Rozina Ruthardova/24.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
23.	24.	25.

Údaje o textu
Titulek:	24.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 143–149. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zástupové českého vojska byli již vesměs rozprostřeni na polích od Sedlic až k Malínu, a jednotlivé houfy měly nařízeno, prchajícího nepřítele ještě stíhati i dál a dál ho tisknouti.

Okolo kláštera zazníval nyní radostný hluk vítězství provolávajících hrdel, a v klášteře nabývalo všecko radostnější tvářnosti. Řeholníci vyšli z kostela a míhaly se nyní s domácí čeledí kvapným krokem po chodbách, nejen rychlé přípravy k uvítání svých osvoboditelů — samého krále a jeho družiny, ale i k pohoštění raněných bojovníků, královských i městských činíce.

Klášterní veliká přední vrata otevřela se dokořán, a do průjezdu vcházel Václav Druhý, syn velikého Otakara, provázen od svých nejpřednějších vojínů a Kutnohorských obranců. Z druhé strany, ze vnitř kláštera, blížil se důstojně opat s nejstaršími své slavné řehole. Přicházeliť krále uvítat.

U samých vrat dlela ještě tlupa bojovníků plna divné práce. Odnášelať raněné i — zabité. Dva silní muži právě kladli na nosidla statečného Bořitu. Mohutná prsa jeho byla začerněna proudem stydnoucí krve, pěst jeho byla ještě zaťata a široký meč jeho skroucenými prsty pevně zachycen. Po zsinalé tváři vznášel se lehounký, lahodný úsměv — jako z radosti, že mohl čestnou smrtí pro obec padnouti.

„Měj se dobře, milý příteli!“ promluvil Adamec, když ho zahlídnul, i blíže k němu přistoupil; „měj se zatím dobře, a hleď, abys mi tam někde pěkný kouteček vyhlídnul: neboť doufám, že se na jednom místě sejdeme.

Zasténal bych pláčem holubiným,
Těžce zasténal;
Kdyby nová radost v srdci mužném
Sladce nekvetla!“

doložil ke svým slovům polo zpěvavě.

„Kdo byl ten člověk?“ ptal se král, s velkým oučastenstvím na statnou mrtvolu pohlédaje.

„To byl náš kat, Milosti královská,“ odpověděl Adamec.

„Ah — není možná! Ten samý, o němžto jsi mi právě povídal, že přispěl tak znamenitou mírou k dnešnímu vítězství?“

„Ten samý, co se vydal s dívkou do rukou nepřátelských, aby zajaté varoval.“

„Odpočívej v pokoji,“ řekl Václav hlasem pohnutým a přistoupil k samým nosidlům. „Ty’s osvědčil ducha šlechetného — spočiň tedy alespoň po smrti vedle mužů šlechetných, k nimžto jsi za živa přiblížiti se nesměl.“

S těmi slovy dotknul se dvěma prstama jeho ramenou.

„Položte ho i s mečem do rakve — a vykažte pak té schránce tělesných vazeb čackého ducha místo v hrobce, aby se uchovala památka, že králové čeští statečnost mysli uctívají, v kterékoli podobě ji naleznou. A kde jsou naši věrní, jižto včera do rukou nepřátelských upadli?“

„Tuším, že se přátelé již o ně postarali,“ odpovídal Adamec, „ačkoli toho pravdu udati nemohu, ježto jsem až posud z bojiště odejíti nemohl, abych byl sám o ně pečoval.“

„Tedy se honem po nich ohlídni, milý příteli!“ řekl Václav velmi laskavě. „Neradi bychom, aby naši věrní okamžik v daremném strachování trávili, když nám všemohoucí král nebes již vítězství udělil. Tuhle náš milý hospodář,“ obrátil se pak s milostivým úsměvem k opatu, jenž se byl mezi tím přiblížil — „postará se zatím o to, abychom mohli Pánu Bohu vřelé díky vzdáti, že nás tak brzo té škodné metly zbavil, a také nám pak místečka k odpočinutí dopřeje. Není-liž pravda, dvojctihodný příteli?“

A na tuto žádost královu konaly se ihned přípravy k velikým a slavným službám božím.

Pobožnost byla jedna z nejhlavnějších ctností Václava Druhého. Mysl jeho byla tichá, mírná — za nejoutlejšího věku v těžké škole, v tuhém zajetí Oty Braniborského zkoušená a nejraději s věcmi nadpozemskými se obírající, ačkoli také na záležitosti národu jeho pilný zřetel obracející.

