Román o věrném přátelství Amise a Amila/IV

Román o věrném přátelství Amise a Amila Julius Zeyer
III	IV	V

IV. Thorgerda.

Ode dávna, Amile můj, vábil mne pošmurný sever se svým mračným nebem, s temnými lesy a mlčenlivými zelenými samotami více než veselý a pestrý jih. Neobrátil jsem tedy kroků svých jako ty do slunné Italie a kvetoucí Provence, ale hledal jsem dobrodružství tam v těch širých stepích, jimž co světlá hvězda Kyjev vévodí; v Dánsku, jež modré moře objímá jako matka dítě své; v Polsku, jehož rytířstvo po celém světě slyne; v Švédsku a posléz v Norsku, kde moje strast, jak hnedle uslyšíš, svůj původ vzala. — Asi rok po příchodu svém do této země jel jsem jednou sám divokou a pustou krajinou. Smutně ležely mlčící močály a lesy mezi strmícími pošmurnými skalami, a truchlivý jejich klid nebyl ničím, leda příšerným krákáním černých, vysoko kroužících ptáků rušen, když náhle úzkostlivé volání a břinkot zbraní na můj sluch dorážely. Spěchal jsem tam, odkud hluk přicházel, a uviděl jsem muže velmi ušlechtilé tváře sedícího na malém koni a bránícího se proti útoku tří mužů velmi divokého a zpustlého vzezření. Bez rozmyšlení přispěl jsem muži tomu proti loupežníkům na pomoc, a po krátkém boji, když jeden z nich s rozpoltěnou lebkou k zemi sklesl, dali se ostatní dva na útěk. Nepronásledoval jsem jich, neboť muž, kterého jsem byl vysvobodil, zdál se raněn a bojem unaven, a prosil mne, bych ho o samotě nezůstavil, ale raději pomáhal sluhu jeho křísiti. Teď teprve viděl jsem, že nedaleko nás pod stromy povoz jakýsi stál, na kterém se velká, ale plochá bedna nacházela, a v mechu pod povozem, do kterého dva černí, klidně se pasoucí voli zapřaženi byli, ležel sluha mého chráněnce ve mdlobách. Byl na štěstí jen velmi lehce raněn, a zdálo se, že spíše strach než nepřátelé jej byl přemohl. Cizinec mně děkoval za službu, kterou jsem mu byl právě prokázal, a zval mne, bych s ním zavítal do hradu, kam prý již daleko býti nemohlo. Sluha jeho, vzpamatovav se zatím úplně, když se byl přesvědčil, že nepřátel již nikde vidět není, usedl na vůz a jel před námi.

Cesta vedla pasekou.

Nyní měl jsem teprve čas prohlednouti si cizince. Dlouhá, bledá, zažloutlá jeho tvář byla nad míru ušlechtilá, temné oko velmi výmluvné, šat jeho cizokrajný a přízvuk, jakým jazyk náš dosti plynně mluvil, byl nezvyklý. Tázal jsem se ho, odkud a kam jde. „Jsemť rodem Byzantinec,“ pravil, „jsem malířem a vezu obraz na blízký hrad, jehož jméno vysloviti nedovedu, kde ale právě královna této země mešká; jí náleží obraz zde ve skříni uložený. Buďte jist, pane rytíři, že ona i král, který v těchto lesích honí, vás srdečně přijmou, obzvláště až jim povím, jak statečně jste mne i jejich majetek proti loupežníkům bránil.“

Brzy na to rozstoupil se les a před námi leželo klidné, modré jezero: uprostřed jeho vod na bílé strmící skále vznášel se hrad do výše a dřevěný most jej spojoval s břehem. Nad vysoko klenutými vraty byla celá řada blýštících se přílbic připevněna, jež byly milým znamením, že v odlehlé této krajině, v šedých těchto zdech ušlechtilý mrav rytířský panuje, a že každý rytíř zavítavší tam přívětivého nalezne hostitele.

Král byl s komonstvem svým na lovu; vedli mne do veliké síně, kde mne častovali vínem a všelijakými pokrmy, pak objevilo se páže, oděné v černý, smutkový oblek, a zvalo mne ve jménu královny Astridy, bych je následoval.

Páže vedlo mne dlouhou chodbou do síně potažené těžkou černou látkou, a v pološeru tom, neb okna byla úzká a malá, seděla krásná paní ve smutečném oděvu. Byla to královna Astrida. Opírala hlavu o vysoký lenoch stříbrného křesla, oči její byly pláčem zarudlé, a paní její šeptaly mezi sebou a měřily zvědavými zraky mne a byzantinského malíře, který nedaleko královny na úzkém sedátku odpočíval. Královna podala mi ruku k políbení a usmála se přívětivě jasnými slzami.

