Ruch (almanach 1870)/V hrobce královské
Ruch (almanach 1870) | ||
Kalina | V hrobce královské | Válečná |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | V hrobce královské |
Autor: | Josef Václav Sládek |
Zdroj: | ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník druhý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 162–168. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Chrámem hřmí tedeum,
král nový na trůn sed.
Zlatá, to hrdla v zpěvu rozháralém,
před chrámem lůza v kletbu šíří ret,
a pod chrámem já v hrobce s mrtvým králem.
Ležíš! na čele tvém konečně umrz chlad,
a nehne na něm víc se jeden rys,
před nímž, jak runou v mramor vrytou kdys,
do prachu klesal Israele řad;
poslední myšlenky krok, jako splašený,
přeletěl zsinalé ty pověky,
tus umřel — kroku vtisk zledověl v kameny —
a těžký sen jen zbyl tam na věky.
A runu prorockou svým deštěm spláchnul čas,
a kámen větrá polem, jin’ jak mnohý,
a na něm nikdo víc nevryje ráz,
jen šlápnuv naň snad chodec vtisk své nohy! —
jen snad to dítě v času proměny
nezvyklou podobou jsouc přilákáno,
pohledí chvilku na něj v zdivení,
pak hodí jím tou spoustou polekáno,
i rozbije se kusů na tisíc,
leží — a nikdo nezvedne jej víc.
Ležíš a nikdy nepovstaneš zas!
Kde myšlenky ty bujné, bez poklidu,
před nimiž svět se třás? —
jež orákul osudu byly lidu,
jichž bohem jediným byl tobě hlas? —
kde nával bouřlivých těch pocitů,
jež hnaly v rozkoš tě, jíž slast jsi nepocítil!
(O vím, byls nešťastným, třeba jen v úkrytu)
jež jiné k zápalu, jímžs sám se neroznítil,
jež sebe, jiné v tisíc zločinů,
jichž kyn, hřích jiných měně v bezvinu,
sám sebe v mír skolébat neměl síly? —
Kde ti, jimžs bolem byl, kdyžs sám se vinil,
co jásali ti: „králi dobřes činil,“
jichžs ctil a laskal s usměvavou tváří
a v srdci povrhou — vždyť věděls, že to lháři,
z nichž každý polibkem ti roucho špinil,
by mžik se koupat v královské moh záři!
To přešlo vše — jen kroužek ze mosazi,
zlato si vzali, — v čelo vtisklý je,
jen chladný meč ten bok nehnutý mrazí,
leč srdce lidské — jedno nebije!
O já. bych zaplakal, kdy nebýval bys králem,
vždyť žebrák stoupá, toho za toho,
vždyť ptáče ptáčeti se svěří se svým žalem,
vždyť sup má přítele — tys neměl nikoho!
A jak tě oželeli — srdce nebilo,
a rozhlaholil kov se tisíc zvonů;
a jak tě oplakali — slzí nebylo,
kropilo rakev tisíc diakonů;
a jak tě pochovali skalných do kamenů,
bys nikdy, nikdy víc tu neprotrhl stěnu.
A v hrobě děcka, děcka neviněte,
jež rodičce jen žalu připravilo,
hned zítra zeleň — květ vsazený zkvěte,
a po leta byť celá v hrobě snilo
ještě ty matky slzy — v hrob mu vseté.
A pacholík, když umřelo mu ptáče,
jež nic mu nedalo, jen to své tělo žluté,
kol nějž — snad k bolu mu — ty malé ručky spnuté
a ten svůj zpěv — a trochu toho pláče,
jej pohrobí — a po přeletu roků,
ten dětský spatřiv hrob — má slzu v oku.
A ty? — cos jim jen sloužil leta celá,
a každý dech utrpčil otrokovi,
by klidnost jejich snů se nerušela,
jenž trestal životem, na zlaté krovy
když chátra chvějící zrak poupřela,
cos posvátným je chránil majestátem,
kdy ku křivdě se jejich stala dlaň,
cos do dalekých krajů nosil zbraň,
by k reji jejich sál — byl širším novým státem —
tvá odměna? — — —
Slyš o kostela rozbíjet se hran —
ta ozvěna —
král mrtev — — — —
— — „Ba mrtev, mrtev král je váš a bůh,
vám otec umřel, spěchejte sem děti!“
Však nad kobkou doznívá: živ král druh!
a z venku ztlumené jen duní kletí.
