Rozina Ruthardova/23.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
22.	23.	24.

Údaje o textu
Titulek:	23.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 134–143. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Sotva že Adlinka za odešlými bojovníky závoru zastrčila, stála již opět kvapným krokem u lenošky, na nížto panna Rozina, polo ležíc, s bledýma tvářema a zavřenýma očima seděla.

Obratnými prsty jala se outlinká, ale od posledních dnů neobyčejně odvážná dívka pevně stažený živůtek jí rozpínat a popouštět. Zbavena těchto těsných pout začala se plná ňádra bujné panny brzo tiše pohybovati, a jemné trhnutí projelo celé dívčí tělo.

Radostně přiskočila Adlinka k pěkně tesané kropence, kteráž tu byla hned u dveří do zdi zadělána, nabrala z ní vody, co hrst postačila, a druhou rukou začala Rozinu postřikovat, pak umývat a spánky jí třít.

To opakovala po druhé i po třetí, až náhle na sněhu tváří Rozininých slabý červánek proskočil, a z prsou jemné vzdychnutí se vydralo.

„Bohu díky!“ zašeptala Adlinka a stála před ní s rukama na prsou sepnutýma, čekajíc, až oči otevře.

Za malou chvíli vyvinulo se z ňader panny Roziny nové vzdychnutí, a hned na to pozvedly se krásné řasy její.

S podivením hleděla několik okamžení okolo sebe, jakoby z těžkého snu byla procitla a nyní se do skutečného života ještě vpraviti nemohla. Potom utkvělo oko její na postavě Adlinky, hned potom na své vlastní, zpozorovala nepořádek na obleku svém a krev jí vrazila do tváří.

„Kde to jsem? Co tu chceš? Kdo jsi?“ vyjelo jí kvapně z úst, a nohy její hledaly podlahu, aby se postavila, ačkoliv ji cit panenský na lenošce zdržoval, aby rozepnutý šat ukryla.

„Nelekejte se, panno!“ promluvila nyní Adlinka; „jáť nejsem, co se býti zdám, a mohu vám bez pohoršení posloužit. Ležela jste ve mdlobách…“

„Ale kdo jsi?“ zkřikla Rozina, v náramném podivení oči své na ni upírajíc. Smyslové její začali se navraceti a poslední výjevy stavěly se jí živě před oči. „Kdo jsi — a jak sem přicházíš?“

„Kdybyste chtěla do některého koutku paměti své nahlídnouti,“ odpovídala dívka přestrojená, „snad byste tam podobu mou nalezla. Nedejte se mým šatem mýliti a zpomeňte si, že jsme se o kvasu hraběte Liebensteinského viděly.“

„Hraběte Lieben…?!“ zkřikla Rozina ještě pronikavěji, a pamět její se namáhala, ve sprostém obleku známou tvář nalezti. Oči její byly dychtivě vypnuty, ňadra se živě vlnila; zpomínka na hraběte v tomto okamžení, při těchto okolnostech podráždila celou bytost její. „Buďto již všechny obrazy nedávno minulých dnů v paměti mé vybledly — anebo si hraje klamné strašidlo s duší mou!… Kdo… kdo jsi?“

„Což mě strasti za ten krátký čas tak přetvářily,“ ptala se Adlinka bolnojemně, „že už dívku neznáte, jejížto ženich…“

„Ha! tys Maternova!?“ zděsila se Rozina, a úžas její rostl v neskončenost.

„Jsem,“ posvědčila tato dobrosrdečně, modré oko své na ni upírajíc.

