Rozpomínky/Za tichých blesků

Rozpomínky Eliška Krásnohorská
Zimní pocit	Za tichých blesků	Vesně

Údaje o textu
Titulek:	Za tichých blesků
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Eliška Krásnohorská. Rozpomínky:básně. Praha : Knihtiskárna F. Šimáček, 1896. s. 119-121. Online na Internet Archive
Vydáno:	1896
Licence:	PD old 70

Ty němé blesky na obzoru sivém,
jež bledostí svou příšernou
noc projíždějí bezměrnou
vždy zas a zase, v spěchu náruživém:

Co chtějí říci? Proč tak tiše hasnou?
Čím bylo noci tajemné
jich zaplanutí daremné?
Proč mihnuvše se jedva — mlčky žasnou?

Kmit záhadný těch duchovitých blesků —
co zapírá svou němotou?
Proč stírá náhlou temnotou,
co letmo vžehly v nekonečna desku?

Co zamlčují? Jsou jak očí žehy,
když prozrazují srdce vznět,
jejž vyznat nechce hrdý ret,
ty blesky chvělé, plné hrůz i něhy.

Čí oči jsou to? Jaká bytosť tajná
pal mocný, v skrytu hořící,
mi nechtíc jeví, mlčící
a nedostupná, velká, nepodajná?

Zda zřídlem, odkud srší blesky tyto,
je nesmírného srdce žár,
v němž oheň božský vede svár
s tmou démonickou, v níž je mlčky skryto?

Zda plane láska v prsou všehomíra,
zda soucit němý, plamenný,
v taj majestátný vhalený
jak tyto blesky z hlubin věčna zírá?

Zda věje těcha smírná, bezezvuká
z těch tiše zářných přeludů
nám v hořkosť zemských osudů,
ó, zda to pravda, co ten jas nám vnuká?

V tom letí blesk — a v odvěť na otázky
hřmí temná dálka blankytu:
Věz, krutosť v patách soucitu,
hrom zkázy v jedno slit jest s ohněm lásky!

Jsme rány z bouří zemského jen světa -
a takové jest v srdce v něm!
Jeť člověk zaklet na svou zem,
nechť dál jej vábí tajná, věčná meta …

Co blesk je němý, jenž ti přetajemně
v mih rozhaluje temnou výš?
Hrom v dálce, jehož neslyšíš!
a sudeb věčných nezná hluchá země.