Národ nás nepotřebuje

Údaje o textu
Titulek:	Národ nás nepotřebuje^{[red 1]}
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	Lidové noviny, roč. 42, č. 619. str. 1 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	09. 12. 1934
Licence:	PD old 70

Tak to napsal generál nebo spisovatel Rudolf Medek. Když prý spisovatelé budou takoví a když nebudou souhlasit s tím, co je dnes v Národních Listech vydáváno za vůli národa, ať si prý přičtou sami vinu, když jich národ nebude potřebovat. Není sice známo, odkud má spisovatel nebo generál Rudolf Medek plnou moc mluvit jménem národa; není známo, v kterém lokále se mu duch národa zjevil a uložil mu ono poselství; ale když ten výrok docela vážně a dokonce proloženě otiskla řada novin, musíme se jím vážně zabývat.

Věc je totiž ta: my spisovatelé se z národa vyhazovat nedáme. A od nikoho. Prosím pěkně, jsou věci, které si nedáme brát; z nich první je příslušnost k národu, jehož jazykem píšeme. Chce-li nám někdo upírat tento svazek, je na to jediná odpověď, rána do zubů. Nebudu vám to vysvětlovat nějak subtilně; ale nikdo se nestává spisovatelem, nikdo se nestává jazykovým tvůrcem a básníkem bez nesmírné duchovní lásky k národu, neboť jazyk je duší národa; bez té inspirující lásky, jaké je schopen jen málokdo, zůstává spisovatel pouhým pisálkem, který pokaňhává papír, aniž tvořil. A kdyby básník ani jednou v životě neužil slova národ a vlast, zůstává vyvoleným miláčkem duše národa, pokud ovšem je básníkem a tvůrcem. Každé slovo rodné řeči, jež vysloví v básnickém díle, je jakoby řečeno po prvé, je orosené jako v den stvoření, neohmatané lží, frazérstvím a prostředností. Řeč národa, ohrožená profesionálními tlučhuby a anonymními škrabáky, se ustavičně nově rodí ze dvou živých zdrojů: z lidu a z básníků. A tady někdo přijde, nějaký generál nebo spisovatel, nějaký anonymní žurnalista nebo kdo ještě, a bude povídat, že když tak nebo onak, obejde se národ bez spisovatelů. Ubohý národ, který by se bez nich obešel, který by myslel, cítil, uvědomoval si skutečnost jazykem schůzí a úvodníků! Copak nevidíte, blázni, co tím berete národu?

Počkejte, nač kolem toho opatrně chodit. Nebudu se představovat; doufám, že jsem českému jménu ve světě ostudu neudělal, — po prvé v životě se toho dovolávám. Nejsem bolševik ani marxista; nemám osobních pohnutek k nějaké něžnosti vůči kulturní levici, která mne před nějakým rokem div nevyobcovala z literatury; po léta neslyším s té strany mnoho jiného než že jsem pravičák, maloměšťák, státotvorník a kdeco. To tedy je jasné. Ale pokud dýchám, nepřipustím, aby někdo vyhazoval z národa dejme tomu S. K. Neumanna, který je komunista a napsal větu, kterou mu také já neodpouštím; jenže krom té věty, není-li vám to snad známo, napsal Knihu lesů, vod a strání, napsal Zpěvy z ticha a mnoho jiného; a tyto knihy nebude nikdo vyhazovat z české literatury, tak jako nikdo nebude vyhazovat z české mapy říčku Svitavu a slunné paseky a uličky dědinské a všecko to, co vyslovil básník Neumann tak česky v duchu a tak česky v jazyce, že se tomu češství vyrovná… dejme tomu málokterý z českých politiků od Riegra. A nikdo nebude vyhazovat z národa básníka Nezvala, který je komunista, ale který udělal z našeho jazyka nebe plné housliček a melodie; který idiot bude brát národní řeči hudbu Nezvalovu? A dál, dál, dál: tak tedy český národ nepotřebuje Karla Tomana, nejčeštějšího z básníků? Nepotřebuje písmáka Vančuru, jenž svůj jazyk váží až ze středověku? Nepotřebuje Šrámka a Horu a Seiferta, nepotřebuje Šaldu, — prosím vás, koho to potom vlastně český národ potřebuje? Ano, i to jste už řekli: stačí mu prý mrtví spisovatelé. Máte to pohodlné; ti mrtví už nemohou soudit živé; Havlíček už se neožene proti velkohubým vlastencům, Neruda už nebude mluvit o chudých lidech a dělnických bataljonech, Svatopluk Čech už nebude hájit svůj velkodušný, světový liberalism a tak dále; máte to opravdu pohodlné. Patrně bude nutno i mrtvé básníky chránit před tím, aby byli zataženi do party, ve které by se sotva cítili doma.

