Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888/V šermířské škole

Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888
Koncil	V šermířské škole	Matka

Údaje o textu
Titulek:	V šermířské škole
Podtitulek:	Obrázek z kulturních dějin
Autor:	Zikmund Winter
Zdroj:	Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 29–40. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jest letní neděle. Kterákoli neděle let devadesátých století šestnáctého. Vejdeme velikými vraty v dům některý nákladnický. Schodem nahoru nepůjdeme, než klenutým obšírným průjezdem vejdeme na dvůr. Což to překvapení! Všecko dvořiště tu nějak vyšňořeno. Dvě máje velikánské stojí hned z předu jako nějaká brána. Od májí zábradla dřevěná vstavena jsou po délce dvořiště celého podobu majíce dlouhého obdélníku. Od zábradel ku zdem na všech čtyřech stranách byl prostor vyplněný lavicemi, židlemi, stoly, truhlami. — Už postřehujeme, že to nějaké divadlo. Jeviště čistě umetené jest patrno mezi zábradly. Židle a truhly jsou sedadla v parteru. Zdvihněte oči, uvidíte lože. Pavlače jsou lože. I na nich ozdoba: přistavena všude chvoj a z dřevěných pilířků prokukuje tu a tam fáboreček červený. Nejvíce v oči bije veliký sloup v rohu při zábradlech ze země zdvižený a fáborem povitý. Na něm visí nevysoko dřevěný kyj na svém konci ploský a širší jako plácačka.

Toť škola šermířská, již bude dnes pražskému obecenstvu provozovati mistr šermíř s tovaryši svými a též s jinými příchozími, maje povolení k tomu od purkmistra a pomoc od hospodáře, jehož jest dům. Všecku tuto úpravu pořizoval hospodář podle starého řádu, jenž zněl: „Každý hospodář, v jehož domě takové školy se drží, zvláště, že se jemu z každé osoby bílý peníz dává, povinen jest to náležitě opatřiti, aby lidé všelijakého stavu místy náležitými, kdeby buď seděti neb státi mohli, opatřeni byli. Tolikéž má šraňky tak spraviti dáti, aby se zavíraly a do nich žádný, komuž nenáleží, nechodil; než co se stavu panského a rytířského a jiných předních osob tkne, ti mají nahoře na pavlačích prostranství dosti, aby se tu postavili a odtud se dívali. Při týchž šraňcích má sloup vyzdvižen býti a na něm lopatka zavěšena proto, kdoby do placu, ano mu nenáleží, chodil neb jinak nenáležitě se choval, každý tři lopatky vytrpěti má, a komu je starší a správcové dávati poručí, ten každý to vykonati povinen.“

Omylně se za to má, že u nás školy šermířské v řád uvedeny byly teprva r. 1607. České školy šermířské jsou starodávné. Jsouce vždycky při cechu nožířském, zajisté že nějakou „řeholí“ bývaly vázány. Hned začátek nejstaršího povědomého řádu šermířského z r. 1597 dí: „Při řemesle nožířském od předků ta škola od dávných let zůstavena pro pokojné poctivých lidí a zvláště mladšího věku cvičení anobrž také pro poctivosť města Starého.“ A což by nebyl zápas v Čechách ode dávna věcí přirozenou! Staří Čechové byli bujni, silni, statečni. Ode dávna mívali zálibu v kolbách a rytířském zápolení a provozovali tyto věci o mužné bujnosti svědčící za všecky časy velmi často. Husitskou „domobranou“ konečně zapálen jest k boji všecek národ až do vrstev nejdolejších a uměl se tenkráte oháněti tak upřímně, že vojska nepřátelská, zajisté lépe vystrojená, utíkávala slyšíc jen český buben. Po těch dobách slavných přirozeně i nepřirozeně nastalo zemdlení a národ již k oné rytířskosti nepovznesl se nikdy více. Ale bujará chuť k zápolení, často i nerozumnému a zbytečnému, zůstala při jednotlivcích až v doby trudné pobělohorské. Stokráte, tisíckráte čteš v soudních knihách všech archivů českých století šestnáctého, že boje a bitvy pouliční, hospodské a jiné všelijaké vznikaly z toho, že potkavše se dva spolu zlou řečí, pozvali se buď hned v síni, buď na ulici k souboji. „Jsili dobrý své mateře syn, vyjdi, bij se!“ toť visitka velmi často od rváčů k rváčům provolávaná.

