S poctivostí nezahyneš/9.

S poctivostí nezahyneš Josef Kajetán Tyl
8.	9.	10.

Údaje o textu
Titulek:	9.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 182–189. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vdova nemohla pro samý nepokoj tu noc na to ani oka zamhouřiti, a mnohem lépe nevedlo se také Malinovi. Tím časněji přivstal si tedy mladík na druhý den, kdež byla právě neděle, a pospíšil k nárožnímu domu, u něhož obyčejně na svou Naninku čekával. Dnes měl plnou hlavu a plné srdce, i byl by si rád upřímným slovem odlehčil: ale poněkud se před dívkou zase ostýchal. Co tomu asi řekne? myslil si. Nebude se rmoutit? Nebude to vypadati, jako bych se chlubil? — A přece by byl o té věci rád rozprávěl; a tak váznul v nejistotě, nevěda, co počíti, až to na něm i sama dívka zpozorovala.

„Co pak je vám dnes?“ ptala se ho důvěrně a hleděla na něj tak upřímně, že by jí byl s tisícerou chutí rád všecko pověděl; ale ta zpropadená ostýchavost mu nedala k slovu přijíti. Omlouval se a hleděl svou obyčejnou a tichou mysl okázati; vyptával se dívky, jak se pořád měla, pak vypravoval, co se jemu stalo (příhodu s vdovou ovšem zamlčel); ale uvnitř mu to nedalo přece žádného pokoje, a když bylo po ranní mši, měl poctivý mládenec již tolik pevné mysli, že jí chtěl všecko vyjevit. Nejhlavněji se chtěl proto upřímně vyznati, poněvadž mu pořáde cosi říkalo, že u vdovy nevydrží, a tuť musel Nanince přec nějakou příčinu udati, proč místo opustil, z něhož si oba tolik dobrého připovídali.

I šel s ní toho dne přes jelení příkopy k novým Chotkovým sadům, a tam jí chtěl vyjeviti, co ho potkalo; tam nebylo zbytečných diváků a posluchačů. Ale právě když s ní přicházel na cestičku, kdež po obou stranách husté křoviny stály, vstoupila jim do cesty Baruška. Ona jim byla poboční pěšinkou nadešla a stála nyní zrovna vedle nich.

„Ah, šťastné dobré jitro, pane Vencl! šťastné pořízení!“ prohodila jaksi uštěpačně a měřila při tom Naninku očima, jakoby ji chtěla skrz na skrz prohlídnout. „Ucházíte se také o ženské dílo? A hned tak z rána! Jáť myslila, že je nemůžete vystát — hahaha! Pěkné dílo; jednu má doma, druhou venku.“

„Co vy se o mé dílo staráte?“ řekl Malina nemile překvapen a hněvivě. „A co stíháte moje kroky? Co mi lezete do cesty?“

„No, no — jen zvolna, jemnostpane Malino!“ odsekla děvečka „však nejste ještě pánem, a panička bude mít malou radost, až jí o vašich ranních procházkách povím. S ní nemůžete chodit?“

Naninka se byla nejdřív začervenala a nyní zbledla. I vymknula se Malinovi z ruky, ačkoli ji pevně držel.

„Povězte jí to,“ řekl nyní rozhorleně k děvečce. „Paní se nemá nic o mé procházky starat, a vy již dokonce ne — rozumíte? To si zapovídám!“

„To můžete, jen bude-li vás kdo poslouchat,“ dalo se mu prohnané děvče do smíchu.

„Jděte svou cestou a nechte mě na pokoji!“ obořil se teď na ni mladík s rozpálenou tváří, a pustil se za Naninkou, kteráž tu nemohla studem vydržeti a dále pospíchala. Ale děvečka byla v patách za ním a pořád se jedovatě chechtala. „Jen pomalu! vždyť to nejde ještě k oltáři! Ještě máte času — rozložte si to, nežli prohloupíte!“ Těmi a podobnými slovy Malinu pořád popichovala, proto si to dovolujíc, že byla doma poloviční paní. Malina byl při tom jako v ohni a nemohl to posléz vydržeti. „Nedělejte mi žádnou ostudu!“ obrátil se po děvečce, a kouknul na ni, jakoby ji chtěl očima probodnouti. „Rozumíte? Jděte svou cestou. My nemáme spolu co jednati, a má-li paní se mnou nějaké řízení, ať to vyjedná doma.“ Pak se zas rychle obrátil a spěchal za milou dívkou, kteráž nevědouc ani, co se to s ní děje, utíkala, jakoby ji někdo honil.