Marná řeč, my spisovatelé se z národa vyhodit nedáme; hoňte si nás jak chcete, my se ho nepustíme; my ho potřebujeme víc než vzduchu, a naše láska je mu potřebnější než všechny peníze vlasteneckých bank. Když šlo o vzkříšení národa, byli tu spisovatelé dřív než Hodáčové nebo Stříbrní. A tahle národní tradice je na naší straně.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

↑
Text je součástí polemiky Rudolfa Medka s Karlem Čapkem vyvolané insigniádou a následně se zabývající obecně tématem vztahu spisovatelů k národu. Události byly zhruba následující: Roku 1934 se vyostřilo vnitropolitické napětí; tisk krajní pravice mj. agresivně napadl řadu moderních spisovatelů. Na podzim začalo několik různých okruhů chystat společné spisovatelské prohlášení; v polovině listopadu k tomu vyšlo několik výzev v komunistickém tisku. Vypuknutí insigniády (24.–26. listopadu) vývoj urychlilo:
1. 27. listopadu podepsalo 67 autorů – převážně levicových, ovšem i bratři Čapkové, F. Peroutka, Karel Poláček aj. – jakožto „členové Obce československých spisovatelů“ (dříve neexistující; i následně začala vyvíjet organizovanou formální aktivitu až r. 1937) krátké prohlášení odsuzující „události, k nimž došlo v […] ulicích“ a vybízející „demokratickou a protifašistickou veřejnost, všecky pracující vrstvy“ a „pokrokovou […] mládež“ k „obraně proti organisovanému útoku fašistů na svobodu“. Vyšlo 28. 11., např. v Lidových novinách jako „Projev spisovatelů“ (roč. 42, č. 599 , str. 5, 2. sloupec nahoře), v jiných denících jako „Manifest československých spisovatelů“, v Rudém právu s podtitulem „Vyzýváme k obraně proti útoku fašistů“. Na závěrečnou výzvu (v LN neotištěnou) se přidávali další „spisovatelé, umělci a intelektuálové“, až jich bylo přes 200 a přess 50 organizací.
2. Den nato, 29. 11. v Národních listech vyšel otevřený dopis Karlu Čapkovi s redakčním titulkem Rudolf Medek k projevu Obce čs. spisovatelů. Medek se s nemalým patosem postavil proti „německým studentským hakenkrajclerům“, kritizoval některá tvrzení ve spisovatelském „žvastu“ a zvláště „fraseologii, převzatou z Rudého Práva“; největší kontroverzi vyvolal větou „nechtěl bych vidět ten obraz, kdy [pět jmen umělců] cvičí „klencáky“ v nějakém koncentračním táboře“ (jako součást varování „Jestli budete takto mluvit, […] budete naprosto smeteni nejbližší přicházející generací“).
3. Čapek obratem 30. 11. vydal v Lidových novinách odměřenou Odpověď Rudolfu Medkovi, požadující zejména „ten výrok o koncentračních táborech bude nutno vysvětlit blíž a hodně jasně.“
  Z prvosignatářů výzvy dále týž den ve „svých“ listech reagovali A. M. Píša: Československý generál o koncentračních táborech. Právo lidu, s. 1; Josef Hora: Rudolf Medek věští koncentrační tábory. České slovo s. 4; Karel Nový: Dopis Národních listů od Rudolfa Medka pro Karla Čapka. Národní osvobození s. 4.
4. Medek se obhajoval v nedělním vydání Nár. listů 2. 12.: „Československý generál o koncentračních táborech“.
5. Čapek odpověděl za týden, 9. 12.: Národ nás nepotřebuje. Proslul rozvedeným obrazem „my spisovatelé se z národa vyhazovat nedáme.“
6. Medek shrnul své reakce na zveřejněné výtky 16. 12.: Spisovatelský týden. Zmínil i, proč nepodepsal protivný manifest konzervativních spisovatelů starší generace Slovo k československému národu, vydaný v Nár. listech 8. 12.
Polemik se účastnili i jiní autoři; jejich příspěvky ale buď dosud nejsou volné, nebo nebyly zveřejněny na internetu. Víte-li o takových textech, přidejte je. (Např. Národní listy 5. 12., str. 4 přinesly parodickou kritiku jazyka výzvy Historický projev Obce čsl. spisovatelů: Rozbor profesora Šumpláta a jeho posluchačů v semináři na universitě v Chlupochrastech.) Výběrovou bibliografii obsahuje např. Tomáš Pavlíček: Spisovatelské instituce v období krize demokracie (1934–1939), Soudobé dějiny 4/2010, nebo Lexikon české literatury (heslo Obec čs. spisovatelů). Věta „Právo Lidu“, jak viděti, zase „hledá generála“ je zjevnou narážkou na článku z roku 1926 "Hledá se generál", kterým Právo lidu odstartovalo kampaň proti generálu Gajdovi.

