Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/§. XVI.

Údaje o textu
Titulek: §. XVI. O tom, že ve všech zemích změna jazyka plno má do sebe nebezpečenství, v Čechách pak zvláště vidí se býti nespravedlivostí.
Autor: Bohuslav Balbín, poznámkami opatřil Emanuel Tonner
Zdroj: BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. 110–129.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Emanuel Tonner
Licence překlad: PD old 70

Není radno, obyvatelstvo dávné zasypávati množstvím lidu nového. Kdož o věcech obecných a veřejných psali (i jest jich počet ohromný) uvažují, že v obci každá změna důležitosti nějaké přináší nebezpečenství, ano oni souhlasí, že nastojte! již pouhá novota oděvu a cizí kroj jest znamením státu se bořícího i, abych s Lipsiem mluvil, již se rozpadajícího. Když tedy oděv cizí podezřelým bývá lidu, způsobu starého milovnému, čím více jest se toho obávati při změně jazyka?

Vodu vroucí chceš-li (ať tak dím) skrotiti, i aby Ti byla příhodnou, nepřilévej, prosím, studené tolik aneb ještě více, abys uhasil žár dřívější; vždyť teplotu zapotřebí mírniti, nikoli uhasiti. Rovněž vidí se záhodno počínati si při příchodu nového národa k starému, aby obyvatelé dávní nebyli zasypáni ani též lid nový v sebe neproměnil lidu starého. Lid příchozí a nový dlužno považovati na způsob pokrmu, jehož se nesmí vkládati a nahromaďovati tak, aby žaludek obtěžoval a byl silnější než žaludek, jenž ho přijal; jinak nejjistěji přivalí se nemoc aneb podzvižení žaludku, abys lépe vyprázdnil, cos na nic naložil; neboť ne tělo v pokrm se obrací, nýbrž pokrm znenáhla v krev, tato pak, náležitě rozdělená, v maso a ostatní částky těla.

Špatně pečují o stát a krále, kdož národ na strany dělí;[1] rozdělený totiž ani sobě ani králi neprospívá dosti. Každá strana hledá si hlavu, zvláště je-li to lid probudilý, čilý a bojovný; jemu odvaha na všecko radou; avšak na odvážné odvážnost není bezpečna. Co si počne panovník uprostřed lidu nesvorného? Nebude moci všech ani k sobě vinouti, ani do světa odstrkovati; přidá-li se na stranu slabší, na jisté nebezpečenství své urazí stranu silnější snad i na újmu velebnosti své; dá-li se k silnějším, (což ovšem učiniti musí) bude se naň dorážeti ne-li ouklady, tedy dojista nenávistí a hněvem.

Panovníci povinni jsou královskému potomstvu svému zachovati pověsť dobrou. Dlouháť zajisté paměť jest národa, porobou utištěného. Zoufajícím netolik záleží na tom, zahynou-li, jako na tom, aby se pomstili za svobodu ztracenou. Často jediného krále prohřešením celé potomstvo královské se zneuctívá a u národův sousedních i vzdálených v nenávisť se uvádí jakožto rod, jenž hrozí svobodě všech zemí a těžce olstívá národ, libovolně boří práva i základy říší, pro vyražení zrušuje zákony zemské, stvrzené před oltářem přísahami posvátnými, země odcizuje, ouřady na cizince vznáší a vůbec nic toho nekoná, co zákonem jest předepsáno.[2]

Toho nechať si povšimnou ti, kdož z pochlebenství (jež, jak dle Tacita zaznamenal Guicciardini, kazí panovníky i nejlepší a tyrany z nich dělá) králům namlouvají, že se všecko nejpěkněji daří, aneb kteříž vyhledávají pochvaly v potlačování lidu, totižto pochvaly za věci ničemné!

Záhubu strojí rodu královskému a podtíná mu všecku naději do budoucnosti, kdožkoli strojí potlačení národa a k bezpráví radí; zároveňť s národem hyne král, dobrý či zlý stejně, nelzeť odlučovati záhuby; hyne-li tělo, zhyne i hlava; stát tělem jesti krále, král pak hlavou státu. A tudíž jak praví Blacvodaeus,[3] v „obraně králův“ (hl. 7. 20, 31.) neměli by býti trpíni pošetilí oni lžipolitikové, kteříž se domnívají, že všecko zboží poddaných z práva panovničího náleží králi a toliko užívání ponecháno poddaným, a tudíž dle libosti králův smí se na jiné přenášeti neb odnímati, přihodila-li se příčina jaká.[4] Tento výrok všem královstvím nejnebezpečnější Jan Sinnichius, doktor Levenský[5] ve spisu svém „o králi Saulu“ (kn. I. hl. 109.) vyvrátil důvody nejpádnějšími. Vizme jezuitu Contzenia,[6] jenž právě nedávno velmi učeně rozrůzňuje panování a právomocnosť krále, též Marianu Španěla z Tovaryšstva Ježíšova[7] a jiné, kteříž psali o právu a spravedlnosti.

Avšak abych nepřekročil čáry, jak říkají, posvátné, (ačkoli vše to, co jsme byli pověděli, přímo se příčí vladaření náležitému) pravím, že nade všecko jest nejnebezpečnějším, když zákony směřuje se na potlačení některého národa, což vyhlazováním jazyka všem zřetelně na oči se staví.

