Rozina Ruthardova/Předmluva
| Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl | ||
| Předmluva | 1. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Předmluva |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret Kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 5–6. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Dokud se Hora Kutná bujným květem dolů svých v království českém jako druhé město skvěla, počítala mezi obyvateli svými nejedněch mužů, jichžto památka se až k našim věkům donesla. V nejživější pověsti udrželo se ale jméno Ruthardoviců. Až podnes umí v Hoře každé dítě o Ruthardovi a jeho dceři povídati; až podnes ukazuje si tamější lid, procházeje se podle potoka, tak nazvanou Ruthardku, čili bývalou zahradu toho největšího boháče, jakého kdy Hora Kutná mívala. Více než půl tisíce let uplynulo od oněch časů, co mocný tento kmen Horníků bujaré své ratolesti rozpínal, a ještě přechází jméno jeho z úst otcových do úst synových! Jak slavné, veliké a mocné tedy asi bývalo!
K největšímu stupni slávy a bohatství povznesl se ale dům Ruthardoviců na začátku čtrnáctého století a byl zvláště milostí krále Václava II. nad mnohé jiné povýšen. Domácí knihy zachovaly z časův tohoto panovníka především dvě jména Ruthardův, při nichžto milovník domácích událostí rád pomešká; jsou to jména bratrů Jiřího a Hanuše. O třetím bratrovi a jeho synech mluví letopisové o několik let později.
Všickni Ruthardové byli překupníci královských rud a při tom i vlastních dolů a hutí držitelé. Všickni stáli v obci u největší vážnosti a mívali znamenitý hlas v radě, kdykoli se o veřejném prospěchu rokovávalo.
Nejmladší, Hanuš, bydlel v pěkném dvoře na předměstí Kolmarce; nejstarší, Jiří, měl dva domy v městě, jeden „u zlaté husy“, druhý při rozkošné zahradě nad městským potokem. Hanuš byl ještě panicem: Jiří měl po nebožce manželce jedinou dceru. Hanuš obdržel od královské milosti zvláštní erb, a tím zůstavil rodu svému zajisté nemalou oslavu. Jiří ale vydobyl jménu svému ještě trvanlivější pověsti, a památka jeho bude v Hoře tak dlouho trvati, dokud z tohoto staroslavného města nic nežli smutná zpousta nezbude.
Ale délkou času převracejí se úsudky světské, a pověsti o lidských činech nabývají prajiné podoby. Dobří, chvalitební skutkové stávají se po dlouhých letech v ústech lidských zlými a potupy hodnými — a naopak převláčejí se zločiny v roucho ctnosti a zásluhy. Tak se povídají v Hoře Kutné o Jiřím Ruthardovi báchorky, ježto s pravými jeho příběhy skoro v ničem jiném se nesrovnávají, nežli v pouhém jménu tohoto pověstného boháče. Za to však je svatá povinnost skoumavého a nad každým bludem posléze i vítězného rozumu lidského, aby pronikavým okem dějiny světa prohlédaje, jak a kdy a co se zběhlo bez klamavé záclony pozdějším věkům na odiv uváděl; a protož také my tuto beze všech předsudků a bez bázně před nějakou hanou jinýma očima, nežli se posud činilo, na pamětný příběh pohlednem, a pokud možno zpytování svoje k samé pravdě přiložíme.