Rudolf Medek k projevu Obce čs. spisovatelů

Údaje o textu
Titulek:	Rudolf Medek k projevu Obce čs. spisovatelů^{[red 1]}
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	Národní listy, roč. 74, č. 329. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	29. 11. 1934
Licence:	PD old 70
PDF
Související články ve Wikipedii: Insigniáda

Milý Karle Čapku,

hledím s úsměvem na text projevu spisovatelů (některých), jež [sic] otiskly 28. listopadu t. r. „Lidovky“ trochu ostýchavě v sousedství „Tělesné výchovy“. Vidím, že jsi v „Obci čs. (jak erární!) spisovatelů“, kteří, podle textu, „odsuzují události, k nimž došlo v těchto dnech v pražských ulicích proti spoluobčanům jiného jazyka a náboženského i politického vyznání“.

Jiný jazyk — dobrá! Ale jiné náboženské a politické vyznání? Pokud vím, ani jedinému židu v celé Praze nebyl vlas zkřiven — jinak by z toho byl ve světě příšerný poprask a procesy horší než byl Bejlisův a Hilsnerův. Politické vyznání, které to je, jež nesmí býti jiné? Jiné, než Tvoje nebo A. M. Tilschové anebo Záviše Kalandry, který tu také spolupodpisuje? Podpisuješ, možná trochu nedbale, text projevu, kde se říká: „Vyzýváme k obraně proti organizovanému útoku fašistů…“

Hrome! Člověk si myslil, že v celém Československu bezmála již není fašistů! A najednou je jich tolik vidět v Praze v den 25. listopadu? Heleď, podívej se někdy do „Rudého Práva“ a dovíš se odtud, kdo všecko je fašista. Josef Stivín a Josef Hlava jsou fašisté, no, při nejlepším sociálfašisté. Zrádcem je František Halas, který píše verše o lásce a ne o stávce! Zrádkyně je Božena Benešová, v jejímž posledním románě se to hemží samou šlechtou!

Fašismus! Slovo, jež se stalo šiboletem mezinárodní hantýrky literátské a žurnalistické. Kde kdo je fašista!

A co se tedy vlastně stalo? Proč byl tak otřesen osud národa, aby vyšel nový „spisovatelský manifest“, tak uboze ubohý?

Hle, co se stalo: Byl u nás jednou před roky patnácti vydán jakýsi zákon. Po patnácte let nikdo toho zákona nedbal, ba nedbal ani slov Kristových, podle nichž Pán přišel kdysi zákon nikoli rušit, ale naplnit. Zákon je zákon. Buď bude zrušen — anebo bezpodmínečně naplněn, splněn, proveden. Jinak se můžeme všichni svobodně vraždit mezi sebou. Anebo můžeme počítati s naprostou neposlušností, zvůlí a násilím všech, kteří mají zákonů poslouchati. Či pro někoho privilegovaného v této zemi zákon neplatí? Vážím si Přemyslovců. Ale proč bychom musili my dnes znovu privilegovati cizozemce anebo ty Němce, kteří — a ti jediní to byli! — inspirují srocení, bouře a chcete-li, kravaly?

Ani slova není, Karle Čapku, v manifestu, který jsi podepsal, o tom, že němečtí — a zřejmě hakenkrajclerští studenti — násilím obsadili Karolinum. Není to jen jejich vlastnictví. Dopustili se násilí, opakuji: násilí, a prosím, v této zemi to musilo být teprve studentstvo české, které je odtud vyhnalo. — Ne státní moc. Poslyš, Karle Čapku, ty jsi nikdy nebyl mlád a nebyl studentem? Což vy všichni v té vaší Obci čs. spis., jste tak ustaralí, a máte „takovýhle dlouhý fousy“?

Mluvíte tam o demokracii, jež se vám zdá být ohrožena. Inu, tak se mluví od narození slova demokracie. Řeknu Ti, že jsem upřímným a hlubokým demokratem. Vyrostl jsem z tohoto prostředí, můj táta, chudý hradecký švec, ale při tom jakýsi Hans Sachs svého bytí, vždy mne k ní vedl. Věřím a pokud jsem čítal naši historii, vím, že jen demokracie je nejvhodnější, ale i nejhodnější formou pro duši tak trpitelskou a vznešenou, jako je duše našeho lidu. Ale — pro Bůh! — neohánějte se mi stále tímto slovem jako plácačkou po mouchách!

