Ruské národní pohádky/Mořský car a moudrá Vasilisa
| Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev | ||
| Helena Moudrá | Mořský car a moudrá Vasilisa | Chytré učení |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Mořský car a moudrá Vasilisa |
| Autor: | Alexandr Nikolajevič Afanasjev |
| Zdroj: | Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu Dostupné online. |
| Vydáno: | Brno, 1883 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | František Vymazal |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Nasel sedlák rži a Pán Bůh mu dal tolik úrody, že ji sotva s pole sklidil. Posvážel snopy domů, vymlátil a nasypal zrním plničkou sýpku; nasypal a myslí: „Nyní budu žíti a se dobře míti!“ Naučila se choditi k sedlákovi na sýpku myš a vrabec; přicházejí tam každý boží den třeba pětkrát, najedí se a jdou nazpátek: myš šustne do své díry a vrabec frnkne do svého hnízda. Žili spolu tak přátelsky celá tři léta; snědli všecko zrno, v truhle zůstala troška, tak s čtvrtku, ne více. Myš vidí, že zásoba dochází, i počne přemítati, jak by vrabce ošidila a všecko ostatní zrní sama dostala. A přišla na tento nápad: sebrala se za tmavé noci, prohryzla v podlaze velikou díru a spustila pod podlahu všecku rež do jednoho zrnka. Ráno přilítá vrabec na sýpku, zachtělo se mu posnídati; podíval se — nikde nic! Vyletěl chudák hladový a myslí si: „Napálila mě zatracená! Poletím já, dobrý jonák, k jejich carovi ke lvu, postěžuju si na myš — at nás rozsoudí dle pravdy!“ Sebral se a letěl ke lvu. „Lve, care zvířat! žaluje mu vrabec: žil jsem s tvým zvířetem, myší zubatou; celá tři léta jsme se krmili z jedné truhly a nebylo mezi námi žádné hádky. Ale když zásoba docházela, chytila se úskoků; prohryzla v truhle díru, spustila všecko zrno pod podlahu k sobě a mě chudáka nechala hladem. Rozsuď nás podle pravdy, jestli nerozsoudíš, poletím na soud k svému caru orlovi.“ — Nu, leť s Bohem! řekl lev. Vrabec letěl s žalobou k orlu, pověděl mu všecku svou křivdu, jak myš kradla a jak jí lev shovívá. Car orel se tehdy velice rozhněval a vypravil ihned ke lvovi lehkého běhouna: přijdi zítra se svým zvířecím vojskem na to a to pole a já seberu všecko ptactvo a svedu s tebou bitvu. Není jinak, car lev poslal veřejně hlásati, na vojnu zvířata volati. Sebralo se jich množství nesčíslné a jak přišli v širé pole — letí na ně orel se vším svým křídlatým vojskem — zrovna jako nebeské mračno. Počala se veliká bitva. — Bili se tři hodiny a tři minuty; zvítězil car orel, pokryl celé pole mrtvolami zvířecími a rozpustil ptáky po domech a odletěl do hustého lesa, usedl na vysokém dubu — pobitý, poraněný, a počal přemítati, jakby opět nabyl své dřívější síly.
Bylo to dávno a byl tenkrát jeden kupec s kupcovou sami samotincí, neměli ani jediného dítěte. Ráno vstal kupec a povídá ženě: „Měl jsem nepěkný sen: navnadil se k nám veliký pták, sežere najednou celého vola, vypije plný džber; nemohu se ho zbaviti, musím ho krmiti. Půjdu do lesa, snad se trochu povyrazím.“ Vzal ručnici a šel do lesa. Či dlouho, či krátko, chodil po lese, konečně přišel k dubu, spatřil orla a chce po něm střeliti. Nezabíjej mne, dobrý jonáku! promluvil kněmu orel lidským hlasem. Když mě zabiješ — málo tím nabudeš. Vezmi mě raději k sobě do domu, živ mě tři léta, tři měsíce a tři dni; u tebe se zotavím, narostou mně křídla, seberu své síly a dobře se ti odsloužím.“ Čím se mně orel odslouží? myslí si kupec a namířil podruhé. Orel promluvil táž slova. Namířil kupec po třetí a orel prosí opět: nezabíjej mne, dobrý junáku! živ mě tři léta, tři měsíce a tři dni; jak se zotavím, jak mně narostou křídla a seberu své síly, za všecko se ti dobře odsloužím.“ Kupec se slitoval, vzal ptáka orla domů. Ihned zabil vola a nalil plný džber medoviny; myslí, že to postačí orlu na dlouho, ale orel snědl a vypil všecko najednou. Zle si poradil kupec s nezvaným hostem, přišel docela na mizinu; orel vidí, že kupec schudl, i povídá mu: „Poslouchej, hospodáři! jeď do širého pole; je tam mnoho zvířat pobitých, poraněných. Stáhni s nich drahé kožešiny a dovez do města na prodej; těmi penězi uživíš mne i sebe, a ještě zůstane do zálohy.“ Kupec jel do širého pole a vidí: na poli leží mnoho zvířat pobitých, poraněných; postahoval s nich nejdražší kožichy, zavezl do města na prodej a utržil veliké peníze.