„A co zde děláš?“ ptala se dále dcera Ruthardova u velikém rozjitření. „Jak jsi přišla do tohoto oděvu? Jsi ve spolku s mými nepřátely, jež peklo na mou prosbu pohltí! Chceš jako oni svou pomstu mou krví nakrmiti? Či co tu pohledáváš? — mluv, mluv!“

„Já neznám vašich nepřátel a do těchto míst přišla jsem za příčinou, která se netýkala vaší osoby,“ odpovídala Adlinka tiše. „Vám jsem ale přispěla k pomoci, protože jste bez sebe v rukou mužů ležela.“

„V rukou mužů? — ano, již se pamatuji — oni padli jako hltaví dravci na kořist vítanou — a vlekli mě, a duše moje otřásala se hněvem a… bázní… ó mluv, mluv! kam odešli? kdy se navrátí?“

„Bezpochyby čekají na vás přede dveřmi této jizby…“

„Čekají!“ zaúpěla Rozina malomyslně. „Čekají, až vyběhne laň z tiché brlohy, aby se na ni vrhli jako vycvičení psové! A žádného uniknutí!“ mluvila dále rtoma se třesoucíma, rukama lomíc a dychtivýma očima po síni pátrajíc, „žádného vyproštění z těch surových rukou! Ó pomoz, pomoz, ušetři mě před jejich zlostí!“

„Což mohu já slabá dívka —“

„Ty můžeš — můžeš! Ty’s narozena na šťastné planetě, tobě se všecko zdaří — mysli za mne — vymysli něco — já budu slabá, povolná třtina v rukou tvých — jenom mě vysvoboď z rukou těch krvežízníků!“

„Nemyslím, panno, že by vám nějaká pohroma hrozila —“

„Hrozí — hrozí! Já to cítím v hlubokosti duše, a každá krůpěj krve srdce mého ledovatí při té myšlence! Já to viděla na jejich tvářích, jak se z mé zkázy radovali, a já musela na to hledět… a pomsta moje nemohla… ó pomoz, pomoz!“ bědovala dále, před Adlinkou na kolena se vrhnouc a ruce křečovitě spínajíc. „Nemysli na to, co se zběhlo k vůli tvému ženichu — ale slituj se…“

„Pro živý Bůh — panno! co počínáte?“ zvolala nyní Adlinka, prudkostí Rozininou poněkud zděšena, i snažila se ji pozvednout. „Ne přede mnou, ježto nic nejsem a nic nemohu, ale před velikým Slitovníkem, kterýž vidí lidskou lítost a pokání, před tím se v prachu pokořte! Já bych ráda pro vás… pro váš dům, vašeho ctihodného otce a laskavého pana strýce krev svou prolila, ale zde nevím rady ani pomoci.“

V tom klepala pádná pěst na dvéře a za nimi ozval se drsnatý hlas: „Což pak se ta sojka ještě nezpamatovala?“

Venku trval ještě pořád lomoz, volání a shon, a tudíž nemohla ženská slova z prostranného večeřadla k bojovníkům doniknouti, kteří beztoho mysl svou k důležitějším věcem obraceli, nežli se jim v té chvíli zavřená dcera Ruthardova býti viděla.

Udeření na dvéře a hrubá otázka zděsily Rozinu na novo — a zděsily také Adlinku. Pravilť jí neklamný hlas v prsou, že se panna, byť i z domu sebe vzácnějšího byla, za své provinění (o němž bylo včera celé město zlořečivě mluvilo) velkého slitování nadíti nemůže, ano že ji ani vlastní otec šetřiti nebude: ale z druhé strany bylo jí také toho spanilého stvoření, bylo jí slovutného rodu jejího, bylo jí pana Hanuše líto, kterýž každou nehodu těžce nesl, ježto dům Ruthardoviců potkala.

Neurčité myšlénky naplňovaly prudkým letem hlavu její — a temný hlas: Pomoz jí! ozýval se jí v prsou jejích.

I přiskočila ke dveřím. „Hned, hned, milí přátelé!“ volala ven, „již nabývá smyslů: jen co se zase obleče!“ Potom přeběhla celé večeřadlo, do něhožto po jedné straně skrze pět vysokých oken světlo padalo, k nejzadnějšímu z nich přistavila židli a otevřela je. Okna nebyla omřižována, ačkoli při pozemí; neboť vedla do menšího dvora, všude vysokým stavením ohraženého. Adlinka mohla se tedy pohodlně z něho nahnouti a výšku i s vůkolím ohledati.