K vyhlazování jazyka některého obyčejně přidružuje se bezpráví. Avšak dejme tomu, že se podobné vyhlazování trpěti může, tož snadno nedá se snášeti, druží-li se k tomu bezpráví; neboť jazyk-li nový jakousi hrůzovládou, neb (abych užil slova lahodnějšího), jakýmsi násilím v národy zavesti si přeješ, toho sám sebou nezmůzeš; na to zapotřebí více úst. Tudíž zároveň cizince přivolávej, lidi domácí z užívání jistých práv, ouřadův, hodností a důstojenství svrhuj a zaháněj, k vyřizování věcí v jazyku cizím přinucuj, aby ti, o nichž se jedná, toliko skrze tlumočníka, co se o nich jedná, vyrozumívali, města, stavy a všecko dávné obyvatelstvo, bez toho již dříve na mizinu uvedené doháněj, aby platili náklady nepotřebné.[8] Neboť zasedá-li v soudě některém třebas jen jeden, jazyka domácího neznalý, kdož se osmělí půhon, neb žádosť, neb obranu, neb cokoli jiného, což se v soudech vyřizuje, podati, sepsané v jazyku, jemuž soudce nerozumí? budeť se totiž soudce domnívati, že se jím povrhuje, prositelé zas naopak ničeho (a to právem) neobávají se více, než aby, když není přízně soudcovy, z nějaké nenávisti jaksi již z předu nebyli odsouzeni. Tedy již pouhým tímto cizincův do rad, soudův, sněmův na újmu lidu domácího a pokoje veřejného uváděním hyne velebnosť království celého.

Mysl vladařův povinna býti spořádána, aby mohli spravovati říši. Duchové vlídní a ku spravování obci zrození, po příkladu božstva to, co špatně jest spořádáno a srovnáno, na způsob směsice nestrávné (když studeno bojuje s teplem, neb mokro se suchem) v lad uvádějí dle jistého zákona svornosti a s láskou k panujícím; naproti tomu zas povahy letavé i, ať tak dím, skákavé, kteréž všecko uměti chtějí, ničeho však náležitě neumějí (jako deštičky malířův, kteréž natřeny jsou barvami všemi a předce obrazu žádného nepodávají) dělají z obci cosi duchu svému podobného, neladného, různorodného, nestálého, libují si v tom, pomásti a smíchati všecko a považují co největší pochvalu, když se stát spravuje dle jejich zdání, dle jejich vůle toulavé i neposedavé. Z této co den a co hodinu se jevící nestálosti zámyslův a vůle vyniká předce prospěch ten, že také to, což oni špatně ustanovují, jako zbaveno půdy pevné, se viklá a na budoucnosť nenabývá trvalosti, oni pak sami, očkoli usilují, ku konci dovésti nemohou, pročež, buď z úřadův odcházejíce, buď umírajíce, zanechávají stát v nejistotě a potřebě nového usrovnání. Ale v tom oni mají své zalíbení, buď z nepoctivých choutek, jimiž se hnáti dávají, buď ze ctižádosti, aby v radách panovali a na potaz byli bráni u všem, co se nahodí.

Co jsem právě pověděl, toť velkým jest tajemstvím ctižádosti nešlechetné a svrchované. Avšak zámyslům takovým na větším díle bůh staví se na odpor a nedopouští, aby svět řídil se jinak (totiž pošetile a nespravedlivě), než jej řídívá rozum boží. Rady Macchiavelliho, kteréž po chuti jsou takovým povahám drzým, již několik zemí a království ve psí daly a ještě dají, ba i samému tomu knížeti nešlechetnému Borgiovi,[9] jemuž byly připsány a dle nichž se spravovati musel, záhubu přinesly (jakž vysvítá z dějin vlaských).

Navraťmež se ku svému.

Příklady se doličuje, jak špatně dařily se zámysly na vymýtění jazyka slovanského. Podivno zajisté jest, co nám i od předkův podáno, i od starcův se vypravuje, též dějinami stvrzeno i také od mnohých současných jako nepochybné řízení boží se pozoruje (neboť jinak toho nazývati nelze), že totiž nepřátelům nikdy nedařily se zámysly na utlačení a vyhlazení Čech i na vymýtění jazyka slovanského.