Minul rok; orel káže hospodáři, aby ho zavezl na to místo, kde vysoké duby stojí. Kupec zapřáhl a přivezl ho na to místo. Orel se vznesl za oblaka, rozletěl se a udeřil hrudí do jednoho stromu: dub se rozštípl na dvě. „Nu, kupče, dobrý jonáče! praví orel; ještě jsem nenabyl dřívější síly, živ mě ještě celý rok.“ Minul druhý rok; opět se vznesl orel za tmavá mračna, rozletěl se s vrchu a udeřil hrudí do stromu: rozštípal se dub na drobné kusy. „Musíš mě ještě celý rok krmiti, kupče, dobrý jonáče! nemám ještě dřívější síly.“ Když minuly tři léta, tři měsíce a tři dni, povídá orel kupcovi: „Zavez mě opět na to místo k vysokým dubům.“ Kupec ho přivezl k vysokým dubům. Orel se vznesl výše nežli prvé, udeřil silným vichrem s vrchu do největšího dubu, rozrazil ho na třísky od vrchu do kořene, až se les dokola zapotácel. „Pán Bůh zaplať, kupče, dobrý jonáče! řekl orel. Nyní mám všecku svou sílu v sobě. Zahoď koně a posaď se ke mně na křídla; zanesu tě do své krajiny a odměním se ti za všecko dobré.“ Kupec sedl orlovi na křídla: orel letěl na siné moře a vznesl se vysoko, převysoko. „Podívej se, povídá, na siné moře, je-li veliké? — Asi jako kolo, odpovídá kupec. Orel zatřepal křídlama a shodil kupce dolů, dal mu poznati strach smrtelný a zachytil ho, nepustil do vody. Zachytil ho a vznesl se s ním ještě výše. „Podívej se na siné moře, je-li veliké? Asi jako slepičí vejce! Orel zatřepal křídlama, shodil kupce dolů a opět ho nad vodou zachytil a vznesl se výše nežli před tím. „Podívej se na siné moře, je-li veliké?“ Asi jako makové zrnko! Orel zatřepal po třetí křídlama a shodil kupce s podnebesí, ale nedal mu dopadnouti vody, zachytil ho na křídla a ptá se ho: „Jak, kupče, dobrý jonáče, poznal jsi, co je smrtelný strach?“ — Poznal, povídá kupec; myslil jsem, že bude po mně! „Také já jsem tak myslil, když jsi na mne ručnicí mířil.“
Orel letěl s kupcem za moře, přímo k měděnému carství. „Tu bydlí má starší sestra; když budeme u ní pohostinu a ona bude dary nabízeti, neber ničeho, ale vypros si měděnou skřínku.“ Tak řekl orel a udeřil sebou o syrou zemi a proměnil se v dobrého jonáka. Jdou širokým dvorem. Sestra je uviděla a zradovala se: „Ach, bratře milý! Jak tě Bůh přinesl? Vždyť jsem tě přes tři léta neviděla; myslila jsem — že jsi zahynul! Čím tě mám pohostiti, čím vyčastovati?“ — Nezvi mne, nečastuj mne, milá sestřičko! ale pozvi a vyčastuj tohoto dobrého jonáka: on mě tři léta krmil a napájel. Posadila je za stoly dubové, za ubrusy kostkované, pohostila a vyčastovala; potom je vedla do skladů, ukazuje jim bohatství nesmírná a povídá kupcovi, dobrému jonákovi: „Ejhle zlato a stříbro a drahé kamení; nabeř sobě, co duše ráčí!“ Odpovídá kupec, dobrý jonák: „Nepotřebuji ani zlata ani stříbra ani drahého kamení; daruj mně měděnou skřínku.“ — To tak ještě! to není pro tebe! Bratr se pro tato slova sestřina rozzlobil, udělal se orlem rychlým ptákem, uchopil kupce a letěl pryč. „Milý bratře, vrať se! křičí sestra.“ — Už je pozdě, sestro!