Ty a takové šermy ovšem bývaly zapovídány a trestány, poněvadž byly nepořádny. Že podle nich šerm i zápas upraven byl v řád, v školu, kdož by pochyboval? Cechu nožířskému, jehož starší cechmistři nad školami šermířskými oko bdělé mívali, pletli se do řemesla v době Rudolfově, kdy Praha dokořán byla otevřena všem dobrodruhům cizinským, čím dále tím více rozliční nepovolaní „škol“ podnikatelé, jichž práce bývala za celý týden povalovati se v krčmách a v neděli pak provésti s kumpány sobě podobnými někde v hospodě nebo na veřejném místě kterémkoli za vstupné Pražanům odpolední „představení“.

Řád r. 1595 dí o těch lidech: „Mnozí zahálčiví lidé odjinud do měst Pražských vcházejí s tím oumyslem, aby toliko školy šermířské drželi a z nich živnosť měli, však mimo to zahálčivý život vedou po šenkovních domích více k všetečnosti a nočním toulkám; odtud mnohá pohoršení, různice, sekání a mordové často pocházejí.“ Byli to pražští bandité národů vlaského, francouzského a německého, proti nimž Rudolf nestačil vydávati marných hrozeb. K těmto šermířům z řemesla řádným i neřádným nejobyčejněji přistupovali mimo tovaryše nožířské, jilčařské, platnéřské i tovaryši jiných nejrozmanitějších řemesel, kteří na ten konec raději řemesla ba i ženy, dětí zanechali, ledaby divokou vždy mívali zábavu a nebezpečný výdělek.

A takové lidi všech spůsobů a povah vidíš shromažďovati se v onu neděli v onom nákladnickém domě, kamž jsme vešli hned úvodem tohoto staropražského obrázku. Přicházeli sem šermíři „od píra“ čili fedrfechtýři, bratří markusové, lukášové, kteří jména měli po evangelistech Páně; někteří posedali ještě v průjezdě u piva, jiní procházeli se v šraňcích hovoříce, smějíce se a všelijaké hrubé šprýmy a kejkle provozujíce. Principál vstav od „obědů“ zvolna kráčel ke kůlně v dvořišti, otevřel ji a kázal některým vyndati nejprve bubny a několik píšťal. Fedrfechtýřů půl tuctu opásalo se bubny a přiloživše píšťaly k ústům jali se působiti divoký hlahol, s nímž vyhrnuli se z průjezdu do ulice. Hřmotili tak drahnou chvíli, ani obyvatelé pražští ještě seděli na nedělních obědech. Jen kluci o překot z domů vybíhali a přidávali se k hřmotnému průvodu. Pištci a bubeníci však nestáli jen za poslechnutí, než i za podívanou. Byli strakatě oděni jako do šibřinek. Nohavice měli každou jinou, sukně též pestré a všelijak vyřezávané a zvonečky obvěšené. Zanechme jich i s kluky a se vším hlaholem na ulici a pozorujme dále principála v kůlně. Jest obstoupen mladými lidmi, jimž šermířské košile a župice, zbraně i rukavice a jiné potřeby všelijaké vydává, a těmi se kde který hned chutě odívá. Některému zbraně nesvěří mistr. Buď že přišel všecek spitý a neuměl na nohou dobře státi anebo mistr neznaje ho, neuvěřil, že by umění šermířského k pochvale mistrovské i divákův byl dobře povědom. Přicházeli po jednom, po dvou též pořádní mladíci všelijakých stavů hodlajíce s šermíři principálovými, čili s „umělci stále najatými“ veřejný podstoupiti zápas. Výzbroj šermířský jim mistr šermíř za peníze půjčil. Těm zbraním se podívejme.

Jsou to „tesáky, hole, halapartny a jiné dřevěné, též meče, rapíry“. Principál něco měl svého, něco musil vzíti k divadlu od starších nožířů, kteří mívali sklad i inventář šermířského nádobí. Těm platíval mistr šermíř, jemuž ouřad dovolil divadlo nedělní, za půjčení oněch cechovních zbraní jednu kopu míšeňskou. Mimo to povinen byl zaplatiti náhradou, přerazilli se v šermu meč nebo rapír, půl zlatého, to jest 30 krejcarů, ale za dřevěné zbraně nedával nic. V těch zbraních šermířských nejvíce bylo „pír“. Býval to rapír ostře nabroušený tenký, jemuž Francouzi říkali fleuret, Němci feder, odkudž pak u nás šermířům říkáno mistři od péra neb píra čili nejčastěji „fedrfechtýři“.

