Sázka v klubu AGS/Nad oblaky
| Sázka v klubu AGS | ||
| Žluté oči | Nad oblaky | Malá ryba také ryba |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Nad oblaky |
| Autor: | Otakar Batlička |
| Zdroj: | BATLIČKA, Otakar. Sázka v klubu AGS Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Po upřímném rozloučení s majitelem farmy „Malé N“ nastoupili naši cestovatelé cestu do Silver City a odtud do San Franciska. Upustili od původního úmyslu vykonat tuto cestu letadlem. Času bylo dost a naši přátelé chtěli procestovat romantický kraj Nevady železnicí. Vyčkali tedy příjezdu expresního rychlíku trati Salt Lake City – San Francisko.
Ve středu dne 2. června ráno zahlédli „Zlatou bránu“ Pacifiku – San Francisko. Mohli právem mluvit o štěstí – již druhého dne naskytla se jim příležitost k další cestě. Dne 3. června odjížděla ze San Franciska poštovní loď „San José“, která plula podél pobřeží až do Chile. Během plavby ale přistávala na ostrově Guadalupe, v mexickém přístavu Acapulco a pak v Nicarague v městě Corinlo. Odtud pak plula do místa, vyvoleného našimi lovci do Ducnavcnlury v Kolumbii.
Trať ze San Franciska do Buenaventury měří 6.000 kilometrů. Tedy nejdelší, kterou měli naši cestovatelé dosud podniknout. Profesor Joachim Batham a Petr Hogg, kteří se ještě nikdy Tichým oceánem neplavili, nevycházeli z údivu. Cesta přinášela nová a nová překvapení. Již při odjezdu ze San Franciska podivovali se hejnům mořských lvounů, kteří jsou však po celém pobřeží Kalifornie zákonem chráněni. Při první zastávce na ostrově Guadalupe měli možnost sledovat nedostižné umění tamních potápěčů, kteří u břehu ostrova lovili mořské houby i – perly. Cesta poštovního rychloparníku „San José“ směřovala stále k jihu, a brzy cítili, že se blíží k rovníku, V posledních hodinách nebylo možno na palubě pro velké vedro ani vydržet.
Byla to zvláštní náhoda: profesor Joachim Batham sešel se na palubě se svým bývalým spolužákem, nyní inženýrem společnosti pro zužitkování kopry, donem Georgem Ibarou. Ibara byl podnikem našich lovců nadšen a navrhl Gregorovi, aby vystoupil se svými společníky v Corintu. Ujišťoval, že v Nicarague snadno uloví kondora. Pro „svého žraloka“ mohou si pak zajet do nedalekého Hondurasu ke Karibskému moři a další zvíře – jaguára možno ulovit již na Kostarice. – „Vodního hada, anakondu? Pro toho si pak zajedete „kousek“ níže, do Kolumbie, a aligátora? Ten je k mání hned „vedle“ v Panamě!“
Tak si to tedy představoval inženýr Ibara. Konec konců plán nebyl špatný a po delší úvaze rozhodl se Gregor, že cestu v Corintu v Nicarague přeruší. Takto potřebovali ujet „pouze“ 5.000 km, a protože inženýr Ibara znal znamenitě poměry v Nicarague, nabídl se, že na lov kondora půjde s nimi. Jeho pozvání bylo přijato.
Plavba podél mexického pobřeží pokračovala a cestující na lodi krátili si dlouhou chvíli střelbou na žraloky, kteří se čím blíže k rovníku tím častěji objevovali. Gregor, který byl cestujícími obdivován jako znamenitý střelec, zastřelil několik modrých žraloků, ale tyto úlovky neměly proň ceny. Jednak nebylo možno získat z nich trofej, a pak nebylo dodrženo stanovené pořadí lovu.
Konečně po příjemné a ničím nerušené plavbě přistál „San José“ ve čtvrtek dne 15. června v Corintu v republice Nicarague. Poznali záhy, že inženýr Ibara jim skutečně radil dobře. A nejen to, postaral se s pečlivostí i o další část loveckého programu. Již druhý den po přistání přišel s hotovou věcí! Najal čtyři muly, nakoupil dostatečné množství potravin a připravil vše na loveckou výpravu do pohoří, vzdáleného asi 85 kilometrů ve vnitrozemí.
