Ruské národní pohádky/Nevěda

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Křivoručka	Nevěda	Licho jednooké

Údaje o textu
Titulek:	Nevěda
Autor:	Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu Dostupné online.
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Vymazal
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Počíná se pohádka od sivky, od hnědky, od věští ryzky. Na moři na oceáně, na ostrově na Bujaně stojí vůl pečený, vzadu česnek tlučený; z jednoho boku řež, z druhého máčej a jez. Byl jednou kupec a měl syna. Když počal syn podrůstati a v krámě kupčiti — umřela tomu kupci první žena, i vzal si druhou. Minulo několik měsíců, kupec se počal vypravovati do cizích zemí, naložil na koráb zboží a přikazuje synu, aby si pěkně hleděl domu a vedl obchod jak se patří. Prosí kupecký syn: „Tatínku, než pojedeš, hledej moje štěstí. — Synu můj milý! odpovídá stařec, kde, pak ho najdu? „Moje štěstí najdeš brzo. Jak zítra ráno vstaneš, vyjdi za vrata a co potkáš první, to kup a dej mně.“ — Dobře, synku! Nazejtří vstal otec ráno, vyšel za vrata a vidí: sedlák táhne prašivé, mizerné hříbě psům k snědení. Kupec počal smlouvati a smluvil je za rubl stříbra, přivedl hříbě na dvůr a postavil v maštali.

Kupecký syn se ptá: „Co, tatínku, našels mé štěstí?“ — Našel, ale velmi špatné! „Tedy mělo tak býti; co mně Pán Bůh nadělil, na tom přestanu.“ Otec odešel se zbožím do cizích zemí, a syn sedal v krámě a zabýval se obchodem. A měl takový zvyk: jde-li do krámu anebo vrací-li se domů, vždycky zajde napřed k svému hříběti. Tu zanevřela macecha na svého pastorka, hledala hadačku, jak by se ho zbavila; našla starou čarodějnici, která jí dala jedu a kázala jej položiti pod práh v tu dobu, když bude mět pastorek domů přijíti. Vraceje se z krámu zašel kupecký syn do maštale a hle — jeho hříbě stojí v slzách po kotníky; udeřil ho po kyčli a táže se: „Co pláčeš, můj dobrý koni, a neřekneš mně nic?“ Hříbě odpovídá: „Ach, Ivane, kupecký synu, můj milý hospodáři! Jak nemám plakati! macecha tě chce zahubiti. Máš psa; jak přijdeš k domu, pusť ho před sebou — uvidíš co bude.“ Kupecký syn poslechl; pes jenom přes práh překročil, byl roztrhán na drobné kousky. Ivan kupecký syn nedal na sobě znáti, že ví o úkladech jejích; nazejtří se vypravuje do krámu, a ona k čarodějnici. Stařena jí připravila jiného jedu a kázala ho dáti do nápoje. Jda večer domů zašel kupecký syn do maštale — hříbě stojí opět po kotníky v slzách; udeřil ho po kyčli a táže se: „Co pláčeš, můj dobrý koni a mně neřekneš nic?“ — Jak nemám plakati, jak netruchliti? Cítím veliké neštěstí, macecha tě chce dokonce utratiti. Hleď, jak přijdeš do pokoje a sedneš za stůl, podá ti macecha nápoj ve sklínce — nepij ho, ale vylij oknem ven; uvidíš, co se tam stane. Ivan kupecky syn učinil tak: jenom vylil nápoj oknem, počala se země trhati! Ani tu neřekl maceše slova. Třetího dne se vypravuje do krámu a macecha opět k čarodějnici; stařena jí dala čarodějnou košili.

