Údaje o textu
Titulek: 25.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 149–155.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Prchající dívky dostaly se mezi tím okolo potoku hustým olšovím až pod samou katovnu. Potkaly sice několik zvědavých měšťanů, ale s těmi se nezdržovaly. S klobouky hluboko ve tvář vtisknutými spěchaly mimo, co možná mužným krokem — a pouzí diváci neosmělili se je zdržovati, ačkoli nad jich neobyčejným zjevením trochu hlavou potřásli. Branné mužstvo bylo ale již před odchodem dívek k Sedlicům přirazilo, a to sice po širokých schůdnějších cestách, z nichžto jedna branou od kostela Matky Boží a druhá z Kolmarku po lukách, mimo Ruthardovy hutě běžela, tak že potok právě mezi nimi tekl.

Pod katovnou přešly potok a pustily se pěšinkami vzhůru do vrchu, okolo hradů Kolmarských, až přirazily k páně Hanušovu bohatému dvoru.

Cestou minuly také zadní zeď malé zahrádky, v nížto Adlinka, s Vítem sedala, a za nížto v malém domku mrtvola matky ležela… Krutá bolest sevřela ňádra její při tomto zpomenutí. Duše její zaletěla k matce, kteráž v tiché komůrce věčný spánek spala, a zaletěla k drahému jinochu, jejž byla poraněného opustila: ale záhy se opět zmužila; nyní na to nesměla mysliti. Nyní se jednalo o to, aby co možná před veřejným pohaněním uchránila dceru z váženého domu, jemuž byla veliké díky povinna. Starost o vše ostatní poručila Bohu, a spolehla na ochotné Vítovy soudruhy, mezi nimiž arci pan Adamec na prvním místě stál.

V páně Hanušově dvorci bylo všecko jako nově oživeno, neboť tu již byla zpráva, že k Sedlicům královské vojsko přitrhlo. Adlinka se ale nezastavovala, ačkoli se zdálo, že by se byl leckdo z čeledi rád zeptal, co ti cizí pánové přinášejí.

Rozina se třásla.

„Jen chutě dál a chcete-li, podepřete se na mé rameno,“ šeptala jí Adlinka. „Já tu znám každý koutek a hnedle jsme u cíle.“

Rovnou cestou zaměřila k páně Hanušově komnatě. V tom jim přišel starý Plichta naproti.

„Koho tu hledáte?“ ptal se jich, s patrným podivením je přeměřiv.

„Pana Hanuše Rutharda, s nímžto důležité věci vyjednávati máme,“ odpověděla Adlinka, hlas co možná měníc a tvář pod širokým kloboukem ukrývajíc.

„Důležité věci?“ opáčil starý domácí důvěrník jaksi nedůvěřivě. „Snad nebude tak na spěch. Pán se chystá právě k odchodu.“

„My se nemůžeme zdržovati, a pán zajisté chvilku počká!“ prohodila dívka, samou bázní, aby Hanuše nepromeškala, rychle a a dosti nepozorně. Při tom zaměřila další kročeje k známé komnatě.

„Zvolna — zvolna, pánové!“ vzkřikl nyní Plichta, a vkročil jim rázně do cesty. „Nynější dnové nejsou dnové přátelství, a jakož na všech stranách zrada číhá, musí také opatrnost vůkol obcházeti. Kdo jste? Proč ukrýváte tváře své? Tak vás nemohu k panu Hanušovi pustit.“

„A proč bys, otče Plichto, nemohl?“ řekla nyní Adlinka odhodlaně, a strhla s hlavy široký klobouk. „Já ti za to ručím, že přicházíme v dobrém rozmaru.“

„Spravedlivé nebe!“ zvolal Vítův otec, podivením ruce spínaje. „Co se to děje? Jsi to… Adlinko? anebo stvořil Bůh dvě těla tak sobě podobná, že moje staré oči rozdílu nevidí?“

„Jsem tvoje Adlinka, otče, jsem!“ řekla dívka, a rychle k němu přistoupivši, chopila ho vřele za ruku. „Neptej se mě nyní, jak do těchto šatů přicházím, všecko se ti vyjeví, a ty zajisté své dceři nezazlíš. Zatím věz, že ti dobrou zprávu o Vítovi přináším; raněný je sice, avšak zachovaný. Teď nás ale jen k panu Hanušovi pusť!“

„Ale milé děvče!“ řekl Plichta, nemoha věc ještě pochopiti ani rostoucím úžasem oka s ní odvrátit. „Tak pak mi jen řekni…“

„Nech toho, nech, tatínku!“ prosila dívka lichotivě, „a oznam honem vzácnému pánu, že s ním mluviti musíme.“

„Ale kdo pak je…?“ ptal se ještě Plichta, hlavou po Rozině hodiv.