Mimo píra bývalo k šermu divadelnímu uchystáno hojně „korduláčů, šavlí, kordů, tulichů a štecherů“. Každá z těchto zbraní mívala hrušku na krytí prstů. Touž úlohu mívaly rukavice, jenže chtíval řád, aby byly kratičky. Dí: „Nachází se i ten neřád mimo starobylý spůsob, že mnozí, jimžto se zmužilosti nedostává, rukavic dlouhých a k šermům nenáležitých až po loket požívají; to se zapovídá, než rukavice po pěsť, toliko pro ochránění prstů, jakž předešle pro řemeslníky bývalo, ať se užívají, tudy aby každý šermíř na své srdce, umění a zmužilosť se bezpečil a v rukavicích fortedlných umění, udatnosti své nezakládal.“

Než se vystrojili šermíři řemeslní i „ochotničtí“, přišli do divadla cechmistři nožířští, aby s mistrem ohledali všecek personál i zbraně, a v tom již také začalo se publikum trousiti.

Publikum drobné, kluky, kteří neměli na vstupné peněz, odháněli někteří z tovaryšův principálových stojíce v průjezdě. Za nimi seděl u stolečka hospodář domu, aby kontroloval peníze, z nichž mu byl za každou osobu malý bílý plíšek. Vstupné vybírala sama žena mistra šermířského, někdy i on sám. Každý příchozí kladl, kolik se mu vidělo. Byloli málo, dámy pušku nebo pokladnici střehoucí upřímně pověděly, aby přidal. Zvolna již přicházela též honorace a ta ubírala se položivši k pušce grošíky nesmlouvané a štědré nahoru k pavlačím, kde rodina hospodářova činila hostem vítání. „Dobrý den, zdrávi byli“ a jiná pozdravování ozývala se tu a tam. Všecko bylo v nejlepší míře, už jen proto zajisté, že bylo po nedělních obědech, kteréž bývaly hojny a z téhodne nejlepší. Že pak divadlo kladeno na hodinu hned po jídle, toho příčina byla pobožnosť chrámová. Řád dí: „V neděli má se mistru šermířskému školu držícímu od starších nožířů hodina jistá uložiti, a to hned po samých obědích a ne kdy by se šermíři dobře napili a nešpor se zazváněl, což by pohoršení přinášelo a lidé příčinou divadel od chrámův odtrhováni by byli; když by nešpor se odzvonil, aby škola se dokonala. Kdož by hodinu obmeškal, nemá jemu škola (příště) býti dopuštěna.“

Publikum se již hrnulo. Peníze v pušce zvonily. Nejsmutnější věc bývala někdy, hrozilli déšť. V té případnosti bylo divadla veta a peníze se nevracely. I protož v neděli, než sešlo se divadlo, pohlížel principál k nebi, kterouž vznešenou práci pak po něm ujali v pausách diváci.

Starší nožíři zatím do register svých dohlížejíce, vyčetli přítomné „řemeslo od píra“ a pozkouševše ochotníky, od koho šermu se naučili, brali s principálem radu, které „kaňky“ nebo „gaňky“ — produkce — jsou dnes na řadě. V tom již také pištci a bubeníci vrátivše se naplnili hlukem pronikavým všecek dům. Když pak pozoroval principál, že na pavlači již netrpělivě se vrtí purkmistr, nebo že některý urozený pán hřmotně dolů zavolal, aby už k ďasu začali: tu pak brzy byli všickni na hotově a začali. Z kůlny nebo z hostěnice šenkovní vyběhl nějaký kašpar orolničkovaný a šprýmem i veršem přivítání učiniv oznámil první „kaňk“. Mistr vešel do zábradlí a za ním jako v Římě gladiatoři po jednom nebo po dvou hrdě jako krůty kráčeli šermíři. Jedni zůstali v řadě po jedné straně, druzí postavili se proti nim.

Mistr byl starodávným řádem povinen „ve všecky zbraně jedním kaňkem školu vystáti“. Obecenstvo ztichlo, neboť nejprve začali se s obou stran šermíři spolu potýkati hovory. Hovory ty bývaly vzory hrubosti bojovné. Tu křičeli jedni druhým: „Vám to pěkně sluší býti šermíři jak oslu varhaníkem!“ — „Darmotlachové!“ znělo odvetou, „však my vám odzvoníme!“ A již obojí osukovali ruce proti sobě. Tu jeden chlap Goliášský dubovým hlasem zavolal protivníkům: „Sedm vás za holubí kroužek vážím!“ při čemž kejkloval tesákem. „Stupide lupide, libej etcaetera, šelmo!“ odpovídali s druhé strany jiní Goliášovi.