„Paní moje,“ pravil jsem klekaje na koleno, „se zármutkem vidím, že jasné tvoje zraky se pláčem rosí. Není-li to smrt, která odervavši snad drahou bytost od tvého boku tě tak hluboce zarmucuje, pak jmenuj mi svého nepřítele a rozkaž mi, co činit mám.“

„Díky, můj rytíři,“ odvětila hlasem pohnutým. „Chtěla jsem vám pouze děkovati za službu, kterou jste mi prokázal, zachrániv obraz mistra Thyonicha z Byzancie, ale slova vaše a více ještě vaše vzezření plní mne takovou k vám důvěrou, že vám srdce svoje odhaliti hodlám. Nežádám nijaké vaší služby, prosím pouze, byste trpělivě naslouchal.“ Pak kývla rukou, a páže přišouplo mi sedadlo, na které jsem na pokyn královnin usedl. Paní její se vzdálily a zůstal jsem s ní a mistrem Thyonichem z Byzancie o samotě.

„Nejsemť z královského rodu,“ počala královna Astrida vypravovati. „Otec můj byl dosti chudým rytířem, ale pověst a sláva naší rodiny požívá lesku v této zemi jako žádná jiná; neb ač jest rodina naše nyní pouze rytířskou, jak vám pravím, jest přece všeobecně známo, že předkové naši druhdy na zlatém stolci v starobylém Nidaros sedávali, a že nejen Dánsko, ale i Anglie a Skotsko před mocným jejich žezlem se chvěly. Za dlouhých večerů, když vichřice venku sténala, lkala a bouřila, a vetché zdi našeho hradu se před divokými jejími útoky chvěly, slýchaly jsme s pohnutím, já a krásná moje sestra Jorunna, ty staré pověsti a podání o bývalé slávě našeho domu; vypravovati o dávných časech byla pravá vášeň mého otce a byl neunavitelný u věci té. Matka moje přádala vždy klidně mezi tím co otec mluvil, líčil, horlil, a já, pouhé děcko, tulila se k ňadrům krásné Jorunny, která lepá již panna, v plném květu spanilosti, hluboké své blankytné oči snivě do ohně upírala.

„Ze všech bohatýrů našeho rodu,“ pravila jednou Jorunna, „obdivuji a miluji jen jednoho, totiž divokého Olafa, jak jej nazýváte, toho hrdého, velkého Olafa, který se nikdy nesmířil s osudem a novou rodinou královskou, toho Olafa, který Norsko opustil, když panovat jím nemohl, a který beze stopy zmizel, jak pravíte. Tak jako Olaf byla bych jednala i já.“

Otec můj se zasmušil, a od onoho večera nemluvilo se již po celou zimu u ohně o bohatýrech a recích. Bylo to již ostatně na sklonku zimy, když sestra moje hrdá slova byla pronesla; brzy nastalo jaro a přišlo leto, a záležitosti statku volaly otce do polí, neb byl velmi horlivým hospodářem.

Náš zámek ležel u tichého fjordu, obklopen lesem, a mimo ty bílé tlupy divokých labutí, které k nám občas zavítaly a vzduch svými ostrými výkřiky naplňovaly a se pak do modrých vod fjordu spouštěly, nerozbrázdil žádný jiný tvor stále dřímající hladinu. Jaké bylo tedy naše překvapení, když jednoho večera uprostřed leta se na fjordu plachta zabělela a velká loď tam zakotvila. V zámku nebylo toho času nikoho kromě matky naší, Jorunny, mne a několika starých služebníků; ostatní byli na poli zaměstnáni žní. Jorunna a já seděly jsme právě pod skalou; Jorunna koupala bílé svoje nohy v jasných vodách, a byly jsme tak překvapeny náhlým objevením se lodi, že jsme tiše a bez pohnutí sedět zůstaly. Z lodi vystoupila celá tlupa mužů podivného vzezření a v čele jejich kráčel bohatýr vysoký, hrdý, způsobů ušlechtilých. Nebyl již docela mlád, ale velké planoucí jeho oko hledělo tak vážně a upřímně, že ihned pro sebe získalo, a dlouhé hedbávné jeho vlasy, jasné jako zlato, byly tak krásné a neobyčejné, že pozornost každého, i tak mladého děvčátka, jako já tehdy byla, na se obrátit musily. Přiblížil se nám velmi pokorně, a Jorunna planouc ruměncem snažila se nahé svoje nohy do bílého písku zarýti a dlouhým svým rouchem zahaliti. Než ještě cizinec jediné slovo promluvil, byla matka z domu vyšla a stála nyní vedle nás.

„Buď pokoj s vámi!“ pravil cizinec, vida, že matka moje se strachuje těch divoce vypadajících mužů.

„Buďte vítán, pane!“ odvětila poněkud utišena přívětivým jeho hlasem.

