Rozina Ruthardova/4.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 26–32. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

První outok přátelských domluv a milenčiných slz byl se utišil, a v srdci Vítově začal nový nepokoj vznikati. Traplivá byla noc, kterouž ztrávil po smíření s Adlinkou. Nevěděl, má-li plesati anebo stýskati; ale srdce jeho bouřilo, jako by se bylo chtělo ze své schránky vydrati.

Střídavě míhaly se mu před očima postavy obou dívek — Adlinky a Roziny, a každá z nich dojímala ho jinými a jinými půvaby. Ale silněji, prudčeji tlouklo srdce jeho, když se před ním vnadyplná podoba dcery Ruthardovy vznášela, a duše jeho, nevedená více slovem přítelovým, začala se proti myšlénce zpouzeti, že by panna Rozina vskutku takovou býti mohla, jakž mu ji Adamec zobrazil. Také jeho pýcha začala se při tom buditi. Nechtělť se přiznati, že by se byl nechal tak oslepiti, aby nebyl na spanilé panně poznal, co mu přítel jako jedovaté skvrny na lesknavém hadu popisoval.

„Kdož mi dá jistotu, že mě dle pravdy varoval?“ začaly v něm pochybnosti mluviti. „Nejsou-liž oči přítelovy nevčasnou péčí tak zastřeny, že v upřímné dívčí přízni jenom nastrojenou chtivost vidí? A pak — nebude-liž to dcera mocného pana Jiřího za urážku, za hrubý nemrav považovati, když se jí začnu náhle straniti? Ne, tak nesmím odejíti! V takové památce nesmím u ní zůstati. Povolně rozváži jemný svazek, v němžto jsem k spanilé panně nevědomky přilnul. Ještě jednou ji navštívím — aby se starostliví přátelé nedomnívali, že mi u ní tak veliké nebezpečí hrozí, že bych k vůli ní na starší vazby docela zapomněl — ještě jednou ji navštívím a při tom jí také spojení své s Adlinkou vyjevím. To bude tuším dosti dobrý důkaz o mém počestném smýšlení.“

Takto sám sebe přelhávaje, čekal netrpělivě na jitro, a chystal se druhý den odpoledne vejíti do domu pana Jiřího, chtěje rozkošné dceři jeho doručiti poslední práci, pěkně opsanou píseň, a osvědčiti před ní lásku svou k Adlince.

S tímto oumyslem ztrávil celého půl dne při své ouřadní práci. Odtrhnouti chtěl se od půvabné dívky a zničiti všechen ouvazek, jenžto na jeho povahu a smýšlení temný stín uvrhoval; ale přece vynaložil toho dne zvláštní péči na oblek svůj, a s tlukoucím, stísněným srdcem vstoupil konečně před pannu Rozinu.

Napadl ji v komnatě samotnu, a nikdy nebyla se mu zdála tak vábivou jako dnes. Vypadaloť to, jako by ho byla očekávala, chtíc před ním všechen poklad své krásy rozprostříti. V lehounkém, sněhobílém domácím oděvu seděla tu pohodlně na široké, měkké sesli, loket majíc o pěkně vyřezávaný lenoch opřený. Krátký, visutý rukáv nepostačoval zakryti plné, bělostné rámě, a spanile sklenutá šíje s bujně kypícíma ňadroma byla jen poněkud zacloněna hustými, beze vší sponky se vinoucími kadeřemi. Na klíně jí spočívala skvostná vlaská loutna.

„Aj, právě jsem na vás myslila, milý Vítku!“ zvolala rozmarně, sotva že jinoch přes práh kročil; a když pak na její pokynutí sedadlo své opodál ní postavil, přitáhla je sama až k sesli své.

„Straníš se mě, panáčku,“ dováděla dále, „že jsem se ti dnes v dosti pěkném rouše neukázala? Jáť se pevně domnívala, že mi přítel milosrdně chybu promine, které se dopouštím z lásky k odpolednímu pohodlí.“

„Ach, promiňte jen vy jemu, panno vzácná, že se k vám v nepříležité době dotírá,“ řekl Vít, nemoha očí svých s oslňujících půvabů jejích spustiti. „Drahý kámen zůstane drahým kamenem i bez skvostného lemu, a spanilost vaše nepotřebuje vybraného roucha, aby naplnila mysl úžasem a srdce rozkoší.“

„Vy jste pošetilý žvatlálek!“ usmála se dívka, dlouhou páskou, ježto jí šat okolo boku stahovala, jinocha lehounce do tváře tlesknouc. „Nesmím se tomu však diviti, an jste se tuty dny snad sladkými vzdechy obíral. Či neobíral?“