Baruška se na okamžik zarazila; tak ji byl neobyčejně prudký hlas Malinův a oheň očí jeho překvapil; pak se ale dala zase do smíchu a pospíchala domů.

„Nu, jakž je, Baruško?“ ptala se jí vdova vědouc, že byla děvečka na zvědách. „Jakž je? zmýlila jsi se, viď?“

„Krásně zmýlila!“ odpovídala tato, upocené tváře si utírajíc. „Já mám dobré oči. Jak jsem řekla — vodí se už s jinou.“

Vdova zaťala pysky. — „Ten dareba, ten holobrádek, ten nuzák!“ vyklouzlo jí potom z úst, nejdřív trochu temně, pak ale pořád hlasitěji a hlasitěji, a s každou přezdívkou rozkládalo se v ní kus náramného hněvu. „Já to s ním myslím tak upřímně; já mu udělám, co si pomyslí — ten špatný chlap!“

„A hloupý k tomu,“ doložila děvečka. „Já bych mu teď ale napravila ten jeho rozoumek! Já bych mu okázala, zač toho loket!“

Mělať z toho radost, že mohla vdovu popíchnout a dopálit, a k tomu nebylo teď věru mnoho potřebí. Když se nechá ženská od srdce svého tak dalece zavésti, že svou náklonnost mužskému takořka nabízí, tento pak její přízní pohrdne: tuť není tak snadno zlostnějšího a mstivějšího stvoření, jako je tato osoba. To zkusil také Malina. Sotva přišel domů — a tuť byl mrzutý, protože se mu byla Naninka z očí ztratila — sotva tedy přišel domů, spatřil hrozné mračno na čele paní mistrové. Takéť to nebyly ty oči, jimiž ho jindy vítala; teď si ho ani nevšimla; on však odbýval svoje řízení, jakoby se nebylo nic přihodilo; zatím se ale nad ním veliká bouřka stahovala.

Vdova měla ještě bratra, dospělého studenta, a ten u ní několikráte za týden obědval. Malina se tedy s ním seznámil, a student nalezl zalíbení v mladém řemeslníku, poznávaje v něm člověka, kterýž již teď něco více věděl, nežli jak se na kabát míra bere a zač se půlzlatová podšívka počítá, a kterýž ještě něco více zvěděti toužil; a poněvadž i student sám o sobě soudil, že není na tom dosti, aby věděl jenom to, co ve školní knize stojí: tedy se při svém smýšlení v jistém puntíku shodovali a také si porozuměli. Mezi všelijakou rozprávkou přišli jednou také na zběhlost řemeslnického stavu v jiných vědomostech, nežli které se pouze jich ruční práce týkají.

„Ach, můj milý pane!“ řekl Malina, „o tom bych mohl mnoho z vlastní zkušenosti a ze všeho toho mluviti, co až posavad každý den okolo sebe vídati musím! Obyčejně dostane se našinec na řemeslo, když byl dvě školní třídy proběhl nebo tak zvaný druhý „klas“ odbyl; jenom ve větších městech a to obyčejně jen děti zámožnějších rodičů jsou trochu šťastnější, že mohou déle do školy chodit — anebo zase nešťastnější, že musejí delším chozením do školy čas ztrácet, an se tam přece nepřiučí, co by jim budoucně prospělo. Já nechci říci, že by se tam učily, co nepotřebují — oh! Pán Bůh zachovej! — čtení, psaní a počítání jeť arci základ všeho vědění; ale já to zkusil již nejednou sám na sobě, a jsem přece mladý, že je mimo to ještě mnoho věcí na světě, kteréž věděti také řemeslníkovi neškodí, ano bez kterých je jenom jako mrtvá stoupa nebo nějaké hodiny; jak je mistr natáhne a spustí, tak jdou. A k čemuž je potom lidský rozum a to naše srdce — že ne?“

