také hezká věc, když se za našich časů člověk najde, který ještě na svědomí drží, a co jsem ti řekl, řekl jsem jen ze starosti, aby se ti dobře vedlo — alespoň líp nežli mně!“

„Děkuju ti.“

„Ale nyní ještě jedno! Nemáš-li k vdově chuti, tedy hleď, abys přišel z domu, sice budeš míti peklo na zemi. Já to znám; to je stará vesta. Ona tě bude hrýzt a chasa tě vykousá — leda bys chtěl také zuby vycenit; to ale nebudeš chtít. A pak bude líp, když půjdeš co nejdříve, nežli tě rozkřičí. Beztoho — abych ti upřímně řekl — tuze mnoho dobrého o tobě nepovídají. Ty nejsi dost pozorný a potom chceš — jak pak bych to řekl? — chceš hráti na učeného, a vidíš, to je nemoudré. Děláš, jakobys myslil, že je našinec kus dřeva, když nesedí pořád s knihou v ruce. Šlaka mu knihy pomohou! proto nedovede ani stehu líp udělat. Možnoť arci, že může pak něco vědět, co jiný neví — ku příkladu kde leží Netalie, nebo co Francouzové dělají; ale našinec má i bez těch kunštů hodný náprstek zdravého rozumu; a proto ti povídám, hleď, abys přišel s dobrou manýrou pryč, nežli si všecko pokazíš.“

Po těch slovech se rozešli.