Že také mimo nadávky šermíři k boji dráždívali se i neslušnými posuňky, to víme zcela bezpečně z toho, poněvadž jim to řád zakazoval. A co se kdy zakazovalo, to se dělalo. Řád dí: „Šermíři, mistři i učedníci nemají provozovati žádného bláznovství, jako hlavou jedni druhým třesením a jazykóv vyplazováním, což na dobré a poctivé lidi nenáleží.“ První výpad a šerm děl se tesáky. Když si byly obě strany vynadaly a zajisté i jazyky na sebe dosti naplazovaly, mistr pokynul, aby „kaňk“ spustily. Vrhly se na sebe jako šelmy. To zase víme z toho, že to řád zakazoval: „Když s obou stran šermíři zbraněmi k sobě jdou, nemají tak vztekle do sebe vskakovati, nýbrž čistě zdlouha podle umění té kratochvíle a to s každou zbraní.“ Šermujíce mívali snad bojovníci nějaká umění svého pravidla, kterak útočiti, kterak odrážeti, kterak se krýti — ale doktorovi Guarinonovi, jenž v Praze šermy za dob Rudolfa císaře sám vídal, zápas zdejší ani v sousedním Německu se nelíbil. Prý mecí sem tam rukama ve vzduchu právě tak jako v komedii kašpar panu Pantalonovi honil mouchy, při tom leckdy svému pánovi Pantalonovi některou ranku ve tvář lípaje. Také vyčítal kritik Guarinoni zdejším zápasům, že jsou hruby, příliš upřímny. Prý obě strany hledí na sebe s nenávistí a nechutí děsnou, křičí na sebe, zvláštními šermířskými listy, které leckdes lípají, už napřed slovy, rýmy se potýkají a urážejí a pobízejí, z čehož pak při zápase nezřídka ostrý šerm i vraždy se spůsobují. Šerm takový je prý nekřesťanský, pohanský. Vlaši jsou mu v těch věcech daleko jemnější, elegantnější a též umělejší.

K šermířům prý se chodí v Itálii jako opravdu do školy — ráno a odpůldne — protivníci prý postavivše se proti sobě, neřítí se na sebe, nýbrž „s manýrou a formou“ zbraněmi se pobízejí, „guardie“ si hledí, v kroužek se honí, jsou kratochvilní a veselí; když se upachtí, v mistrově pokojíku honem se převlékají z potu a pak zase zdvořile do sebe se pouštějí; a mohouce raniti, osvědčují skromnosť výbornou, neboť neudeřují; než protivníku svému zbraní na jevo dají, kde sebe dobře nešetřil, kde byl neopatrn. Guarinoni končí doslovně: „Za svého mláda v onom (hrubém) šermování a kejklířství byl jsem v Praze od znamenitého fedrfechtýře vyučován, učil mne zápasiti rapírem a tulichem a což já pyšen byl z toho, že šerm dobře umím: ale vida pak v Italii šermíře, jich manýry a rozum, poznal jsem, že neumím nic a musil jsem docela jináče učiti se zbraní zacházeti a guardie provozovati.“ Tahle pomluva českých šermířů nechať nikoho nezlobí. Guarinoni hleděl opravdu na šerm v Čechách očima Vlachovýma a soudil se svého stanoviště správně. U nás se už od starodávna bili upřímněji: bili, až třísky lítaly — ve Vlaších mívali „manýru“. Dosavade však působí ku příkladu „maniera Napolitana“ a leckterýs jiný spůsob vlaského šermu poněkud divadelně, jakož o tom přesvědčili se, kdo to viděli v Praze nedávno.

Že u nás od prastarých časů bíjeli se i v hravém zápase důkladně, o tom na všecken spůsob nejznamenitější je příklad, jejž čteme o kolbách, které Čechové provozovali při svatbě poslední Přemyslovny a Jana krále r. 1310 ve Špýře.

Tu rázem vyniká rozdíl české zbraně a českého boje od spůsobu cizinského. Opat Zbraslavský vypravuje:

„V onom turnaji tlustým kopím i silným, která měli Čechové pod paží, podivovali se pěšáci, kteří tu stáli, též i jezdci rýnští v přílbách báli se: neboť silné kopí české bylo co do délky i do účinku jiným zhola nepodobno, a kdykoli zápasník český třímaje kopí do prostřed bojiště na koni křepkém vskočil, lid všecken volal: Ejhle Čech, Čech! Nikdo za jeho příchodu dobrovolně se mu nepostavil a vkročilli kdo neopatrně do ohrady přec, tu, aby nepřišel do rány, koňmo hledal ústraní; jestliže však s ním se setkal, odnesl si takovou ránu dřevce českého, že jeho zbraň roztříštila se na drobné kousky.“

Chronicon Aulae Regiae 233.

Toho by sobě měl dobře všimnouti ten a ti, kdož podezírají hodnověrnosť naší básně Ludiše a Lubora jen proto, že zbraně a vešken spůsob boje toho nesrovnává se prý zhola nic se zbraněmi a spůsoby rytířů německých. Dobře tak, že nesrovnává se. Češi to uměli jináče. Píchali a sekali tak upřímně, že ustrašený cizinec už tenkráte utíkaje volával, že se žene zase nějaký Bohemus.

