Rozina Ruthardova/2.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 16–20. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nejskrovnější, ale nejčistější domek na Kolmarském předměstí náležel vdově Maternové. Z venku i ve všech jeho koutech bylo viděti, že tu vládnou outlé ruce ženské, a vstupujícího přes práh pojalo již milé tušení, dříve nežli pečlivým obyvatelkám ve tvář pohledl.

Za domkem ležela skrovná zahrádka s pěti řady ovocných stromů a s několika záhony zelených věcí pro domácí kuchyni. Krátká líha leskla se barvami rozličných květin, jimižto dcera domácí někdy okna v malé jizbě okrašlovala.

Několik dní po kvasu v nádherném Ruthardově dvorci seděla tato pilná pěstitelka liběpáchnoucích květin na zahrádce pod listnatým bezem. Byla to dívka malé, outlé postavy. Tvářinky její byly nad kvetoucí jabloň lesknavé, a zdály se při tom býti tak jemné a hebounké, že skrze ně oko říkaje až na sta krásných tenounkých žilek prohledlo. Na lících jí prokvetala růžová poupata, nad nimi usmívaly se dvě modré oči jako živé pomněnky, a kolem něžného čela, za malá ouška, vinuly se jí hedvábné, jako zlatem protkávané kadeře.

I seděla tu zlatovlasá Adlinka u přeslice, ale vřetýnko se netočilo, a dívka majíc ručinky na lůně složeny a hlavinku sklopenou, myslila na Víta, pana urburního písaře.

Adlinka a Vít byly děti dvou dávných přátel — tento syn starého Plichty, páně Hanušova důchodníka i dohlížitele nad Ruthardskými hutěmi, onano dcera nebožtíka Materny, horního lezce čili štajgíře. Oba, Adlinka totiž a Vít, náviděli se a hrávali spolu již za let nejoutlejších, a dětinská jejich náklonnost povyrůstala s nima i délkou času tak, že oběma otcům nic snadněji napadnouti nemohlo, nežli ustanoviti své děti za budoucí manžele. I podobalo se také vskutku, že jsou tyto dvě mírné, tiché duše pro sebe jako stvořeny, a po nešťastném zahynutí otce Materny pomýšlel starý Plichta na budoucí sňatek dospívající panny a k ouřadním hodnostem se hotujícího mládence tím pilněji, čím patrněji také shledával, že i milostivý pán a příznivec jeho, bohatý Hanuš Ruthard, v laskavém spojení svých dvou miláčků zvláštního zalíbení nalezá.

Až dosavad nebylo na jasné obloze těchto dvou zaslíbenců ani mráčku povstalo. Den jak den trávil mladý Plichta dle mnoholetého zvyku aspoň hodinu u své nevěsty, a ta ho vítala každý den s obnovenou radostí. Od nějakého času ale přestával každého dne přicházeti, a když se ho dívka, plna milostné starosti, ptala, co ho nyní zdržuje, pověděl na počátku dosti upřímně, že je mnohou prací pro pannu Rozinu zaměstnán.

„Z této pilnosti a ochoty nemohu tě ovšem kárati,“ prohlásila se na to milující dívka, „an se žádostem dcery z tak vzácného a nám příznivého domu podrobuješ. Ale ani panna Rozina, ani vážený její pan otec nemůže na tobě žádati, abys hodiny, jež ti mimo ouřad vybývají, toliko v její službě trávil a nevěstu svou mezi tím v traplivém toužení nechával.“

Vít nahlížel sice pravdu těchto slov, jsa však spolu tímto prvním pokáráním více popuzen a jaksi zahanben, než milenčinou lítostí pohnut, slíbil ovšem učiniti podle vůle její; brzy ale na to, předstíraje už jinou příčinu, zase nepřišel.

Samotná seděla Adlinka pod bezem, a myšlénky její toulaly se u panny Roziny. Uvádělať si na mysl její spanilost i její bohatství, a jak se v takovém případu obyčejně stává, začal v ní jakýsi nepokoj — počátek žárlivosti — vznikati. Bolestí vlnila se labutí ňádra její, a veliká, žalostná slza vyploula jí na krásné řasy.

V tom se za ní ozval mužský zpěv. Byl to začátek za onoho času známé písně:

Sedí panna pod jabloní,
Květ jí padá do lůna —

a hned na to vstoupil před ni mladý, přívětivý muž v ouhledném městském oděvu. Smálť se ovšem i zpíval ještě, když před Adlinkou poklonu činil; zahlídnuv ji ale truchlící, najednou se zamlčel a starostlivě až k ní se přiblížil.

„Vítejte mi, pane Adamče!“ vzchopila se rychle dívka, s tváře co možná všechen zármutek zapuzujíc — „a odpusťte mému nepovšimnuti. V myšlénkách pohřížena neviděla jsem ani, že jste do zahrádky vešel.“

„Tomu jsem právě rád, že jste si mě nepovšimla,“ odpověděl muž s vlídným usmáním. „Takť jsem se dopídil tajemství, jež byste jinak, ačkoli beze všeho práva, byla snad přede mnou skrývala.“

„Tajemství?“ ptala se dívka se srdcem tlukoucím a nemohla mu při tom směle do očí pohledět.