Letí orel povětřím. „Podívej se, kupče, dobrý jonáče! co se děje vzadu a co napředu?“ Kupec se podíval a praví: „Vzadu je viděti požár, napředu kvetou květiny!“ To hoří měděné carství, a květiny kvetou v stříbrném carství u mé prostřední sestry. Až budeme u ní pohostinu, a ona bude dary rozdávati, neber ničeho, ale vypros si stříbrnou skřínku. Orel přiletěl, udeřil sebou o syrou zemi a proměnil se v dobrého jonáka. „Ach, bratře milý! povídá sestra, odkud ses vzal? kdes meškal? proč jsi tak dlouho nepřišel? čím tě mám pohostiti?“ — Nezvi mne, nečastuj mne, milá sestřičko! pohosti tohoto dobrého jonáka, co mě tři léta krmil a napájel. Posadila je za stoly dubové, za ubrusy kostkované, pohostila, vyčastovala a zavedla do skladů: „Tu je zlato a stříbro a drahé kamení; vezmi si kupče, co duše ráčí!“ — Nepotřebuji ani zlata ani stříbra ani drahého kamení; daruj mně jednu stříbrnou skřínku. „Ne, dobrý jonáku, ten kus není pro tebe! nehodí se ti!“ Rozzlobil se bratr orel, proměnil se v ptáka, vzal kupce a letěl pryč. „Bratře milý, vrať se!“ — Už je pozdě, sestro!
Opět letí orel povětřím. Podívej se kupče, dobrý jonáče! co je vzadu a oo napředu?“ Vzadu hoří požár, napředu kvetou květiny. „To hoří stříbrné carství a květiny kvetou v zlatém, u mé nejmladší sestry. Až budeme u ní pohostinu a ona bude dary rozdávati, neber ničeho, ale vypros si zlatou skřínku.“ Orel přiletěl k zlatému carství a proměnil se v dobrého jonáka. „Ach, bratříčku rozmilý! mluví sestra; odkud ses tu vzal? kdes meškal? proč jsi tak dlouho u nás nebyl? Čím pak tě mám uhostiti?“ — Nezvi mne, nečastuj mne, ale pozvi a vyčastuj tohoto kupce, dobrého jonáka: on mě tři léta krmil a napájel. Posadila je za stoly dubové, za ubrusy kostkované, pohostila, vyčastovala; potom zavedla kupce do skladu a dává mu zlata, stříbra a drahého kamení. „Já nic nepotřebuju; dej mně jenom zlatou skřínku.“ — Vezmi ji na štěstí! vždyť jsi mého bratra tři léta krmil a napájel; a pro bratra ničeho nelituju! Kupec pobyl, pohodoval v zlatém carství; přišla doba rozloučiti se, na cestu vypraviti se. „S Bohem, povídá mu orel; nezpomínej mne zlým a hleď se — neodmykej skřínky, pokud se domů nevrátíš.“
Kupec šel domů; šel dlouho či krátko, unavil se i zachtělo se mu odpočinouti. Zastavil se na cizí louce na zemi cara Nekřtěného Čela, hleděl dlouho na zlatou skřínku, nemohl se zdržeti, odemkl ji. Jenom ji otevřel — kde se vzal tu se vzal, rozestřel se před ním veliký palác, samá ozdoba; přiběhli mnozí sluhové: „Co je libo? čeho je třeba?“ Kupec, dobrý jonák, se najedl, napil a šel spat. Car Nekřtěné Čelo spatřil, že na jeho zemi veliký palác stojí, i posílá posly: „Jděte, vyzvěďte, jaký že to nerozuma, co na mé zemi palác vystavěl a mne se nezeptal. Aby se hned odtud odebral pryč po dobrém.“ Když přišlo ke kupci takové hrozné slovo, počal přemýšleti, jak by sebral palác do skřínky, odkud vyšel. Přemýšlel dlouho, ale nic nevymyslil. Rád bych odešel, praví poslům, ale jak? nevím si rady. Poslové se vrátili a oznámili všecko caru Nekřtěnému Čelu. „At mně dá to, o čem doma neví; seberu mu pak palác do zlaté skřínky.“ Nebylo pomoci; kupec se zapřisáhl, že mu dá to, o čem doma neví; a car Nekřtěné Čelo sebral ihned palác do zlaté skřínky. Kupec vzal zlatou skřínku a dal se na cestu.