Ten ráz souboje neurvalý zůstal dlouho v Čechách, i když pak jináče nastalo všude (v 16. věku) zjemnění, změkčení a ochabnutí ve všech oborech živobytu českého. Ovšem i vznešeným pánům stala se dosti často při turnajích zlá i upřímná příhoda. Čteme ku příkladu r. 1555 v „Životě Viléma z Rožmberka“, že po turnaji v Plzni na poctivosť arciknížete Ferdinanda odbývaném, „mnoho osob, jakožto pan Jaroslav ze Smiřic, Jaroslav Kolovrat, ženich, atd. zraněni a stlučeni jsou, tak že rukama hnouti nemohou a někteří na hrdlech je nositi musejí; Andre ten pod oko uhozen skrz hledí, tak že hrubý kus třísky jemu z oka vytáhli a velmi se zle má. J. M. arciknížecká sám tak velice uhozen dřevem, tak že ruka krví J. M. podběhla. To ráčí míti zisk takové kratochvíle.“ Skoro touže dobou při turnaji i francouzský král Jindřich II. připraven jest o oko a s okem o život.

Ale chcešli věděti, jak neurvalé bitvy u nás sváděny bývaly při soubojích a šermech, musíš do soudních knih, jež jsou v 16. věku takových bujností pořáde plny. I děti brávaly často své souboje pořádně do opravdy. Sám Guarinoni to viděl a zkusil.

Byl prý procházkou u sv. Prokopa v jeskyních za Prahou, byl tehda ještě malý student kolleje jezuvitské; v oudolí potkal se svými přáteli „českého jinocha Hannibala“, jenž vida hochy školní, uřízl kyj v lese a mávaje jím nad hlavou, pobízel je na souboj. Guarinoni konečně uřízl stejný klacík a pustili se do sebe a Hannibal div že nepozbaven oka. Jiná dvě pacholata školní, dvě hrabátka, prý se v Praze pustila rapírečky ostrými do sebe tak, že by se byla zdávila hnedle. Praeceptor těžce raněné klučíky naposled ještě a to prý velemoudře notně zbil.

Po téhle odbočce, přímo povídavě Herodotovské, abychom honem zase pohledli souboji „deux a deux“ v řadě bojujících šermířů v pražském domě nákladnickém v neděli odpůldne. Bili se jako vzteklí, tesáky cvinkaly, břinkaly, tu a tam jiskra obloučkem letěla jako malý meteorek, dotírali na sebe, stuchali se, rány dávali i podskakovali, z některých krev chlípěla. Ale ta krev učinila šermu konec. Mistr vkročil v to a za ohromného hluku všeho diváctva učinil „šuc“ a „frid“. Beztoho již jedna strana šermířů utištěna byla až k zábradlům, která porazili, a diváci odtud jali se prchati a tisknouti se ke zdi, aby za vstupné neodnesli s sebou nic pro paměť. Ti křičeli strachem. Jiní diváci naproti tomu křičeli vítězům hřmotnou chválu. Jiní zase hlasno se smáli utištěným, poraženým. Souboj skončil se, a šermíři byli dva a dva, jakž proti sobě stáli, ohledáváni na prostřed prostranství od starších nožířův i mistra šermířského. Ohledávali rány. Bylo ovšem nařízeno, aby jeden od druhého „bez fridu“ se odsekali, ale toho při vzteklosti tehdáž obyčejné asi nebývalo. Naopak stávalo se, nevskočilli starší nebo mistr mezi kohouty, že „z nebedlivého fridu brání mnozí k chromotě, slepotě, k úrazu nebezpečnému přicházeli a tak různice i zášti na dále se zůstavovaly“.

Tak čte se v řádě. Oceňujíce rány a šlichty soudcové mívali pravidlo, že „vyšší rána platí víc“. Udeřilli tedy šermíř protivníka svého do ruky sám za to obdržev odvetu i s úroky do hlavy: přijal odměnu onen v ruku uražený a druhý měl posměch. Ale býval zvyk, že si podávali po soudě odbytém protivníci ruce.