„Vy nerozuměli — vždyť on to sám —
on nevolával — vy jste seběhli se;
když hlavy matný bol mu pohrál v ryse,
modlitba vaše otřásala chrám.
Tys žebrák byl kdes bídný u dveří,
tys děl, že spiknutí v domě ti zavřetém,
král učinil tě za to hrabětem!
Tys neměl citu vlastní ku dceři,
a vlastní v dcerce krális prodal čest,
na prsou tvých teď září řada hvězd.
Tys otrhanče byla na ulici,
jen krásnou tvář ti dala nebesa
a matce dcerku o groš žebrající,
teď bláto v tvář stříkají kolesa —
tys královskou se stala milostnicí!
Tys kramář byl, tys soud měl pro zlatý,
ač neměls práva, přeces vyhrál klamy,
a užasli nad tvými vytáčkami,
dřív s hadry jsi — teď kupčíš se státy! —
Tys žoldnéř byl, cílena kule kdes
na hlavu královskou — ty klel jsi náhodě té,
shrotila toho, jenž právě mnoholeté
chtěl pomstít urážky — on kles,
a ty povznešen v maršálů jsi řadu!
Tys žebravý byl mnich, — tys hřích rozvázal
bídáka, na bratra co spáchal zradu,
a palliem král šíj ti obvázal!
A ty? — tys po náměstí rotil lid
lacinou písničkou — a biřic když bil za to,
tys králi počal chválu hlaholit,
a místo měďáků teď kapá zlato!
Vy všichni v zlatě teď a dříve v bídě;
o plačte, plačte — mrtvéť drahé tělo,
proč stojíte tu v mramorovém klidě,
či mramorové že tak královské je čelo,
a vy, jehož jest vaším každý chvit,
jak ve všem — v tom i chcete králi rovni být? —
O dím vám, mrtev jest — a třeba řasu
jste jinak stáhnuli — než rys ten mdlý,
ten mrtvý král již vám to nezažil,
a neskřiví vám jediného vlasu.
O, plačte, mrtev, jímž zrozeni vy,
on ve prachu, jenž vás pozvedl z bláta,
on v tmavé kobce, jímž záře vám rozňata,
on, bez vzduchu tu, slzy, práchniví,
jenž tolik slzí, tolik vytisk vzdechů —
a mnohý — mnohý — vám jen ku prospěchu.
O plačte, plačte, mrtev váš je bůh,
vždyť nad otčímem zapláčou si děti.“ —
Však chrámem zní jen ohlas: „žij král druh!“
a toho ohlas —; z venku duní kletí.
A v hrobce sám jen s králem jsem se viděl,
jejž po celý jsem život nenáviděl.
Nuž, spi si, spi, ač byl bych v životě
ti hanbou zohavil to čelo lživé,
jak Barbier[1] hrdému Korsu dříve,
teď přede mnous v své mrtvé nahotě.
Slyšíš ty zvuky otřásat se chrámem? —
To kletba po té, jíž jsi víc se stížil,
ta největší — po té co kleta chámem,
či slyšíš jej, jejž v otroka jsi splížil?!
Leč — obě přestanou! při takém „Te deum“
se jednou shrotí v zříceniny chrám,
a pohrobí ty drzí pěvce v rum,
a nový na těch zříceninách chám
chrám trvalejší sobě postaví,
to božství dům, jež nyní zneuctěné, —
a klenbou nový zpěv tě pozdraví.
Sám zpívat bude, — tebe zapomene.
A z rumů kámen zvětrá jin, jak nový,
na něj se vtiskne jediný víc rys,
jen snad ten polem jdoucí chodec kdys
jej zašlápnuv — tam nechá vtisk své nohy.
Jen snad to dítě v čase proměny
nezvyklou podobou tu přilákáno,
pohledí chvilku na něj v zachvění,
pak hodí jím, tou spoustou polekáno,
neb kdos sem přiběhnuv na děcka křik,
kus desky z malých rukou vyvije
a o kámen ji v kusy rozbije;
nech dítě, nech — to vryl kýs násilník. —
- ↑ Ody Napoleonské.