Či za dlouho, či za krátko, přichází kupec domů. kupcová ho vítá: „Bůh tě pozdrav, milý! kde jsi byl tak dlouho?“ — Nu, kde jsem byl, tam nyní nejsem. „A pán Bůh nám dal synka, když jsi nebyl doma.“ — To je to, o čem jsem doma nevěděl! myslí si kupec a velice se zarmoutil. „Co pak je ti? či nejsi rád doma?“ doléhá kupcová. — Nikoli, odpovídá kupec, a pověděl jí všecko, co se s ním stalo. Potruchlili, poplakali; věčně plakati nebudou. Kupec otevřel svou zlatou skřínku i rozprostřel se před ním veliký palác, důmyslně ozdobený, i počal se ženou a se synem v něm bydliti a dobře se míti. Minulo asi deset let a více; kupecký syn vyrostl, nabyl rozumu a krásy a stal se jonákem až radost. — Jednou ráno vstal nevesele a povídá otci: „Tatínku! Zdálo se mně tuto noc o caru Nekřtěném Čele, kázal mně, abych k němu přišel: dávno na tě čekám, už je čas, abych tě poznal.“ Otec s matkou se rozplakali, dali mu požehnání a pustili do cizí krajiny.
Jde širokou cestou, jde širými poli, stepmi širokými dalekými a přichází do hustého lesa. Vůkol je pusto, nikde živé duše; stojí tu jenom neveliká chaloupka samičká, k lesu předem, k Ivanu kupeckému synu zadem. „Chaloupko, chaloupko! povídá, obrať se k lesu zadem, a ke mně předem.“ Chaloupka poslechla a obrátila se k lesu zadem a k němu předem. Ivan kupecký syn vstoupil do chaloupky a tam leží baba-jaga, koštěná noha, z kouta do kouta. Spatřila ho baba-jaga a povídá: „Dosud nebylo ruského duchu slychem slyšeti, videm viděti, a nyní je na očích! Odkud jdeš, dobrý jonáče? kam cestou?“ — Ech, ty stará čarodějnice! nenakrmilas, nenapojilas pocestného člověka a už se ho vyptáváš. Baba-jaga postavila na stůl nápoje a různá jídla, nakrmila ho, napojila a uložila spat, a raníčko ho budí a vyptává se. Ivan kupecký syn pověděl jí všecku pravdu a prosí ji: „Nauč mě babičko, jak bych přišel k carovi Nekřtěnému Čelu.“ — Dobře, žes ke mně zašel, sic bys už nebyl na živě: car Nekřtěné Čelo velmi se na tebe zlobí, žes k němu dlouho nepřišel. Poslouchej, jdi po této stezce a přijdeš k rybníku, schovej se za strom a vyčkávej doby: přiletí tam tři holubice krásné děvice, dcery carské; odvážou svá křidélka, posvlékají šaty a počnou se v rybníku šplouchati. Jedna má křidélka pěkná strakatá; čekej a vem je k sobě a nevracej, pokud nepřivolí, že půjde za tebe za muž. Potom bude všecko dobře!“ Ivan kupecký syn se s babou-jagou rozloučil a šel po ukázané stezce.
Šel, šel, uviděl rybník a schoval se za hustý strom. Za chvilku přiletěly tři holubice, jedna s pestrými křidélkami, udeřily sebou o zem a proměnily se v krásné dívky; sňaly svá křidélka, svlekly své šaty a počaly se koupati. Ale Ivan kupecký syn naslouchá ostře, přiblížil se pomalu a sebral pestrá křidélka. Dívá se, co bude. Krásné dívky se vykoupaly a vyšly z vody; dvě se hned ustrojily, připjaly si svá křídla, proměnily se v holubice a odletěly; ale třetí zůstala a hledala ztrátu. Hledá, povídá: „Ukaž se, ozvi se, kdo vzal má křidélka; je-li starý stařeček — buď mně tatínkem, je-li prostředních let — milým strýčkem, je-li dobrý jonák — půjdu za něho za muž.“ Ivan kupecký syn vyšel z za stromu: „Tuhle jsou tvoje křidélka!“ — Pověz nyní, dobrý jonáče, přisouzený muži! jakého jsi rodu a kam jdeš cestou? „Já jsem Ivan kupecký syn a jdu cestou k tvému tatínkovi caru Nekřtěnému Čelu.“ — A mně říkají Moudrá Vasilisa. — A moudrá Vasilisa byla carův miláček: rozumem i krásou ho přemohla! Ukázala svému ženichovi cestu k caru Nekřtěnému Čelu, vznesla se holubičkou a letěla v patách za sestrami.