Tak skonán první „kaňk“ a pro pestrost programu vystoupil na scénu kejklíř. Dali mu stoleček doprostřed, na nějž kejklíř položil karty. Při tom hovořil leccos hloupého, jako dosud činívají kejklíři od sprostého vesnického komedianta až po Cumberlanda. Pak kázal své holi, aby velela jedné kartě jmenovitě vytčené ven vylézti a za holí po stole kráčeti. To se stalo, jak kázal, a obecenstvo většinou udiveně tomu hledělo, jakoby zázrak byl. Jen na pavlači některý z pánů pohrdlivě přesvědčoval konšela v beranici, že kejklíř to působí magnetskou mocností. Když pak odešel kejklíř, přiběhl druhý a ten stavěl se na hlavu a provozoval kozelce i skoky, jež zove Guarinoni „caprioly“. To bylo něco pro chasu menší i větší! Rozjařila se tak, že nejsmělejší vlezli do ohrady a konec tohoto výstupu byl neméně veselý ten, že starší nožíři kázali sníti se sloupu lopatku a tomu neb onomu provinilci, jenž vběhl do ohrady, vyplaceny po některé tahanici a za řevu nemalého „tři lopatky“, jakož v řádě poručeno. Řád děl: „Aby lopatka pro vejstupky jsouci spravena vždy přítomna byla a přestupník aby ji vytrpěl bez odpornosti.“

Následující výjev šermířský býval takto spořádán. Šermíři vyběhli v ohradu a loudili obzvláště s pavlače ceny. Volali nahoru o peníze, slibujíce, že o ně budou zápasiti. Někdy také s pavlače ozývaly se dolů pobídky. Guarinoni dí, že viděl leckde, kterak štvali páni šermíře na sebe „jako psy“ — a naříká, že pro ty peníze, kteréž se jim házejí, mnozí dobří tovaryši nechávají řemesel a dávají se na šerm a lenošení. Řád z r. 1595 zlobí se na to takhle: „Nastal i tento nespůsob, že mnozí šermíři, přijdouce na školu, jináče šermovati nechtějí, než toliko o peníze, volajíce na osoby některé z stavů panského a rytířského, anobrž i městského, aby jim peníze házeli, o kteréž by šermovali… poněvadž pak takové umění ne pro peníze, ale pro cvičení mládeže nařízeno jest, zapovídá se to, než kdyby někdo z dobré vůle dal a to takto má se díti: starší peníze vezmou k sobě a komu náleží spravedlivě vydají; kdo dá ty peníze, bude moci sobě pár z pořádných šermířů, aby o ně šermovali, vybrati.“

Tedy tento výjev byl o dvou šermířích. Potýkali se rapíry jako jed ostrými prudce, aby obdrželi pochvalu i peníze. Řád jim sic poroučel, aby na „sebe nepřikračovali vší mocí a silou jako sedláci, ani tak, jakoby jeden druhého hned na místě měl nechati“.

Kdo šli o peníze spolu, těm byla tato instrukcí: „Mají tři kaňky udělati a ne když se kterému prvním kaňkem zdaří, an druhého zkrvaví, aby hned pro peníze běžel a to proto, že se někomu prvním kaňkem rána na tváři a druhý kaňkem druhému ránu zase vyšší udělá, zdařiti může, nebo rána vyšší více platí.“ Aby dva šermíři publikum nešidili tím, že smluvivše se potají, bojovali pak jen na oko, hrozíval řád těmito slovy: „Kdyby se kdo toho dopustil a z pochlebenství s druhým šermoval, nebo s ním smlúval, tehdy peníze, o které šermují, mají jim býti pobrány a oni vězením strestáni.“

Tomuto šermu o peníze dívalo se obecenstvo ještě horlivěji nežli prve. Scéna začala se jako prve. Vyběhli křepkého chodu dva siláci. Nahoru zvolali: „Nedáme se do sebe, až peníze lehnou!“ Když peníze lehly, jali se rozněcovati svůj vztek k boji slovy nevybranými: „Já lépe železem zašermuji a svou postavím na vrchu, uhlédáš!“ — „Slinami meceš,“ zněla replika, „však se nebojím za fík a vychladím si na tobě, cos, flutko, onehdy mi zdělal!“ — „Neodbrebtávej, velbloudu komár nerozkazuj, zvyjedený čtveráku!“ — „Čacký tovaryši!“ voláno s hůry. „Jen ho, jen ho!“ — „Udělej z něho děravý sud!“ takž zněl opět jiný zdvořilý hlas s pavlače, z lože. Potom šermíři na sebe se dotírali na tváři majíce zprva onen „studený smích šermířský“, který byl v knihách starých kladen za charakteristický. Ze studeného smíchu brzy vylíhl se smích ďáblův, oči jiskřily, rapíry tepouce na sebe břinkaly; šermíři zaskakovali se a zlé úrazy sobě strojili. Když pak třetím výpadem objevila se krev, učinil honem mistr „frid“, aby rváči se nezabili.

Někdy boj skonal se smutně. Některý dal svému soupeři „šlichtu, až se zvrhl“, jiný dal druhému v zuby, v hlavu, až ho krev polévala, jinému barvíř kosti z hlavy dobývati musil. Mnohý po boji omdléval, jedva ho okřáli zase hlavu mu pomývajíce.