Tázal se po jménu našeho rodu a po jménu mého otce, a když mu byla matka odpověděla, vzal ji za ruku a pravil: „Pak vítám ve vás, paní moje, drahou příbuznou! Vězte, že jsem potomek onoho hrdého Olafa, který nechtěje podrobiti se králům novým pyšný svůj dům v Nidaros strhl a z vlasti se vystěhoval. Dlouho plul po divokém, pustém moři, až hory islandské, planoucí sluncem a ohněm podzemním, se vynořily z hloubi před smutným jeho okem. Pak uvrhl dřevěné sloupy starého domu otcovského v peřeje, a tam, kde je po přistání lodi za několik dnů marného hledání v tichém, dobře před bouří krytém zálivu nalezl, tam vystavěl, děkuje bohům, nový Nidaros, jak dům svůj nazval a jak ještě do dneška sluje. Nebyl více králem norským, přece ale zůstal na dále králem moře, a já jeho potomek jsem jím též.“

Jorunna vykřikla radostí, a matka moje ji kárala pro tuto neskromnost. Pak vítala na novo svého hosta a prosila, by vešel do domu. Mne ale a Jorunnu poslala, abychom otci příchod cizinců zvěstovaly.

Nikdy nezapomenu toho večera. Slunce bylo již zapadlo a měsíc, pouhý srp, blyštil se jen slabě v jasu klidného, stříbrného nebe, vítr přinášel nám jednotvárnou, tichou hudbu moře od břehu, a žlutá pole, vlnící se neustále v nejistém šeru jako zlaté jezero z krajiny báje, zářila nám řídkým lesem vstříc, když jsme s Jorunnou k otci spěchaly.

„On! on! on jest zde!“ volala Jorunna zdaleka již na otce, a trvalo dlouho, než s mojí pomocí vše vypověděla, co se bylo stalo. Otec se zamyslil, dal všelijaké rozkazy k uvítání a pohostění cizinců a spěchal pak sám s námi lesíkem do hradu. Jorunna oděla se v bílý šat, který matka moje sama byla tkala a za šat svatební pro starší svoji dceru určila. Bílé svoje nohy oděla Jorunna střevíci ze zlatého brokátu. Byla tak krásná, když vešla a u ohně mlčky vedle matky usedla, že Olaf — tak jmenoval se po svém předku cizinec — překvapen se svého sedadla vyskočil a se jí hluboce poklonil. Matka moje hleděla polekaně na svatební šat Jorunnin a na planoucí její oči, otec ale netajil svůj hněv proti mé sestře. Jorunna nedbala, oko její lpělo stále na tváři Olafově, a s nadšením poslouchala, jak vypravoval o svých cestách, o nebezpečenstvích boje a bouři v pustém moři, o bohatství, jaké byl nashromáždil, o ukrutenstvích, jakých se byl dopustil na svých protivnících. Mně tajil se dech, a krev moje zastavila se někdy strachem při těchto hrůzách, ale Jorunna jásala, oči její blyštěly se nadšením a dodala se vzdechem, že lituje, že není mužem, ona že by též se stala králem moře a postrachem nepřátel. Olaf vstal, když tak byla řekla, a postavil se před ni bodaje oči svoje v její tvář, tak že otec můj netrpělivě Jorunně kázal, by vstala a se o pohodlí našeho hosta starala a čeledi všelijaké nutné rozkazy dala. Když ho poslechla a se vzdáliti chtěla, viděl Olaf zlatý její střevíc a pravil: „Věru, panno, křivdu činíte noze své, že ji v zlatě skrýváte. Viděl jsem bělost její v písku na břehu zářit jako slunce, a kdyby mi dovoleno bylo rtem se jí dotknout, zaházel bych s jásajícím srdcem veškeré zlato své do moře co oběť vděčnosti.“

Jorunna vyšla ze síně beze slova, ale otec můj pravil s pošmurnou tváří: „Celý svůj dům vám kladu k nohám, Olafe, nebo jste mým hostem a příbuzným; avšak jsem věrný sluha svého krále, a proto, chcete-li mi nějakou lásku prokázat, prosím vás, abyste mne šetřil a odtud odplul, než slunce opět vyjde; nemohu déle s dobrým svědomím nepřítele svého krále pod střechou svojí chovat.“

„A což neposlechnu-li vás?“ odvětil Olaf.

„Pak nakládejte se mnou jako se svým zajatcem,“ pravil otec: „jste hostem mým a nemohu zbraně své zdvihnouti proti vám.“

„Než slunce vyjde,“ odvětil na to Olaf, „nebude stopy mého korábu ve vašem fjordu.“

Od toho okamžiku mluvili muži velmi málo, večeřeli tiše u ohně, a já usnula položivši hlavu v klín své sestry Jorunny, chvějící se rozčilením a nepokojem pro mne nepochopitelným. Když jsem se probudila, ležela jsem na svém loži, a Jorunna mi celovala s pláčem oči a čelo. Ptala jsem se jí všelicos, ale usnula jsem opět a neprobudila se dříve, až když pláč a nářek mé matky plnil celý dům. Vyběhla jsem ven na břeh, kam se všickni tlačili: fjjord byl prázdný, koráb Olafův byl zmizel, ale moje sestra Jorunna též!“