Ivan kupecký syn přišel k caru Nekřtěnému Čelu; car mu kázal sloužiti v kuchyni, štípati dříví, tahati vodu. Kuchař Šumička vzal ho v nenávist, počal caru našeptávati: „Vaše carské veličenstvo! Ivan kupecký syn se chlubí, že může za jedinou noc vysekati veliký hustý les, poskládati břevna na hromady, vykopati kořeny, zorati zemi a zasíti pšenicí, tu pšenici prý sežne, vymlátí a semele na mouku; z té mouky prý napeče pirohů a podá vašemu veličenstvu k snídaní.“ — Dobře, povídá car; zavolejte ho ke mně! Přišel Ivan kupecký syn. „Co se ty tam chvastáš, že za jedinou noc můžeš vysekati hustý les, zemi poorati — zrovna jako širé pole a zasíti pšenicí; tu pšenici prý sežneš, vymlátíš a na mouku semeleš; z té mouky prý napečeš pirohů a podáš mně k snídani. Hleď, ať je k ránu všecko hotovo; nebude-li, tuhle můj meč — tvá hlava preč!“ Jakkoli se Ivan kupecký syn vzpíral, nebylo nic naplat; rozkaz byl dán, musí býti vykonán! Jde od cara a svěsil zármutkem bujnou hlavu svou. Spatřila ho carská dcera Vasilisa Moudrá a ptá se ho: „Co se tak rmoutíš?“ — Darmo se ptáš! však mi nepomůžeš. „Možná, že pomohu, kdo ví?“ Ivan kupecký syn pověděl ji, jakou úlohu uložil mu car Nekřtěné Čelo. „Co je to za službu, to je službička, služba teprv přijde! Jdi, pomodli se k Bohu a jdi spat: jitro je moudřejší než večer, k ránu bude všecko poděláno.“ Zrovna o půlnoci vyšla Vasilisa Moudrá na výstupek, zvolala hlučným hlasem — a za okamžik sběhli se se všech stran dělníci: je jich zástup nesčíslný. Jeden kácí stromy, druhý vykopává kořeny, jiný oře zemi; na jednom místě sekají, a na druhém už žnou a mláti. Prach se zdvihá kotoučem; a před úsvitem je už semleto a pirohy napečeny. Ivan kupecký syn nesl pirohy k snídaní caru Nekřtěnému Čelu. „Chlapík,“ řekl car a kázal mu dáti odměnu ze své carské pokladnice. Kuchař Šumička rozlobil se více než prvé na Ivana kupeckého syna a počal naň opět klevetiti: „Vaše carské veličenstvo! Ivan kupecký syn se chlubí, že udělá za jedinou noc takový koráb, který bude lítati v povětří.“ — Dobře, zavolejte ho sem! Zavolali Ivana kupeckého syna. Co se chlubíš mojim sluhům, že uděláš za jedinou noc divotvorný koráb a ten koráb bude povětřím lítati; a mně neřekneš nic? Hleď, aby bylo k ránu všecko hotovo; nebude-li, tuhle můj meč — tvá hlava preč!“ Ivan kupecký syn svěsil zármutkem svou bujnou hlavu pod mohutná plece, odchází od cara, neví kde mu hlava stojí. Spatřila ho Vasilisa Moudrá: „Co jsi zarmoucen, co tě hněte?“ — Jak se nemám rmoutiti? car Nekřtěné Čelo kázal mi vystavěti za jedinou noc koráb-samolet. „Co je to za službu? to je službička — služba teprv přijde. Jdi, pomodli se Bohu a lehni spat; jitro je moudřejší než večer, k jitru bude všecko poděláno.“ O půlnoci vyšla Vasilisa Moudrá před dům, zvolala hlučným hlasem — a v okamžení sběhli se se všech stran tesaři. Jali se sekerami klepati; práce jde od ruky. K ránu bylo všecko hotovo. „Chlapík!