A nadto měl poražený nekřesťanský posměch se všech stran. A jaký posměch! Řád dí: „Děje se i ten nespůsob při školách, když někdo uražen bývá, že na něho jako na blázna chasa pískají a kšikají i vejskají — takového aby správcové dali do vězení, anebo třmi lopatkami strestati poručili.“

Souboj o peníze skončen; s raněným zabývali se v kůlně — zatím již v aréně zase živo. Vystoupilo nějaké lamželezo, oblečené za sedláka a šprýmovnými slovy parodujíc šermíře, mluvilo asi tak jako Vávra v „Sedlském masopustě“:

„Jáť jsem jistě znamenitý,
muž vzácný, ke všemu hbitý;
tuším mi brzo rovného
není v síle podobného;
v pravděť jsem s znamenitými
zápasil reky silnými.
V kordy nedbám na žádného,
jak sprostého tak zběhlého;
umímť jim v nohu trefiti,
když počnu šavlí točiti —
jsemť jistě muž, rek dozralý,
ač pak koli v zrostu malý,
mámť oštíp, kord i sudlici,
kouli, obušek, ručnici.“

Když se byl dosti nachvástal, vyvalil se s druhé strany odkudsi jiný komik nepodobně, anobrž potvorně oděný a vyloživ řečníkovi, „že šermu rozumí jako kráva šachovnici“, popadl ho „voupolky“ a na smích diváků všechněch stuchali se i zmítali sebou sem tam. Při tom z publikum posměšně na ně voláno, jako na koně tehdy volávali: hat a tihe. A opravdu rváči, jako voláno, poslouchali. Jednou ten tím strčil, až k mříži pochopy vzal, podruhé zase onen poražen na zem, až nohami vysoko bleskl. Ale pro švandu vzchopili se zase, aby za chvilku zas jako drva po zemi se kutáleli. Naposled přišel někdo třetí s „trybýčem“ a důtkami vyhnal z areny oba. Muziky jim zahrály na cestu, pištci i bubeníci ve své nástroje hráli a tloukli, až byli modři.

K poslední šermířské scéně vidíme na arenu vcházeti rozličné mladé lidi, kteří postavivše se jakkoli, druh druha pobízejí k šermu. Jsou v nich mnozí, které jsme mohli prve pozorovati v obecenstvu. Jsou to synkové domácí bujnějšího rázu, jsou to i patrno ode dvora nižšího služebného řádu lidé, trabanti, vojáci a ledajaká cizinská chasa, ozývající se slovy vlaskými a též jinačími. Řád šermířský je vždy očekával řka: „K té kratochvíli dobří mládenci všelijakých řemesel z mnohých zemí přicházejí, anobrž také z stavů vyšších přítomni bývají, protož se zapovídá, aby se žádný mezi šermíře netřel.“ Obzvláště pozorujeme jednoho z Vlachů, oděného jen spodky a župicí, an neustále syče ostatním: ziarlatani! ziarlatani! (šarlatáni) všecky zle urážel. Ten měl brzy nejvíc protivníků, kteří s ním bojem se utkati druh přes druha přihlašovali. Diváci jako zvykem štvali zase. „Oplaťte mu po česku, co o své všetečné újmě před se bere!“ volali s hůry. Vidouc, ani mnozí na jednoho se obuřují, dávala ta ona paní na jevo, že ji hrůza podjímá. Ale zbytečně. Mistr šermíř a cechmistři nožířští spravili věc tak, že bral Vlach jednoho protivníka po druhém, každému volaje zdvořilosť tehda i u Čechů oblíbenou: „con licentia, signore!“ Okrvavil všecky a posléze, když „daňky“ soudcové rozdávali, smědý Vlach obdržel první chválu a některý groš od obecenstva před zápasem v arenu hozený a z pušky šermířské doplněný.

Protivníci Vlachovi díl odcházeli s hanbou a mrzutostí, díl se vztekem. Někteří z šermířů cechovních volali mu: „Cizí škorně ne hned každému se trefí, však tě příště kdekoli obujeme do našich, cizí vyžle, zježené!“ Jiní mu hrozili zase jináče: „Však nebudeš ani za týden na nás hlavou třísti!“ Některý jen očima ho klál, jiný klna ve vousy, pryč ucházel do průjezda ke stolům, kde mrštné dívky hostem nalévaly piva starého. Sem teď i přemnozí z diváků usedlejších se ubírali, poněvadž na areně již nebylo nic dívání hodného: cvičili se hoši i zrostlejší mladíci pražští v šermu. Instrukci jim dával mistr a jemu pomáhali někteří z tovaryšů. Ovšem i tu přiházela se leckterá směšnosť, a protož z diváků nejmladší a ze starších jen otcové a maminky drobných šermířských žáčků a začátečníků na svých místech vytrvali až do konce konců.