Tváře její hořely, oči se jiskřily, ňádra se nepokojně pnula. V té chvíli neměla jiné myšlénky, nežli býti s Rozinou v šírém poli. Činí-li dobře? — ta otázka netanula jí na mysli. Celá bytost její byla rozplynuta v ušlechtilé touze, aby nešťastné dívce pomohla.

„Půjde to — pomůže-li Pán Bůh!“ zašeptala nyní k Rozině, kteráž se jí držela jako stín. „Teď vám jen živůtek zapnu, a pak musíte za mnou. Obraťte se! Nevím sice, kam přijdeme a zdali nějakého průchodu neleznem; ale musíme se o to pokusit. Velební páni otcové jsou bezpochyby i s klášterní čeledí vesměs na modlitbách v kostele, aby neviděli, co se v posvátných zdech páše, a pak aby Pána Boha… tak! teď jsme hotovy. Teď vylezte na okno a chutě dolů! Já napomenu zatím naše hlídače, aby ještě trochu počkali.“

S těmi slovy skočila se židle a běžela létavým kročejem ke dveřím.

„Jenom ještě malé okamžení, přátelé!“ prosila čekající bojovníky. „Panna Rozina otevřela již oči, teď ji jenom ještě jednou omyji.“

Pak se zase navrátila na zadní konec večeřadla. Rozina byla právě na okno vystoupla a novou nadějí posilněna odvážila se dolů skočiti. Nebyloť vysoko — a šťastně stála v okamžiku na zemi. Bojácně přikrčila se na to ke zdi — ve strachu, aby ji nikdo z protějších stavení nespatřil. Ale tu dobu neměl v celém klášteře nikdo po chvíli z okna pohlížet. Celý konvent byl na rozkaz nábožného opata v chrámu Páně shromážděn a dlel na modlitbách o zachování kláštera, nevěda ani, co se zatím před ním a v něm děje. A mimo to, kdyby byl i někdo z domácí čeledi prchající dívku spatřil, což by byl mohl činiti? Za posledních dnů bylo se tu dělo mnoho, při čemž obyvatelé kláštera mlčeti musili, čeho si ani všimnouti nesměli; bezpochyby nebylo by je také podivné zjevení v okně večeřadla znepokojilo.

Obratným skokem stála brzo i Adlinka vedle panny Roziny, a z ostra se kolem ohlídnuvši, zaměřila pak k ouzké šíji v naprotějším stavení, k nížto železem pobité, dokořán otevřené dveře vedly. Do těch vešla a pak je za sebou přivřela. Hlavních velkých vrat níže v pravo se opatrně vystříhala, ačkoli také odemčeny stály.

Rozina se jí pevně držela. V klenuté, trochu temné šíji byly by chvatem bez mála upadly, proto že se nohy jejich do něčeho zapletly. Byl to široký vojenský plášť.

„Ha! anděl strážce je s námi!“ zaplesala Adlinka, když byla roucho v ruce poznala. „Honem, hoďte plášť přes sebe!“

I pomohla jí do něho se obléci. V délce a šířce jeho ztratila se celá dívčí postava.

Pak spěchaly dále. Naproti nim začalo se svítati, a šíje se vyjasňovala. A opět ležely jim v cestě rozličné předměty. — Tu byl rytířský klobouk se širokou střechou, onde páska, dále zase plášť, na konci šíje i meč s pošvou a celým řemenem.

Tato šíje vedla totiž od zadních vrat kláštera k malé brance, z nížto se mohlo pod šíré nebe vyjíti — a právě touto šíjí dal se Albrecht, nucen a veden přátely svými, na outěk. Pro veliký chvat povstala však v ouzkém prostoru tíseň, a takž potratili prchající rozličné částky svého oděvu, aniž to samou dychtivostí po rychlém vyváznutí zpozorovali. Tímto outěkem zůstala také zadní branka otevřena.

