Rozpomínky/Jitro na venkově

Rozpomínky Eliška Krásnohorská
Co říčka zpívá	Jitro na venkově	Život

Údaje o textu
Titulek:	Jitro na venkově
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Eliška Krásnohorská. Rozpomínky:básně. Praha : Knihtiskárna F. Šimáček, 1896. s. 140-142. Online na Internet Archive
Vydáno:	1896
Licence:	PD old 70

Šedé jitro. Beze třpytu zlata
jako pavučinou obepjata,
bez skřivánka zamlklá je výše.
Všady pára vlhko noci dýše,
plihá, vánkem nezčechraná ještě;
beze hnutí od okapů střech
visí velké, slité kapky deště
a jak sklenné plody na stromech
rostou, kynou mezi bílým květem,
s nímž tu onde skanou těžkým letem.
Celý kraj i s chatami a domy
jest tak tich, že zdá se bez vědomí
vnořen v živel oblačný, a les,
plný nočních snů, až u nebes
jako tmavší oblak visí v mlze.
Zřím tam oknem. Zašlé noci slze
tekou po skle chladném, jak jsou samy.
Studeno a mrtvo nad nivami
jako v sklepení; kol hlásku není.
Slyš — v to pusté ticho opodál
jaké tlumené to vpadlo pění?
Odkud duchovitě pozavál
zpěv ten, při němž tucha nechtíc letí
kamsi v neurčito, do zásvětí?
Pěvci v mlhách! Jste jen země hosty?
Divná píseň! Z hluchých tajů vznesly
nápěv její průzračný a prostý
čtyři hlasy, vyplul čtyřmi vesly
z mlčení, leč na jaké chce břehy?
Tklivá píseň! Co to vane z ní
míru, tesknoty a dumné něhy!
Jak je úchvatná a neumělá,
jak je skromná a jak vážně zní!
Teď se tiše slokou odmlčela:
v snícím lese souzvuk závěrečný
zachytil se letmo, vydchnul chvěle
jediné to slovo z písně celé,
jež jsem rozuměla: „Pokoj věčný…“

Ticho zas. Pak zvolna hlasů šum
říká modlitbu. V tu slavnou chvíli
opožděný praporečník pílí
přes náves, kde tmavých postav tlum
před chatou jak stínu v mlhu splývá;
někde blízko náhle kohout zpívá —
na orlojích starých tak to bývá,
hodina když došla. — Tlum se čeří,
černý předmět vynášejí z dveří;
z dálky štěkot zní — snad skučí chrt,
jehož toulavá si vodí Smrt…

Hnul se průvod, mizí. Zavřela se
mlha za ním jako bílá zeď;
jen ta mocná, divná píseň zase
značí jeho cestu, slábne teď,
hasne v dáli, odkud písně skonu
vstříc se line jasné znění zvonu.
Les se budí, volá ozvěnou
tázavě, snad ptá se: kdo? a kam?
Okno protější jak drahokam
kmitlo se, a tvářkou ruměnou
svěží hlavička se z něho kloní,
hravý zrak se táže: „Komu zvoní?“
V odpověď jen šeré hvozdy tam
věčným, hlubokým svým dechem voní…

Zajde život, zajde jeho klam;
jaký život? — Dík, že smrť je němá!
Čím a kým byl v losů hrůzovládí,
dík, že na to odpovědi nemá
příroda - ni lesy ani mládí.