„Nuž tedy ne tajemství,“ řekl Adamec — „ale zármutek jakýsi, jenž vám tvářičky kaboní. Co je vám, zlatoušku? Zapomněla jste na píseň:

Vinou věnce pro nevěstu,
Ženich pentle otáčí…?

Při tom pojal dívku důvěrně za ruce; ona však jemně se mu vyvinujíc, obracela se od něho, chtíc slzy ukryti, ježto jí nyní hojnýma potůčkama po lících ubíhati začaly.

„Adlinko, náš zlatohlávku!“ zvolal mladý muž poněkud uleknutý, obrátiv se k ní tak, že si museli tvář ve tvář hleděti. „Co znamenají tito patrní svědkové tajného smutku? Co vás potkalo tak hrozného, že při nevinném žertu přítele svého slzy cedíte?“

„Nic — nic mě nepotkalo,“ vymlouvala se dívka dosti nesnadně. „Jenom jakési teskno klíčí prsa moje, ale příčinu jeho nemohu ani vyskoumati, ani udati. Však ono to zas přejde, pane Vojtěše.“

„Ale proč právě slzeti, když píseň o nevěstě začínám?“ ptal se zase mladý muž svým libým, důvěru budícím hlasem. „Adlinko! co vám to vězí v srdéčku? Je-liž to tak náramné, že by to přítel ani nesnesl, kdybyste si mu upřímně o těžkosti své posteskla? Adlinko! snad nemyslíte, že se píseň o nevěstě pro vás nehodí? Nevidím tu Víta, i vím, že vás od nějakého času o samotě nechává —“

„Důležité práce nedovolují mu časem plýtvati,“ jala se dívka milence honem omlouvati. „Za to mi ale promeškané hodiny dvojitou laskavostí nahrazuje, když opět přichází.“

„Že to činívá?“ tázal se Adamec s velikou vážností, zpytavě oči své na ni upřev. „Rád vám to věřím, a naději se, že mu šlechetné srdce takto činiti káže. Budu s ním ale mluviti; přesvědčím se o důležitosti jeho zaměstnání —“

„Pro Bůh, drahý pane Adamče!“ zvolala milující dívka — „nečiňte Vítovi žádných výčitek. Ať jedná, jak před svým svědomím jednati může; já mu nebudu žádných překážek dělati.“

„Od vás to také nepožaduji a očekávám,“ namítal Adamec; „ačkoli byste všecko právo měla s panem Vítem přísně promluviti. Znám ale vaši andělskou dobrotu a učiním ten trpký kročej místo vás.“

„Ne, ne, pane Adamče — nečiňte ho!“ prosila dívka. „Považovalať jsem arci až dosaváde jeho lásku za skvostnou oběť srdce jeho a tudíž i za své štěstí; nemohla bych ale snésti myšlénku, že jsem domluv a přímluv užívati musela, chtíc tuto lásku sobě zachovati.“

„Nemějte starosti, panno Adlinko!“ řekl mladý muž velmi vážně. „Vímť já dobře, co panu Vítovi prospěje, a co s panenskou hodností se srovnává. Panáček otáčí očí svých za svodnou bludičkou — nelekejte se, drahá dušinko! — domněnka moje není žádná jistota, a řeč lidská není svaté písmo; doufám také, že není pan písař v cizích tenatech již tak silně zapleten, aby se na varovný hlas přítele a svědomí svého z nich vytrhnouti nemohl; protož —“

„Ale myslíte přece, že by to možno bylo?“ vskočila mu rychle dívka do řeči, a tváře její zbledly a rtové se jí třásli. „Myslíte přece, že by mohl Vít zapomenouti…?“

„Nikoli — to nemyslím!“ přeťal Adamec další vypuknutí její žalosti. „Já nemyslím nic, co by Vítovo jméno dost malou skvrnou zatemniti a dost malou pochybnost o jeho srdci zbuditi mohlo. Ale já s vámi jednám jako přítel — jako bratr, upřímně, otevřeně, beze vší záclony, a vyslovil jsem jen bázeň, kterážto se jedovatě v prsou vašich zmáhati začíná. Či nevyslovil, můj zlatoušku?“

Adlinka neodpověděla, ale zakryla oběma dlaněma tváře své a tiše plakala.

„Nechtě toho, nechte, náš zlatohlávku!“ prosil Adamec, snaže se dívku sklíčenou přirozeným rozmarem svým do proudu jiných myšlének strhnouti. „Jeť to jen jarní přeháňka. Slunéčko zas co nevidět mráčky pronikne a bude tím jasněji zářiti. Jen vesele! Vít je nevinná, nezkušená muška, létající okolo zářícího světla; ale my dáme pozor, aby si nepřipálil křidélka. Jen vesele!

Kvete rozmarina, kvete,
Družičky už jedou —

a já vám přikovám ženicha tak pevnými řetězy, že je žádná důležitá práce již neztrhá.“

Adlinka se nutila k úsměvu; ale červ začínající hlodati srdce její nedal se tak snadno utišit. Uvěřilať ovšem, že Adamec o Vítovi pravdu povídá, i byla by milence ráda v záři nevinnosti viděla; ale dívčí láska promine každou jinou vinu spíše, nežli tu, kteráž jako nevěra vypadá; ona snese všecko, jenom to ne, co její vládu v srdci milencově ztenčuje!

Jen dlouhými domluvami dobromyslného přítele upokojila se konečně a očekávala milence s novou nadějí.