Ruské národní pohádky/Ivan carovic a Bílý Polanín

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Dva Ivani vojenští synové	Ivan carovic a Bílý Polanín	Pohádka o Ivanu carovici, ptáku ohniváku a o šerém vlku

Údaje o textu
Titulek:	Ivan carovic a Bílý Polanín
Autor:	Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu Dostupné online.
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Vymazal
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

V některém carství, v některém mocnářství byl car; ten car měl tři dcery a jednoho syna Ivana carovice. Car sestárnul a umřel a korunu dostal Ivan carovic. Jak o tom zvěděli sousední králové, ihned sebrali nesčíslná vojska a šli na něho vojensky. Ivan carovic neví, co má činiti; přichází k svojim sestrám a táže se: milé moje sestřičky! co mám dělati? všichni králové zdvihli se na mne vojensky. — Ach, ty chrabrý vojíne! čeho se bojíš? jak pak Bílý Polanín bojuje s babou-jagou, zlatou nohou, třicet let s koně neslézá, oddechu nezná? a ty, nic nevida, lekáš se. Ivan carovic ihned osedlal svého dobrého koně, oblekl odění válečné, vzal meč kalenec, kopí dlouhoměrné a bič hedbávný, pomodlil se Bohu a vyjel proti nepříteli; ne tak mečem bije, jako kopím tepe; pobil všecko vojsko nepřátelské, vrátil se do města, lehl a spal tři dni tři noci neprobudným snem. Čtvrtého dne se probudil, vyšel na balkon, pohledl v širé pole — králové více než prvé vojsk sebrali a opět pod samé hradby přitáhli. Zarmoutil se carovic, jde ku svým sestrám: ach, sestřičky, co mám dělati? jednu sílu jsem zničil, druhá stojí pod městem, hrozí hůře než před tím. — Jakýs ty vojín! den jsi bojoval, a tři dni jsi bez procitnutí spal. Jak pak Bílý Polanín bojuje s babou-jagou, zlatou nohou, třicet let s koně neslézá, oddechu nezná? Ivan carovic běžel do bělokamenných maštalí, osedlal dobrého koně bohatýrského, oblekl odění válečné, opásal meč kalenec, do jedné ruky vzal kopí dlouhoměrné, do druhé bičík hedbávný, pomodlil se Bohu a vyjel proti nepříteli. Ne jasný sokol nalétá na stádo husí, labutí a na šeré kachnice, udeřuje Ivan carovic na vojsko nepřátelské; ne tolik sám bije, kolik kůň jeho dupá. Pobil vojsko veliké, vrátil se domů, lehl a spal neprobudným snem šest dní a šest nocí. Sedmého dne procitl, vyšel na balkon, pohledl do širého pole — králové více než prvé vojsk sebrali a opět celé město obstoupili. Jde Ivan carovic k sestrám: milé moje sestřičky! co mám dělati? dvě vojska jsem zhubil, třetí pod hradbami stojí, ještě hůře hrozí. — Ach ty chrabrý vojíne! jeden den jsi bojoval, a šest dní jsi bez procitnutí spal. Jak pak Bílý Polanín bojuje s babou-jagou, zlatou nohou, třicet let s koně neslézá, oddechu nezná. To bylo carovici hořké; běžel do bělokamenných maštalí, osedlal svého dobrého koně bohatýrského, oblekl odění válečné, opásal meč kalenec, do jedné ruky vzal kopí dlouhoměrné, do druhé bičík hedvábný, pomodlil se Bohu a vyjel proti nepříteli; Ne jasný sokol nalétá na stádo husí, labutí a na šeré kachnice, udeřuje Ivan carovic na vojsko nepřátelské; ne tolik sám bije, kolik kůň jeho dupá. Pobil vojsko veliké, vrátil se domů, lehl a spal neprobudným snem devět dní a devět nocí. Desátého dne procitl, svolal všecky ministry a senatory: pánové moji ministři a senatoři! usmyslil jsem si jeti do cizích krajů, podívati se na Bílého Polanína; prosím vás, suďte a řiďte všecko, jednejte podle pravdy. Potom se rozloučil se sestrami, sedl na koně a jel na cestu. Dlouho-li, krátko-li — zajel do temného lesa; vidí — chaloupka stojí, v té chaloupce bydlí starý člověk. Ivan carovic zašel k němu: buď zdráv, dědečku! — Buď zdrav, ruský carovici! kam tě Bůh nese? Hledám Bílého Polanína; nevíš-li, kde je? Sám nevím; ale počkej: seberu své věrné sluhy a zeptám se jich. Stařec vystoupil na schody, zahrál na stříbrnou trubku — a najednou počali se všech stran k němu ptáci slétati