Rozina Ruthardova/1.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
Předmluva	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret Kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 7–15. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ke dni sv. Anny léta božího 1302 strojil pan Hanuš Ruthard ve svém dvoře veliký kvas. Činil to na uvítanou a k úctě panny Roziny, jediné dcery bratra Jiřího, toho času městského rychtáře.

Veliké pohnutí panovalo v rozlehlém stavení, a hlučně hemžila se čeleď v prostranné kuchyni a v bohatých sklepích. Dělyť se skvostné, ba knížecí přípravy, a shánělo se, nač jen tehdejší vybroušená chuť připadla, co jen hrdlo ráčiti a srdce potěšiti mohlo.

Skoro celá Hora byla toho dne na nohou. Jedni se chystali a strojili, běhali a vybírali; jiní se přeptávali a vyzvídali, číhali a předpovídali; jedni šli konečně přes celé město za Čáslavskou bránu; jiní stáli u oken anebo mezi domovními dveřmi, aby na ně pohleděli.

Cokoli Hora vzácného chovala, bylo dnes hostem u pana Hanuše. Bohatí rudokupci, čili po hornicku: erckaufeři, ctihodní šepmistři a vážení horníci, jakož i jejich počestné manželky, kvetoucí dcery a švarní synové kochali se v rozmanité rozkoši při skvostné tabuli a při líbezné hudbě. Nebyloť zajisté živé duše, kteráž by hostinský dům pana Hanuše pozdě na noc opustivši, druhého dne nebyla s potěšením na večerní vyražení zpomínala a mnohými slovy chválu jeho roztrušovala — krom hlavní celého plesu osoby, panny Roziny, kteráž byla minulá čtyry léta v Praze u bohatých přátel ztrávila a nyní zase ponejprv mezi krajany se zaskvěla.

Panna Rozina byla dívka nad míru spanilá, ohnivé mysli, plna podivných žádostí a nápadů. Jakožto jediná dcera nesmírného boháče, kterýž byl před jejím narozením dva zrostlé syny pochoval a oplakav potom i manželku, veškeren poklad své lásky na poslední dítě přenesl, vyrostla v rukou najatých pěstounů ovšem o mnoho volněji a při menší kázni, než kdyby ji byly oči a ruce starostlivé matky hlídaly. Placená čeleď, vidouc náramnou lásku pána svého k zrůstajícímu děvčeti, vykonávala ve všem vůli její, aby si zachovala přízeň pánovu; pan Jiří sám nemoha pro hojnost svých hornických a obecních zaměstnání k vychování jejímu přihlížeti, spoléhal ve všem na starého důchodníka svého, jemuž byl jakési dozorství nad vychováním dcery své odevzdal — takž pučela a vykvítala děva jako bujný prut pod šírou oblohou, jehož se bedlivý prst člověčí nedotkne.

Při tom bezuzdném vyrůstání neznala dcera Ruthardova v panenském věku větší radosti, nežli beze vší překážky požívati rozmanitých života rozkoší, a jelikož rodem, bohatstvím, důvtipem i spanilostí snadno k nim přístupu nalezala, uvykla si konečně tyto rozkoše považovati za jediný a nejhlavnější cíl, i neostýchala se voliti všelikých prostředků, chtěla-li kdy srdci nebo hlavě po vůli učiniti.

Nerada opouštěla tedy Prahu, kdež nacházela, co se jí nejvíce líbilo: pochlebenství, lichocení a zamilované pletky s jinochy ze vzácných domů. Ale otec, jemužto při hornické péči sestárlému, ouřadními starostmi sklíčenému a při pokladech ve svém domě osamělému stýskati se začalo, byl jí poslednějšího času v několika listech tak důtklivě nazpět povolával, že se konečně zas do Hory vypraviti musila.

Psalť jí mezi jiným také takto: — „A radost velikou mi způsobíš, dcero má, když konečně i na to pomyslíš, abys některému z našich ušlechtilých mládenců ruku svou podala; neboť bych nerad sedmdesátiletou hlavu do rakve složil, nevida tebe šťastnou a zaopatřenou pro časy budoucí po boku milovaného manžela.“

Nevrle svinula panna Rozina tento otcovský přípis, a malý ousměšek zohyzdil její spanilou tvář.