[1] Text je součástí polemiky Rudolfa Medka s Karlem Čapkem vyvolané insigniádou a následně se zabývající obecně tématem vztahu spisovatelů k národu. Události byly zhruba následující: Roku 1934 se vyostřilo vnitropolitické napětí; tisk krajní pravice mj. agresivně napadl řadu moderních spisovatelů. Na podzim začalo několik různých okruhů chystat společné spisovatelské prohlášení; v polovině listopadu k tomu vyšlo několik výzev v komunistickém tisku. Vypuknutí insigniády (24.–26. listopadu) vývoj urychlilo:
27. listopadu podepsalo 67 autorů – převážně levicových, ovšem i bratři Čapkové, F. Peroutka, Karel Poláček aj. – jakožto „členové Obce československých spisovatelů“ (dříve neexistující; i následně začala vyvíjet organizovanou formální aktivitu až r. 1937) krátké prohlášení odsuzující „události, k nimž došlo v […] ulicích“ a vybízející „demokratickou a protifašistickou veřejnost, všecky pracující vrstvy“ a „pokrokovou […] mládež“ k „obraně proti organisovanému útoku fašistů na svobodu“. Vyšlo 28. 11., např. v Lidových novinách jako „Projev spisovatelů“ (roč. 42, č. 599 , str. 5, 2. sloupec nahoře), v jiných denících jako „Manifest československých spisovatelů“, v Rudém právu s podtitulem „Vyzýváme k obraně proti útoku fašistů“. Na závěrečnou výzvu (v LN neotištěnou) se přidávali další „spisovatelé, umělci a intelektuálové“, až jich bylo přes 200 a přess 50 organizací.

Den nato, 29. 11. v Národních listech vyšel otevřený dopis Karlu Čapkovi s redakčním titulkem Rudolf Medek k projevu Obce čs. spisovatelů. Medek se s nemalým patosem postavil proti „německým studentským hakenkrajclerům“, kritizoval některá tvrzení ve spisovatelském „žvastu“ a zvláště „fraseologii, převzatou z Rudého Práva“; největší kontroverzi vyvolal větou „nechtěl bych vidět ten obraz, kdy [pět jmen umělců] cvičí „klencáky“ v nějakém koncentračním táboře“ (jako součást varování „Jestli budete takto mluvit, […] budete naprosto smeteni nejbližší přicházející generací“).

Čapek obratem 30. 11. vydal v Lidových novinách odměřenou Odpověď Rudolfu Medkovi, požadující zejména „ten výrok o koncentračních táborech bude nutno vysvětlit blíž a hodně jasně.“
Z prvosignatářů výzvy dále týž den ve „svých“ listech reagovali A. M. Píša: Československý generál o koncentračních táborech. Právo lidu, s. 1; Josef Hora: Rudolf Medek věští koncentrační tábory. České slovo s. 4; Karel Nový: Dopis Národních listů od Rudolfa Medka pro Karla Čapka. Národní osvobození s. 4.

Medek se obhajoval v nedělním vydání Nár. listů 2. 12.: „Československý generál o koncentračních táborech“.

