Rozina Ruthardova/3.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 20–26. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

K ničemu jinému vůkol sebe smyslů svých neobraceje, seděl mezi tím urburní písař ve své komnatě u stolu a maloval pilně písmeny, a to zvláště začáteční, kteréž i rozmanitými květy, hvězdičkami a hlavičkami proplétal. Posléz mu ale ruka při práci ustala, a myšlénky jeho obrátily se vesměs k panně Rozině. I viděl ji v duchu jako živou — viděl ji napořád krásnější.

Od věku outlého pro Adlinku vychován, byl se vždy jenom s obrazem určené mu dívky zabýval. Takto zrůstal, jiných dívek si skoro ani nevšímaje, a panna Rozina byla první, s kterou se lépe seznámil; že pak se tato dívka všemi vnadami leskla, jimiž oko nezkušené snadně oslepne a mladá obrazivost lehko se zanítí, nebylo divu, že začal dívku k dívce přirovnávati — jednu, kteréž byl mnohá léta uvyknul, druhou, která se mu na všední cestě co úkaz neobyčejný zjevila. A při tomto nevčasném srovnávání uzdála se mu Adlinčina tichost, outlost a skromná povolnost proti výrazné živosti, vřelému citu a slovu páně Ruthardovy dcery býti jako vybledlou, uvadlou pomněnkou proti plné, právě rozvité růži.

Vírem citů takto sobě odporných unesen seděl Vít u stolu, an tu do dveří Adamec vešel.

Mladý, as třicetiletý muž tento byl od jakživa dobré mysli a veselých tváří. Za pacholetských let nabyl zvláštního prospěchu z vyučování kněze Blahoslava, faráře při novém chrámu sv. Jakuba; později byl poslán také do škol Pražských, a konečně od zámožných rodičů i do cizích zemí vypraven, aby tam vzácná umění poslechl a v rozmanitých okolnostech života se otužil. Po nenadálé smrti otcově stal se pánem velkého bohatství, nezačal však při tom ani na ouřad ani na důstojenství mysliti. Také o spravování hor nechtěl se hrubě sám starati, ačkoli věděl, že nebožtík otec jeho své bohatství toliko z hor vytěžil; nýbrž odevzdal hory a doly péči poctivého správce a oddal se na ten čas životu bezstarostnému, ba poněkud i dobrodružnému.

Dokončiv cesty po vzdálených krajinách, míval čítání starých, velkým nákladem zjednaných rukopisů, hru na loutnu a skládání písniček za nejmilejší svou zábavu. Při tom zůstávalo ucho i srdce jeho otevřeno před prosbami nuzných, a jak se podobalo, byl by rád s celým světem veselé bratrstvo uzavřel; ale v duši jeho rodila se také ta nejvroucnější outlost, jakáž jen z pravého přátelství povstává — a tuto obětoval mladému Plichtovi, urburnímu písaři. Již před několika lety v Praze s ním bližší než doma známost učiniv, shledal v jeho mírné a spanilé mysli právě onu základní a k životu potřebnou vážnost, která s vlastní bodrostí jeho pěkně splývala; i poznav dále, že je ušlechtilá duše jeho i každé přátelské oběti schopna: přilnul k němu s ouplnou důvěrou mužné lásky, a sám v srdci jeho své štěstí nalezaje, hleděl také všemožně k blahu jeho přispívat.

Nyní přicházel od Adlinky. Když vstupoval přes práh k milenci, o jehožto srdci pochybnosti vznikati začínaly, zdálo se mu, že Vít, z myšlének se protrhnuv, rychle něco mezi papíry na stole ukrýval; učinil však, jako by ničeho nebyl zahlídnul, a sklíčeného poněkud přítele srdečně pozdravil.

„Hledal jsem tě u Maternů,“ prohodil na to, jako by začínal rozprávku o věci praobyčejné.

„Nemohl jsem pro důležité práce ani odskočiti,“ vymlouval se Vít, nemoha své rozpaky dobře ukrýti.