Demo-kratia — to přece také znamená vládu, sílu a moc! I když je to ve jménu lidu. A právě proto! Protože lid — je národ! Ale já ti řeknu, že neznám zemi, kde by se nedodržoval po patnáct let zákon, odhlasovaný vůlí lidu! Neznám! A nyní, kdy mělo dojíti k splnění toho zákona, provokují hakenkrajclerští studenti. A vy ve svém famósním manifestu brojíte proti tomu, aby tito hakenkrajclerští studenti a celá tato zaprodaná hakenkrajclerská universita německá nebyli [sic] poučeni o svém místě! Neboť nevíte, co činíte! Protože pomáháte ve skutečnosti německým studentským hakenkrajclerům, živíte jejich nenávist k československému studentstvu. O vaše otřelé a protřelé fráze se bude opírat kde kdo z německého tábora. Ale nijaký Čech a Slovák!

Insignie! Patří prý do musea. Nikoli. Je to věc živá, protože je to živý symbol duchovní moci. Jinak by musila do musea i státní vlajka. A toho bys snad i Ty poželel, Karle Čapku?

Fraseologie, převzatá z „Rudého Práva“, nesluší Ti, Karle Čapku. „Reakční útoky“ — „svoboda ducha“ — „metody nejreakčnějších (zlom vaz při tom!) protidemokratických“… a tak dále.

Jaká pustota a jaká truchlá četba pro ducha opravdu svobodného! Jestli budete takto mluvit, věřte, a také se nedivte, že budete naprosto smeteni nejbližší přicházející generací, která už vyrostla v jiném ovzduší, než je vaše fraseologie a všecko to dušování se ve vaši pokrokovou hruď.

Věru, nechtěl bych vidět ten obraz, kdy Karel Čapek, S. K. Neuman [sic] a A. M. Tilschová, spolu s Jindřichem Vodákem a Vítězslavem Nezvalem cvičí „klencáky“ v nějakém koncentračním táboře. Nechci to vidět! Nechci!

Ale, kamarádi, štvete-li takto československou kulturní veřejnost, rozdělujete-li dělníky duševní práce na levici a pravici, zatím co nám všem šlo o velkou kulturní práci pro celý národ, pak si přičtěte vinu, shledáte-li, že vás národ nepotřebuje.

A Ty, Karle Čapku, jehož jsem vždy považoval za „přítele Zdravého Rozumu“, zodpověď v tiché chvíli svému svědomí, proč jsi propůjčil tomuto žvastu své dobré jméno, jehož si odevždy vážím.

Rudolf Medek.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

↑
Text je součástí polemiky Rudolfa Medka s Karlem Čapkem vyvolané insigniádou a následně se zabývající obecně tématem vztahu spisovatelů k národu. Události byly zhruba následující: Roku 1934 se vyostřilo vnitropolitické napětí; tisk krajní pravice mj. agresivně napadl řadu moderních spisovatelů. Na podzim začalo několik různých okruhů chystat společné spisovatelské prohlášení; v polovině listopadu k tomu vyšlo několik výzev v komunistickém tisku. Vypuknutí insigniády (24.–26. listopadu) vývoj urychlilo:
1. 27. listopadu podepsalo 67 autorů – převážně levicových, ovšem i bratři Čapkové, F. Peroutka, Karel Poláček aj. – jakožto „členové Obce československých spisovatelů“ (dříve neexistující; i následně začala vyvíjet organizovanou formální aktivitu až r. 1937) krátké prohlášení odsuzující „události, k nimž došlo v […] ulicích“ a vybízející „demokratickou a protifašistickou veřejnost, všecky pracující vrstvy“ a „pokrokovou […] mládež“ k „obraně proti organisovanému útoku fašistů na svobodu“. Vyšlo 28. 11., např. v Lidových novinách jako „Projev spisovatelů“ (roč. 42, č. 599 , str. 5, 2. sloupec nahoře), v jiných denících jako „Manifest československých spisovatelů“, v Rudém právu s podtitulem „Vyzýváme k obraně proti útoku fašistů“. Na závěrečnou výzvu (v LN neotištěnou) se přidávali další „spisovatelé, umělci a intelektuálové“, až jich bylo přes 200 a přess 50 organizací.
2. Den nato, 29. 11. v Národních listech vyšel otevřený dopis Karlu Čapkovi s redakčním titulkem Rudolf Medek k projevu Obce čs. spisovatelů. Medek se s nemalým patosem postavil proti „německým studentským hakenkrajclerům“, kritizoval některá tvrzení ve spisovatelském „žvastu“ a zvláště „fraseologii, převzatou z Rudého Práva“; největší kontroverzi vyvolal větou „nechtěl bych vidět ten obraz, kdy [pět jmen umělců] cvičí „klencáky“ v nějakém koncentračním táboře“ (jako součást varování „Jestli budete takto mluvit, […] budete naprosto smeteni nejbližší přicházející generací“).
3. Čapek obratem 30. 11. vydal v Lidových novinách odměřenou Odpověď Rudolfu Medkovi, požadující zejména „ten výrok o koncentračních táborech bude nutno vysvětlit blíž a hodně jasně.“
  Z prvosignatářů výzvy dále týž den ve „svých“ listech reagovali A. M. Píša: Československý generál o koncentračních táborech. Právo lidu, s. 1; Josef Hora: Rudolf Medek věští koncentrační tábory. České slovo s. 4; Karel Nový: Dopis Národních listů od Rudolfa Medka pro Karla Čapka. Národní osvobození s. 4.
4. Medek se obhajoval v nedělním vydání Nár. listů 2. 12.: „Československý generál o koncentračních táborech“.
5. Čapek odpověděl za týden, 9. 12.: Národ nás nepotřebuje. Proslul rozvedeným obrazem „my spisovatelé se z národa vyhazovat nedáme.“
6. Medek shrnul své reakce na zveřejněné výtky 16. 12.: Spisovatelský týden. Zmínil i, proč nepodepsal protivný manifest konzervativních spisovatelů starší generace Slovo k československému národu, vydaný v Nár. listech 8. 12.
Polemik se účastnili i jiní autoři; jejich příspěvky ale buď dosud nejsou volné, nebo nebyly zveřejněny na internetu. Víte-li o takových textech, přidejte je. (Např. Národní listy 5. 12., str. 4 přinesly parodickou kritiku jazyka výzvy Historický projev Obce čsl. spisovatelů: Rozbor profesora Šumpláta a jeho posluchačů v semináři na universitě v Chlupochrastech.) Výběrovou bibliografii obsahuje např. Tomáš Pavlíček: Spisovatelské instituce v období krize demokracie (1934–1939), Soudobé dějiny 4/2010, nebo Lexikon české literatury (heslo Obec čs. spisovatelů). Věta „Právo Lidu“, jak viděti, zase „hledá generála“ je zjevnou narážkou na článku z roku 1926 "Hledá se generál", kterým Právo lidu odstartovalo kampaň proti generálu Gajdovi.

