„Československý generál o koncentračních táborech“

Údaje o textu
Titulek:	„Československý generál o koncentračních táborech“[red 1]
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	Národní knihovna České republiky
Vydáno:	02. 12. 1934
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Insigniáda, Antonín Matěj Píša

Tak zní nadpis úvodního článku „Práva Lidu“ z 30. listopadu t. r. Napsal jej spisovatel(!) A. M. Píša. „Právo Lidu“, jak viděti, zase „hledá generála“, podobajíc se Molochu, který dávno nepozřel svou dávku. Od dob Gajdových mu asi vytrávilo.

Nuže, neznám žádného československého generála, který by komukoli hrozil „koncentračními tábory“. Spisovatel, pravím, spisovatel Rudolf Medek apostrofoval nedávno na těchto místech spisovatelský projev komunistických a levicových publicistů, projev, podle jeho mínění dokonale negramotný, plný nejotřepanějších frází, převzatých z rubrik „Rudého Práva“. Nebudu znova rozebírati jeho bezobsažný obsah i formu, nedůstojnou českého pera. Jen si tu „věc“ opravdu všichni přečtěte, stačí to každému, kdo prošel aspoň „trivium“.

Spisovatel Rudolf Medek si „dovolil“ ve svém dopise Karlu Čapkovi ironickou a žertovnou poznámku o „koncentračních táborech“. Každý, kdo četl bez zaujetí a bez denunciačních zámyslů, pochopil její karikaturní povahu. Či má u nás na karikaturu monopol jen Adolf Hoffmeister?

A teď se stalo něco, nač má zase monopol tato země a hlavně ta její část, jež visí na levici. „Chytneme ho za slovo,“ rozhodli se auguři, „jen ať nám vysvětlí blíž a hodně jasně, jak je to s těmi klencáky. Jindřich Vodák je starý muž… atd.“ říká starostlivě Karel Čapek. A „Právo Lidu“ napíše, že „jest uvážiti, kdo výhružným tónem pronáší tato slova o koncentračním táboře na adresu československých spisovatelů“.

Kdo je to tedy? Zatím řekl pár ironických slov spisovatel, který má tu čest býti v jiném oboru své činnosti československým vojákem, nastojte! ba generálem. (Jaká krmě pro „Právo Lidu“, jež neustává „hledat generály“.) Spisovatel, který není — a jako voják ani nemůže být — organisován v žádné straně a jemuž jsou jakékoli stranicko-politické štvanice úplně cizí. Že napíše občas něco, co se vždy obyčejně týká kulturních či legionářských věcí — a k tomu má plné právo — do „Národních Listů“? Otiskli by mu jeho projevy v „Rudém Právu“ anebo ve „Večerníku Českého Slova“? Uchýlil se do listu kdysi Nerudova, poněvadž v něm má volnost projevu, jako ji měl Neruda. Toť vše.

Není sám mezi československými spisovateli, kteří jsou rovněž aktivními vojáky. I oni podpisují veřejné projevy — ale ti, kteří z nich podpisují projevy tak zv. levicové, jsou ovšem „šetřeni“. Za to bývají pořádány „hony na lišku“ na toho z nich, kdo se jim zdá pravičákem. Karel Čapek sám před nějakým rokem „mírně“ upozorňoval vojenské úřady na činnost Jaroslava Durycha, který je podplukovníkem zdravotnictva. Za to, když kdysi Arnošt Dvořák psával úvodníky do „Rudého Práva“, nesměl nikdo ani dutnout, ačkoli Dvořák byl rovněž podplukovníkem zdravotnictva. Těchto příkladů je více. Já jsem však, jak se zdá, vyznamenáván nejhorlivěji. Už v kampani o „Plukovníka Švece“ byl to zase soc. dem. list, který doporučoval, abych buď vojákoval anebo se vůbec vzdal literární činnosti. To nechtělo carské Rusko ani na Lermontovi, Tolstém a Kuprinovi, kteří byli aktivními důstojníky i aktivními spisovateli. O jiných národech ani nemluvě. Vezměte si z toho, spisovatelé vojáci, poučení, jak by se vám vedlo, kdyby… kdybyste ovšem nemínili podpisovat polobolševické manifestace.