Čapek odpověděl za týden, 9. 12.: Národ nás nepotřebuje. Proslul rozvedeným obrazem „my spisovatelé se z národa vyhazovat nedáme.“

Medek shrnul své reakce na zveřejněné výtky 16. 12.: Spisovatelský týden. Zmínil i, proč nepodepsal protivný manifest konzervativních spisovatelů starší generace Slovo k československému národu, vydaný v Nár. listech 8. 12.
Polemik se účastnili i jiní autoři; jejich příspěvky ale buď dosud nejsou volné, nebo nebyly zveřejněny na internetu. Víte-li o takových textech, přidejte je. (Např. Národní listy 5. 12., str. 4 přinesly parodickou kritiku jazyka výzvy Historický projev Obce čsl. spisovatelů: Rozbor profesora Šumpláta a jeho posluchačů v semináři na universitě v Chlupochrastech.) Výběrovou bibliografii obsahuje např. Tomáš Pavlíček: Spisovatelské instituce v období krize demokracie (1934–1939), Soudobé dějiny 4/2010, nebo Lexikon české literatury (heslo Obec čs. spisovatelů). Věta „Právo Lidu“, jak viděti, zase „hledá generála“ je zjevnou narážkou na článku z roku 1926 "Hledá se generál", kterým Právo lidu odstartovalo kampaň proti generálu Gajdovi.

[2] 27. listopadu podepsalo 67 autorů – převážně levicových, ovšem i bratři Čapkové, F. Peroutka, Karel Poláček aj. – jakožto „členové Obce československých spisovatelů“ (dříve neexistující; i následně začala vyvíjet organizovanou formální aktivitu až r. 1937) krátké prohlášení odsuzující „události, k nimž došlo v […] ulicích“ a vybízející „demokratickou a protifašistickou veřejnost, všecky pracující vrstvy“ a „pokrokovou […] mládež“ k „obraně proti organisovanému útoku fašistů na svobodu“. Vyšlo 28. 11., např. v Lidových novinách jako „Projev spisovatelů“ (roč. 42, č. 599 , str. 5, 2. sloupec nahoře), v jiných denících jako „Manifest československých spisovatelů“, v Rudém právu s podtitulem „Vyzýváme k obraně proti útoku fašistů“. Na závěrečnou výzvu (v LN neotištěnou) se přidávali další „spisovatelé, umělci a intelektuálové“, až jich bylo přes 200 a přess 50 organizací.

[3] Den nato, 29. 11. v Národních listech vyšel otevřený dopis Karlu Čapkovi s redakčním titulkem Rudolf Medek k projevu Obce čs. spisovatelů. Medek se s nemalým patosem postavil proti „německým studentským hakenkrajclerům“, kritizoval některá tvrzení ve spisovatelském „žvastu“ a zvláště „fraseologii, převzatou z Rudého Práva“; největší kontroverzi vyvolal větou „nechtěl bych vidět ten obraz, kdy [pět jmen umělců] cvičí „klencáky“ v nějakém koncentračním táboře“ (jako součást varování „Jestli budete takto mluvit, […] budete naprosto smeteni nejbližší přicházející generací“).

[4] Čapek obratem 30. 11. vydal v Lidových novinách odměřenou Odpověď Rudolfu Medkovi, požadující zejména „ten výrok o koncentračních táborech bude nutno vysvětlit blíž a hodně jasně.“
Z prvosignatářů výzvy dále týž den ve „svých“ listech reagovali A. M. Píša: Československý generál o koncentračních táborech. Právo lidu, s. 1; Josef Hora: Rudolf Medek věští koncentrační tábory. České slovo s. 4; Karel Nový: Dopis Národních listů od Rudolfa Medka pro Karla Čapka. Národní osvobození s. 4.

[5] Medek se obhajoval v nedělním vydání Nár. listů 2. 12.: „Československý generál o koncentračních táborech“.

[6] Čapek odpověděl za týden, 9. 12.: Národ nás nepotřebuje. Proslul rozvedeným obrazem „my spisovatelé se z národa vyhazovat nedáme.“

[7] Medek shrnul své reakce na zveřejněné výtky 16. 12.: Spisovatelský týden. Zmínil i, proč nepodepsal protivný manifest konzervativních spisovatelů starší generace Slovo k československému národu, vydaný v Nár. listech 8. 12.

[red 1]