„I tento klobouk nám dobře poslouží,“ řekla Adlinka; „vtiskněte si jej hezky do čela — tak! A já si vypůjčím tenhle meč. Škoda, že jsem přílbici ve večeřadle nechala — teď bych byla učiněný panoš, a vy můj pán — statečný rytíř!“

Mezi tím byly již venku ze šíje a stály pod šírým nebem. Před nima ležela veliká rovina, protékaná Kutnohorským potokem. K východu a pak dále v kruhu na půlnoc bylo viděti zbytky na kvap ztrhaného táboru, koly od stanů, celé stany, pozůstatky ohňů, ale při tom ležely zde také rozmetaná lidská těla i koňské mrchy, ačkoli boj vlastně jen po druhé straně zuřil. Totoť byli následkové zoufalého výmyslu Kutnohorského — jedovatými trusky naplněného potoku!

Zde onde míhaly se ovšem i po té straně, kudy dívky z kláštera prchaly, jednotlivé postavy a malé tlupy; ale veškerá síla bojovníků držela se v tuhém kotouči jen mezi Sedlicemi a vrchy Kaňkovskými.

Rozina začala rychle vykračovati; i přála si míti křídla, aby z nebezpečného místa okamžitě zmizela. Adlinka jí sotva stačila.

Chvilku šla vedle ní, slova nemluvíc. Najednou ji chytla za plášť a zastavila kroky její.

„Tam nejde cesta do Hory!“ řekla při tom.

„Jakže?“ podivila se Rozina. „Do Hory? Což pak myslíš, že jsem proto z těsné klece dychtila, abych se do ní zas libovolně zavřela?“

„Do žádné klece,“ namítala Adlinka. „Dům strýce vašeho je blahé outočiště — a touto stranou dostaneme se k němu, aniž nás kdo zpozoruje.“

„Obrať ty se k němu sama, ale mě nech jíti jinou stranou. Cesty naše se rozcházejí, a já vím, kde svého outočiště naleznu.“

„Jak? proto bych vám tedy byla ruku k osvobození podala, abych vás nyní zase v záhubu běžeti nechala? Ne, ne! cesta vaše je ouzce spojena s cestou mojí — a ta jediná může vás dovesti tam, kde vám útěcha z dobrého, usmířeného svědomí vzejde.“

„Nestarej se o mé svědomí!“ prohodila Rozina již poněkud netrpělivě, „a nezdržuj daremně kroky moje. Já ti zůstanu povděčna, aniž kdy zapomenu, cos pro mne učinila, ale tady se musím s tebou rozloučit.“

„To neučiníš, panno! — a já to nemohu dovolit!“ ozvala se na to Adlinka i vkročila jí s velkou odhodlaností do cesty. „Já tě vyvedla z rukou nešetrných mužů — já ti otevřela cestu k srdci laskavého strýce a skrze něho k městské radě a k samé milosti královské: ale z rukou tě pustit nesmím, abych sama v hrozné odpovídání nepadla.“

„To’s mohla dříve rozvážiti, dokud se naděje novou silou v prsou mých neprobudila! — na to’s mohla dříve pomysliti, nežli jsi tuto hru s nešťastnou počala. Teď je pozdě věc obraceti! ty’s vinna jako já, ty’s věrná družka osoby, nad nížto snad již obec kletbu vyřknula!“

Adlinka ztrnula na všech oudech. Byloť jí, jakoby ortel smrti nad svým blahem byla zaslechla. Ale toto ochabnutí netrvalo déle nežli okamžik, a mocný hlas neposkvrněného vědomí jejího probudil ji k novému i pružnějšímu životu. S neobyčejnou silou roznícena vypnula se nyní před svou odpůrkyní; jemné, strastí minulých dní vybledlé tváře její zarděly se lehkým plamenem.

„Já nejsem společnice viny tvé,“ řekla při tom velmi důrazně, „to mohu říci před svým svědomím, před soudem obce a zde přede tváří boží! Co jsem pro tebe učinila, doufám, že nalezne před každým soudcem omluvy. Já šetřila v tobě pouhé pohlaví a čest rodu tvého, ale nechtěla jsem provinění tvému přispěti. To nechci také nyní, a proto půjdeš se mnou, aby mě kletba nezastihla, o nížto jsi právě mluvila.“

„Já nepůjdu!“ zvolala Rozina, a zraky její zplanuly divokým ohněm, „a ty se mi nestav do cesty! Nadarmo nekyne mi svoboda, já jí musím dosáhnouti, a kdybych ji měla krví zakoupiti! Nestav se mi do cesty, nechceš-li, abych tě pouhýma rukama rozsápa…“

Jako šílená chtěla se na dívku vrhnouti. Adlinka se ale hbitě uhnula, a ruka její sáhla po meči. V okamžení zableskla se jí v pěsti obnažená ocel; ale outlá dívka necítila tíži jeho.