Po těch slovech dala se královna znova do pláče a pak pokračovala: „Od té doby uplynulo více než dvacet let. Jorunna stala se ženou Olafovou a zemřela již dávno. Já nemohla jí nikdy zapomenout, ani na trůnu královském; vždy srdce moje po ní tesknilo, neb milovala jsem ji více než svou matku. Každý rok, když král, manžel můj, na lov vychází do těchto lesů, truchlím pro ni odloučena od světa a vracím se pak s těžkým srdcem ku dvoru.“

„A není žádná úleva vašeho bolu možna, moje paní?“ tázal jsem se soustrastně:

„Jest!“ odpověděla královna; „ale nenalezla jsem posud osoby, která by se byla uvázala v úkol tak těžký. Slyšte, pane. Jorunna porodila svému manželu jediné dítě, dceru, a veškerá láska k sestře mé soustředila se po její smrti na jejím dítěti, dlícím v té vzdálené, truchlivé zemi uprostřed hrůz přírody a mezi lidem, jenž Boha ani nectí, vzývaje posud, ač na oko se ku křesťanství zná, staré mátohy a bohy pohanské. Na snažnou moji žádost vyslal manžel můj ctěného mistra Thyonicha z Byzancie do Islandu, aby podobiznu neblahé dívky zhotovil. Vy, pane, zachránil jste obraz před útokem zbojníků, a za odměnu vaší chrabrosti dovolím vám spatřiti svoji Thorgerdu.“

Tak mluvíc, vstala královna Astrida se stříbrného křesla a popošla k těžké zácloně, kterou rychle odtáhla, a před udiveným okem mým stál obraz dívky krásy nevídané; bledé její tváře, bílé jako lilie, zářily vznešeností nadzemskou, šeré modro jejího zraku dalo se jen průhlednému jezeru přirovnat a plavé její vlasy byly divem přírody.

Nevím, jak dlouho jsem něm a jako proměněn v sloup před obrazem stál, ale zvuk rohů loveckých mne probudil z mého sna o rajské kráse. Král se svým komonstvem byl se vrátil z lovu a přišel do komnaty své manželky.

Vypravovali mu vše, co se bylo událo, i vítal mne velmi srdečně; pak prosil ženu svou, by na počest mou a mistra Thyonicha z Byzancie se súčastnila večeře. Po nedlouhém váhání svolila královna, a odebrali jsme se do síně, kde ostatní hosté již čekali.

Kvas byl velmi hlučný, víno teklo v proudech, medovina pila se ze zlatých rohů, jídel byla velká hojnost, zpěv zazníval od ohromných krbů, kde přes to, že bylo plné leto, celé stromy hořely, neb s hor vál vítr mrazivý.

Veselost panovala všeobecně, jen královna byla smutna a já velmi zamyšlen: neměl jsem smyslu jiného než pro božskou krásu onoho obrazu, který jsem byl viděl u královny. Tu zazněla jiná hudba za dveřmi, než ta posud v síni hrající; byl to zvuk louten, do kterého se hlasy ženské mísily.

Dvéře se pak otevřely a pět mladých dívek vešlo; vlasy jejich byly propleteny květy a zelenou mladou chvojí; držely se za ruce a prováděly tanec. Za nimi vešli hudci a hráli píseň milostnou a vážnou, a jim v zápětí přišla dvě pážata, nesoucí velkou stříbrnou mísu přikrytou misou druhou. Postavila ji před krále a královnu a tancující dívky sňaly mísu a odkryly tak živého páva, který měl zlatý, perlami a drahokamy ozdobený obojek na krku. Byl to páv, nad kterým se skládají sliby.

Mně zdálo se náhle, jako by se tíž nějaká se srdce mého svalila, jako bych byl náhle nalezl slova, která mne na srdci byla pálila a kterých vyřknouti jsem nedovedl. Vyskočil jsem se svého místa, a dříve, než ještě kdo promluviti mohl, volal jsem velkým hlasem, drže ruku nad pávem a upíraje zrak svůj na královnu: „Přísahám na svou čest rytířskou, že Thorgerdu vyvedu z Islandu, kde mezi lidem ještě polopohanským dlí; přísahám, že ji přivedu před tvář královny Astridy, že ji pojmu za ženu a na svůj hrad do krásné Francie odvedu!“

Královna vykřikla jásavě, vyšla z pokoje a navrátila se místo v šatu smutkovém v rouše bílém, posázeném rubíny na znamení radosti. Král a jeho rytířové přáli mi zdaru a štěstí k mému podniku, a druhého dne táhli jsme všichni vesele do města, abychom přípravy k mé cestě do Islandu dělali. Král ubytoval mne ve svém paláci, a dva týhodny po svém dobrodružství v lese s mistrem Thyonichem z Byzancie odplul jsem k dálnému Islandu.