[1] Text je součástí polemiky Rudolfa Medka s Karlem Čapkem vyvolané insigniádou a následně se zabývající obecně tématem vztahu spisovatelů k národu. Události byly zhruba následující: Roku 1934 se vyostřilo vnitropolitické napětí; tisk krajní pravice mj. agresivně napadl řadu moderních spisovatelů. Na podzim začalo několik různých okruhů chystat společné spisovatelské prohlášení; v polovině listopadu k tomu vyšlo několik výzev v komunistickém tisku. Vypuknutí insigniády (24.–26. listopadu) vývoj urychlilo:
27. listopadu podepsalo 67 autorů – převážně levicových, ovšem i bratři Čapkové, F. Peroutka, Karel Poláček aj. – jakožto „členové Obce československých spisovatelů“ (dříve neexistující; i následně začala vyvíjet organizovanou formální aktivitu až r. 1937) krátké prohlášení odsuzující „události, k nimž došlo v […] ulicích“ a vybízející „demokratickou a protifašistickou veřejnost, všecky pracující vrstvy“ a „pokrokovou […] mládež“ k „obraně proti organisovanému útoku fašistů na svobodu“. Vyšlo 28. 11., např. v Lidových novinách jako „Projev spisovatelů“ (roč. 42, č. 599 , str. 5, 2. sloupec nahoře), v jiných denících jako „Manifest československých spisovatelů“, v Rudém právu s podtitulem „Vyzýváme k obraně proti útoku fašistů“. Na závěrečnou výzvu (v LN neotištěnou) se přidávali další „spisovatelé, umělci a intelektuálové“, až jich bylo přes 200 a přess 50 organizací.

Den nato, 29. 11. v Národních listech vyšel otevřený dopis Karlu Čapkovi s redakčním titulkem Rudolf Medek k projevu Obce čs. spisovatelů. Medek se s nemalým patosem postavil proti „německým studentským hakenkrajclerům“, kritizoval některá tvrzení ve spisovatelském „žvastu“ a zvláště „fraseologii, převzatou z Rudého Práva“; největší kontroverzi vyvolal větou „nechtěl bych vidět ten obraz, kdy [pět jmen umělců] cvičí „klencáky“ v nějakém koncentračním táboře“ (jako součást varování „Jestli budete takto mluvit, […] budete naprosto smeteni nejbližší přicházející generací“).

Čapek obratem 30. 11. vydal v Lidových novinách odměřenou Odpověď Rudolfu Medkovi, požadující zejména „ten výrok o koncentračních táborech bude nutno vysvětlit blíž a hodně jasně.“
Z prvosignatářů výzvy dále týž den ve „svých“ listech reagovali A. M. Píša: Československý generál o koncentračních táborech. Právo lidu, s. 1; Josef Hora: Rudolf Medek věští koncentrační tábory. České slovo s. 4; Karel Nový: Dopis Národních listů od Rudolfa Medka pro Karla Čapka. Národní osvobození s. 4.

