Ruské národní pohádky/Zlatá rybka

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Jeřáb a volavka	Zlatá rybka	Pohádka o Ježdíku

Údaje o textu
Titulek:	Zlatá rybka
Autor:	Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu Dostupné online.
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Vymazal
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Na moři na oceaně, na ostrově na Bujaně stála neveliká vetchá chaloupka; v té chaloupce bydlil stařec a stařena. Žili ve veliké bídě; stařec udělal síť a počal choditi na moře a loviti ryby; tím dobýval sobě denního chleba. Jednou rozestřel stařec svou síť, i počal táhnouti i přišla mu tak těžká, jako dosud nikdy nebývalo; sotva ji vytáhl. Dívá se, a síť prázdná; všeho všudy chytila se jedna rybka, za to rybka ne obyčejná — zlatá. Prosila ho rybka člověčím hlasem: Nebeř mne, stařečku; pusť mě raději v siné moře; hodím se ti: čeho si budeš přáti, to ti udělám. Stařeček se rozmyslil a praví: Nepotřebuji od tebe ničeho, jdi do moře. Hodil zlatou rybku do vody a vrátil se domů. Stařena se ho táže: Mnoho jsi nachytal, starče? — Všeho všudy jednu zlatou rybku a tu jsem hodil do moře; velice mne prosila: Pusť mne, pravila, do siného moře; budu ti dobrá v příhodě; čeho se ti zachce, všecko udělám. Slitoval jsem se nad rybkou, nevzal jsem od ní výkupu, pustil jsem ji darmo na svobodu. Ach ty, starý čerte! přišlo ti do rukou veliké štěstí, a tys ho neuměl užíti. Rozhněvala se stařena, spílá starcovi od rána do večera, nedává mu pokoje: Kdybys byl aspoň chleba u ní vyprosil! Vždyť se nám brzo ani suché kůrky nedostane, co budeš jisti? Nesnesl toho stařec, šel ku zlaté rybce pro chléb; přišel k moři a křiknul hlučným hlasem: Rybko, rybko! Staň v moře chvostem, ke mně hlavou. Rybka připlula ke břehu: Čeho je ti třeba, starče? Stařena se rozzlobila a poslala mne pro chléb. Jdi domů, dostanete chleba dosti. Vrátil se stařec: Nu co, stařeno, máme chléb? Chleba dosti; ale tu je bída: necky se rozsypaly, není v čem práti; jdi ke zlaté rybce, popros ji, aby dala nové. Odešel stařec k moři: Rybko, rybko! Staň v moře chvostem, ke mně hlavou. Připlula zlatá rybka: Čeho je ti třeba, starče? — Stařena poslala mě, abych vyprosil nové necky. Dobře, dostanete necky. Vrátil se stařec, vchází do dveří, a stařena opět se naň sápe: Jdi, praví, ku zlaté rybce, popros ji, aby nám novou chaloupku vystavěla; v naší bydliti nemůžeme, je na sboření. Odešel stařec k moři: Rybko, rybko, staň v moře chvostem, ke mně hlavou. Rybka připlula, stanula k němu hlavou, v moře chvostem, táže se: Čeho je ti, starče, třeba? — Vystavěj nám novou chaloupka; stařena laje a nedává, mně pokoje; nechci, praví, bydliti v staré chaloupce, je na sboření. Nenaříkej, starče! Jdi domů a modli se Bohu, všecko se stane. Vrátil se stařec — na jeho dvoře stojí chaloupka nová, dubová, s vyřezáváním. Vybíhá mu naproti stařena, hůře než dříve se zlobí, hůře než dříve laje: Ach ty starý pse! Neumíš užiti štěstí. Vyprosil jsi chaloupku a myslíš, žes něco vykonal. Ne, jdi opět ku zlaté rybce a řekni jí: Nechci býti selkou, chci býti vojvodkou, aby mne dobří lidé poslouchali, při potkání po pás se klaněli. Odešel stařec k moři, volá hlučným hlasem: Rybko, rybko! Staň v moře chvostem, ke