Po králi Otakaru, jenž zahynul zradou panstva, zvláště pak pánův z Rožmberka, jakž o tom pracováno, aby se země česká naplnila Němci! Téhož přáli si a doufali násilný poručník Branibor,[10] téhož císař Rudolf,[11] téhož Albrecht, syn jeho, téhož i celé Německo, takové pak Švábův a Marčanův[12] množství do Čech se nahrnulo, že (abych uvedl slova Sasíka Dressera[13]) na jednoho Čecha počítáno tehdáž v Čechách deset Němcův; jižť celá města, městečka a městyse, davše výhost starému jazyku slovanskému, němčiny se chopily i zdálo se, že je veta po Čechách. Z toho následovalo povstání několika ze staročeských velmožův[14] (pánův z Vartemberka, z Valdštejna, z Házmburka), k nimž přidalo se několik měst; znenáhla mnohými boji nepřátelé zlomeni, až konečně v bitvě řádné vojsko Němcův od nepatrných sil Čechův, bez pochyby pomocí sv. patronův českých, rozptýleno a střemhlav na útěk zahnáno; v co darebně se byli uvázali, to utekše oddali. Tytéž zámysly nepřátelské opakovaly se po Vácslavu, posledním králi z rodu Přemyslova.[15] Král český Jan Lucemburský, neváže si panstva domácího, hrabata německá v radě mívati začal i, oč před ním Jindřich Korutanský s nezdarem se pokoušel, zemi českou množstvím Němcův zaplavoval. Vše bylo marné; titíž pánové z Vartemberka (od nichž Valdštejnové původ odvádějí), a zvláště pánové z Házmburka, zbraně se chopivše, vysvobodili vlasť a Čechám vrátili dávnou slávu s jazykem,[16] což opět vykonáno pomocí nebeskou, když sv. Vácslav objevil se v zlaté zbroji a proti vojsku Němcův jakožto vůdce se postavil, kterýmžto zjevením vojínové naši jsouce nadšeni, píseň sv. Vojtěcha[17] zpívajíce, dobyli vítězství nejskvělejšího.

Vácslav král nejnetečnější nemoudře proti sobě popudil jazyky národův. Karel IV. největší i jazyka i lidu slovanského milovník, předce, poněvadž dychtil, aby jeho Čechy co nejvíce kvetly a všeho druhu zbožím jak nejhojněji oplývaly, pro tuto dychtivosť pochybil láskou přílišnou, když trhy, náměstí, kazatelny a chrámy lidem německým, zvláště pak kupci a studujícími, přecpal tak, že v Týně, u sv. Havla i jinde ponenáhlu německy se kázalo;[18] předce ale císař nejpečlivější nařídil, aby v radě,[19] při soudu a na sněmích nikdo nemluvil, než česky, kteréžto ustanovení jeho po dnes čísti možno ve starém zřízení zemském. Vácslavovi, nástupci otce svého, jenž pádem poražen, tajemství toho neviděl, všecko bylo bez rozdílu i naopak, než otec jeho nejmoudřeji byl ustanovil, do rady měst obyčejně vybíral Němce[20] tak, že v samém městě pražském, hlavě celého království, za posledních jeho časův v radě nacházeli se toliko dva, kteříž se v řeči české znali; týž král ale ani Němcův nevyslechna, ustanovil, aby na vysokém učení pražském Čechové měli tři hlasy;[21] ovšem naopak bylo jednati (jak Balbín v dějinách moudře uvažuje); neboť když všecka sláva university opírala se o příchod a studie cizincův, nebylo ubírati Němcům váhy a počtu hlasův, když se toho již byli uchopili zuby nehty a to chránili, aneb, bylo-li to slušno, mělo se vyčkati doby příhodné neb odročiti všecko, aby se nic nerozhodovalo v čase nanejvýše nepříležitém, když mysli z obou stran byly pobouřeny a rozkvašeny. Velká chyba krále téhož. Za to ale v soudech a radách městských, poněvadž lid z valné části mluvil česky, neměla se nad Čechy dávati moc cizincům, (což lidé domácí nejtížeji nesou). Tudíž národ, nechtěje trpěti vlády cizí, jednak z dychtivosti po novotách, jednak ale zápase s největší chudobou a nouzí (kteréžto vyhledávají příčiny k loupežím, bouřím, vzpourám a povstáním), jednak též popuzen nestrestáním hanebností, zvláště ale kacířstvím váben, zbraně se chopil a způsobil spousty takové, že ještě ani za dvě stě a padesát let škody nemohly býti napraveny, podnes pak, co dělo se před tolikem času, smutnou závěrku činíme ze zřícenin hradův, klášterův a chrámův.

Doba Ferdinanda I. Když Němci tímto požárem byli pohlceni[22] aneb buď v Čechy se proměnili, buď vyhnáni byli, tedy (za kralování Albrechta, Ladislava, Jiřího, Vladislava a Ludvíka[23]) jazyku českému opět přivrácena česť jeho; avšak opět začasův Ferdinanda I.[24] zvláště pak po roce 1545. začato se pokoušeti o cosi takového, co jsme svrchu pověděli, a znamení dáno nešťastným oním hradu pražského požárem, jimžto se spálily dsky a staré památky království.[25] Toho času lev český malován a na mincích ražen, stoje za mřížemi jakoby v zajetí, ztrativ již svobody a nejsa pánem svým. Konečně ale předce nelze bylo nic poříditi, poněvadž Maksimilián a Rudolf, panovníci velmi hodní,[26] toliko k pokoji lidu poddaného hleděli.

Proroctví slavného hvězdoslovce Křišťana, o čemž viz Kromerovy dějiny polské. Bližších nám časův dotýkati nechci; nikdy zajisté Čechy od založení svého necítily utlačování těžšího, nikdy na vyhlazení jazyka slovanského nepodnikáno zásmyslův ostřejších, nikdy nebezpečenství nebylo větší, čehož tím více jest želeti, že jaksi spiknutím lidí domácích proti vlasti se zuří. Dočítáme se v knihách starých, že znamenitý hvězdář učení pražského, jménem Křišťan,[27] z hvězd to předpovídal, že prý nastane čas jistý, kdež Čechy na mizinu budou uvedeny nikoli nepřátel zbraní, nýbrž přičiněním českých velmožův samých, kteříž nebudou chtíti vlasť podporovati, nýbrž cizincům pomáhati budou, ji utlačovati.