se. Přiletělo jich hejno veliké, černým mračnem všecko nebe pokryli. Křiknul starý člověk hlučným hlasem, hvízdnul mládeckým hvizdem: sluhové moji věrní, ptáci přelétaví! neviděli jste, neslyšeli jste něco o Bílém Polanínu? — Ne, videm neviděli, slechem neslyšeli! Nu, Ivane carovici! praví starý člověk, jdi nyní k mému staršímu bratru; možná, on ti poví. Na, vezmi klubíčko, pusť před sebou; kam se klubíčko pokotoulí, tam řiď také koně. Ivan carovic sedl na svého dobrého koně, pustil klubko a jel za ním; a les pořád temnější a temnější. Přijíždí carovic k chaloupce, vchází do dveří; v chaloupce stařec sedí — šedý jako sokol. Buď zdráv, dědeěku! — Buď zdráv, ruský carovici! kam cestou? Hledám Bílého Polanína; nevíš kde je? — Počkej: seberu své věrné sluhy a zeptám se jich. Stařec vystoupil na schody, zahrál na stříbrnou trubku — a najednou sebrala se k němu se všech stran různá zvěř. Křiknul hlučným hlasem, hvízdnul mladeckým hvizdem: sluhové moji věrní, zvířata potulná! neviděli jste, neslyšeli jste něco o Bílém Polanínu? — Ne, odpovídají zvířata, videm neviděli, slechem neslyšeli. Počítejte se mezi sebou — snad jste všichni nepřišli. Zvířata se čítala mezi sebou — není křivé vlčice. Stařec poslal ji hledati; ihned běželi honci a přivedli ji. Povídej, křivá vlčice, nevíš-li o Bílém Polanínu? — Jak bych ho neznala, když u něho vždycky bydlím: on poráží vojska a já se živím mrtvolami. Kde je nyní? — V širém poli, na velkém kurhaně (náhrobku) ve stanu spí. Bojoval s babou-jagou, zlatou nohou, a po boji usnul na dvanáct dní a nocí. Vyprovoď tam Ivana carovice. Vlčice běžela a za ní jel carovic. Přijíždí k velikému kurhanu, vchází do stanu — Bílý Polanín pevným spánkem odpočívá. „Sestry moje povídaly, že Bílý Polanín bez oddechu bojuje, a on usnul na dvanáct dní a nocí! Neměl bych také zatím zdřímnouti?“ Pomyslil, rozvážil Ivan carovic a ulehl vedle něho. Tu přiletěl do stanu malý ptáček, poletuje u samé podušky a mluví taková slova: Vstaň, probuď se, Bílý Polaníne, a vydej zlé smrti mého bratra Ivana carovice; neučiníš-li to, vstane a sám tebe zabije! Ivan carovic vyskočil, chytil ptáčka, utrhl mu pravou nohu, vyhodil za stan a opět lehl vedle Bílého Polanína. Ještě neusnul, když přiletuje druhý ptáček, poletuje u podušky a praví: vstaň, probuď se, Bílý Polaníne, a vydej na zlou smrt mého bratra Ivana carovice; neučiníš-li to, vstane a sám tebe zabije! Ivan carovic vyskočil, chytil ptáčka, utrhl mu pravé křídlo, vyhodil jej ze stanu a lehl opět na též místo. Za ním přiletuje třetí ptáček, poletuje u podušky a praví: Vstaň, probuď se, Bílý Polaníne, a vydej zlé smrti bratra mého Ivana carovice; neučiníš-li, vstane a zabije tě! Ivan carovic vyskočil, chytil ptáčka a vytrhl mu zobák; ptáčka vyhodil ven a sám lehl a pevně usnul. Přišel čas — probudil se Bílý Polanín, hledí — vedle něho leží jakýsi bohatýr; sáhl po ostrém noži a chtěl ho vydati zlé smrti, ale zdržel se včas: ne, myslí, on mě přepadl spícího a nechtěl zkrvaviti meče; není čest, není chvála i mně, dobrému mládci, zahubiti ho! Spící jako mrtvý! raději ho probudím. Probudil Ivana carovice a táže se: Jsi dobrý či zlý člověk? mluv: jak tě jménem jmenují a proč jsi sem zajel? — Jmenují mě Ivanem carovicem a přijel jsem podívat se na tebe, pokusit tvojí síly. Jsi velmi smělý, carovici! Bez dovolení vešel jsi do stanu, bez opovědi jsi se vyspal, mohu tě za to smrti vydati! — Ech, Bílý Polaníne! nepřeskočil jsi příkopu a chvastáš se; počkej, možná, potkneš se! Máš dvě ruce, ale také mě matka neporodila s jednou. Sedli na své bohatýrské koně, srazili se a udeřili a tak silno, že se jich kopí na třísky rozletěly, a dobré koně na kolena popadaly. Ivan carovic vymrštil ze sedla Bílého Polanína a napřáhl naň ostrý meč. Jal se ho prositi Bílý Polanín: nedávej mně smrti, dej mně život! nazvu se tvým menším bratrem, místo otce tě budu