Medek se obhajoval v nedělním vydání Nár. listů 2. 12.: „Československý generál o koncentračních táborech“.

Čapek odpověděl za týden, 9. 12.: Národ nás nepotřebuje. Proslul rozvedeným obrazem „my spisovatelé se z národa vyhazovat nedáme.“

Medek shrnul své reakce na zveřejněné výtky 16. 12.: Spisovatelský týden. Zmínil i, proč nepodepsal protivný manifest konzervativních spisovatelů starší generace Slovo k československému národu, vydaný v Nár. listech 8. 12.
Polemik se účastnili i jiní autoři; jejich příspěvky ale buď dosud nejsou volné, nebo nebyly zveřejněny na internetu. Víte-li o takových textech, přidejte je. (Např. Národní listy 5. 12., str. 4 přinesly parodickou kritiku jazyka výzvy Historický projev Obce čsl. spisovatelů: Rozbor profesora Šumpláta a jeho posluchačů v semináři na universitě v Chlupochrastech.) Výběrovou bibliografii obsahuje např. Tomáš Pavlíček: Spisovatelské instituce v období krize demokracie (1934–1939), Soudobé dějiny 4/2010, nebo Lexikon české literatury (heslo Obec čs. spisovatelů). Věta „Právo Lidu“, jak viděti, zase „hledá generála“ je zjevnou narážkou na článku z roku 1926 "Hledá se generál", kterým Právo lidu odstartovalo kampaň proti generálu Gajdovi.

[2] 27. listopadu podepsalo 67 autorů – převážně levicových, ovšem i bratři Čapkové, F. Peroutka, Karel Poláček aj. – jakožto „členové Obce československých spisovatelů“ (dříve neexistující; i následně začala vyvíjet organizovanou formální aktivitu až r. 1937) krátké prohlášení odsuzující „události, k nimž došlo v […] ulicích“ a vybízející „demokratickou a protifašistickou veřejnost, všecky pracující vrstvy“ a „pokrokovou […] mládež“ k „obraně proti organisovanému útoku fašistů na svobodu“. Vyšlo 28. 11., např. v Lidových novinách jako „Projev spisovatelů“ (roč. 42, č. 599 , str. 5, 2. sloupec nahoře), v jiných denících jako „Manifest československých spisovatelů“, v Rudém právu s podtitulem „Vyzýváme k obraně proti útoku fašistů“. Na závěrečnou výzvu (v LN neotištěnou) se přidávali další „spisovatelé, umělci a intelektuálové“, až jich bylo přes 200 a přess 50 organizací.

[3] Den nato, 29. 11. v Národních listech vyšel otevřený dopis Karlu Čapkovi s redakčním titulkem Rudolf Medek k projevu Obce čs. spisovatelů. Medek se s nemalým patosem postavil proti „německým studentským hakenkrajclerům“, kritizoval některá tvrzení ve spisovatelském „žvastu“ a zvláště „fraseologii, převzatou z Rudého Práva“; největší kontroverzi vyvolal větou „nechtěl bych vidět ten obraz, kdy [pět jmen umělců] cvičí „klencáky“ v nějakém koncentračním táboře“ (jako součást varování „Jestli budete takto mluvit, […] budete naprosto smeteni nejbližší přicházející generací“).

[4] Čapek obratem 30. 11. vydal v Lidových novinách odměřenou Odpověď Rudolfu Medkovi, požadující zejména „ten výrok o koncentračních táborech bude nutno vysvětlit blíž a hodně jasně.“
Z prvosignatářů výzvy dále týž den ve „svých“ listech reagovali A. M. Píša: Československý generál o koncentračních táborech. Právo lidu, s. 1; Josef Hora: Rudolf Medek věští koncentrační tábory. České slovo s. 4; Karel Nový: Dopis Národních listů od Rudolfa Medka pro Karla Čapka. Národní osvobození s. 4.

[5] Medek se obhajoval v nedělním vydání Nár. listů 2. 12.: „Československý generál o koncentračních táborech“.

[6] Čapek odpověděl za týden, 9. 12.: Národ nás nepotřebuje. Proslul rozvedeným obrazem „my spisovatelé se z národa vyhazovat nedáme.“

[7] Medek shrnul své reakce na zveřejněné výtky 16. 12.: Spisovatelský týden. Zmínil i, proč nepodepsal protivný manifest konzervativních spisovatelů starší generace Slovo k československému národu, vydaný v Nár. listech 8. 12.

[red 1]