„Ano — já se odvážil sladká slova nevyrovnané písně neumělou rukou na mrtvém pergameně naznačiti,“ řekl Vít; „nevím ale, jaký soud zkušené oko vaše nad mou prací pronese.“

„Nebojte se, nebojte!“ smála se dívka milostně, list pergamenový od něho přijímajíc. „Díla rukou přátelských mají u mne vždy takové ceny, že na ně jakživa okem chladnokrevného soudce nehledím — a kdybych i hleděla, dílo vašich rukou nemá se čeho strachovati; neboť nevím, kdo by mohl něco ozdobnějšího vyvesti.“

Při tom se chápala své skvostné loutny, a začala pověstné Václava I. skládání zpívati. Byloť rozkoš poslouchati sladké proudění jemných zvuků jejích, a v srdci jinochově zaněcovala se každá krůpěj při jejím pohledu; neboť milost, o níž ústa hlásala, hořela jí také v očích.

S lakotnou říkaje žízní poslouchal řádky:

„Pudí mě mysl milovati,
Ó blaze mi, blaze mi!
Největší žádost moje,
Pastva pro oči mé,
I vše blaženosť moje
Přišla mi očima
V laskavé srdce moje.“

Takto zpívala; najednou ale ustala a dala se do smíchu.

„Ráda bych věděla, kdy Václav tuto píseň skládal,“ pravila rozmarně, „že při ní tak docela všechno královské roucho odložil a jen pouhého člověka oblekl. Láska musí býti přec něco velikého, že ji sama královská milost svou pastvou nazývá. Není-liž pravda, pane Víte?“

„Tak se vůbec říká —“ odpověděl jinoch s nesnází, puzen více srdcem nežli rozumem, kterýž mu nyní radil, aby o Adlince promluvil.

„Že se říká?“ ptala se dívka, ohnivé oko své hravě na jinocha upínajíc. „Což o tom nevíte ze zkušenosti?“

„Já?“ zarděl se Vít vysokým plamenem, a pravdivé vyznání mu nechtělo nijak se rtů splynouti. Smyslové jeho leželi poznovu spoutáni v síti Rozininých půvabů, a snadnoznětný mladík myslil, že by se dívky nelibě dotknul, kdyby před ní o jiné lásce, než o milosti k ní samé promluvil.

„Upřímně, Vítku!“ jala se panna Rozina zase mluviti, a odloživši píseň i loutnu, přisedla k němu co možno nejblíže. „Proč byste chtěl míti přede mnou tajnosti? Nesmím sice v důvěru vaši se vtírati, neboť jsem nemohla posud ničeho učiniti, čím bych byla vašeho přátelství získala —“

„Pro živý Bůh, vzácná panno!“ zvolal mezi to jinoch velmi živě — „takto se mnou nemluvte, aby se nezdálo, že jsem nevděčník. Což bych směl, stoje v záři vaší spanilosti, ještě požadovati? Poručte — jenom pokyňte, a srdce moje odhalí se před vámi ve svých nejtajnějších záhybech.“

„Já vám ráda věřím,“ odpověděla dívka co nejsrdečněji — „protože sama duši svou před vyvolenýma očima ráda odkrývám; a takž vám také nyní svěřiti mohu, že není v srdci mém na tento čas jiné žádosti, leda té, abych vás v budoucích letech šťastného spatřila.“

„Dokud se budu z přízně osob těšiti,“ osmělil se Vít pronésti — „kteréž tak skvělými písmenkami v srdci mém poznamenány jsou, jako…“

„Jako já — ne?“ doložila Rozina s malým úsměvem, pozorujíc, že Vít v panické nesnázi vázne. „Nechte toho, pane Víte! Zde se nejedná o to, co vám z pokladu cizí milosti připadne, ale co si vlastním duchem a vlastníma rukama dobudete. Schopnostem vašim jest otevřen veškerý svět — větší alespoň, nežli je horní ouřad, a při dobré vůli nemůže vás jinde štěstí minouti, ježto vás při peře nikdy nepotká.“

„Ó mluvte — mluvte, panno!“ zvolal Vítek, nechávaje se proudem lichotivé řeči unášeti. „Ústa vaše mluví ke mně duchem prorockým, a duše má je poslouchá jako sliby nebes.“

„Aj, toť musím tedy také hleděti, aby se vaše důvěra ve mne rovněž tak vyplnila, jako se vyplňuje pravověřícím ta, kterouž v nebeské sliby skládají,“ řekla dívka s milostným pohledem. „Co myslíte, nelíbil by se vám krásný stav bojovníka lépe, nežli tichého úřadníka při horách? Nyní by se naskytla k němu snad nejpěknější příležitost; mluví se silně o přípravách k válce s císařem.“

„Na to jsem nikdy nepomyslil,“ prohodil Vít poněkud překvapen.

