Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888/Matka

Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888
V šermířské škole	Matka	Vesecký

Údaje o textu
Titulek:	Matka
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 40–44. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zpět na rozkaz se Pausanias vrátil
do Sparty z Bysance, kde vyhnán dlel
a láskou žen a hodem čas si krátil
a zradu vlasti kul, jíž vládnout chtěl;
spíš perských králů satrapem chtěl býti,
než volným synem v rodné vlasti žíti —
a do bran města okázale vjel.

Lid, jenž v něm ondy vítal poloboha,
když Mardoniův rozprášen byl voj,
dnes nejásá. „Hle, zrádce!“ z úst zní mnoha,
„jenž prodal vlasť! Hle, perský jeho stroj!
Jej vítat ještě?!“ — Z lidu kráčí žena,
tvář její rouškou zahalena,
a lidu před ní ustupuje roj.

Toť zpyšnělého vznešená je matka.
Hle, stírá roušku zpět!… Jak vážná tvář!
Kol skrání bílá stáří jinovatka,
leč oko plane jako slunná zář;
než v ústrety šla synu v divné touze,
tam v chrámě Héry modlila se dlouze
a vzácnou oběť kladla na oltář.

Když shlédl Pausanias matku s oře,
tak zachvěl se, jak v bouři chví se dub,
a slezl, před ní hluboko se koře;
leč oko jeho krouží jako sup,
jenž obává se uchystané střely;
jest odvážný a přece obezřelý,
by neulítl kýžený mu lup.

Jak bleda byla královna dřív hrdá,
když děla mu: „Tys Kleombrotův syn.
Toť vážná jeho tvář, jak žula tvrdá,
toť jasnosť jeho čela, mysli týn;
toť jeho prsa mocně vyklenutá,
toť ruka jeho ze železa kutá,
toť srdce jeho… ne, ty nemáš vin!“

A sklonila mu na hruď šedou hlavu
a k srdci se mu tiskla zas a zas:
„O rci, že lež, co slyším v lidstva davu,
že s ženou cizinkou chceš slavit kvas,
že Peršanům chceš jeti do poroby
a zradit vlasť, kde otců našich hroby,
že pokálet chceš čela svého jas!“

„O rci, že lež, co eforové šíří,
že Řekův bohové ti nejsou nic,
juž dokaž jim, že srdce bohatýří
ti klidně září z oka zřítelnic;
o dokaž jim, že s Leonidův slávou
radš na kříži chceš s uťatou pnít hlavou,
než zradit vlasť a hanbě jíti vstříc!“

„Juž přesvědč je, že nejsi žezla chtivým,
že nejsi nízkých vášní zpupný rab,
že nejsi s Gongylem, že chtíčem mstivým
vést nechceš Helladu ve kalný slap
těch perských vojů rozkvašených moří,
že posud duch tvůj svobodě se koří,
že není retem žen a vínem chab!“

„Juž dokaž jim, že těch jsi neměl spádů,
by pastorek tvůj, Leonidův syn —
ta krev, jíž Zeus dal um a národ vládu —
se záhy složil v Hadu temný klín;
že jako tu, když pokořil jsi Theby,
své srdce nedáš za zlato a chleby
a spíše budeš píti smrtný blín!“

„Již do tváře jim vrhni ostří hněvu
a řekni všem, že závisť hárá v nich,
že hotov mřít jsi vlasti na úlevu,
jak Kallikratos ondy v řadách tvých,
neb jako onen Euchidas, jenž klesl,
když na oběť z Delf svatý oheň snesl…
O rci, o mluv, že netíží tě hřích!“

„Ty mlčíš, mlčíš! Hrozná chvíle ona!
Juž slovem jediným svou matku spas,
jímž rozhrne se pohany tvé clona,
že soudruhem ti není Artabaz,
jejž, váhavosti perské dosti maje,
i s Mardoniem z řeckého hnals kraje,
by požár jejich pýchy náhle zhas’!“

„O mluv, o mluv!“… Leč Pausanias mlčí,
až pyšně hlavu zvednuv z hloubky vzdech’:
„Však pokořím ty utrhače vlčí,
jsem nevinen!“… A zase tone v snech
a zamračené čelo k zemi kloní;
teď sebou trh’ — lid, vizte, mládce honí!
Co učinil?… V síň chrámovou juž vběh’.