Již nevím, jak dlouho jsme jeli tou nekonečnou spoustou vod, která nás na svém lůně brzy lahodně kolébala, jako matka nemluvňátko své, brzy zase vztekle bouříc nás pohltit hrozila. Dlouho jeli jsme podél břehů skalnatých a divokých jako svět démonů, čnějících hrozivě do toho zvláštního, tajeplného světla noci severní, které mne naplňovalo podivením největším. Kam byla se to poděla černá noc? Zmizela se světa, a na místě jejím vznášelo se snivé, spanilé šero z vln, a neviděli-li jsme také slunce, zapadlé ku krátkému odpočinku, byly přece světlé jeho stopy tak dlouho na nejvyšších vrcholcích hor patrny, až znova v zlaté spanilosti zářící svoji tvář z vlhkého lůžka pozvedlo. Konečně po dlouhé plavbě ponořily se i ty nejvyšší chlumy modrých hor do klína vln, a neviděli jsme již než nebe nad sebou a nekonečnou poušt vody kolem sebe.

Jednoho dne pak, když nebe se zdálo safírem a moře vlnícím se nebem, po kterém se slunce rozlilo, vyšlehla náhle bledá zář z blankytných peřejů, a pna poznenáhla mohutné své témě z vod zjevil se obrovský, nebetyčný kužel sněhový, třpytící se jako stříbro na obzoru, a námořníci vítali jej s jásotem; byla to jedna z hor islandských a blížili jsme se svému cíli. Myslil jsem, že za nedlouho dorazíme ku břehu, ale poučili mne, že průhlednost a čistota vzduchu mne klame, že jsme ještě ostrova vzdáleni a že před svitáním ku břehu ještě nepřistaneme, a brzy nahlédl jsem svůj omyl. Za několik hodin ztratil se opět stříbrný ten kužel, neboť nebe pokrylo se mlhou, která na vody padala a nás do hustého svého pláště halila. Mlha ta rostla čím dál tím více, a po slunce západu panovala poměrná temnota. Nemohl jsem nedočkavostí usnout a chodil jsem v noci po palubě, až jsem unaven na přídě ulehl a v jakýsi polosen se brzy ponořil. Netrvalo dlouho, a byl jsem probuzen ze sna ostrým a hlučným krákoráním neviditelného na počátku ptactva, jako by ze spánku vyplašeného.

Mlha byla se poněkud rozstoupila, a viděl jsem před sebou vysoké horstvo, jehož úpatí hluboké choboty tvořilo a jehož témě se příkře jako stěna do ohromné výše vznášelo; osamotnělý ten ostrov ležel jako zakletý obr uprostřed dmoucího se moře a dřímal tam tiše a jako by odhodlán osud svůj snášeti.

Bylo mi tak divně kolem srdce v té pustině vodní, v té stříbrné mlze, kolíbané vlnami, které dorážejíce na bedra lodi jednotvárnou píseň šplounaly. Tu náhle vyšlehla na mysu dřímajícího pustého ostrova zář, a nyní teprve viděl jsem v krvavém světle celý oblak vyrušeného ptactva po skalách tam hnízdícího a naplňujícího vzduch svým divokým pokřikem. Veškeré mužstvo našeho korábu vyběhlo ihned na palubu, a každý upíral zraky na tajeplný ostrov a na velký, šlehající oheň; ale brzy zjevilo se nám něco, co celou naši pozornost k sobě obrátilo: za mysem totiž, s kterého zář do tmavých vod jako záplava rubínů padala, vyjel koráb, mající tvar velkého draka, pokrytého safírovými šupinami; hlava jeho byla korunována ohromnými černými pery vlajícími jako vlasy; plachty jeho byly též černé, a na palubě, v samém čele korábu seděla bledá, bílá žena krásy nadzemské. Dlouhé její roucho smuteční viselo přes okraj lodi téměř až do moře ; bílá, nahá její ramena byla ovinuta černými stužkami; plavé její vlasy visely jí do čela a padaly jí v největším nepořádku do klína; světlé oči její, zářící jako hvězdy, byly upřeny na šlehající ohně na mysu, a kolem ní stálo a sedělo celé skupení ženských postav, zahalených v závoje a roucha smuteční. Jedna z nich povstala, odhodila závoj a jala se zlatým hřebenem dlouhé, plavé, rozházené vlasy krásné truchlitelky česati, mezi tím co ostatní tichou, konejšivou píseň zapěly…

Hleděli jsme bez hnutí na čarokrásný zjev; mnozí odvrátili tvář a znamenali se svatým křížem, já ale žasnul, neb poznal jsem se srdcem bušícím dívku tu truchlící; byl jsem přesvědčen, že to lilie z Nidaros, vznešeně krásná Thorgerda! Skvělé zjevení na vodách netrvalo dlouho, zmizelo v mlze, a kdyby zář na ostrově nebyla posud plála, byl bych vše považoval za luzný, ale matný sen.