Když byl král stran zajatých svou vůli pronesl, nemeškal Adamec ani okamžik v průvodu jeho a spěchal do kaple. Tolik se byl již dověděl, že horníkům za vězení sloužila.

Tam bylo nyní plno života. Jedni si dávali rány zavazovat, druzí okoušeli, zdali by do města doraziti mohli, někteří se dávali do kláštera nositi.

Mladý Plichta seděl na velikém kameně u samého vchodu. Měl sice hlavu zavázanou, ale rána nebyla, ačkoli těžká, nebezpečná; více byl rozjitřením duše a namáháním těla, pak ztrátou krve seslábnul. Nyní byl chladnou vodou z klášterní kuchyně a vínem z klášterního sklepu poněkud okřál, a sedě na čerstvém ranním povětří, doufal, že se brzo domů navrátí. Ještě nevěděl, co se bylo za posledních hodin všecko vůkol něho dělo.

„Chval každý duch Hospodina!“ zvolal Adamec veselé mysli, zahlídnuv přítele již poněkud zotaveného. „Našeho Plichtu nám nechali celého, jakož mé srdce doufalo! No, dobrého zdraví, jonáku!“ mluvil dále, ruku mu podávaje. „Dobrého zdraví! Teď si budeš moci zazpívat:

Ukovej mi, kováříku,
Ukovej mi nový meč
Můj starý mi zezubatěl —

a tak dále! Ó, vojenský život je kus řádného řemesla — není-li pravda, příteli? Nu, jak se máš?“

Při tom se byl vedle něho posadil.

„Chvála Bohu,“ řekl Vít, „není tak zle, jako snad přátelé myslili.“

„A k tomu když má člověk takové obsloužení — že ne?“ usmál se Adamec. „Toť se musí rána zaceliti jako divotvorným balzámem.“

„Je pravda,“ dosvědčil Vít upřímně. „Naši lidé jsou ochotní a úslužní.“

„Naši lidé?“ usmál se Adamec hlasitěji. „Děkuješ ty ochotným rukoum našich lidí více než úslužnosti lásky? Či chceš nevčasnou stydlivostí něco zapírat?“

„Já ti nerozumím.“

„Ale u všech všudy — nedělej se tak pošetile nevědomým, nechceš-li, abych strachy nedostal! Co pak jsi neviděl Adlinku?“

„Adlinku?“ zvolal Vít živěji, nežli snad Adamec očekával, a krev mu vstoupila do tváří. „Tropíš se mnou žerty, jen abys mou sklíčenou mysl vyjasnil? — Jak by sem přišla Adlinka?“

„Ale pro živé mocnosti nebes!“ divil se nyní Adamec. „Tedys ji opravdu neviděl? Onať se vydala včera z města za vámi — vlastně za tebou…“ a krátce mu nyní pověděl, nač se byla milující dívka odvážila.

„Kdež je ale nyní? a kde byla celý ten čas, co z Hory odešla?“ ptal se Vít pln zvědavosti a vstával, aby se poptal soudruhů.

„Divná to věc,“ řekl přítel, „že ti o tom až posud nic nepověděli.“

Ale tu jim přicházeli v oustrety i jiní lidé s podobnou dychtivostí po dívce. Byloť již na jevu, že Rozina zas uprchla, a to — jakž patrno bylo — pomocí Adlinky.

Bojovníkům přede dveřmi velkého večeřadla začalo totiž meškání zajaté dívky již trochu dlouho trvati. Tloukli tedy zase na dvéře a volali; když se ale nikdo neozýval, začali hlavou vrtět a nepokojně na sebe pohlížet.

Bouřili hlučněji, ale hluk jejich ozýval se marně o klenutou chodbu.

„Snad v tom nebude čert podvodu zašitý!“ zaklel bojovník.

„Anebo tam leží snad obě dvě bez sebe!“ namítnul druhý.

„Tomu ženskému plemenu není nikdá co věřiti,“ bručel zas první. „Nám nezbude nic jiného, nežli dvéře vylomit.“

Ihned se začal také o dubové, pěknou řezbou a umělým kováním ozdobené fošny celou silou opírat. Ale závora u vnitř byla tuze dobrá a silná; dvéře se ani nehnuly.