Čeho odtud náleží se nám obávati neb doufati, učí nás příklady dob starších. Opatrnosť má zrak takový, že netoliko přítomné, nýbrž i minulé od zadu vidí. O Jane,[28] jehož žádný čáp od zadu klofnouti nemůže! Nejrozumnější jest duch ten, kterýžto, což beze škody se děje, z minulosti na budoucnosť umí uzavírati.

Pravil jsem trochu výše, že se zámysly na vyhlazení celého národa a některého jazyka málokdy bez těžkého zachvění zemí daří a nikdy se nelíbí božstvu, (leč by se to dělo k jeho rozkazu, jak ve sv. písmě čteme o národech některých, kteříž byli Israelité na pohoršení).

Za Labem neblýští se oruží římské. Nemýlím-li se velice, až ku podivu docela na nás se hodí, co přední dějepisec Dio Cassius[29] připomíná v kn. 55. dějin římských: „Drusus,[30] praví, překročiv hranice Gattův (Hessův) odtud k Cheruskům, a přepraviv se přes Vezeru, všecko pustoše dorazil až k Labi, jež prýštíc se v horách vandalských (rozumíť naše Krkonoše) do moře severního znamenitě rozhojněno se vylévá; marně se namáhav, aby se přeseň přepravil, postavil znamení vítězná i couval, hlavně za tou příčinou, poněvadž žena jakási podoby božské a vzezření nad lidské velebnějšího vstříc mu se postavila, řkouc: „Kam až zaměřuješ? osud nepřipouští, abys za Labe pokročil, aniž Ti usouzeno, abys uzřel krajiny ony. Kliď se odsud! neboť již nastává konec i prací Tvých i života Tvého.“ Drusus tedy ihned začal couvati a na pochodu, ještě než se dostal k Rýnu, onemocněv, zemřel. Po smrti dáno mu jméno Germanicus, jako i synům jeho, i na poctu stavěly se mu sochy, oblouky a nad samým Rýnem náhrobek slavný.“[31] Tolik z Cassia.

Co se toho zjevení božského týká a bylo-li vůbec božské, já na žádnou stranu se nehádám; toliko tomu důvěrně přisvědčuji, že božstvo, jehož síti, jak praví Niketas,[32] nikdo minouti nemůže a kteréž položilo základy všech říší, netoliko národům, nýbrž také i ctižádosti a lakotě panovníkův od věku u sebe bylo ustanovilo jisté hranice pevné, po za které když usilují, ničeho nepořizují. Také i to jisto jest, že kdežto téměř celou Evropu vojnou si podmanili Římané, páni světa, nikdy se nedotkli země této, kterouž nazýváme Boiohemia čili Bohemia.[33]

Zázrak jakýsi, že přemnoho rodin cizých v Čechách vyhynulo. Slyšeli jsme také ještě o některých a mnohem jistějších průkazích božského ustanovení toho, jež od jiných byly uvádíny, zvláště pak toto, že dosud žádná rodina, kteráž odjinud se přistěhovala, byť i dosáhla největších statkův a též potomstvem velice se rozhojnila, pakli zcela nepřilnula k Čechám a horlivě z plna srdce nespřátelila a nespoutala se s jazykem a národností naší, nemohla dosíci do čtvrtého, jak se říká, kolena čili až k pravnukům. Pamatuji se, že jsem to druhdy slýchal od starcův našich a že zároveň vypočítávali padesát a i více rodin rytířských a panských, kteréž v nejbližších letech po tom, co se usadily v Čechách po posledním psanství šlechty české a od králův byly dostaly statky velmi rozsáhlé, zázrak jakýsi, s četným potomstvem synův a dcer dočista vyhynuly za několika málo let, žádného dědice nezanechavše.[34] Zříme pak s podivením, že podnes dějí se věci takové.

Po bitvě bělohorské, jížto zlomeno síly stavův kacířských v naší zemi, (o kéž by pohrom bitvy té nebyli zakoušeli až podnes také i katoličtí Čechové, kteříž ničeho nezavinili a králi svému věrnosť zachovali![35]) po bitvě té pravím největší čásť země české cizincům a zvláště vojákům rozdána; jako „zvíře stvořené pro hostiny velké“[36] aneb jako slabý zajíček uprostřed psův, roztrhána jest. „Vystěhujte se, Vy dávní hospodáři!“[37] po celých se rozléhalo Čechách. A což pak, prosím, přes tyto zámysly pořízeno? Znám a vypočísti mohu velmi mnoho statkův, kteréž od r. 1626. až po tuto dobu měly osm, devět, deset pánův, vždy jiné a jiné, kteříž následovali buď z pokrevenství buď z nového nadělení královského, a jak již řečeno, bez zanechání dědice. Mezi tím co se stále znova a znova dosazovali tito pánové, kteříž podnes nepřestávají se ztráceti, staré rody české, zvláště z rytířstva, ačkoli některé v největší nouzi často na jediné vísce přestávati musí, předce žijí a jako kdyby stále byly obětovaly Anně Perenně,[38] ustavičně trvají.