mně hlavou: Čeho je ti třeba, starče? Odpovídá stařec: Nedává mně stařena pokoje, všecka se zbláznila: nechce býti selkou, chce býti vojvodkou. Dobře, nenaříkej! Jdi domů a modli se Bohu, všecko se stane. Vrátil se stařec, a místo chaloupky stojí kamenný dům na troje poschodí; po dvoře běhá služebnictvo, v kuchyni kuchaři klepají, a stařena v drahých zlatohlavových šatech sedí na vysokém křesle a dává rozkazy. Buď zdráva, ženo! praví stařec. Ach ty nevědomče jakýsi! Jak se opovažuješ nazvati mne vojvodku svou ženou. Lidé, vezměte toto sedlačisko do konírny a zbijte ho karabáči co nejvíce možná. Ihned přiběhli služebníci, chopili starce za límec a vlekli do konírny; počali ho koňáci hostiti biči, a tak ho uhostili, že sotva na nohy se zdvihl. Potom ustanovila žena starce podomkem; kázala mu dáti metlu, aby dvůr čistil, a krmiti a pojiti ho v kuchyni. Zle se vede starcovi; celý den aby po dvoře poklízel, a jak je kde nečisto — hned do konírny. Jaká to čarodějnice! myslí si stařec; sedlo jí štěstí, a ona zaryla se jako svině; už mne ani za muže nepokládá. Ani mnoho, ani málo času neminulo; omrzelo stařenu býti vojvodkou, požádala k sobě starce a přikazuje: Jdi, starý čerte, ku zlaté rybce, řekni jí: Nechci já býti vojvodkou, chci býti carovnou. Odešel stařec k moři: Rybka, rybko! Staň v moře chvostem, ke mně hlavou. Připlula zlatá rybka: Čeho je ti třeba, starče? — A co? zbláznila se moje stařena hůře než před tím: nechce býti vojvodkou, chce býti carovnou. Nenaříkej, jdi domů a modli se Bohu, všecko se stane. Vrátil se stařec, a místo dřívějšího domu stojí vysoký palác pod zlatou střechou; kolem chodí strážníci a pohazují ručnicemi; vzadu prostírá se veliká zahrada a před samým palácem zelená louka; na louce shromážděna jsou vojska. Stařena nastrojila se jako cařice, vystoupila na balkon s generály a s bojary, počala vojska prohlížeti a rozestavovati: bubny třeští, hudba hřmí, vojáci křičí urá! Ani mnoho, ani málo času neminulo, omrzelo stařenu býti carovnou, kázala vyhledati starce a představiti před svoje oči světlé. Nastal zmatek, generali lítají, bojaři běhají: Jaký stařec? Sotva ho našli v zadním dvoře a přivedli k carovně. Poslouchej, starý čerte, praví mu stařena: jdi k zlaté rybce a řekni jí: Nechci býti carovnou, chci býti mořskou panovnicí, aby všecka moře a všecky ryby mne poslouchaly. Stařec netroufal si odmlouvati. Jak nepůjdeš — hlava dolů! Dodal si srdce, šel k moři, přišel a praví: Rybko, rybko! Staň v moře chvostem, ke mně hlavou. Zlaté rybky nikde není. Stařec volá po druhé — opět nic. Volá po třetí — najednou moře zašumělo, rozvlnilo se; bylo světlé, čisté, a nyní docela zčernalo. Připlula rybka ku břehu: Čeho je ti třeba, starče? — Stařena ještě více se zbláznila; již nechce býti carovnou, chce býti mořskou panovnicí, nade všemi vodami vládnouti, nade všemi rybami panovati. Nic neřekla starci zlatá rybka, obrátila se a odešla do hlubiny mořské. Stařec vrátil se nazpátek, dívá se a očím nevěří; paláce jako by nebývalo, a na jeho místě stojí neveliká, vetchá chaloupka, a v chaloupce sedí stařena v sedrané sukni. Počali žíti jako prve; stařec jal se opět loviti ryby; jakkoli často rozestíral sítě do moře, nepřihodilo se mu více chytiti zlaté rybky.