“ řekl car Ivanu kupeckému synu: „nyní pojedeme na procházku.“ Sedli spolu a vzali k sobě třetího kuchaře Šumičku a letěli povětřím. Letěli nad oborou; kuchař se nahnul dolů, ale Ivan kupecky syn shodil ho z korábu. Litá zvěř ho ihned roztrhala na drobné kousky. „Ach, křičí Ivan kupecký syn, Šumička spadl!“ — Čert ho vzal! řekl car Nekřtěné Čelo; psu patří psí smrt. Vrátili se do paláce. „Jsi chytrý, Ivane kupecký synu! povídá car; tu máš třetí úlohu: Objezdi mně neobjezděněho hřebce. Objezdíš-li ho — dám ti svou dceru, jestli ne — tuhle můj meč, tvá hlava preč!“ Nu, tato práce je lehká! myslí si Ivan kupecký syn; jde od cara a usmívá se. Spatřila ho Vasilisa Moudrá, vyptala se a povídá: „Nejsi rozumný, Ivane kupecký synu! nyní je ti uložena služba těžká, práce nelehká: vždyť bude hřebcem sám car Nekřtěné Čelo, ponese tě povětřím výše lesa stojícího, níže oblaku chodícího a rozmetá všecky tvoje kosti po širém poli. Jdi honem ke kovářům, zakaž si železné kladivo třipudové; a jak sedneš na hřebce, drž se pevně a bij ho po hlavě železným kladivem.“ Nazejtří vyvedli pacholci hřebce neobjezděněho: sotva ho udrží! founí, trhá sebou, vzpíná se na zadní nohy. Jen naň sedl Ivan kupecký syn, vzepjal se hřebec výše lesa stojícího, níže oblaku chodícího i letěl povětřím rychleji než silný vítr. Ale jezdec se pevně drží a pořád ho kladivem po hlavě tluče. Hřebce opustila síla a spustil se na syrou zemi. Ivan kupecky syn odevzdal hřebce pacholkům, odpočal si a šel do paláce. Potkává ho car Nekřtěné Čelo se zavázanou hlavou. „Objezdil jsem koně, vaše veličenstvo!“ — Dobře; přijdi si zítra vybrat nevěstu, dnes mě bolí hlava!
Ráno povídá Ivanu kupeckému synu Vasilisa Moudrá: „Jsme tři sestry; tatínek nás promění v kobyly a dá ti vybírat nevěstu. Dávej pozor; na mé uzdě zčerná blyskotka. Potom nás vypustí holubicemi; sestry budou pomalounku pohanku zobati a já nic, ale zatřepám křídlem. Po třetí nás vyvede dívkami — jedna jako druhá obličejem, vzrůstem i vlasem; já máchnu naschvál šátkem, po tom mne poznáš.“ Jak řečeno, vyvedl car Nekřtěné Čelo tři kobyly — jedna jako druhá a postavil je do řady. „Vybírej si kterou chceš!“ Ivan kupecký syn se bystře rozhlédnul a vidí, jak na jedné uzdě blyskotka zčernala, vzal tu uzdu a povídá: Tato je má nevěsta!“ — Bereš si nedobrou; mohls si lepší vybrati. „Nic nedělá, mně se líbí tato.“ — Vybírej si podruhé! Car vypustil tři holubice — jedna na vlas jako druhá a nasypal jim pohanky. Ivan kupecký syn zpozoroval, že jedna pořád křídlem potřásá, uchvátil ji za křídlo: „Tato je má nevěsta!“ — Neměls toho kusu bráti; brzo se udávíš. Vybírej po třetí. Car vyvedl tři dívky — jedna jako druhá obličejem, vzrůstem i vlasem. Ivan kupecký syn spatřil, že jedna šátkem machla, vzal ji za ruku: „Tato je má nevěsta!“ Nebylo nic platno, car Nekřtěné Čelo dal mu dceru a učinili veselou svatbu.