Večer, jda z krámu, zašel kupecký syn k hříběti a vidí — dobrý jeho kůň stojí po kotníky v slzách; udeřil ho po kyčli a řekl: „Co pláčeš, dobrý koni a mně neřekneš nic?“ — Jak nemám plakati? macecha tě chce dokonce usmrtiti. Poslouchej, co ti povím: jak půjdeš domů, pošle tě macecha do lážně a po chlapci ti pošle košili; neoblékej na sebe košile, ale obleč ji chlapci: co bude, uvidíš sám! Kupecký syn přichází do pokoje, macecha vyšla a povídá mu: „Nechceš se trochu vypařit? Lázeň je hotova.“ — Dobře, povídá Ivan, a šel do lázně; za chvilku nese chlapec košili. Jak ji kupecký syn chlapcovi oblekl, v tom okamžiku zavřel chlapec oči a padl na dlážku mrtvý; a jak s něho košili svlekl a hodil do pece, chlapec se vzkřísil a pec se na drobné kousky rozpadla. Macecha vidí, že nemůže nic spraviti i běží opět k staré čarodějnici, prosí ji, jak by zahubila pastorka. Stařena odpovídá: „Pokud bude jeho kůň živ, nespravíme nic. — Ty se dělej nemocnou, a jak přijde tvůj muž, řekni mu: zdálo se mně, že musíme zabíti naše hříbě, vzíti z něho žluč, tou žlučí se namažu a bude po nemoci.“ Přišel čas, že se vrátil kupec, syn se sebral a šel mu naproti. „Bůh tě pozdrav, synku! povídá otec, je všecko doma zdrávo?“ — Všecko je dobře, jenom maminka je nemocna. Kupec složil zboží, přichází domů — žena leží v posteli, vzdychá: „Tenkrát se uzdravím, až vyplníš můj sen.“ Kupec hned přivolil, volá svého syna: „Synku, zabiju tvého koně; matka je nemocná, musím ji vyléčit.“ Ivan kupecký syn hořce zaplakal: „Ach, tatínku, ty mně chceš vzíti poslední štěstí.“ Řekl a šel do maštale. Hříbě ho uvidělo a promluvilo: „Milý můj hospodáři! vysvobodil jsem tě od tří smrtí; ty mě zbav aspoň jedné, popros svého otce — abys se na mně naposledy projel v širém poli s dobrými tovaryši.“ Syn prosí otce, aby se ho nechal naposledy projeti na svém koni; otec dovolil. Ivan kupecký syn sedl na koně, jel do širého pole, pobavil se se svými přátely tovaryši; a potom napsal otci takovou cedulku: „Léči macechu karabáčem o dvanácti ocasích; jinak ji nevyléčíš.“ Tuto cedulku poslal po jednom kamarádu a jel do cizích krajin. Kupec přečetl psaníčko i počal léčiti svou ženu karabáčem o dvanácti ocasích a baba se brzo pozdravila.

Jede kupecký syn širým polem, vidí — tu se prohání rohatý skot. Povídá mu dobrý kůň: „Ivane kupecký synu! pusť mě proskočiti se; vytrhni mně z ocasu tři vlasy; až mne budeš potřebovati — spal jenom jeden vlas a já budu hned před tebou jak list před travou. A ty, dobry jonáku, jdi k pastuchům, kup jednoho býka a zabij ho; přistroj se do býčí kůže, na hlavu si navleč měchýř a kde bys byl, nač by se tě kde ptali — odpovídej na všecko: nevím!“ Ivan kupecký syn pustil koně proskočiti se, přistrojil se do býčí kůže, na hlavu navlekl měchýř, a šel k moři. Po siném moři běží koráb; lodníci uviděli potvoru — není to zvíře, není člověk, na hlavě má měchýř, dokola srsť, připluli ku břehu na lehké loďce a počali se ho vyptávati, vyzvídati. Ivan kupecký syn dává jednu odpověď: „Nevím.“ — Když je tak, buď Nevědou. Lodníci ho sebrali, přivezli s sebou na koráb a plavili se do svého království. Dlouho či krátko — připluli k stolnému městu, šli ku králi s dary a pověděli mu o Nevědovi. Král kázal postaviti tu potvoru před svoje oči světlé. Přivezli Nevědu do paláce, sběhlo se lidu nevídané množství podívat se na něho. Král se ho počal vyptávati: „Co jsi za člověka?“ — Nevím. „Z které země?“ — Nevím. „Čího rodu, plemene?“ Nevím. Král plivnul a poslal Nevědu do zahrady: nechť prý tam namísto hastroše ptáky s jabloní plaší! — a kázal ho živiti ze své královské kuchyně.

Ten král měl tři dcery: starší byly krásné, nejmladší ještě krásnější. Za nedlouho počal si mladší královnu mouřenínský královic namlouvati, píše královi a tak vyhrožuje: „Nedáš-li ji po dobrém, vezmu si ji po zlém!“ Královi to nebylo po chuti i odpovídá mouřenínskému královici: „Počni vojnu; staň se vůle Boží!“ Královic sebral sílu nesmírnou a obstoupil celé mocnářství. Nevěda shodil se sebe kůži, sňal měchýř, vyšel do širého pole, zapálil žíni a křiknul hlučným hlasem, bohatýrským hvizdem. Tu stojí před ním jeho zázračný kůň — kůň uhání, země duní: „Hej jsi dobrý jonák! co mně chceš tak brzo?“ — Je čas na vojnu! Nevěda sedl na svého dobrého koně a kůň se ho ptá: „Jak tě mám vysoko nésti — do, půl stromu nebo nad lesem stojícím?“ — Nes mě nad lesem stojícím. Kůň se zdvihl od země a letěl na nepřátelské vojsko. Nevěda udeřil na nepřátele, jednomu vyrazil meč bojový, druhému strhl zlatou přilbu a dal sobě na hlavu, pokryl se skraboškou a počal bíti sílu mouřenínskou: kam se obrátí, tam lítají hlavy — zrovna jako kdyby seno sekl! Král a královny dívají se z městské zdi a diví se: „Co je to za hrdinu? odkud se vzal? či pomáhá nám sám Jiří Chrabrý?“ ale to nikomu nepřišlo na mysl, že je to ten Nevěda, který plaší v zahradě vrány. Nevěda pobil mnoho vojsk, ne tolik pobil, kolik koněm sdupal; na živě nechal jenom samého mouřenínského královice a deset mužů k průvodu na zpáteční cestu. Po té veliké bitvě přijel k městské zdi a pravil: „Vaše královské veličenstvo! líbí-li se vám moje služba?“ Král mu děkoval, k sobě zval; ale Nevěda neposlechl: odejel do širého pole, pustil svého dobrého koně, vrátil se domů, navlekl měchýř a kůži a počal jak dříve po zahradě choditi, vrány strašiti.

