Ruské národní pohádky/Štěstí a neštěstí
| Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev | ||
| Historie o slavném a chrabrém bohatýru Ilji Muromci a o Slavíku loupežníku | Štěstí a neštěstí | O Mamaji bezbožném |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Štěstí a neštěstí |
| Autor: | Alexandr Nikolajevič Afanasjev |
| Zdroj: | Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu Dostupné online. |
| Vydáno: | Brno, 1883 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | František Vymazal |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Byl jeden chudý člověk, neměl ani žádného hospodářského nářadí, ani dobytka, ale dětí měl hromadu. Přišlo jaro, a on neměl čím orati. Lidé jeli s pluhem a s dobytkem, a on jde s motykou. I potkal dvě panny, a ty panny byly: jedna Štěstí, a druhá Neštěstí. I tázaly se ho: „Kam člověče jdeš?“ A on odpověděl: „Mé zlaté panenky, královničky! mám takovéto neštěstí: lidé jedou s dobytkem, a já jdu s motykou; nemám čím děti vyživiti.“ Tehdy ty dvě panny spolu promluvily a řekly: „Darujme mu něco!“ A Štěstí řeklo: „Když je tvůj, tehdy ty mu něco daruj.“ I darovalo mu Neštěstí deset rublů a řeklo: „Jdi domů a kup sobě vola.“ Tak on přišel domů a schoval ty peníze do hrnka, v kterém byl popel. Druhého dne přišla tam sousedka, kmotra bohatá i řekla: „Nemáte-li trochu popela, mám prádlo velmi špinavé.“ — „Stojí tam hle v hrnečku, vezmi si,“ řekla toho chudého člověka žena. Když sedlák domů přišel, začal se ohlížeti, a nevida hrnečka s popelem, dal se do ženy, kam dala peníze s hrnečkem. Žena se začala zaklínati, že nevěděla, že tam byly peníze, i řekla, že ten hrnek vzala kmotra sousedka. Sedlák běžel hned k sousedce a začal ji prositi, aby mu ty peníze vrátila. Sousedka řekla: „Vždyť já žádných u tebe neviděla!“ Sedlák šel k soudci žalovat, ale ani tam nenalezl svého práva; soudce mu řekl: „Žádných jsi peněz neměl, ale chceš jich neprávně na ní dobyti.“ A tak přišel sedlák o peníze. Plakal ubožák, vzal motyku a znova šel, a tu potká opět ty dvě panny. Nepoznal jich, ale ony poznaly jeho; a pak se ho tázaly tak jako prvé, a on jim také tak odpověděl jako dřív, a Neštěstí darovalo mu nyní dvacet rublů. Sedlák přišel domů a peníze schoval ve stodole v plevách. Druhého dne přišla zase táž kmotra a začala prositi plev telatům, a žena toho chudého sedláka opět jí plevy dala, nevědouc, že jsou v nich peníze. Sedlák přijda domů šel na mlat pro peníze a nenašel jich. Vkročiv do světnice začal se vaditi se svou ženou, kam dala peníze s plevami. Žena pravila, že kmotra přišla a plevy vzala. I chodil ten sedlák zase tak jako prvé, napřed ku kmotře a potom k soudci, ale práva nikde nedošel. Všude ho odbyli, že žádných peněz neměl. Sedlák sobě poplakal a šel zase kopat, i potkal opět ty dvě panny. Zastavily ho, tázaly se, a on jim opět všecko vypravoval, co a jak bylo. „Vidíš, řeklo Neštěstí ke své sestře, „mé dary mu neprospívají; vem si ho a daruj mu něco.“ I darovalo mu Štěstí dva groše a řeklo: „Jdi k řece Němnu, budou tam lovit ryby, ale ničeho nebudou moci uloviti. I popros jich, aby na tvé štěstí zatáhli sítě.“ Sedlák tak učinil, šel k Němnu a poprosil rybáře, aby na jeho štěstí zatáhli. Jak mile zatáhli, tehdy tak mnoho ryb vylovili, že jich neměli ani kam dáti. Rybáři se ho otázali: „Co ti máme za to dáti?“ On odpověděl: „Prodejte mně jich za dva groše.“ I prodali mu za dva groše jednu rybičku, a druhou mu dali darem. Sedlák vzal ty dvě rybičky a šel domů, i dal je ženě aby je uvařila. Žena i děti měly z těch rybiček velikou radost, ale neuvařila jich, ale nechala tak. V tom jel tou dědinou nějaký smutný pán; sedlák vyšel ven otevřít vrata i začal se smáti, a pán se ho otázal: „proč se směješ?“ A on odpověděl; „Mám doma takovou rybičku: kdo se na ni podívá, každý se směje.“ — Tomu smutnému pánovi se velmi zachtělo té rybičky, i dal za ni tomu sedlákovi koně, voly a tolik obilí, co ho jen sedlák chtěl. A tak našel sedlák štěstí své ve dvou groších.[1]
Zaps. v novogrudském újezdě grodnenské gub.
- ↑ Překlad K. J. Erbena: Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. V Praze, 1869.