„Jen aby se nikdo o mé zaopatření nestaral — a v Hoře již dokonce ne!“ pravila při tom sama k sobě. „Rozině Ruthardově neroste ženich v Kutnohorských šachtách. Ale podívám se na ně zas jednou — na ty zamilované, nevěstochtivé horníky, a když okolo mne jako mušky okolo světla točiti se začnou, uteku jim zase do Prahy. Dvacet let, a již do stavu manželského? do věčného vězení? Ne, ne! tak časně Rozina Ruthardova ani svobodu svou, ani otcovský statek za mužskou ruku neprodá!“

S těmi slovy dala se do smíchu a chystala se na cestu v tom pevném oumyslu, že nedá žádné pouto na sebe vložiti, ale že všechnu sílu půvabů svých napne, aby jiné opoutala a pak co hrdý vítěz opět zmizela.

I přijela do Hory a roznítila hned na prvním kvasu u strýce Hanuše bleskem černých očí svých srdce Kutnohorských jinochů. Všickni snažili se nabízeti jí služby své jako panovnici v říši milosti, jako vítězce, před nížto je sladko se kořiti: ale jí samé zdálo se při tom, že nezvítězila a že je všecko klanění žezlu jejímu jen pouhá přetvářka; neboť nejspanilejší mládenec nepadl v její tenata, ba skoro si jí ani nevšimnul.

Pannu Rozinu to mrzelo tím více, čím živěji si při tom na mysl uváděla, že byla až posud všechen mladý lid hrou očí svých přemohla. Snažilať se ovšem při kvasu tváře své co nejlíbezněji vylíčiti — žertovala i smála se; ale tajně hledaly zraky její člověka, pro nějž tu říkajíc ani nebyla, a srdce jí nepokojně tlouklo.

Také na to špatně spala, a nevrle, jako rozmazlené dítě, když se mu hračka nezvede, přecházela druhého dne po své komnatě. Myslila na včerejšek, a v duchu stál jí před očima zase onen spanilý, ale nevšímavý mládenec. Ještě jednou cítila ono sladké, ačkoli krátké trnutí u srdce, kteréž ji pojalo, když ho strýc Hanuš uváděl — ještě jednou cítila ale také ono pichlavé bodnutí, kteréž ji projelo, když se mladík po dvorné pokloně zase chladně vzdálil.

Krátký ruměnec přeletěl nyní líce její a kroky její se zrychlily.

U dveří stál mezi tím starý, holohlavý, hubený Bozděch, její poloviční pěstoun, rádce a důvěrník od nejútlejší mladosti. Týl jeho byl zkřiven, hlava skloněna, a jenom jiskrné oči jeho pozdvihovaly se chvílemi a točily se pod visutým obočím po nepokojné dívce. Ostatně nebylo na starci nic pozorovati, že by s jejím stavem nějakého soucitu měl. Stál tu jen, že ho dala zavolati a že nyní jako na rozkaz její čekal.

Konečně se dívka před ním zastavila. „Znáš mladíka, jehož mi včera strýc jakožto syna svého důchodníka uváděl?“ ptala se ho, všemožně hledíc, aby svou mrzutost ukryla. „Já ho již neměla v paměti.“

„Jakž bych ho neznal,“ usmál se stařec — „toho milouška pana Hanuše! Znám ho — znám dobře pana Víta, urburního písaře, syna starého Plichty. Jeť to mládeneček jako panenka,“ mluvil dále, zpytavýma očima po dívce stříleje — „a není neučený, neboť byl na outraty vzácného pana strýce také v nových školách Pražských, i bylo by divu, kdyby se mu někdy již o perkmistru nezdálo.“

„Ah tak!“ zasmála se dívka velmi kysele. „Proto mu snad nezbylo času, aby byl okamžení osobě obětoval, kteráž k rodině jeho dobrodinců náleží. Nu, teď se již nedivím!“