Neminulo ani mnoho ani málo času, opět píše královi mouřenínský královic: „Nedáš-li mně nejmladší dceru, vypálím všecko mocnářství a ji vezmu do zajetí.“ Královi se to nezdálo; odepsal, že ho očekává s vojskem. Mouřenínský královic sebral vojsko větší než prvé, obstoupil mocnářství se všech stran, tři mohutné bohatýry napřed postavil. Dověděl se o tom Nevěda, shodil se sebe kůži, sňal měchýř, zavolal svého dobrého koně a jel do bitvy. Vyjel proti němu jeden bohatýr; sjeli se, pozdravili se, udeřili se kopími. Bohatýr udeřil Nevědu tak prudce, že se sotva v jednom střemenu udržel; ale potom se sebral, rozjel se, sťal bohatýru hlavu, uchvátil ji za vlasy a vyhodil vzhůru: „Tak poletí všecky hlavy!“ Vyjel druhý bohatýr, stalo se mu podobně. Vyjel třetí; Nevěda se s ním bil celou hodinu: bohatýr mu rozsekl ruku do krve, ale Nevěda mu uťal hlavu a vyhodil ji vzhůru; tu se všecko vojsko mouřenínskě zachvělo a utíkalo kam kdo. V tu dobu stál král s královnami na městské zdi; nejmladší královna spatřila, že udatnému hrdinovi krev z ruky teče, sňala s krku svého šáteček a sama ránu zavázala; a král ho pozval k sobě. „Přijdu, odpověděl Nevěda, jenom ne nyní.“ Odejel do širého pole, pustil koně, nastrojil se do kůže, na hlavu navlekl měchýř a počal po zahradě choditi, vrány strašiti.

Neminulo ani mnoho ani málo času — provdal král dvě královny za slavné carovice a vystrojil veliké veselí. Hosté vyšli do zahrady projíti se, spatřili Nevědu a ptají se: „Co je to za potvoru?“ Král odpovídá: „To je Nevěda, bydlí u mne místo hastroše — odhání ptáky od jabloní.“ Ale nejmladší královna pohlédla Nevědovi na ruku, zpozorovala svůj šáteček, zarděla se a neříkala slova. Od té doby počala do zahrady často choditi, na Nevědu se dívati, na hody a kvasy ani nepomyslila. „Kde chodíš pořád, dcerko?“ táže se jí otec, — Ach, tatínku, kolik let u vás jsem, kolikkrát jsem se po zahradě procházela, ale nikdy jsem neviděla takového roztomilého ptáčka, jakého jsem nyní viděla. Potom počala otce prositi, aby jí požehnal a Nevědu za muže dal; ať otec sebe více domlouvá, ona pořád na svém: „Jestli mně zaň neprovdáš — zůstanu do smrti nevdaná, nepůjdu za nikoho.“ Otec přivolil a oddal je. Potom píše mu mouřenínský královic potřetí, prosí o ruku nejmladší dcery, „a jak nebude tak, spálím celé mocnářství a ji vezmu násilím.“ Král odpovídá: „Má dcera je již provdaná; chceš-li, přijeď — uvidíš sám.“ Mouřenínský královic přijel; vida, že takovy netvor dostal takovou krásnou královnu, usmyslil, že Nevědu zabije a vyzval ho na smrtný boj. Nevěda shodil se sebe kůži, sdělal s hlavy měchýř, zavolal svého dobrého koně a vyjel takovým jonákem, že nelze ani v pohádce pověděti, ani pěrem vypsati. I srazili se v širém poli; boj netrval dlouho: Ivan kupecký syn zabil mouřenínského prince. Tu teprve zvěděl král, že Nevěda není potvora, ale silnomohutný a krásný bohatýr a udělal ho svým nástupcem. Ivan kupecký syn počal se svou královnou žíti a dobře se míti. Otce svého vzal k sobě, a macechu dal utratiti.