Pravím a opakuji to znovu, že projev Obce čs. spisovatelů je negramotný. Ozval jsem se tedy nejen proti jeho obsahu, ale i proti jeho formě. Obsah jsou bolševické a polobolševické fráze. Jeho sloh či forma daleko nedostupuje úrovně „děldopů“. A nad tím vším jsem se zastyděl. Jsi-li vůbec také spisovatel, řekl jsem sobě, jest tvojí povinností, něco k tomu říci.

Ale místo spisovatele se snaží nyní poťouchlé a denunciantské mozky vytáhnouti na scénu generála. „Teď budeme kráglovat Medka,“ šeptají si revoluční pusy po kavárnách. Nu, kráglujte si, kráglujte. Nedomnívejte se, že ze mne mocí mermo uděláte druhého Gajdu. Jsem člověk z jiného rodu a jiného duševního i morálního složení. Kdyby se vám to podařilo, vám, mezi nimiž je snad polovina komunistů, náhlých přátel demokracie, vysvléci mne z čs. uniformy a zbavit mne úřadu, jemuž jsem se po návratu ze Sibiře cele oddal, i když to byl tehdy malý „krcálek“ na mne, „sibiřského hodnostáře“ a jejž jsem pomáhal budovat k velikosti — kdyby se vám vůbec podařilo jakkoli „vzít mi tipec“, nemyslete, že mne tím oněmíte vůči fraseomanii, jíž jste propadli a vůči zákeřnostem, jimž propadáte nyní.

„Politisující generál Medek“, tak zní nadpis v dnešních „Ranních novinách“, pobočce „Práva lidu“. Hu, zde je to ovšem nejhorší. Jdou na mne v parlamentě. Píše se tam také: „Litujeme hluboce, že první, kdo u nás hrozí koncentračními tábory, je legionář, aktivní generál, spisovatel Medek.“ Takto jde na mne bratr soudruh učitel Jáša, poslanec. Není nad dobrého bratra a bratr soudruh učitel Jáša, poslanec, se vůbec nestydí. Buď četl můj dopis, spíš asi nečetl, ale přes to tvrdí, že já hrozím koncentračními tábory. Všimněte si, jak „aktivní generál“ předchází spisovatele — jde-li o spisovatelský manifest. Jak důmyslné — pro kárné výbory. Dále říká poslanec už docela nestydatě: „Ale spisovatel Rudolf Medek je také aktivním generálem čs. armády. My se stydíme, že je to po Gajdovi druhý legionářský důstojník, který chce k nám zavésti surové hakenkrajclerské metody.“

Nu, a je to. Já chci prý něco u nás zavádět surového. Vzpomínám si, jak v kampani o „Plukovníka Švece“ na konec mne obvinil kterýsi zvláště vydařený bratr, že smrt Švecovu jsem vlastně zavinil já sám, poněvadž prý jsem nařídil útok na Kazaň. Je to ovšem nesmysl, jako je nesmyslem insinuace Jášova, byť byla před svou ubohostí bůh ví jak chráněna imunitou.