Výprava za kondorem byla zcela odlišná od dosavadních. Bylo zapotřebí vystoupit do hor, které v některých místech čněly vysoko nad mořskou hladinu. Tam, až v oblacích, bylo sídlo kondora královského! Lovci vystupovali stále výše a výše. Hluboko pod nimi rozprostíraly se nicaragujské pralesy, řeky a roviny. Výstup byl namáhavý a jedině vytrvalé muly byly schopny zdolávat srázné stezky. Kráčely s obdivuhodnou jistotou nad hlubokými roklemi a propastmi. V jakémsi nepříliš velkém horském sedle rozbili cestovatelé tábor. Postavili prostorný stan, připravili ohniště a Petr, jak již bylo jeho zvykem, zařizoval vše po domácku.
Ačkoliv se nacházeli něco málo nad desátým stupněm od rovníku, trpěli v noci velkým chladnem. Paliva bylo poskrovnu a bylo je třeba šetřit na ohřívání potravin. Byla to nehostinná místa, jimiž byl jen profesor Batham nadšen. Nalézal co chvíli různé druhy vzácných horských květin a s profesorskou pečlivostí je ukládal do proutěného košíku, ve kterém nesli do hor čtyři živé slepice. Slepice měly být návnadou při lovu na kondora. Pak přišla ona neděle, kdy se udala hrozná věc, která málem způsobila, že jeden z cestovatelů, a to pan profesor Joachim Batham, by býval byl raněn srdeční mrtvicí! Kdo jiný mohl být příčinou této tragické události, nežli – Petr?
Jak již řečeno, byla neděle a Petr připravil také skutečný nedělní oběd: vejce se špenátem. Všichni si znamenitě pochutnávali a snad nic na světě by bylo nezkalilo nedělní náladu, kdyby si byl profesor Joachim Batham nevzpomněl na svůj poklad – na pracně v horách nasbírané vzácné traviny. Překvapeně pohlížel do prázdného košíku a jat neblahým tušením, ptal se Petra, kam se poděly jeho „flores exoti-cae“. S tváří klidnou jako nevinnost sama pronesl Petr strašlivou větu: „Udělal jsem ten špenát přece k obědu!“ – Co odpověděl profesor Joachim Batham? Bylo to tak jadrné, že i nedaleko se pasoucí muly zastřihaly svýma dlouhýma ušima!
V pondělí časně ráno již za prvního rozbřesku dne odešli naši přátelé na dobře připravený lov. Tentokrát zůstal Petr Hogg v ležení, aby opatroval muly. Výstup trval plné tři hodiny. Dole pod nohama lovců válela se bílá mračna. Spatřili několikrát kondory, kteří plachtili vysoko nad horami. – Brzy našli příhodné místo na úpatí skalní strže. Vyhlédli malou plošinku, zarostlou skromně travou, a uprostřed ní zarazili do země kolík, ke kterému přivázali na dlouhý slabý provázek živé slepice jako návnadu. Opodál vystavěli z balvanů skrýš a tu zamaskovali křovisky. Skrýš nebyla od svého okolí ani k rozeznání. Nyní nezbylo, než trpělivě čekat a doufat ve štěstí.
Za nožky přivázané slepice chovaly se docela přirozeně. Asi po čtyřech hodinách trpělivého čekání zpozorovali lovci zvláštní nepokoj. Bylo před polednem, když profesor Batham upozornil své přátele na černý bod vysoko nad jejich hlavami. Gregor naň zamířil dalekohled… Kondor! Dravec zpozoroval slepice a počal opisovati, aniž by pohnul křídly, velké kruhy. Pojednou – zcela neočekávaně spustil se střemhlav k zemi. Padal jak kámen! Slepice žalostně kdákaly a pokoušely se spasit útěkem, ovšem marně. Ve výši asi dvaceti metrů zarazil kondor svůj let! Buď postřehl svým znamenitým zrakem léčku, nebo pudově vycítil nebezpečí – ale bylo pozdě! V okamžiku, kdy se opřel svými mocnými perutěmi o vzduch, padly dvě rány. V divokém přemetu a otáčeje se kol vlastní osy, padl nedaleko vyděšených slepic.
Byl to jedinečně krásný exemplář kondora středoamerického. V rozpětí křídel měřil 2 metry 75 centimetrů! Po zdařilém lovu vrátili se naši přátelé do své základny. Petr, který se nemohl lovu zúčastnit, byl zle rozmrzen. – „Nesete kondora – mně by byla husa milejší,“ na oko bez zájmu říká profesoru Bathamovi.
„Ne abyste jej udělal se „špenátem“! Má tuhé maso a patří společnosti „AGS“, vy, vy jste schopen udělat salát z orchideí!“ – Později ještě často připomenul profesor Batham Petrovi jeho „špenát“. Franku Gregorovi zatím přálo štěstí. Ulovil už podle předepsaných podmínek ledního medvěda, vlka, amerického lva a kondora. Příštím úlovkem má být žralok.