Neminulo ani mnoho ani málo času, tu napadlo Ivanu kupeckému synu, že uteče s Vasilisou Moudrou do své země. Osedlali koně a ujeli v temné noci. Ráno vidí car co se stalo, i poslal za nimi vojsko. „Padni na syrou zemi, povídá Vasilisa Moudrá svému muži, zdali něco uslyšíš.“ Přilehl, k syré zemi, naslouchal a odpovídá: „Slyším koňské řehtání.“ Vasilisa Moudra udělala ho zahradou a sebe zelnou hlávkou. Stihatelé se vrátili k carovi s prázdnýma rukama: „Vaše carské veličenstvo! v širém poli není nic viděti, viděli jsme toliko jednu zahradu a v té zahradě byla zelná hlávka.“ — Jeďte, přivezte mně tu zelnou hlávku: vždyť jsou to oni, tak nás přelstili. Vojsko jelo opět, a Ivan kupecký syn přilehl opět k syré zemi: „Slyším, povídá, koňské řehtání!“ Vasilisa Moudrá udělala se studni a jeho proměnila v jasného sokola; sokol sedí na srubě a pije vodu. Vojsko přijelo k studni — dále není cesty, i vrátilo se nazpátek. „Vaše carské veličenstvo! v poli není nic viděti; viděli jsme jenom jednu studni a z té studně pije jasný sokol vodu.“ Nyní vyjel za nimi sám car Nekřtěné Čelo. „Přilehni k syré zemi, jestli něco neuslyšíš,“ povídá Vasilisa Moudrá svému muži. — Och, slyším hluk a hlomoz větší než prvé. „To jede za námi otec. Nevím, nevymyslím, co udělám,“ Také já nevím. Vasilisa Moudrá měla u sebe tři maličkosti: kartáč, hřebínek a ručník; zpomněla si na ně a praví: „Bůh jest ještě milostiv! mám se čím obrániti caru Nekřtěnému Čelu.“ Hodila kartáč za sebe — i udělal se veliký hustý les; tak hustý, že ruky neprostrčíš a tak veliký, že ho za tři léta neobjedeš. Car Nekřtěné Čelo chrup chrup hustý les, proklestil si cestu, probil se a opět za nimi. Už je dohání, jenom je rukou chvátit — tu se udělala velikánská hora: tudy neprojdeš ani neprojedeš. Car Nekřtěné Čelo počal horu kopati, prokopal stezku a opět se žene za nimi. Tu máchnnla Vasilisa Moudrá za sebe ručníkem — i udělalo se veliké široké moře. Car přiběhl k moři, vidí, že je cesta založena i navrátil se domů.
Ivan kupecký syn blížil se s Vasilisou Moudrou k své zemi a povídá: „Já půjdu napřed, ohlásím tě otci a ty mě tady čekej.“ — Hleď, povídá mu Vasilisa Moudrá, jak přijdeš domů, líbej se se všemi; jenom se nelíbej se svou kmotrou, sice na mne zapomeneš. Ivan kupecký syn vrátil se domů, políbil se se všemi radostně, políbil také kmotru a zapomněl na Vasilisu Moudrou. Stojí ona ubohá na cestě, čeká; čeká dlouho a dlouho, nejde za ní Ivan kupecký syn; šla do města a dala se do služby k jedné stařence. A Ivan kupecký syn chtěl se ženiti, namluvil si nevěstu a učinil hodování veliké a slavné. Vasilisa Moudrá o tom zvěděla, přestrojila se za žebračku a šla do kupeckého dvoru prosit za almužnu. „Počkej, povídá kupcová, upeku ti malý piroh; nebudu velkého nakrojovati.“ — Pán Bůh zaplať i za to, matičko! Ale veliký piroh se připálil a malý se pěkně povedl. Kupcová dává jí připálený piroh a malý dala na stůl. Rozkrojili malý piroh — a v tom z něho vyletěli dva holubi. „Polib mě,“ povídá holub holubici. — Ne, ty na mne zapomeneš, jak Ivan kupecký syn zapomněl na Vasilisu Moudrou. A holub praví k holubici podruhé a po třetí: „Polib mne!“ — Ne, ty na mne zapomeneš jak zapomněl Ivan kupecký syn na Vasilisu Moudrou. Ivan kupecký syn se vzpamatoval, poznal žebračku a praví otci, matce a hostům: „Tato je má žena!“ Nu, když máš ženu, tedy s ní žij. Novou nevěstu bohatě obdařili a propustili domů, a Ivan kupecký syn počal s Vasilisou Moudrou žíti a dobře se míti.