„To je pravda,“ řekl student; „obojí má člověk pro něco jiného, nežli aby z něho byla pouhá mašina, aby takořka ani sám nevěděl, co dělá, co jiní vedle něho dělají, a co by mohli všickni dělati.“

„To je to!“ přisvědčil Malina, „to je to! oh, však já vám rozumím. Ono je na světě ještě mnoho věcí, kteréž řemeslník ve své dílně nevidí, a které by přece znáti, o kterých by přece něco věděti měl: ku příkladu: jak celá naše země vypadá, co se na ní nalézá, jaká zvířata a jaké rostliny, jak to všecko povstává, proč to roste, k čemu je to živo, jací lidé na zemi přebývají, co se těm lidem již přihodilo, co vyvedli, co vymyslili — ah, ty můj Bože! vždyť je toho dozajista tolik, že to můj prostý rozum ani pochopiti a můj necvičený jazyk ani vysloviti nemůže. Ale kde má k tomu našinec přijíti? Nežli jde na řemeslo, to bývá v 11.—12. roce, někdy ještě dřív — nikdy o tom neslyší; mezi učením je rád, jen když se mu trochu toho čtení a psaní nevykouří, jestliže to již uměl, a může mluvit o štěstí, když alespoň nejhlavnější částky o svatém náboženství v hlavě podrží. Vždyť jsem byl také takové kůzle — alespoň ne o mnoho otrkanější — když jsem přišel do Prahy; doma jsem nemohl mnoho kloudného pochytit, leda co mi z nouze otec vštípil; ale nebožtík mistr — Bůh mu dej věčnou slávu! — ten mi teprva oči otevřel a dal mi na ruku, abych se chopil knih. Ale to se nestane každému chasníku, a kdyby se to i některému přihodilo, on dle toho neučiní. Takový mladý člověk je obyčejně rád, že má všecko učení za zády; dlouhá učenická leta zahnala mu všecku chuť k dalšímu cvičení. Teď chce býti pánem; teď chce života užit, když mu po díle nějaká hodina zbude, které by snad mohl k vybroušení svého rozumu použiti; a tak se doklepe říkaje v temnostech až k mistrovství. Pak je už skoro pozdě, aby hlavu osvěcoval; pak jsou tu starosti o živnost, o domácnost, tu je žena, tu jsou děti, tu všelijaké trampoty; pak se není věru čemu diviti, když přejdou laskominy, aby se přiučoval věcem, o kterých myslí, že mu ani krejcaru nevynesou.“

„Jakobych nebožtíka švagra slyšel!“ řekl na to student. „Takéť nejednou o té věci rozprávěl a žaloval. Kdybych měl co poroučeti, říkával, tedy bych nedovolil nikoho na řemeslo přijmouti, kdo by neměl alespoň nějakou známost o stvořených věcech na zemi i na nebi, o položení všelijakých krajin, zvláště o příbězích rozličných národů, pak o těch rozmanitých silách, které se v přírodě nacházejí, a kterých takořka v každé živnosti potřebujeme. Do 14 až 15 let, a dřív nepotřebuje nikdo na řemeslo jíti, to je tak jisto, jako že se hoch za tři leta každému řemeslu naučí, aby mohl jako mladý tovaryš obstáti — do 14—15 let může tedy každý hoch alespoň tolik umět, co pro svou budoucnost potřebuje; je-li rozumný a svědomitý, bude se ještě dále cvičiti, a kdyby se mu to, co již umí, za čas učení ve svátek a v neděli opakovalo: tedy se mu tak snadno všecko nevykouří.“