Když konečně začal podruhé zvon blízkého kostela zvoniti na nešpor, vstali všickni. Byl konec. Starší šli do kostela. Ale drobná havěť obléhající zábradla dobrovolně ani pěkně neodešla nikda. Šermíři musili tuto čásť pražského obecenstva nedělního v hromádkách i po kouscích ven vyndavati. Nejkonservativnější byli ti staří mladí, kteří neplatíce nic, uvelebovali se na střechách nebo u vikýřích.

Tak vykonávalo i skonávalo se v Praze „nedělní odpolední představení“, o němž dí Veleslavínova Politia, „že taková sláva na krátký čas trvá a spolu s šermířským aneb kejklířským divadlem pomíjí, nemajíc v sobě nic vážnosti ani poctivosti hodného“.

Ale personál divadelní v tu neděli neodbyl ještě vší práce svojí. Nejprve bylo mu s nemalými povyky propiti všecko, co vydělal, a pak bylo při pitce nejprv šermovati jazykem, z čehož přečasto konečně vznikal šerm tesákův, štiletů bez vstupného a hodně do opravdy. „Pomním dobře,“ dí Guarinoni, „kterak za mého pobytu v Praze nejznamenitější šermíři v hospodách se rdousili jako kuřata a vraždili se proto, že spiti jsouce dané i obdržené v souboji rány druh druhu posměšně vyčítali. Tím se o život připravovali a duše své do věčného zatracení přivozovali.“

Když Praha ztichla na noc a tma na ulice ulehla: leckdy vyřítili se opilí šermíři, poněvadž pro nemilé odpovídání hospodář bitev „na ostro“ v domě nechtíval trpěti, z hospody na ulici a nejdouce daleko, vyřizovali za svitu loučí nebo blikavých luceren svoje vruby tak, že v posléze jeden zůstal a ostatní prchli. Zůstalý položil se tváří do stružky, která lemovala každou pražskou ulici, několikráte kratičce zašermoval ještě nohou, rukou, zachroptěl a ztichl, ztichl na vždy. Sousedé pražští ze sna jsouce vyrušeni otevírali okna a když všecko dole v ulici ztichlo, zavírali klidně, zase.

To teprve byl pravý konec odpoledního pražského divadla nedělního.

* * *

K vůli celosti budiž dodatkem pověděno, že pražští šermíři na císaři Rudolfovi r. 1607 vyprosili sobě majestátu, jímž utvrzena jsou jim pravidla cechu vlastního. Asi odtrhli se od nožířů. Rudolf jim dal hned majestáty dva, druhý r. 1608. Směli užívati rytířského erbu. Sluli „vladycký pořádek svobodných šermířů od péra“.^[1]

Měli nad sebou správce a čtyři hejtmany — v sprostších řemeslech sluli cechmistři. — Mívali svou valnou hromadu čili školu jenerální, která trvávala až i za čtrnácte dní. V škole jenerální odbývali zkoušky, tu býval vyučenec zkušován a prubován, dobřeli povědom „sedmi rytířských a heroitských kaňků“ čili zbraní a „veškerého šermířského aparátu“. „Příjemného“ skládal kandidát zkušební tolar a podniklli zkoušku zdárně, dali mu stříbrný otisk pečeti cechovní, jehož pak smíval požívati za svůj sekret a „klenot“ na všecky listy rovněž tak, jako šlechtic svého erbovního sekretu čili pečetidla. Členové pražského cechu smívali po vší německé říši školy šermířské pořizovati. Kdo chtěl býti „svobodným mistrem dlouhého meče“, tomu bylo při škole jenerální ukázati dvanácte mistrovských běhů a jednu neb dvě neděle pak ještě šermovati. Nebylli raněn při zkoušce, nebo pustilli protivníku svému tolik krve, kolik sám vylil, stal se mistrem a měl právo školy šermířské zřizovati kdekoli. Ale žida — antisemitismus! — žida nesmíval žádný mistr cvičiti v rytířském tom umění pod velikou pokutou — „poněvadž to křesťanům na potupu“. Erb šermířů byl pestrý sklad heraldického umění, v něm byly meče křížem, zlaté peruti orličí, dvé mužských ramen v pěstech péro držící atd.

Po Rudolfovi králové čeští stvrzovali několikráte šermířům řád a cech, až Karel VI., otec Marie Teresie, utvrzení svého mistrům od péra odepřel. Zabili prý nějakého juristu. — Pro tu vraždu kolem r. 1730 zahynuli sami.

---

1. Obšírněji Archiv Památ. XI. a r. 1874, Č. Č. M. 1848.