Nuže, jednou pro vždy: generál Medek nepolitisuje a nechce politisovat. Dovolí-li demokracie v tomto státě slovo spisovateli Medkovi, chce ho užíti tak, jak si toho přeje sama demokracie: svobodně. Bude-li však určitá vrstva lidí míchat moje vojenské povinnosti záměrně, záludně a s hnusným denunciantstvím do mých literárních projevů a do mého spisovatelského úsilí, pak, promiňte, řeknu-li, že tu nemám už co mluvit s demokracií, nýbrž s pseudodemokratickou a denunciantskou luzou.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Text je součástí polemiky Rudolfa Medka s Karlem Čapkem vyvolané insigniádou a následně se zabývající obecně tématem vztahu spisovatelů k národu. Události byly zhruba následující: Roku 1934 se vyostřilo vnitropolitické napětí; tisk krajní pravice mj. agresivně napadl řadu moderních spisovatelů. Na podzim začalo několik různých okruhů chystat společné spisovatelské prohlášení; v polovině listopadu k tomu vyšlo několik výzev v komunistickém tisku. Vypuknutí insigniády (24.–26. listopadu) vývoj urychlilo:
   1. 27. listopadu podepsalo 67 autorů – převážně levicových, ovšem i bratři Čapkové, F. Peroutka, Karel Poláček aj. – jakožto „členové Obce československých spisovatelů“ (dříve neexistující; i následně začala vyvíjet organizovanou formální aktivitu až r. 1937) krátké prohlášení odsuzující „události, k nimž došlo v […] ulicích“ a vybízející „demokratickou a protifašistickou veřejnost, všecky pracující vrstvy“ a „pokrokovou […] mládež“ k „obraně proti organisovanému útoku fašistů na svobodu“. Vyšlo 28. 11., např. v Lidových novinách jako „Projev spisovatelů“ (roč. 42, č. 599 , str. 5, 2. sloupec nahoře), v jiných denících jako „Manifest československých spisovatelů“, v Rudém právu s podtitulem „Vyzýváme k obraně proti útoku fašistů“. Na závěrečnou výzvu (v LN neotištěnou) se přidávali další „spisovatelé, umělci a intelektuálové“, až jich bylo přes 200 a přess 50 organizací.
   2. Den nato, 29. 11. v Národních listech vyšel otevřený dopis Karlu Čapkovi s redakčním titulkem Rudolf Medek k projevu Obce čs. spisovatelů. Medek se s nemalým patosem postavil proti „německým studentským hakenkrajclerům“, kritizoval některá tvrzení ve spisovatelském „žvastu“ a zvláště „fraseologii, převzatou z Rudého Práva“; největší kontroverzi vyvolal větou „nechtěl bych vidět ten obraz, kdy [pět jmen umělců] cvičí „klencáky“ v nějakém koncentračním táboře“ (jako součást varování „Jestli budete takto mluvit, […] budete naprosto smeteni nejbližší přicházející generací“).
   3. Čapek obratem 30. 11. vydal v Lidových novinách odměřenou Odpověď Rudolfu Medkovi, požadující zejména „ten výrok o koncentračních táborech bude nutno vysvětlit blíž a hodně jasně.“
      Z prvosignatářů výzvy dále týž den ve „svých“ listech reagovali A. M. Píša: Československý generál o koncentračních táborech. Právo lidu, s. 1; Josef Hora: Rudolf Medek věští koncentrační tábory. České slovo s. 4; Karel Nový: Dopis Národních listů od Rudolfa Medka pro Karla Čapka. Národní osvobození s. 4.
   4. Medek se obhajoval v nedělním vydání Nár. listů 2. 12.: „Československý generál o koncentračních táborech“.
   5. Čapek odpověděl za týden, 9. 12.: Národ nás nepotřebuje. Proslul rozvedeným obrazem „my spisovatelé se z národa vyhazovat nedáme.“
   6. Medek shrnul své reakce na zveřejněné výtky 16. 12.: Spisovatelský týden. Zmínil i, proč nepodepsal protivný manifest konzervativních spisovatelů starší generace Slovo k československému národu, vydaný v Nár. listech 8. 12.
   Polemik se účastnili i jiní autoři; jejich příspěvky ale buď dosud nejsou volné, nebo nebyly zveřejněny na internetu. Víte-li o takových textech, přidejte je. (Např. Národní listy 5. 12., str. 4 přinesly parodickou kritiku jazyka výzvy Historický projev Obce čsl. spisovatelů: Rozbor profesora Šumpláta a jeho posluchačů v semináři na universitě v Chlupochrastech.) Výběrovou bibliografii obsahuje např. Tomáš Pavlíček: Spisovatelské instituce v období krize demokracie (1934–1939), Soudobé dějiny 4/2010, nebo Lexikon české literatury (heslo Obec čs. spisovatelů). Věta „Právo Lidu“, jak viděti, zase „hledá generála“ je zjevnou narážkou na článku z roku 1926 "Hledá se generál", kterým Právo lidu odstartovalo kampaň proti generálu Gajdovi.