„Zpátky!“ zkřikla pronikavě a napnula meč tak prudce před sebe, že jím Rozinu zasáhla.

Dotknutí ocele projelo zvětřelou dívku jako zničující blesk. Vykřikla — a na smrt zděšena uskočila nazpět. S hrůzou vypnula oči na planoucí tváře své osvoboditelky.

„Ani krok dále, hrdá panno!“ mluvila Adlinka a každé slovo její padalo do prsou dcery Ruthardovy jako palčivá jiskra, „anebo zapomenu, k čemu nebe slabou dívku stvořilo, a učiním s tebou zrádkyní, jako Vít Plichta se zrádcem Liebensteinem učinil. Ty musíš se mnou!“

„Ne — ne — já nepůjdu!“ křičela Rozina zoufanlivě a s tvářema na smrt ubledlýma vrhla se na kolena. „Oni mě hodí do tmavého vězení — oni mě zabijí!“

„Bude-li to vůle boží, abys za těžkou vinu krev svou vylila, tedy se ti ovšem stane, čeho se obáváš. Ale pro vážnost rodu tvého, pro zásluhy otce a strýce tvého doufám, že ti bude milost dána, když učiníš pokání.“

„Nebude — nebude!“ oupěla hroznou bázní zhrozená dívka rukama lomíc. „Oni na mne číhají a nedají si vítanou kořist ujíti! Ó buď milosrdnější! — buď — šlechetnější, nežli jsem já byla, nechtěj se k mým nepřátelům přivrhovati! — vždyť to není věc tak záslužná, abys slabou dívku zničila!“

„Já tě nechci zničiti — Bůh mě slyší! Já nechci tvou pohromu; ale budu za tebe orodovati! Budu prositi šlechetného pana Hanuše, a on vyslyší zajisté prosby moje, neboť mi je srdce jeho nakloněno přízní otcovskou. Já mám pevnou důvěru, že ti bude přímluva jeho prospěšna; a střecha jeho poskytne ti na všechen případ utěšenější outočiště, nežli místo, kam by tě byla hrubá ruka mužská dovlekla. Z druhé strany pomysli, kam chceš prchnouti? K zhoubcům vlasti naší chceš se přidati? chceš ještě další zradu páchati? Anebo myslíš, že budeš oněm dravcům nyní tak vítána, jako snad byla dcera pana Rutharda? Kde je tvoje bohatství? kde tvoje poklady a vnadidla? Na svou krásu nespoléhej — ta nebude u poraženého nepřítele tak silná, aby snad k vůli ní novou pomstu zosnoval! Pojď již se mnou, panno! — a vzchop se! — povstaň, abychom cizí zraky na sebe neobrátily, anebo v ruce tvých pronásledovníků nepadly! Vstávej, panno! vstávej!“

Rozina ležela pořád ještě na kolenou a plakala jako dítě. Ale neobyčejné slzy tyto spláchly tvrdou kůru se srdce jejího — a ona se poddala v ruce Adlinčiny jako bezbranný, slabý nástroj.

„Obraťte se a jděte přede mnou,“ řekla dívka, meč obnažený pořád ještě v ruce držíc, když se byla Rozina vzchopila; „zrovna tuhle na příč lukami! Co nevidět budeme v husté olšině; — kdyby nás i někdo zahlídnul, nebude nás považovati za nepřítele, an k městu spěcháme, i nebude nás pronásledovat. Honem! — pořád podle potoka; a kdyby nás i někdo potkal: dobrá výmluva pomůže. Vy jste mladý rytíř — já váš panoš — tenhle klobouk udání mé doplní.“

Při tom zvedla se země klobouk, kterýž tu byl nepochybně s hlavy nepřátelské spadl.