„Ba, jen kdyby bylo místa,“ doložil Malina, „kde by se tomu naše mládež učila?“

„Proto říkal švagr, kdyby měl co poroučet! Tuť si myslil, že by všude takové školy založil, aby mládež těch vědomostí nabyla, o kterých jste právě zmínku učinil. Ostatně mohou za našich časů i bez jeho poručení alespoň děti větších měst, kde se hlavní školy nacházejí, s dobrou přípravou k řemeslu přistoupiti. Ve čtvrté třídě hlavních škol přednášejí se věci, s kterými každý řemeslník alespoň na začátek vystačí: tutě zeměpis, přírodopis, učení o silách přírodních, o měřickém umění, rejsování — a kdo by z toho něco více potřeboval, tuť již snadněji mezeru doplní; ale právě v takových městech panuje obyčejně ten škodný zvyk, že skoro žádné dítě na řemeslo nedávají, které již do čtvrté třídy vklouzne; s těmi zamýšlejí hned vysoko: z těch musí býti samí praktikanti, studenti, inženýři a tak dále.“

Za takové rozprávky přišel Malina konečně i na tu myšlénku, že, bude-li jednou svým pánem, také o to péči povede, aby jeho učeníci vedle řemesla i jiných vědomostí nabyli.

„Možná, že se mi budou někteří vysmívati,“ mluvil k studentovi, „že krejčovina takových věcí nejmíň potřebuje; ale já si myslím: řemeslník jako řemeslník, každý má býti člověkem, každému se má rozum osvítit a srdce zušlechtit. A věru, kdybych mohl, začal bych to hned s našimi kluky; ale teď nemohu na to pomysliti, abych jim objednal učitele, kterýž by jim alespoň v neděli něco užitečného přednášel a ukládal; k tomu je potřeba peněz, a těch já nemám.“

„Nu, víte-li co, pane Malino!“ řekl na to student. „Myslíte-li, že něco dobrého svedeme: já budu vašim třem klukům každou neděli něco přednášet, a plat zapíšeme Pánu Bohu do knihy.“

Kdož byl radší jako Malina? — Hned počal s ním tu věc umlouvati, i ustanovila se hodina k učení, a horlivý student začal již příští neděli své vyučování. To bylo od 11 do 12. Nejdříve vzal krátké popsání země a příběhy národů — a hoši poslouchali, neboť uměl dobře a živě vypravovati. Potom se připravili ještě k odpoledním opakovacím hodinám. I netrvalo dlouho, a již se začali vždy na toto nové nedělní cvičení upřímně těšiti, ačkoli jim na začátku, nežli je poznali, tuze voněti nechtělo. Ale najednou se jim zdálo, že jsou o mnoho moudřejší nežli ostatní učeníci, i začali se před nimi chlubiti, mluvíce o věcech, o kterých jiní arci nic nevěděli.

A když přišla neděle, kdežto se Malinovi ona mrzutost s Baruškou přihodila, těšili se hoši zase na hodinu; ale paní mistrová uznala ten den za dobré, jednoho sem a druhého tam poslati; jen třetí seděl a čekal u stolu sám a sám, ale pan učitel se neokazoval, a paní mistrová mu konečně oznámila, že to zbytečné učení přestane, Hoch to pověděl ihned Malinovi, a ten se zarazil; jemu nechtělo jíti do hlavy, že by se měl prospěch učeníků pro jiné domácí mrzutosti zanedbávati; ale student krčil rameny, omlouval se, že má tuze mnoho jiné práce, že mu čas nepostačuje. Nechtělť i nemohl mu zrovna do očí říci, že mu sestra vdova řekla, aby toho učení nechal, že o tom nechce ve svém domě slyšeti, že to pochází od člověka, s kterým není dobře obcovati a kterého by již ráda z domu měla. A ona mu to také vskutku řekla; on pak se nemohl opříti; byltě u ní hostem i musel se k ní častěji v trudných okolnostech o pomoc utíkati.

Toho dne nejedl již také Malina u jednoho stolu s mistrovou, ale prostřeli mu v dílně. To jej arci mrzelo, i umínil si, že se bude od té chvíle mimo dům stravovati; ale zpomněl si také na nebožtíka a na svůj slib, i spolknul tiše svou mrzutost, a těšil se na odpoledne, kdežto chtěl s Aninkou za bránu vyjíti; ale Naninka se nedala viděti. Dosti dlouho obcházel, mrzel se a mrzutě posléz odešel.