Rozpomínky/Zimní pocit

Rozpomínky Eliška Krásnohorská
Měsíc z rána	Zimní pocit	Za tichých blesků

Údaje o textu
Titulek:	Zimní pocit
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Eliška Krásnohorská. Rozpomínky:básně. Praha : Knihtiskárna F. Šimáček, 1896. s. 116-118. Online na Internet Archive
Vydáno:	1896
Licence:	PD old 70

Teď neklaní se vonný květ
tvým krokům, nechť ho ušlapají,
ni listů šum ni ptáků let
ti v pozdrav nevlá v mrtvém kraji.

Teď vánek měkkou dlaní svou
tě nepohladí po mdlém čele,
a smavé dálky nepozvou
té v slastný útěk z tvého žele.

Tvým snům i tužbám píseň vln
již pochlebenství nezašeptá;
co v srdci máš, čím duch ti pln,
ten sníh, ten led se po tom neptá.

Kol mrazná běl jak moře pěn,
v něm tonou černá pásma lesů,
kraj zmizel třpytem zatopen,
a nikde hnutí, nikde hlesu.

Jest, jak by vůle přírody
sled každý shlazovat se jala
své lásky a své lahody
i štěstí, jímž tě vyhýčkala.

Jak ocel skví se přísný chlad
jí v něžném kdys a žhavém hledu;
zří tak ti v líci, jak bys klat
měl zkameněti v poušti ledu.

Jak tmavý terč těm zrakům vstříc
jsi sám, — a kol se niveč bělá …
Zda ještě živě plá ti líc
a živě dumá duše vřelá?

Sám, opuštěn, zda cítíš jej
ten los, jak smrtně v žití zebe?
Klát před Medusin obličej
a vypovězen v sama sebe!

A přec, byť tvorstva ledny kruh
se tebe zříkal bez účasti,
pak srdce pro svůj žár i ruch
je teprv s pýchou samo vlastí!

Když obklopeno ledných hor
či ledných duší pustým změtem,
tím výš plá šlechetný v něm vzdor,
jenž ví, že samo svým je světem!

A ví, nechť za obzoru mez
běl mrtvě zeje v spoustě zimy,
že v nepoznaných skrytech kdes
má svého žáru pobratimy.

Když mrazem krutě ztvrdla zem,
pak srdcem vzrůstáš ku poznání.
co lásky a co vůle v něm —
a síly, jež svou lásku brání.