Pochází-li pohroma tato od sv. Vácslava? Zdá se tudíž, jakoby oni dobráci, kteříž se nechtěli vpraviti v naše mravy a v jazyk náš i, ačkoli v Čechách bydleli, a statky byli nadáni, chvastali se, že nic společného s Čechy nemají i nikdy míti nebudou, koupili si krví pole Hakeldama,[39] hřbitov cizincův, aby totiž v něm nejprve sami sebe a pak i své pochovali a zahrabali. Moudrému napověz! Někteří tomu chtějí, že jest to kletbou sv. Vácslava na nájezdníky země české; takového cosi ale nikdy jsem nenašel u spisovatelův starých, i ostatně zdá se též, že věci tak hrozné velice se příčí povahám přelaskavým svatých, zvláště pak nejdobrotivějšímu srdci sv. Vácslava.

Naproti tomu jsou u nás některé cizí rodiny, před mnohými věky do Čech z krajin sousedních převedené, kteréž se šlechtou naší v jedno tělo srostly. Pozorováno od mnohých, že rodiny takové, kteréž mají trvání, k Čechám a k Čechům chovají se nejpřátelštěji, kdežto naopak zahynuli tací, kteříž Čechův nenáviděli, zvláště ale ti, kteříž do země přijati byli za posledních padesáti let. Příčina ve skrytu vězí, skutek ale na bíledni leží. Dovolávám se čtenářův; nechať sami, až toto čísti budou, trošíčku v mysli po Čechách se procházejí (nebudeť zapotřebí zacházeti daleko), sami ze své paměti budou si moci poskytnouti příkladův; neníť povinností mou, tuto pojednávati o věcech tak nenáviděných, spěchámť k tomu, čímž, jak časem jsme slýchali, po jazyku slovanském se vrhá, a též nový onen Čechobijce vrhati neopomenul.