„Co pak se přihodilo?“ ptal se holohlavec, dívčí pohnutí pozorně stíhaje. „Pohněval tě snad nepozorný mladík?“

„Ten by mi stál za hněv — ten chatrný výstřelek cizí milosti!“ prohodila dívka hrdě hlavu napínajíc, ale vření krve utlačiti nemohouc. „Ne hněv — ale nevrlost a politování vzbudil ve mně svým nezpůsobným chováním. Jen kdybych věděla, že se to stalo s dobrým vědomím a z pravého oumyslu; pak bych ovšem — pak bych pomyslila na pomstu.“

„A to vším právem!“ dosvědčoval starec. „Nešetrné chování k milé tetě a drahému hostu dobrodince svého zasluhuje trestu, nechť se stalo z té neb oné příčiny. Ale ovšem,“ pokračoval oušklebně — „tak se děje mladému lidu, když jednou své srdce do prachu zahodí. Takový člověk nemůže pak očí svých k slunci pozdvihnouti.“

„O čem to rozprávíš?“ ptala se Rozina, smysl řeči jeho nechápajíc.

„Inu, napadlo mi,“ odpovídal Bozděch tak chladně, jako by na věci nic nezáleželo; zatím ale dával dobrý pozor, jak slova jeho dívku dojmou — „napadlo mi, že má pan urburní písař dávnoletou známost s osobou, kteráž se ovšem pro něj nehodí —“

„Tak?“ ptala se dívka zvědavě a jaksi nově oživena.

„Lidé si dokonce povídají,“ pokračoval starý důvěrník, „že je ženichem —“

„Ženichem?“ zvolala Rozina jako překvapena a krev jí vstoupila do tváří.

„Jsou to dětinské hry s Adlinkou, dcerou po štajgíři Maternovi, jenžto se v dolech pana strýce zasypal,“ řekl Bozděch velmi lhostejně. „Pan Hanuš — jakož je člověk od kosti dobrý a lidu svého milovný — vzal si potom sirotka i s matkou jako vlastní dítě na starost, a včera byla také na kvasu. Milý pan Hanuš myslí, že by žádné veselosti ustrojiti nemohl, kdyby při ní svého zlatohlávka neviděl — jakž pannu Adlinku nazývá.“

„Vím již, vím!“ posvědčovala Rozina mrzutě. „To byla ta bělovlasá beruška, okolo nížto se pan písař napořád otáčel. Ale podíváme se!“ zvolala najednou odhodlaně. „Honem, starouši, běž — objednej ho ke mně! Ačkoli včera mnoho způsobnosti neokazoval, tuším přece, že panáček v Praze alespoň tolik mravů nabyl, že na pozvání Ruthardovy dcery přijíti neopomine.“

„Dáváš ho tedy k sobě zváti, panenko?“ ptal se Bozděch pozorně.

„Dávám — ano, zváti ho dávám!“ řekla dívka; „i budu hledět, aby na tu návštěvu tak brzo nezapomněl.“

„Tak? A co pak s ním hodláš, vzácná panno?“ ptal se holohlavý s malým ousměškem.

„Nebyl jsi nikdy okolo dětí a neviděl jsi, že dychtívají po hračkách?“ zasmála se dívka s velikou snadností. „Jdi, jdi! neptej se a posluž mé radosti!“

„A kdy má přijíti?“

„Kdykoli — hned — čím dřív, tím líp; aspoň budu brzo u cíle, a pomsta moje napasena!“

Starý důvěrník pokynul hlavou na srozuměnou a odešel. Rozina začala na mysli přemítati, jak by měla pozvaného jinocha uvítat. Nejsouc ale na této mysli své pokojna, nemohla se také na jednom a pevném oumyslu ustanoviti. Mimo to se v jejím srdci něco ozývalo, co na vzdor všemu hněvu jejímu ve prospěch nevšímavého mládence mluvilo. Ráda by ho byla potrestala, ale ještě raději byla by v něm svého ctitele shledala.