„Všecko se dovíš, jenom neotálej!“ dotírala Adlinka, a v malé chvíli na to vešla s Rozinou k panu Hanušovi.

U velkém podivení přicházel jí tento vstříc, když byl od Plichty podivnou událost zaslechnul. Dívka se mu vrhla k nohoum, a uchvátivši ruku jeho, začala ji líbati. Slzy jí tekly při tom po tvářích.

„Dítě — dítě! co to tropíš? Vstávej!“ zvolal pan Hanuš. „Jak jsi přišla do tohoto zakuklení? Koho mi to přivádíš?“

Rozina stála ještě u dveří s kloboukem na hlavě. Pro široký okraj nebylo jí ve tvář viděti, kterouž i jinak, třesoucí se, v řásný plášť ukrýti hleděla.

„Všecko se ti vyjeví, můj otcovský dobrodinče!“ prosila Adlinka svým nejjemnějším hlasem „jen mi přislib, že otevřeš bránu srdce svého a že necháš do něho vejíti prosby dívky své.“

„Co pak to znamená?“ divil se Ruthard. „S takovou důležitostí jsi ještě nikdy k srdci mému se neutíkala! Vstaň ale — vstaň — a promluv rozumně!“

„Vstanu a promluvím, jen mi dříve slib, že vyplníš prosbu mou!“

„Nu — vyplním — vyplním! vždyť jsi můj zlatohlávek, ačkoli, bohužel, pozoruji, že jsi krásné kadeře své zohavila! Nešťastné dítě, co ti to jen napadlo?“

„Tedy slibuješ, pane?“ ptala se dívka s tváří vyjasněnou, rychle vstávajíc. „Mohu ti svého soudruha představiti v té jistotě, že v tvém srdci jistého outočiště nalezne? V tom záleží prosba moje!“

„V tom?“ divil se dobromyslný boháč poznovu. „Aj! moje Adlinka zná bezpochyby každý záhyb srdce mého a může tedy věděti, komu v něm jistého outočiště vykázati mohu.“

„To znám — znám!“ zvolala s rostoucí důvěrou, „a proto jsem také přišla. Pojďte jen dále,“ obrátila se k Rozině, „zapuďte všeliké strachování! Pan Hanuš Ruthard slíbil, že vyplní prosby moje, a brzo se přesvědčíte, že nebyla rada moje daremná.“

S těmi slovy přikročila až k ní samé a sejmula jí s hlavy klobouk.

„Rozino!“ zvolal pan Hanuš, překvapením couvaje. „Rozino!“ zvolal ještě jednou, jakoby se chtěl přesvědčiti, že to není pouhý omam smyslů a že při hlase jeho nezmizí.

V této chvíli byl by se spíše každého jiného zjevení nadál, jenom ne dcery bratrovy, té nešťastné dívky, pro nižto se byl při své dobrosrdečnosti již nejednou v duši zarmoutil, a nad jejížto hlavou nyní záhubné mračno vznášeti se viděl.

Bledá, třesoucí se, se sklopenýma očima stála před ním panna, kteráž mohla býti chloubou Kutné Hory, nyní ale kletbou obce stížená.

Neosmělilať se oka pozdvihnouti; nemohla se z místa pohnouti. Zdáloť se, že tuší, co úžasné zkřiknutí dobrého strýce vyznamenává. Byla to strašlivá ozvěna obecného soudu!

Mlčky stály tu několik okamžení všechny osoby. Konečně se jala Adlinka zase mluviti.

„Daruj ubohé panně laskavého slova, můj otcovský dobrodince,“ přimlouvala se s prosebným pohledem u Hanuše, „onať na to čeká jako s duší umírající, a my přišly obě v té sladké, jisté víře, že laskavého strýce naleznem.“

„Nešťastné děvče!“ promluvil nyní pan Hanuš, jako ze svého úžasu protrhlý, a nevšímaje si proseb Adlinčiných, sepjal žalostí nad Rozinou ruce. „Kam jsi dala svůj vyhlášený rozum? Co jsi učinila? Čest rodu našeho, čest vlastního jména svého tak odvážlivě do hry vsadit, zradu nad vlastním domovem spáchat —“

„Ó ne tak, ne tak, pane otcovský!“ vskočila mu Adlinka do řeči; „nešlehej ubohou tak plamennými metlami, odlož v této chvíli všechny výčitky, aby nemusela nad svým stavem zoufati. Co se stalo, nedá se více zjinačiti, ale račiž dle milosti své raději na to pomysliti, co by se k budoucí spáse učiniti mělo.“

„A jak mám na to pomysliti, an její skutky zjinačiti nemohu? Jak mohu obecné mínění změniti? jak mohu běh spravedlivého soudu zastaviti?“