  1. Balbín tuto patrně naráží na zásadu zhoubnou: „Divide et impera“ (rozděl a panuj t. j. roztrhej národ na strany a pak snadno dle libosti vládnouti můžeš), kteréžto zásady ode dávna přidržovaly se vlády, směřující na zničení svobody a ujařmení lidu.
  2. Není těžko dovtípiti se, že Balbín tuto naráží na tehdejší ministry, kteříž špatnou radou krále mámili a pracovali o záhubě národa českého. — Ostatně naučení, jež se tuto podávají, tak výborná jsou, že se hodí na všecky časy. — O tom, jak panovníci měli by býti pečliví, aby rodu svému zachovali pověsť dobrou, významná slova napsal Balbín náš v díle svém „historia de ducibus et reg. Boh.“ (str. 25. vyd. druhé). Pravíť takto: „Panovníci ani ne tak sobě, jako potomkům prospívají nebo škodí, dobře-li či zle panují. Jestiť pověsť národův jako hlahol zvonu ohromného, jenž na dlouhou dobu se rozléhá, aniž zvuku ubývá, neuchlácholíš-li zvonu. Panovník, jenž potomstvu svému prospěti touží, věděti má, že sám blaho rodu svého nosí v hlavě a v rukou, totiž ve svých oumyslech a jich vykonávání. Proč rod svůj chtělby uvésti v nenávisť lidu, když může mu získati lásku? Nedomnívejž se nikdo, že národové poddaní jsou slepi a nic toho nevidí, co král provozuje, i že o jeho oumyslu nevědí a jemu nerozumějí. Máť národ mnoho rukou a mnoho očí, i cožkoli ustanovuje král zlý či dobrý, dychtivě se velebí. Často otec škodil synovi nejlepšímu, kdež naopak zásluhy otce prospěly synovi.“
  3. Adam Blacvodaeus (vlastně Blacuod čili snad Blackwood), rodem ze Skotska (r. 1539.), jenž studovav v Paříži a v Toulouse a vyučovav pak filosofii v Paříži skrze královnu skotskou, známou Marii Stuartku, kteráž byla manželkou krále francouzského Františka II., stal se radou soudu vyššího v Poitiers ve Francouzích. Jsa též radou královny Marie Stuartky, vykonal několik cest do Anglicka, když ona ve vězení byla držána od královny anglické Alžběty. Žil napotom dále ve Francouzích, kdež zemřel r. 1613. Z jeho spisův v jazyku latinském a francouzském (jako „umučení Marie, královny skotské“) uvedeme tuto „Apologia pro regibus“ (t. j. obrana králův), jehož se Balbín dovolává.
  4. Netěžko poznati ve slovech těchto narážku káravou na to, kterak za Ferdinanda II. po bitvě bělohorské v Čechách a na Moravě nakládáno se statky, jež panstvu se braly a buď prodávaly neb darovaly, nejvíce cizincům.
  5. Jan Sinnichius, doktor bohosloví, rodem Irčan, žil za časův Balbínových a mimo jiné spisy obsahu náboženského sepsal dílo obsahu politického „o králi Saulu“. Město Levno (franc. Louvain), kdež byl doktorem, je v nynější Belgii.
  6. Adam. Contzenius (vlastně Contzen), jezovita století XVII. († 1635.) byl rektorem některých kollejí, profesorem písma svatého, též zpovědníkem kurfirsta bavorského Maksimiliána I. Sepsal mnoho spisův nejvíce obsahu náboženského, některé však též politického, jako 10 kněh věcí politických, „Daniel čili o způsobech, životu a ctnostech dvořanův a velmožův a j. v. (v jazyku latinském).
  7. Mariana (Jan), jezovita španělský (naroz. v Talaveře r. 1536.) učil bohosloví, v Římě, v Paříži, až usadil se v kolleji Toledské ve Španělích, zanášeje se pracemi učenými, kdež i zemřel r. 1623. Mimo slavné dílo své „Dějiny španělské“, kteréž vydal latinsky, pak ale sám výtečně přeložil do španělštiny, sepsal některé jiné spisy, o něž s řádem svým časté míval mrzutosti, zvláště pak o spis: „de rege et regis institutione“ (o králi a zřízení královském), kdež ostře si počínal proti panovníkům a učil, že v jistých případnostech dovoleno, panovníka i zabiti.
  8. Kdožby nepoznal, že Balbín tuto na zřeteli má smutné doby tehdejší, a líčí násilí, jimž času toho hubeno národnosť českou?
  9. César Borgia, syn papeže Aleksandra VI. (naroz. roku 1457., zemř. r. 1507.), vším úsilím pracoval k tomu, aby si zřídil velké panství v Italii, neštítě se prostředkův nejohavnějších, čímž jméno své zhanobil tak, že památka jeho dosud největší budí ošklivosť. Také sestra jeho Lukrecie zohavila pověsť svou četnými zločiny a neřestmi nejhanebnějšími všeho druhu.
  10. Poručník Branibor t. j. Ota Dlouhý, markrabě braniborský, jenž po smrti Otakara II. co poručník 7letého synáčka jeho Vácslava po 5 let zemi českou spravoval tak hanebně, že vydíráním a loupením na mizinu přišla.
  11. Císař Rudolf I., zakladatel moci rodu Habsburského, svítězil nad králem naším Přemyslem Otakarem II., jenž v bitvě té (na Moravském poli) zahynul dne 26. srpna r. 1278. Hlavní zrádu tehdáž vedlé pánův z Rožmberka spáchal hejtman moravský Milota z Dědic, jenž v rozhodném okamžiku dal se na útěk s 22.000 vojska, ještě zcela čerstvého. Rudolf Habsburský hned tehdáž zanášel se zámysly, kterakby rodu svému získal osiřelou říši českou. — Také syn jeho Albrecht I., jenž panoval v Německu od r. 1298. až do r. 1308., velkým byl nepřítelem Čechův a Přemyslovcův, kteříž tehdáž v Čechách panovali; když pak r. 1306., zavražděn byl poslední Přemyslovec Vácslav III. ozývali se mnozí hlasové, že se to stalo návodem Albrechta císaře.