I posadila se na měkké sedátko a vzavši do ruky loutnu, rychlými prsty po strunách přebíhala; brzo ale loutnu zas na lůno položivši, do myšlének se zabrala, až pak najednou, jakoby šťastný nález byla postihla, rychle se vzchopila. Oči se jí ohnivěji zajiskřily, tváře živěji zasmály. Lehounkým krokem přecházela po komnatě.

Netrvalo dlouho, a starý Bozděch vešel zase do dveří.

„Jakž je?“ ptala se ho Rozina krátce ale zvědavě. „Přijde?“

„Jakž pak by nepřišel!“ usmál se starý důvěrník polotajeně, pohodil hlavou a vypnul potměšile pysky. Potom se obrátil zas ke dveřím, otevřel je, a přes práh vešel Vít, syn Plichtův.

Urburní písař byl jinoch čtyradvaceti let, štíhle zrostlý, kvetoucích, ušlechtilých tváří, ale na svá léta velmi vážného pohledu. Celý zevnějšek jeho byl obraz neporušeného pokoje. Když se mu člověk do tichých, míruplných očí podíval, musel mysliti, že v té klidné tělesné schránce žádný prudký anebo jen živější cit nevznikne: a přece byla duše jeho ourodná, kyprá půda, kteráž jenom na oráčovu ruku a příhodnou setbu čekala, aby v ní život bujnější procitnul a na denní světlo vystřelil.

Mravní pověst jeho byla jako padlý sníh neposkvrněna, a vzácné dary ducha jeho od hlav nejváženějších uznány. Mimo to se radoval z neobyčejné přízně bohatého Rutharda. Tomuto měl vlastně za své celé vzdělání a za nynější ouřad děkovat; za to byla však také oddanost jeho k domu znamenitého rudokupce a držitele dolů Sekhartských veliká. Jinak ale byla celá duše jeho takořka před celým světem zavřena; veřejné události se ho nedotýkaly, nemajíce pro něj žádného půvabu. V srdci svém byl toliko třem, čtyrem osobám místa vykázal; po jiných netoužil, ačkoliv si na obecné přízni a vážnosti velmi zakládal. Ale bližšího spojení nehledal se žádným. Proto se na včerejším kvasu jen také potud bavil, pokud se stýkal s osobami již dávno duševním svazkem spojenými. Ani sama panna Rozina, ta velevítaná a ctěná, nemohla zřetel jeho na sebe upnout.

Něco jiného bylo ale druhého dne její pozvání. Na žádost tak vzácné osoby, jakož byla dcera z domu Ruthardovského, nemohl ovšem ani okamžení otáleti, ale musil již vedle své přirozené úslužnosti hned na cestu se vydati. Co by vzácná panna od něho asi žádala, to mu vězelo jen v prvních okamženích na mysli; potom pustil vedle své obyčejné mírnosti všechny myšlénky mimo sebe, pospíšil se starým služebníkem do domu pana Jiřího a stál za malou chvíli před spanilou jeho dcerou.

Starý Bozděch se tichým krokem vzdálil, a ušlechtilý jinoch stál tedy před kvetoucí pannou sám a sám. S lícema poněkud zardělýma se ukloniv, ptal se jí hlasem jemným, co by žádala.

Žhavým okem přeletěla Rozina půvabnou postavu mládence, jemuž ouřadní černý šat nad míru krásně slušel, a veškerá mrzutost, nedávno ještě o ni se otírajíc, prchla z ňader jejích.

„Odpusťte, pane Víte!“ promluvila k němu líbeznými slovy — „odpusťte, že jsem vám bezpochyby v důležitější práci překážku způsobila, než jaká jest navštíviti prostou dívku. Slyšela jsem však o vás již tolik pěkného, že mi nebylo možno touhu přemoci a nepožádati vás o nějakou službičku.“

Při tom se přiblížila ke stolu a sahala po několika hedbávím sešitých listech pergamenu.