ctíti. Ivan carovic vzal ho za ruku, zdvihl ze země, políbil v ústa a nazval svým menším bratrem. Slyšel jsem, bratře, že bojuješ třicet let s babou-jagou, zlatou nohou; proč máte vojnu? — Ona má dceru krasavici, té chci dobyti a ženiti se. Nu, řekl carovic, jsme přátelé, budeme si v bídě pomáhati; pojedem spolu bojovati. Sedli na koně, vyjeli v širé pole; baba-jaga, zlatá noha, postavila vojsko nesčíslné. To neletí jasní sokoli na stádo holubů, vrhají se silní mohutní bohatýři na vojsko nepřátelské! Ne tolik meči roubají, kolik koňmi dupají; porubali, podupali celé tisíce. Baba-jaga dala se na útěk a Ivan carovic pustil se za ní. Juž ji doháněl, když přiběhla najednou k hluboké propasti, zdvihla litinovou desku a schovala se pod zemi. Ivan carovic a Bílý Polanín skoupili volů mnohé množství, počali je bíti, kůže stahovati a řemeny řezati; z těch řemenů upletli provaz — a takový dlouhý, že jeden konec zde, a druhý na ten svět dosahuje. Povídá carovic Bílému Polanínu: spusť mě rychle do propasti, a nazpět provazu nevytahuj, ale čekej: jak za provaz zatřepu, tehdy táhni! Bílý Polanín spustil ho do propasti na samé dno. Ivan carovic se ohlédl dokola a šel hledati babu-jagu. Šel, šel, hledí — za mříží sedí krejčí. Co děláte? — Toto Ivane carovici: sedíme a šijeme vojsko pro babu-jagu, zlatou nohu. Jak pak to šijete? — To je známo: co bodneš jehlou, to kozák s pikou sedá na koně, zbrojí se a jede vojensky na Bílého Polanína. Ech, bratři! rychle děláte, ale ne pevně; postavte se do řady, já vas naučím, jak máte pevněji šíti. Hned se postavili do jedné řady; a Ivan carovic jak máchl mečem, tak sletěly hlavy. Pobil krejčí a šel dál. Šel, šel, hledí — za mříží sedí ševci. Co tu děláte? — Sedíme a hotovíme vojsko pro babu-jagu, zlatou nohu. Jak to, bratři, hotovíte vojsko? — Tak hle: co šidlem bodneme, to voják s ručnicí, sedá na koně, zbrojí se a jde vojensky na Bílého Polanína. Ech, děti! skoro děláte, ale ne sporo. Postavte se do řady, já vás lépe naučím. Postavili se do řady; Ivan carovic máchnul mečem a hlavy sletěly! Pobil ševce a opět na cestu. Dlouho-li krátko-li — dojel k velkému, krásnému městu; v tom městě jest vystaven carský palác, v tom paláci sedí dívka krásy nevídané. Uviděla oknem dobrého mládce; zalíbily se jí černé kadeře, oči sokolí, brvy sobolí, spůsoby bohatýrské; zavolala k sobě carovice, vyptala se, kam a proč jde. On jí řekl, že hledá babu-jagu, zlatou nohu. Ach, Ivane carovici! vždyť jsem já její dcera; ona spí nyní neprobudným snem, lehla si, by odpočinula, na dvanáct dní a nocí. Vyvedla ho z města a ukázala cestu. Ivan carovic šel k babě-jaze, zlaté noze, zastal ji spící, udeřil mečem a uťal jí hlavu. Hlava se kotálela a promluvila: bí ještě, Ivane carovici! — Bohatýrská rána je i jedna dobrá! odpověděl carovic, vrátil se do paláce ku krásné dívce, sedl s ní za stoly dubové, za ubrusy kostkované. Najedl se, napil se a jal se vyptávati: je-li kdo na světě silnější než já a krásnější než ty? — Ach, Ivane carovici! co jsem já za kráska! Za třikrát devátou zemí, v třikrát desátém carství jest u cara-draka královna, krása nevídaná, nevýmluvná: ona si jenom nohy myla a já jsem se tou vodou umyla! Ivan carovic vzal krásnou dívku za bílou ruku, přivedl k tomu místu, kde provaz, visel a dal znamení Bílému Polanínu. Ten chopil se provazu a táhl; táhl, táhl i vytáhl carovice s krásnou dívkou. Budiž zdráv, Bílý Polaníne! řekl Ivan carovic, tu máš nevěstu; žij, vesel se, ničím nermuť se! já pojedu do dračího carstva. Sedl na svého bohatýrského koně, rozloučil se s Bílým Polanínem a jeho nevěstou, a jel za třikrát devátou zemi. Dlouho-li, krátko-li, nízko-li, vysoko-li — brzo se pohádka vypravuje, ale nebrzo se dílo dělá — přijel do dračího carství, zabil cara draka, osvobodil ze zajetí krásnou královnu a pojal za ženu; potom se vrátil domů a počal s mladou ženou žíti a dobře se míti.