„Já si myslím,“ pokračovala dívka — „že byste mohl na této cestě v nejkrásnější přání svoje spoléhati. Bojovníku není na světě nic tak vysoké, čeho by nedosáhl, a nic tak daleké, čeho by nedospěl. A když co statný hrdina z vítězného boje se vrátíte, se zlatým řetězem na udatných prsou — a jméno vaše hlásati se bude mezi rytířstvem: tuť vás bude radostné shromáždění tisíců vítati, otcové vás budou synům za příklad vychvalovati, a matky se budou za šťastné pokládati, když oko vaše o jich dcery zavadí.“

„Pro živý Bůh, ustaňte!“ zvolal Vít, jehož mladá, neporušená mysl plamenem řečí a svůdným světa leskem snadno se zanítila. „Ustaňte — a nestavte mě k bránám ráje, do něhož nikdy vstoupiti nemohu!“

„A kdož vám to zabraňuje?“ ptala se dívka plna horlivosti, a tváře jí po živé rozmluvě hořely, a ruka její chopila se vřele ruky jinochovy. „Či byste při svých darech ducha neměl tolik zmužilosti, abyste z mělčiny svého nynějšího stavu na vysoké moře světa se odvážil?“

„Zmužilosti mám — o té nepochybujte,“ řekl blahostně zanícený mladík — „ačkoliv mi až posud nikdy nenapadlo, že bych kdy z vyměřené dráhy vykročil.“

„Co nazýváte drahou vyměřenou?“ ptala se dívka. „Dráhu, na kterou vás postavila vůle rodičů a nebo lidí cizích? Či-li jste již přesvědčen, že by se jinde vašemu duchu přiměřenější dráha neotevřela, než po jaké nyní kráčíte? Anebo jste,“ doložila svým nejsladším hlasem — „anebo jste k nynějšímu stavu svému již tak silnými — abych řekla čarovnými pouty přikován, že se k smělejšímu kroku odvážiti nesmíte?“

„To nikoliv!“ překvapil se Vít, ačkoliv dobře cítil, o jakých poutech panna Rozina rozpráví, ačkoliv poznával, že se zas příhodná chvíle naskytla, o Adlince promluviti; ale on ležel již opět v kouzelných sítích svodné dívky, a musel býti sladké štěbetalce po vůli. — „Nikoliv!“ řekl, „mne neváže pouto nižádné, a zaslechla-li jste něco, byla to leda řeč o známosti z časů dětinských, jakoužto svět obyčejně hned v roucho jiné odívá.“

Již nevěděl, co mluví. Palčivě proudila mu krev po všech žilách, srdce mu bouřlivě bilo, a ruka jeho třásla se v ruce dívčí.

„Tedy nemilujete?“ ptala se ho nyní Rozina, a stříbrný hlas její — zdálo se Vítovi — se třásl, a oči její tonuly ve dvou slzách, řkoucích: Miluj mne! Ňádra se jí mocněji vlnila, ruce tiskly vřeleji ruku Vítovu a dech její rozpaloval jinochovu tvář jako žhavé, kouzelné vanutí. Seděla ztuha vedle něho, a nyní ještě těsněji k němu se nahýbajíc, šeptala podruhé:

„Tedy nemilujete?“

„Ó Rozino!“ zasténal jinoch v sladkém trnutí všech žil; ale dobrý duch jeho bděl nad ním ještě, že nemohlo další vyznání ze rtů jeho splynouti.

„Mluv upřímně, drahý příteli!“ doléhala naň Rozina sladkým šepotem, a oči se jí leskly blahozvěstným leskem. „Nemiluješ posud?“

„Miluji, miluji!“ zvolal Vít v pobouření veškerých smyslů, a zprudka se dívčích rukou chopiv, tiskl je k srdci a líbal blahostí se třesoucíma rtoma. „Miluji!“ zvolal zajíkavě — „ale moje láska je provinění na tvé milosti, panno čarodějná! Jáť miluji tebe, anděle!“

S těmi slovy sklonil se na koleno, a bujnou hru provodící dívka nahnula se k němu s láskodechým pohledem, ovinula své labutí rámě okolo krku jeho — a žhaví rtové jinochovi ssáli s nenasytnou dychtivostí opojný med ze rtů milostných.