Marně prosil jsem lodníky, aby se pustili směrem, kudy modrý drak a čarokrásné jeho břímě byli zmizeli; považovali celé to skupení žen za pouhý klam zlých duchů a prosili Boha, aby zlo od našeho korábu odvrátil a nám šťastně ku břehu přistáti dal. Když slunce vyšlo, viděli jsme konečně opět hory islandské, nejdříve jako modré stíny se stříbrnými temeny, brzy ale zasmály se i zelené pastviny a zaskvěl se bílý písek břehu, a bez úrazu vpluli jsme šťastně do přístavu, kolem kterého malé domky chudého městečka se tlačily jako ovečky u studně.

Zdržel jsem se dva dni v městečku, koupil jsem tam koně pro sebe a pro svého zbrojnoše, a třetího dne časně z rána, když zbrojnoš můj se pozdravil z choroby, do které následkem dlouhé plavby po moři byl upadl, vyjeli jsme k hradu Nidaros cestou, kterou nám v městečku dopodrobna naznačili. Oči šířily se podivením nad nevídanou posud krajinou! Ostrovu tomu není zajisté v širém světě rovno; vzduch jest tam čistší nad křišťál a hra stínu a světla okouzluje diváka jako čarovný sen. Jeli jsme poli a pastvinami tak zelenými jako nejskvělejší smaragdy, za nimi stály pahorky v brunátném rouše kvetoucího vřesu; nad těmi budovaly se hory zářící jako zlato a vznášely cimbuří svá k boku hor ještě vyšších barvy nachové, jichž témě se věčným sněhem a modravým ledem třpytilo. Nad divukrásnou krajinou smál se azur nebes, a nerušený klid a hluboké ticho vzbuzovaly v srdci vzpomínku na smrt a na hrob, kde podobný klid panuje. Zdálo se mi věru, že nastal teprve první den po stvoření a že příroda dýše teprve první svůj dech. Nikde nebylo stopy lesa nebo stromu, jen tu a tam šelestily křovinaté břízky a pod nimi zašustily občas plaché kroky lumíkovy v travinách anebo zazněl jednotvárný zpěv tmavě zelené lindušky luční. Měl jsem ale ještě jednoho spolucestovatele mimo svého zbrojnoše, totiž velkého havrana, který mi stále po pravici letěl; brzy předháněl mého koně, brzy se ke mně vracel a obletoval mne širokými kruhy. Z počátku chtěl jsem ho zaplašit, vida ale marnost toho počínání, snášel jsem trpělivě jeho krákání a černou jeho společnost.

K poledni octli jsme se na ploché pastvině ve vlhkém, bujně zeleném údolí, a před námi ležel nízký domek, pokrytý drnem; dvéře jeho byly otevřeny, ze začernalé jeho síně šlehal rudý oheň a zaznívalo bušení kladiva a zpěv, z otvoru v drnu kroužil se modrý dým. Byla to patrně kovárna, i zastavil jsem se u dveří. Havran můj zakrákoral divoce, vznesl se do výšky a zmizel. Zpozoroval jsem, že stálo u domu několik bidel, na kterých visela mrtvá těla několika velkých havranů; těch asi byl se můj neprošený průvodce tak zděsil. Při divokém jeho skřeku utichl zpěv a bušení, a starý muž objevil se na prahu domku s kladivem v ruce.

Hleděl němě na odlétajícího havrana a znamenal se křížem, pak se mi poklonil, a oko jeho zazářilo jako radostí při pohledu na moje zbraně.

„Pane,“ zvolal, „střecha moje jest sice nízká a dům můj chudý, přece ale doufám, že jím nepohrdnete a že vejdete.“

Hlas jeho byl tak přívětivý, že jsem uposlechl a vešel do nízkého domu. Kouřem začernalá síň byla velmi chudobná, a podivil jsem se vida, že na dřevěné římse u krbu se několik stříbrných nádob nacházelo. Nedaleko dveří visely krásné lesklé zbraně. Oči starcovy svítily.

„Vítám vás, pane,“ pravil; „staré moje srdce bije radostí při pohledu na bohatýrskou vaši postavu. Byly časy, pane, dávné časy, kde starý Asbjarn nestál u kovadliny jako dnes, časy, kde silné jeho ruce chápaly se meče a luku! Avšak, Thurido!“

Stařec obrátil se k tmavému koutu, kde jsem nyní teprve vysokou postavu mladé dívky spatřil. Byla oděna v smuteční šat; jen hlava její byla nachovým šátkem zdobena, pod kterým vlasy svoje skrývala. Při pɔhledu na smuteční ten háv připomněl jsem si maně onu dívku, která zlatým hřebenem plavé vlasy Thorgerdiny byla česala — nebyla-li totiž ona loď, houpající se při požáru na ostrově po vlnách moře, vůbec pouze vidinou.

Na pokynutí starého Asbjarna vzala Thurida stříbrnou číši z římsy a postavila ji na dřevěný stůl přede mne, pak přinesla nádobu s medovinou a naplnila mi číši až po kraj.