„Ale zlatohlávkovi se stýskalo,“ namítnul Adamec s názvukem jemné domluvy; „ba tuším, že jsem tam i památky po slzách nalezl.“

„Ženské vrtochy!“ chtěl ho Vít odbýti. „Bezpochyby neví sama, co jí schází, a je-li té důmínky, že mohu pořád u ní seděti — že se k ní mohu dát přikovati, tedy je ovšem u velikém omylu.“

„Něco takového nebude Adlinka nikdy žádati,“ odpověděl přítel, „neboť je dívka rozumná. Při tom je ale také outlocitná, upřímně milující, a tu se není čemu diviti, že se jí časem zasteskne. Mně bylo ubožáčka líto. Co pak to bylo tak důležitého, že jsi ani odskočiti nemohl?“

„Uzavření oučtů ze staré prejírny,“ vytáčel se Vít — „a jiné mrzutosti.“

„Tak?“ prohodil Adamec, poněkud se usmívaje. „Jáť myslil, že již vypočítáváš, jakých užitků ta nová ponese, o nížto prý tak horlivě pracuješ,“ doložil k tomu a sáhnuv mimo nadání na stůl mezi papíry, vytáhl z nich list pergamenu.

I hnul sebou Vít, a chtěl mu list z ruky vytrhnouti; ale tento jednou rukou přítele podržev, druhou pozvedl list nad hlavu a tázal se ho s velikým důrazem: „Jsou to ty oučty, Vítku?“

Vít se zapálil. „Nevím, jakým právem —“ rozkřikl se.

„— oučty tvé prohlížím?“ dokončil Adamec. „Víte, takto bysi se netázal, kdybys psal něco jiného, nežli nepotřebné hračky panně Rozině.“

I nahlédnul do písma velmi uměle vyvedeného a jal se čísti:

Z velikých dobrodružství
Milost mi vyjevila
Sladinkou důstojnost —

„Ah!“ doložil nato. „Milostná píseň samé královské milosti! Věru, to jsou pěkné oučty pro tvou nevěstu, jestliže slova Václavova panně Rozině za tlumočníky vlastního srdce podáváš.“

„Vy jste se proti mně spikli a činíte mi křivdu — vy mě neznáte!“ zvolal Vít rozhorleně, an tuto výčitku zvrátiti sobě netroufal; a nemoha příteli do očí se podívati, mrzutě od něho se odvrátil.

Adamec položil pergamen zase na stůl, přistoupil k samému Vítovi a chopil ho za ruku, že se mu nemohl vymknouti.

„Myslíš tedy,“ začal se ho jemným hlasem tázati — „že ti nevěstiny slzy a přítelova slova křivdu činí? Tos na hrubém omylu, anebo chceš nás na omyl uvesti. U víru slepé náruživosti se kotoučíš, a nevida slz, neslyše proseb našich, do propasti upadáš. Ale já ti nedám padnouti! Silnou rukou budu tě zdržovati a kroků tvých střežiti, nehodláš-li vlastní vůlí z nepravé cesty se uhnouti.“

„Nech mě — nehněvej mne!“ odpovídal Vít, hledě se mu vymknouti.

„Nehněvej ty nás a nechoď k Ruthardově dceři!“ promluvil Adamec horlivěji, Víta z rukou nepouštěje.

„Kterak můžeš něco ode mne požadovati, čím bych nejenom k domu svých vznešených dobrodinců hrubý nevděk, ale i před ušlechtilou pannou veliký nezpůsob projevil?“

„Jen ho projev — on je ti prospěšnější, nežli vděk a způsob podle tvého smyslu. Nikdo tě zajisté za to nepohání, jakož každý učiní, nepřestaneš-li tuto nebezpečnou hru tropiti.“

„Jakou hru?“

„Nedělej se nevědomějším, nežli vskutku jsi, a mne neměj za člověka na světě a v srdci lidském nezkušeného. Či myslíš opravdu, že nevím, co tě do Ruthardova domu táhne? Nu tedy budu zřetelně mluviti. Ne tvůj vděk a způsob — ne tvoje úslužnost, ale svůdné vnady panny Roziny berou ti času, kterýž bys měl své nevěstě obětovati.“

„To není pravda!“ zvolal Vít studem i hněvem uchvácený.