  12. Marčané t. j. obyvatelé němečtí marky braniborské čili země mezi řekami Odrou a Labem, kde se nyní nachází hlavní město říše pruské Berlín. V zemi té bydlel původně národ slovanský, totiž Lutici, kteří ale od Němcův buď vyhubeni buď poněmčeni jsou.
  13. O spisovateli tomto viz poznamenání naše č. 66. na straně 26.
  14. Veliká tíseň, kteráž se na zemi českou přivalila po záhubě Přemysla Otakara II., měla alespoň dobrý oučinek, že šlechta česká, kteráž do té doby dle příkladu dvoru královského lnula k cizotě, nyní procitla k uvědomění národnímu a započala boj proti hubitelům cizím. V boji tomto zvláště se vyznamenali Hynek z Dubé, Ctibor z Lipnice, Jaroslav z Jablonné a Vítkovec Záviše z Falkenštejna, jenž dříve hlavně byl přispěl k záhubě krále Otakara II.
  15. Po zavraždění posledního Přemyslovce Vácslava III. (r. 1306.) dostal se na trůn český Rudolf I. Habsburský, kteréhož Čechům vnutil otec jeho císař Albrecht I. Po smrti Rudolfa toho (r. 1307. u Horažďovic) zvolili si Čechové Jindřicha, vévodu Korutanského, jenž za manželku měl Vácslava III. nejstarší sestru Annu. Když ale Jindřich Korutanský ukázal se býti neschopným, tedy Čechové nespokojení druhou sestru zavražděného Vácslava III. Elišku provdavše za Jana Lucemburského, tohoto na trůn povolali. Jan byl synem císaře německého Jindřicha VII., hraběte Lucemburského.
  16. Král Jan Lucemburský ve sporu s pány českými, kteříž se proti němu byli zapsali v jednotu panskou na Zvíkově (2. února r. 1318.), navedl do země množství cizího žoldnéřstva i počínal si tak nepřátelsky, že tehdáž vůbec šla pověsť, že král Čechy chce vyhubiti a zemi osaditi samými Němci. Avšak od panstva byv přemožen, musel učiniti smír s pány, což za pomocí krále německého Ludvíka Bavorského stalo se na sjezdě v Domažlicích r. 1318. V boji tom vyznamenal se zvláště proslulý bohatýr pan Vilém Zajíc z Házmburka na Valdeku, jenž námezdné vojsko královo na hlavu porazil mezi Žatcem a Křivoklátem. Balbín (v. Epitome str. 323.) vypravuje, že prý Sv. Vácslav viditelně pomáhal vojsku českému, kteréž prý celý den až do večera bojujíc, převeliké množství nepřátel pobilo, kdežto ze strany české zahynulo jen 12 mužův!
  17. Písní sv. Vojtěcha, druhého biskupa pražského, nazývá se píseň, u nás dosud vůbec zpívaná: „Hospodine pomiluj ny“, kteráž již od nejstarších časův byla předkův našich chvalozpěvem, jenž se rozléhal při volbách a korunovacích panovníkův, před bitvami a vůbec při příležitostech důležitých. Z důvodův vážných v době novější najisto má se za to, že píseň ta nepochází od sv. Vojtěcha, nýbrž ještě starší jest a že snad sám apoštol slovanský sv. Cyrill jest původcem jejím, pročež se nyní také cyrillskou nazývá. — V rukopise Balbínově původně psáno bylo „hymnum illum S. Wáczlawe“, což ale spisovatel sám změnil na „hymnum S. Adalberti“. — O této druhé písni národa českého „Svatý Vácslave“ praví Balbín (Vita Arnesti str. 193. a 198.), že ji r. 1343. složil tehdejší biskup (pak první arcibiskup) pražský Arnošt z Pardubic, což ale dojista jest omyl, poněvadž píseň ta již v století 14. nazývala se „písní starodávnou“.
  18. Mýlí se Balbín, že teprv za Karla IV. do Prahy tolik Němcův se nahrnulo; neboť již před ním netoliko v Praze, nýbrž i v jiných městech v Čechách obyvatelé jazyka německého, byť i na počet nebyli silnější nad Čechy, panovali v životě veřejném. Pravda však, že založením vysokých škol, jakož i tím, že Praha byla sídlem císaře německého, počet Němcův zmohl se tam velice. Na Novém Městě Pražském, tehdáž založeném, ale hned z počátku národnosť česká byla silnější.
  19. I tuto Balbín jest na omylu; neboť za Karla IV. v radách a soudech městských převahu měl jazyk německý. Od téhož panovníka známe některé listiny veřejné v jazyku německém, kdežto české aspoň dosud se nevyskytly.
  20. Balbín křivdu činí králi Vácslavu IV., neboť král tento v celku živlu českému přál mnohem více, než Karel IV. Tak zejména r. 1413. nařídil, aby do rady staroměstské v Praze, až posud výhradně německé, na příště volilo se polovici Čechův a polovici Němcův, jakož i aby Němec učiněn byl purkmistrem jen tehdáž, když umí také česky. Tím převaha Němcův nad Čechy v řízení obecném přestala. Balbín, nepříznivě soudě o Vácslavu IV., vázl v omylech a předsudcích duchovenstva času svého, kteréž krále Vácslava IV. vůbec odsuzovalo, poněvadž s duchovenstvem míval spory téměř ustavičně a poněvadž zvláště z počátku přál M. Husovi.
  21. Jak známo ustanovil Karel IV., aby na universitě čili vysokém učení pražském, založeném r. 1348., cizinci (hlavně Němci) při všech volbách a jiném hlasování měli tři hlasy, Čechové pak toliko jeden, až konečně Jan Hus hlavně přímluvou pana Mikuláše Chudého z Újezda (praotce nynějších knížat z Lobkovic) dokázal, že král Vácslav IV. dne 18. ledna r. 1409. v Kutné Hoře vydal známý mandát, jímžto cizincům na vysokých školách přiřčen toliko hlas jeden, ostatní tři pak dány Čechům, což Němce tak dopálilo, že šmahem opustili Prahu. S úsudkem, jejž Balbín o věci té tuto vykládá, nemůžeme souhlasiti; neboť před soudem spravedlivosti neobstojí, aby lid domácí ve vlasti své požíval práv menších, než přistěhovalci.