„Uchlácholiti můžeš obecné mínění, běh soudu na jinou stranu obrátit, ó, ty můžeš, pane, v Hoře všecko, ty můžeš mnoho u samého krále, a dle královské milosti bude se zajisté i obec říditi! Ó, pomysli, můj otcovský dobrodinče, pro koho zde prosím! Pro jediné dítě tvého váženého pana bratra, tu chloubu naší obce…“

„Mlč, mlč, ty svůdná řečnice!“ obrátil se od ní Hanuš, nemoha vroucím i lichotivým slovům odolati; „mlč a pomysli, za koho se přimlouváš. Neškubej sebou, panno Rozino! Já mám právo před tebou to říci, a viděl bych v tom jistou známku tvé lítosti, kdybys uznala, jak šlechetné to srdce je, které jsi chtěla zlomiti!“

Rozina se nutila odpovědít, ale Adlinka ji předešla.

„Ne, ne; to nechtěla!“ řekla kvapně a s rostoucí horlivostí; „to nechtěla nikdy. Za jedno mě ani neznala, a za druhé jsem tuze nepatrna, abych jí byla mohla někde překážeti. Cokoliv tu činila, činila dle obvyklé neobmezenosti bohaté panny, podle chuti srdce svého, na škodu jiného nemyslíc, a kdož ví, zdaž bych i já tak nebyla jednala, kdybych byla dcerou pana Rutharda. Já také omlouvám, že se celou duší německému hraběti zadala, neboť láska je ptáče, jak píseň praví, o němž člověk neví, odkud přilítne a kde se usadí; a co se po smrti milencově stalo, dá se vyložiti z prudké bolesti milujícího srdce.“

„Ovšem — ovšem, zlatohlavá sudičko!“ řekl na to pan Hanuš s dobromyslným úsměvem a jemným pohnutím nad Adlinčinou horlivostí, „a podle tvé kapitoly pochybila vlastně Kutnohorská obec i její opatrní soudcové, že pannu Rozinu pro nějakou chybu stíhali. Nu, nechme nyní toho vyšetřování; tyť víš, že jsem slabý člověk, a že bych vlastnímu nepříteli fortnu srdce svého otevřel, neřku-li tedy nešťastnému dítěti bratra svého, bychť i vinu jeho omluviti a z rukou spravedlivého soudu vyrvati nemohl. Co učiniti mohu, o to se pokusím, to slibuji tobě, moje Adlinko! i tobě, nešťastná osobo! Teď ale sedněte,“ doložil pak Hanuš, „a povězte honem, jak jste se obě do tohoto zakuklení a jak do mého dvoru dostaly?“

S těmi slovy podal Rozině ruku. Bylo mu jí vskutku líto.

Dívka se chopila ruky této, jakoby se na ní, tonouc ve zbouřeném moři, udržeti měla. Promluviti ještě nemohla. Myšlénky a city její zmítaly se posud v divém víření.

Adlinka vypravovala, a pan Hanuš poslouchal, ano rozkoší napájel spanilou duši svou při jejím vypravování.

„Tys můj zlatohlávek!“ zvolal na to, a neskrývaje dvě velké slzy, jimiž vlídné oči jeho navlhly, vřele ji k srdci přivinul a na čelo políbil. „Tys mé drahé dítě, a kdybych já sám ničeho nezmohl, musí obec, musí soud a sám král k vůli tobě hrudí své obměkčit. Děkuj nebesům, panno,“ doložil pak k Rozině, „že jsi tomuto přímluvčímu do rukou padla! Teď se ale nebudeme omeškávati; ty, Rozino, zůstaneš pokojně v mých komnatách, a můžeš se zatím učit v Boha doufati, chceš-li k tomu kus dobrého pokání přidati; ty, Adlinko, se musíš přestrojit, a pak se vydáme spolu hned do Sedlic ku královské milosti. Dobré srdce našeho Václava bude plno radosti ze šťastného vítězství, a v takovém okamžení neodepře prosbu Hanušovi Ruthardovi.“

„Ale což mám já tam…?“ namítala dívka vysoce uzardělá.

„To je moje starost a ty poslechneš otce svého!“ řekl pan Hanuš. „Nejen k vůli naší panně Rozině, i k vůli sobě i k vůli jiným osobám to musíš učiniti. Či myslíš, panenko, že se nebude o tobě rozprávět? Již tuto chvíli budou se po městě i mezi vojskem jazyky o tebe brousiti, neboť dozajista jde již kolem pověst, že jsi… utekla. Po mém boku se tedy okážeš, a takž, doufám, se pověst obrátí. Jdi tedy, občerstvi se, ustroj se mi, tvoje zlaté vlásky nepostačí teď sice na vrkoče, ale za to ti přibylo jiné okrasy. Já se podívám zatím k bratrovi; neboť s otcem musím, milá Rozino, také promluvit.“