„Co učinil?“ — „Nes’ listy Persův králi,
v nich zrada vlasti.“ — „Ukrutná to zvěsť!
A kdo je psal?“ — „Ten, s nímž jsme v boji stáli,
kde Aristodem smířen pohřben jest;
tam Aimnestos kde Mardonia honě,
jej ranou kamene svrh’ dolů s koně,
kde…“ A máť volá: „Syn můj? Ne, to lesť!“

„Viď, že to klam, můj Pausanie hrdý,
jenž v ňadru krutých nepřátel se zlíh’?
Kdo před matkou soud pronášet smíš tvrdý
až na toho, jenž kryl tě v časech zlých?
Pryč, syn můj Spartan jest, jej nechte v klidu.
Ať přijdou eforové, soudci lidu,
a srdce mé pout zbaví kovových!“

„Pryč!“… Pausanias zachvěl se, máť trne.
„Proč chvěješ se? Či znám ti zrádný host?
Proč v srdce, klidné dřív, teď krev se hrne?
Ty lekáš se, ty nejsi viny prost,
tys spolčen s ním!… Ne, nechci věřit, synu
však, jsili, prokleju tě dřív, než zhynu,
a láska má se změní v ukrutnosť!“

„Kdo mladík ten? Však znáš jej dozajista!
Když spatřil jsi ho, zachvěl se ti zrak…
Proč váháš? Sama v posvátná jdu místa,
proč bráníš mi? To viny tvé je znak.
Pryč, neskvrň ruky mé!“… A ve chrám
zpět s kleslou hlavou jde a svislou paží;
jak padlý sníh je tvář, zor jako mrak.

„Proč zrádcem jest!? Já blánu zřela onu —
přec Peršanů chtěl býti otrokem!
On není z těch, kdo v polích Marathonu
za rodnou otců bojovali zem;
on nejbídnějším jesti z robské čety —
hle! také on už prchá strachem skety!
Žel, matkou… ne, jen Spartankou teď jsem!“

„Juž uniknul, v chrám Atheny se skrývá,
té Atheny, již druhdy milcem slul,
je zachráněn, však hanba hruď mu zrývá
hůř, než by helot v okovy jej skul;
je zachráněn, dál babský život vleče,
ó bídný rab, což nemá ani meče,
by jeho hrot si v zrádné srdce vtknul?“

„Však ne, tak pouze hrdinové hynou,
kdo zradil vlasť, měj ukrutnější trest!
Proč domlouváš mi, srdce mé? Mluv jinou!
Proč svíráš se? Chceš milosť za neřesť?
Jest hoden jí? Ne, nikdy juž! O Héro,
mé srdce protklo kopí tisícero,
vždyť matkou zrádce zvát mne bude zvěsť!“

A na zem klesá pohany té kalem,
ač bez slz oko jest a kliden ret,
přec slyší lid, jak volá v hněvu stálém:
„Buď zrádce usmrcen, buď v hanbě klet;
ven vyvlecte ho peristylu stranou!…“
„Tak nesmí být — jeť bohů pod ochranou,
leč sám by z něho k eforům se zved’.“

V tom v příboj lidu králová se těsná.
„Kde jest?“ — „Skryt ve chrámu, leč odsouzen;
sám vyznal se!“ — „O chvíle zlá a děsná,
on lotrem jest a přec mým synem jen!
Však ne a ne — zas slabosť mne již chvátí —
svůj hlas chci k hlasu všeho lidu dáti…
ach, nelze přec — o hrozný, hrozný den!“

A zase lid: „Ven!… Nechce vyjít z koby,
nuž vchody zataraste, rychle již,
ať hladem zhyne zrady syn a zloby;
sem kameny, ať hrobem jest mu skrýš…“
A ke chrámu lid ruče kámen nosí
a matka též; svět její šinut z osy.
Než břímě, hanbu nositi jest tíž.

A kámen v rukou překonána padá,
ji k zemi srazil stud a balvan běd;
i chví se, vstává zas, jak palma mladá,
a padá zas, jak mrazem zvadlý květ,
a zase vstává, dále kámen vleče,
krev z rukou jí — či ze srdce snad teče —
leč oko neslzí a tich jest ret.

Již snesla břímě před chrámové schody
a jako ťata k zemi klesla v ráz
a vykřikla — jsouť zazděny juž vchody —
hruď trhla sebou dvakráte, zrak zhas’.
Bůh smíru chtěl v tom děsném ženy sporu…
„Buď sláva Spartě!“ znělo z lidstva sboru,
„kdo zrádcem vlasti, zahyň zas a zas!“

A mudřec vážný vkročil na výš schodů
a mocným hlasem volal v lidstva vír:
„Nic, lide, nevaž sobě nad svobodu,
ne žezla buď, však práva bohatýr!
Zda trestem zrádcova jest samovražda?…
Hle, takou matkou budiž žena každá,
tak každý zrádce zhyň!… toť bohů smír.“