„Službičku, vzácná panno?“ opakoval Vít s velikým podivením, a oči jeho lpěly se vřelou zvědavostí na spanilé panně. „Ach, což by to mohlo býti, čím bych já nepatrný mohl posloužiti vám, jížto se celý svět koří a k úsluhám nabízí?“

„Celý svět?“ prohodila dívka s malým úsměvem, a duše její plesala, poznávajíc na jinochově pohnutí, že se jí záměry dařiti začínají. „A myslíte, že je dobře celý svět k jistým úsluhám pozvati? Což nenabývají sebe menší úsluhy jen právě tím veliké ceny, že je toliko od jistých osob přijímáme?“

„A já bych měl tedy mezi velikým počtem vašich sluhů a ctitelů vyvolen býti —?“ ptal se Vít, nemoha ještě pochopiti, proč jej tato zvláštní přízeň Roziny potkává, „já bych měl vyvolen býti k službě, kteráž by u vás nějaké ceny měla? Ó mluvte, vzácná panno! ať dokáži, jak veliká moje oddanost k vašemu vzácnému domu a — k vaší ušlechtilé osobě jest.“

Jako mihnutí slunečního paprsku přeletělo zas kratinké usmání tváře Roziny. Povstaloť z tajné radosti, kteráž ji naplnila při panické ostýchavosti, s nížto Vít poslední slova pronesl. Neodpověděla však na ně, ale vzavši listy pergamenu se stolu, řekla: „Když jsem měla Prahu opustit a s nejmilejší přítelkou se rozloučiti — avšak abyste prosbu mou dobře ocenil, musím se vás ještě zeptat, zdali jste již poznal, co pravé přátelství obnáší?“

„Mé srdce není ledové,“ odpověděl jinoch s mírným usmáním; „i tuším, že bych velikou cenu pravého přátelství dobře vážiti dovedl. Ale štěstí mi až posud tak dalece nepřálo, abych se mohl z přátelství mnohých osob radovati.“

„Toto si také nepřejte!“ řekla dívka rychle. „Já alespoň myslím, že se přátelství jako vzácná bylina v každém srdci nedaří, a že je tedy ani mnohým osobám darovati, ani od mnohých očekávati nemůžeme, má-li nás přirozenými poklady svými oblažiti. Já posud srdce své toliko s jedinou družkou zdělila, a protož vám nebude divno, že je mi každá připomínka na ni velmi drahá.“

Tato poslední slova pronesla s jakýmsi polotajeným povzdechem, a zraky její spočinuly při tom na Vítovi tak milostně, jako by mu chtěly o vroucnosti přátelství jejího povědít. Potom ale obrátila je zase pobožně k nebi a mluvila takto dále: „Často pozdvihovaly jsme ducha i srdce k výsostem v krásných modlitbách, kteréž byla darem od nábožného a učeného kněze dostala; a tyto povzdechy duše křesťanské vyprosila jsem si od ní při svém odchodu, abych si je k potěšení opsati dala perem umělým, jakýmž prý vy, pane Víte, vládnete. Nebude-li vám tedy obtížno —“

„Ach, nečiňtež mi, ušlechtilá panno, dosti malou pochybností opět zármutek, ježto mi právě milostí svou tak velikého štěstí připravujete!“ zvolal jinoch, vylíčenou zbožností půvabné dívky všechen zanícený, a planoucím okem hleděl na ni jako na nějaké nadpozemské stvoření.

„Tedy opíšete?“ ptala se ho Rozina, kvapně zase nejsvůdnější pohled na sebe berouc a co možná nejblíže k němu přistupujíc. On cítil takořka jemný dech její na tváři své, a lehounké chvění projelo žíly jeho. I přijal od ní listy modlitební, a s divným, posud nepovědomým nepokojem navracel se domů.

„Mocnosti nebeské!“ mluvil po cestě sám k sobě — „kde jsem měl včera oči, že jsem na tuto kouzelnou spanilost, na tuto něžnou líbeznost ani nepohleděl, a této vřelé hluboké citlivosti si nepovšimnul? A pan Hanuš mě přece uváděl! Byla to říkaje má povinnost, abych jí byl nejšetrnější pozornost obětoval; a já byl tak zaslepen — nu, bohdá že vinu svou napravím!“

Měkké srdce jeho bylo sklíčeno sladkou teskností, a bystrá hlava jeho byla naplněna myšlénkami, ježto se s ouřadními počty tuze dobře neshodovaly.