„Na vaše zdraví, panno!“ připil jsem jí a pak tázal jsem se kováře, je-li to jeho dcera.

„Vnučka, pane, vnučka,“ odpověděl, „a kam, pane, vede vás cesta, a odkud přicházíte ?“

„Jsem francouzský rytíř,“ odvětil jsem, „a jedu na hrad Nidaros; víte kde leží?“

Asbjarn a Thurida pohledli rychle na sebe.

„Francouzský rytíř a jedete na Nidaros!“ zvolal Asbjarn. „Ach, znám ty slunné břehy krásné Francie, znám je, znám — a Nidaros? Můj ty Bože, co vás tam jen vede?“

Neopanoval jsem se dosti, cítil jsem, že mně ruměnec do tváře stoupal, sklopil jsem oči a vzdychl. Asbjarn byl schytralý, četl moje tajemství na planoucí mé tváři; zpozoroval jsem, jak po své vnučce pohledem šlehl, a pak pravil zamyšleně: „Pane, nejeďte na Nidaros; viděl jsem havrana letícího vám nad hlavou, kterého jen mrtví jeho bratři na bidle odsud odstrašili, a to znamená zajisté neštěstí.“

„Zdá se mi spíše, že nenávidíte Nidaros a ty, kteří tam bydlí,“ prohodil jsem s nevinnou lstí, dychtiv dověděti se něčeho o Olafovi a o jeho dceři.

„Nenávidět Nidaros!“ vzkřikl stařec a vyskočil. „Pane, nemiluji nikoho na světě, jako Olafa z Nidaros. Je mi nyní bez mála sto let a byl jsem věrným sluhou a druhem jeho otce. Hoj! jak ta upomínka na mého pána, na pana Sigurda krev moji rozjařuje! On byl pravým králem moře! S ním sdílel jsem boje a slávu, se mnou dělíval se o kořist, a samojediný znal jsem jeho tajemství, o kterém ostatní jen hádajj.“

„Nuž,“ zvolal jsem, „pak pijme na památku pana Sigurda, ne ale medovinu, nýbrž sladké víno s břehů slunné Francie!“

Na moje zavolání otevřel můj zbrojnoš schránku, v které se mimo dary pro Olafa dobře opatřená nádoba, plná francouzského vína nacházela; sama královna Astrida byla to víno kořením připravila a při mém odjezdu z Norska na mou loď poslala. Oči starcovy se jenjen jiskřily, a jazyk jeho stal se brzy hbitým a žvatlavým jako jazyk ženy.

Když jsem jej v tak dobré míře uviděl, tázal jsem se mezi řečí z nenadání, proč bych dle jeho mínění na Nidaros jeti neměl.

„Naleznete Nidaros pohroužený v smutek,“ odpověděl po krátkém váhání; „matka pana Olafa, bledá Sigelinda, jak ji nazývali, zemřela. Bůh buď její duši milostiv.“ Asbjarn zbledl a hleděl na svoji vnučku, která byla v temném koutě ku kolovratu usedla.

„Zdáte se o duši její nad obyčej starostlivým být,“ prohodil jsem. „Byla paní Sigelinda snad hříšnicí?“

Starý Asbjarn zbledl po druhé, zatřásl se na celém těle, jako by jej byl mráz projel, pak sklonil se k mému uchu a zašeptal: „Byla valkyrií…“

„Co to jest valkyrie?“ divil jsem se.

„Jak?“ zvolal s podivením Asbjarn, „vy nevíte, co to jest? Vy jste nikdy neslyšel, pane, o bílých, divukrásných pannách, které na kouzelných ořích oblaky jezdí? Vy neslyšel jste nikdy, jak s hřív těch ořů, když jimi otřásají, rosa krápe do údolí a na stromy? Panny ty jsou divoké jako bouř, mrak havranů a orlů táhne s nimi, jako blesky řítí se na bojiště a v rukou jejich leží osud bojovníků. Blaze tomu, kterého valkyrie miluje, je povždy vítězem a neraní ho žádná zbraň. Valkyrie jezdí na svém koni vzduchem a mořem a dle libosti promění se v labuť.“

„A takovou valkyrií byla paní Sigelinda? A tak čaromocná podlehla smrti?“ tázal jsem se.