„Proč se tedy zardíváš?“ ptal se kvapně Adamec.

„Proto — proto že mě tvoje pošetilá důmínka k hněvu popuzuje!“

„A proč bysi se hněval? Moje důmínka tě nezatracuje, a celý běh té věci je velmi přirozený. Také se ti nedivím — ano chci tě před sebou i omluviti, že tě vnady krásného těla zavedly; neboť jsi mladý — mladší alespoň, nežli já — i nebyl bys první mezi nezkušenými, na něžto chtivé panny svá tenata navlekly.“

„Příteli,“ zvolal Vít — „nesahej tak směle na čest panenskou!“

„Tys nemocen — trpíš na zanícení srdce a mozku,“ řekl Adamec mírně, „a protož nesmím na tvá slova dbáti. Ale to ti musím říci — a ty to musíš k vůli našemu přátelství věřiti, že tu spanilou svůdkyni dobře znám — lépe nežli ty. Vídal jsem ji soukromě i ve společnostech, a naskytlo se mi dost příležitostí poznati ducha jejího i srdce její. Spanilá je na těle, to je pravda, a její duch je vybroušen; ale srdce jí uvázlo v kalu vášní a rozmařilých žádostí. Ne snad, že by sám Bůh v tu pokaženou nádobu pokažené srdce byl položil — o nikoli! začátek byl dobrý; ale otec bude za nezvedené símě odpovídati. Zahrabán ve starostech o doly a jich mrtvý kov, zůstavil péči o vychování posledního dítěte lidem cizím — nevěrným nájemníkům, kteří otcovské oko zastírajíce, naději jeho zkazili. Činím o tom všem zmínku, abys mi uvěřil pravícímu, že se nedivím, žes mysl svou k ní obrátil, neboť pokušení bylo veliké; ale ošklivost by mě pojala, kdybych viděti měl, že svévolně v nebezpečí se uvrhuješ, před kterým jsem tě varoval. Nechť se tvoje srdce jakkoliv na chvíli kotácí, nežli se ustanoví, od rozumu tvého musím ale vše moudré a poctivé očekávati.“

„A já si všechnu další řeč tohoto způsobu zapovídám!“ vypuknul nyní Vít rozhorleně a přátelského karatele poněkud od sebe odstrčil. — „Nikdo z vás není ustanoven za soudce činů mých!“

„Nuže, tedy já se za něj mermomocí ustanovím — sám a sám,“ odpověděl Adamec velmi rázně, „a ty mě musíš poslechnouti! Quem ferrum non sanat, ignis sanat — jak jsme ve škole čítali. Já se nazývám tvým přítelem, a nechceš-li, abych ti přátelství láskou a péčí dokázal, dokáži je ohněm a železem.“

A dojemná slova jeho nabývala nyní pronikavé živosti. Uvádělť Vítovi na oči stav i vychování a smýšlení jeho, a pak mu připomněl na rod, na žádosti a na mrav panny Roziny. Okázalť mu, že by se nemohla dvě srdce k svazku milostnému nešťastněji setkati, jako srdce jeho a panny Roziny. Na to začal o Adlince mluviti. Vyobrazil její tichou, nábožnou mysl, její milostnou oddanost, její čisté mravy, zdravý rozum a zběhlost v domácím hospodářství, dokládaje při tom, že jsou tyto ctnosti jako strážní andělově v blaženém ráji, kterýž jednou manželu po boku jejím vykvete. Posléze připamatoval jej také na vlastní jeho dávnoletý slib, na Adlinčinu naději, na otcovské uzavření a na světskou pomluvu: tak že mu jinoch srdce měkkého s očima uslzenýma okolo krku padl a co možno nejupřímněji přislíbil, že na pannu Rozinu již mysliti nebude.

I spokojil se Adamec slovem jeho a vesele si zazpíval; na dívčí lásce pak nebylo těžko vyprositi odpuštění drahému zpronevěřilci, když před ní vlastními ústy nové sliby věrnosti své skládal.