„Pomáhej — tluč, nebo běž pro sekeru!“ pobízel Hromada hněvivě druhého. „Raději bych o ruku přišel, nežli aby nám ta sojka vylítla.“

„Tohle namáhání je zde zbytečné,“ řekl druhý, „pakli ze vnitř neotevrou, leda bychom dvéře vylomili. To nebude snad ale potřebí. Počkej zde a já se podívám, kam z té jizby okna jdou; pak uvidíme snadno, co se u vnitř děje.“

Brzo nalezl také zadní vrata a jimi průchod na druhý dvůr, do něhož okna z večeřadla vedla. Jedno z nich bylo otevřeno — a v bojovníku vzniklo ihned pravé tušení, co se tu bylo sběhlo. Rychle se vymrštil na okno, u vnitř pod ním nalezl přistavenou židli, skokem byl dole, všude všecko prázdno; kvapnými kroky octnul se u dveří, odtrhnul závoru a prudce otevřel.

„Nuže?“ zvolal soudruh z chodby se honem hrnoucí. „Máš je, máš? kde jsou?“

„Ty tam,“ řekl první, po nemilém překvapení teprva smyslu nabývaje. „Oknem — pryč — ani památky po nich.“

„I toť aby do nich deset tisíc…“ zkřikl Hromada, ve tváři do hněda se zapáliv; potom se hnal dlouhým krokem k oknu. Když je nalezl otevřeno, zarazil se, sáhl si palcem a ukazováčkem pravé ruky do hustých knírů, a zaklel ještě jednou, až se stěny otřásly.

„Ale kdo by to byl v tom Maternovic broučku hledal, že bude mít spolek se zrádnou poběhlicí?“ promluvil nyní druhý, nemálo se mrze, že se jeho důvěra tak špatně vyplatila. „Já bych byl za ni krk nasadil.“

„Protože jsi ovce v mužských nohavicích,“ odsekl mu Hromada, „protože nevíš, co to hadí plemeno umí. Teď ale nechme zbytečných řečí, a bez průtahu za nimi! Uklouznouti nám nesmějí.“

A nečekaje ani na druhovu odpověď, vyskočil hned oknem na dvůr, dychtivě slídě, kde by asi uprchlých dívek stopu vypátral. Druhý se k němu připojil, a brzo vystihli ouzkou šíji, kteráž vedla do šírého pole.

Spěchali tedy ku předu, a nemohouce jinak mysliti, nežli že Rozina jen u vzdálenosti od Hory spasení vyhledává, pustili se za ní v tu stranu, kde Albrechtův tábor stál, a kdež pak i vojsko jeho v zmateném outěku zachování hrdla hledalo.

Brzo však octnuli se tak daleko, že dívky za ten čas takový kus cesty uběhnouti nemohly. Mimo to přidávala se k této myšlénce i bázeň, aby na silnější počet přebíhajících tu ještě nepřátel nevrazili, a sami v daremné nebezpečí neupadli; a posléz napadlo jednomu z nich, že dívky třeba ani z kláštera nevyšly, že se u vnitř někde ukryly, a že je tedy marno uprchlou zvěř po šírém poli stíhati.

Vrátili se zas do kláštera, zavřeli za sebou železem pobitou branku, prohlídli dvůr a pak se rozešli. Jeden skočil oknem zase do večeřadla, druhý se pustil velikými vraty do vnitřku. Pak se začali jiných osob vyptávati, povídajíce, co se bylo přihodilo.

Živo bylo již v klášteře; nová radost proletovala chodby a komnaty jeho. Řeholníci, čeleď a vítězní bojovníci přicházeli si v oustrety, ale o dívkách neuměl nikdo povědít.

Brzy dostala se poptávka i do kaple, kdežto se jí Adamec i Vít nemálo ulekli.

„Adlinka zde přes noc, a nyní zase pryč s pannou Rozinou, tou nevděčnou dcerou?“ divil se urburní písař. „Mně jde hlava kolem, nemohu věc pochopiti…“

„Takéť to nebude za to stát, abysme si tím hlavu lámali,“ prohodil Adamec. „Adlinka ví, co má dělat, a nedala se k provinění zavésti, byť jí měkké ženské srdce o útrpnosti bylo šeptalo. Za Adlinku stojím, přátelé!“ promluvil k bojovníkům, jižto vůkol nad prchnutím dívek hlavou vrtěli. „Dcera Maternova, miláček našeho váženého pana Hanuše, nemůže nic zlého zamýšleti, i kdyby z přirozeného soucitu provinilce byla pomoc poskytla. Já za ni ručím hlavou i statkem, a myslím, abychom se po nich lépe ohlídli. Vsadil bych se, že budou někde v klášterním pokoutí vězet, až se trochu naše burácení utiší; neboť si mohu pomyslit, že jste s pannou Rozinou tuze laskavě nezacházeli.“