  22. Války husitské v národním ohledu měly účinek velmi důležitý; neboť kdež před válkou Němci měli vrch v přemnohých městech českých, ano i v Praze, po válce všecka města byla již česká, mimo některá, jež, jsouce na pomezí, zůstala německá.
  23. Králové tito panovali, Albrecht od r. 1438—39., Ladislav do r. 1457., Jiří Poděbradský od r. 1458—1471., Vladislav II. od r. 1471—1516., Ludvík od r. 1516—1526. kdež zahynul v bitvě u Moháče.
  24. Ferdinand I., jejž si Čechové za krále zvolili po smrti Ludvíka, panoval od r. 1526—1564. Ačkoli několikráte slavně potvrdil všecky svobody a práva království českého, na to i přísahy vykonal, dosti brzy proti nim začal brojiti a těžkou jim zadal ránu na krvavém sněmě v Praze 1547., kdež mimo některé pány české největší újmu utrpěla města česká, jimž z velké části pobral majetek a svobody, že zničen byl rozkvět jejich.
  25. Veliký tento požár, jenž pohltil téměř celou Malou Stranu a hrad královský i s kostely, zuřil dne 2. června r. 1541. a způsobil škody nenahraditelné. Poněvadž také shořely zemské dsky s nejdůležitějšími listinami, mezi nimi též úpisy, jimiž se král Ferdinand I. byl zapsal Čechům, šly o tom rozmanité pověsti, že totiž záhuba desk zemských nebyla neodvratna, nýbrž naopak neudála se bez jistého přičinění.
  26. Panovali tito králové, Maksimilián od r. 1564—1576., Budolf II., syn jeho, od r. 1576—1611. Panování Rudolfa II. v celku zajisté nezasluhuje mnoho chvály.
  27. Křišťan z Prachatic (naroz. r. 1368.) byl mistrem čili doktorem na universitě pražské, kdež také vyučoval a rozmanité hodnosti zastával, jsa též farářem u sv. Michala na Starém městě. Věrným jsa přítelem Jana Husa, navštívil jej v Kostnici v žaláři r. 1415. R. 1437. stal se administrátorem konsistoře pod obojí, čímž zůstal do smrti své r. 1439. Zanechal některé spisy mathematické v jazyku latinském. Proroctví jeho, o němž tuto zmínka se činí, podává Balbín ve svých Miscell. (Dec. I. lib. III. str. 227.) jak je sám přeložil z češtiny do latiny dle rukopisu knihovny kolleje jezovitské v Hradci Jindřichově.
  28. Jánus, staroitalský bůh světla a slunce, jenž se vyobrazoval s obličejem dvojím, jichž jeden hleděl v před, druhý v zad. Slova, jež Balbín tuto uvádí, jsou verš 58. satyry I. Persiovy. (Persius Flaccus byl básník římský století prvního po Kristu).
  29. O Dionu Cassiu viz poznamenání naše na str. 70. č. 172.
  30. Drusus a starší bratr jeho Tiberius byli pastorky Augusta, prvního císaře římského, jemuž je z prvního manželství svého byla přinesla druhá choť jeho Livia.
  31. Zbytek tohoto náhrobku Drusova dosud se ukazuje v Mohuči.
  32. Niketas dle rodiště svého Choniates nazývaný, dějepisec byzantinský, jenž žil v století dvanáctém a na začátku třináctého, spravuje rozmanité hodnosti vysoké u dvoru císařského v Cařihradě. Nejznamenitější dílo jeho jsou dějiny byzantinské od r. 1183—1203.
  33. Země české Římané ovšem si nepodmanili; avšak ve století druhém po Kr. za tak zvané války markomanské (od r. 166—180), vojsko císaře římského Marka Aurelia dostalo se zajisté do vlastí našich.
  34. Skutečně vypočísti možno řadu dlouhou takových rodin cizích, kteréž se tehdáž u nás usadily a po nichž už dávno není památky v Čechách. Tak ku př. vyhasly rodiny Huerty, Marradasa, Aldringena, Millesimo del Caretto, Piccolomini, Gordona, Buttlera atd.
  35. Patrno, že z vítězství bělohorského v míře plné těženo netoliko v ohledu náboženském a politickém, nýbrž také v národním. Se svobodou království českého také i národnosť slovanská v Čechách a na Moravě měla klesnouti do hrobu. Že náboženství panovníkům často bývá jen zástěrkou zámyslův zhoubných, Balbín dobře věděl, jak vysvítá ze slov jeho: „Panovníci, kteříž libují ve vojnách i v prolévání krve lidu svého a nepřátel, často usnášejí se na vojnách dříve, než si vzpomenou na náboženství; jakmile však usnešeno se o vojně, snadno též předstírati náboženství a šáliti lid sprostnější. (Hist. de duc. et reg. Boh. 217.)
  36. Původní slova latinská animal propter convivia natum vyňata jsou z verše 141. satyry I. Juvenálovy, kdež se tepe nestřídmosť tehdejších labužníkův římských.
  37. Úryvek tento (Veteres migrate coloni!) výborně hodí se na toto místo; jestiť vyňat z verše 4. eklogy deváté, kdež básník Virgilius touží na dobu tehdejší, když za prvního císaře římského Augusta dávné hospodáře italské vyháněno ze statkův, jež dáváno v odměnu starým vysloužilcům vojenským.
  38. Anna Perenna, bohyně staroitalská, kteráž se ctila jako darkyně a ochranitelka jara se vracejícího. Komu tedy přála Anna Perenna, dlouho prospíval ve zdraví a síle mladistvé.
  39. Za oněch 30 peněz stříbrných, za kteréž Jidáš zradil mistra svého Ježíše Krista a kteréž pak v chrámě povrhl, když vida účinky zrady své, upadl v zoufalství, zakoupili biskupové židovští pole hrnčířovo, na němž se Jidáš byl zavraždil, a ustanovili, aby pole to, od té doby řečené „Hakeldama“ (cha qal demá t. j. pole krve) bylo hřbitovem pro cizince. Povedené narážce Balbínově není těžko porozuměti, že totiž těm, kteříž za nešlechetné služby na záhubu Čech nabyli statkův, právě tak se to vyplatilo, jako zrádci Jidáši mzda za zrádu.