„Vidím, pane, že mi nevěříte,“ pravil stařec, „a nejste sám jediný. Jsou lidé, kteří se starým pravdám smějí jako báji pro děti. Já ale přísahám vám na pokřtěnou svoji hlavu, že to, co vám nyní pověděti chci, jest čistou pravdou; sám viděl jsem vše na vlastní svoje oči.“

Thurida přiblížila se z tmavého kouta a usedla na zem u nohou svého děda, oči její byly upřeny na jeho tvář a stařec jal se takto vypravovat:

„Řekl jsem vám již, pane, že jsem býval věrným druhem, ano přítelem pana Sigurda, neb jsem muž volný, ač jen prostým kovářem. Doprovázel jsem pana Sigurda, krále moře, na všech taženích k břehům odlehlým. Jednou vraceli jsme se z Anglie bohati kořistí, když pan Sigurd na břehu norském přistáti kázal; byl se totiž doslechl, že jistý mnich se rouhavě o něm na kazatelně zmínil, a chtěl ho za tuto odvážnost potrestat. Považoval to pod svojí důstojností přitáhnouti na klášter s více než jediným přítelem, chtěl, aby ti postřižení zbabělci jedině před bleskem jako zraku se kořili a jej odprosili a klášter od útoku výkupným zachránili. Vzal tedy pouze mne s sebou, a to jen k vůli kratochvíli po cestě. Koráb zůstal pod skalou v zálivu a my jsme se brali pěšky tmavými, hučícími lesy ku klášteru. Bohužel zbloudili jsme v lese, a místo ku klášteru, kde jsme si pohodlí a večeři slibovali, přišli jsme k velkému jezeru, ležícímu v hluboké samotě mezi zasmušilými skalami. Měsíc svítil jako rybí oko, ale zář, která mezi stromy k nám se linula, byla mnohem jasnější a bělejší než třpyt bledé luny, a když jsme, vyšedše z lesa, přišli na břeh, tu viděli jsme, že od bělostných ramen devíti nahých žen pochází, které se v jezeře tom koupaly. Kdykoli některá z nich ruce svoje vynesla z vln, by svoje dlouhé, zlaté vlasy pozvedla a perly vody s nich setřásla, zasvítily pokaždé vody, skály, vzduch a les bělostí krásných údů! Stáli jsme beze hnutí, nevědouce, co si počít; nebylo zajisté radno zůstati, neboť bylo patrno, že to nebyly ženy smrtelné, a odejíti se nám přece nechtělo. Tu shýbl se náhle pan Sigurd do zelené trávy, a viděl jsem tam devět rubášů z labutích per a devět zlatých pásů s vyrytými do nich runami. Pan Sigurd se chopil jednoho z rubášů a jednoho ze zlatých pásů a ukryl vzácnou tu kořist pod svůj krunýř; pak mne vzal za ruku a vtáhl mne rychle za ohromný černý balvan, kde jsme se skryli. Brzy na to připluly ženy k místu, kde rubáše ležely, oděly se v ně, opásaly pásy, a ihned změnily se v bílé labutě a hroužíce se vysoko do měsíčního jasu zmizely. Ta, která rubáše svého nenalezla, dale se do pláče a nářku; pan Sigurd ale vyskočil, hodil jí svůj plášť, aby se zahalila, a poklekl jí k nohám. Pokryl její ruce a nohy horoucími polibky a přísahal, že ona a žádná jiná ženou jeho státi se nemůže. Sigelinda — tak jmenovala se valkyrie — nechtěla o ničem slyšet, prosila jen o svůj labutí rubáš, konečně ale unesl ji Sigurd s mou pomocí násilně na koráb, a ona stala se jeho ženou.“

Asbjarn se na chvíli zamlčel.

„Co se stalo dále?“ tázal jsem se.

„Pan Sigurd nebyl od oné doby šťasten,“ pokračoval stařec; „láska k jeho ženě rostla každým dnem, neměl již smyslu pro boje a války, jen pro krásnou Sigelindu. Ta ale netajila nikdy svoji nechuť k manželi a ve dne v noci bloudila po domě a po krajině, hledajíc rubáš a pás, které věci Sigurd tak dobře ukryl, že všechno hledání marným zůstalo. Vědělť dobře, že by uletěla tam na dalekou tu horu, kde osamotnělý hrad s ohnivou baštou valkyr stojí, a i to věděl, že by jí ani láska k synu Olafovi, kterého mu darovala, v domě jeho neudržela. Ale nešťasten byl pan Sigurd po celý život; žena jeho ani jednou se naň neusmála, seděla ve své věži a předla, a teprve když slyšela, že umírá, vešla do jeho komnaty a prosila ho na kolenou, aby jí aspoň nyní řekl, kam rubáš a pás její byl ukryl. Sigurd ale mlčel a zemřel; nemlčel ze záští k nelaskavé ženě, nýbrž proto, že mu blaho její duše na srdci leželo. Ztrátou rubáše a pásu stala se Sigelinda sice smrtelnou, ale duše její mohla býti spasena, kdežto valkyrie jest přece jen ohavností před očima Hospodinovýma…

Byl-li Sigurd nešťasten, byl jím syn jeho Olaf ještě více; matka jeho vynutila z něho lstivým spůsobem vyznání, že Sigurd umíraje byl mu naznačil ono místo, kam poklad její byl před ní ukryl, a když toho žádným spůsobem vyzradit nechtěl, tu metala mu divokou kletbu na hlavu. Zavřela se do své věže a žádné oko lidské jí více neuzřelo až do té doby, kdy Olafova dcera Thorgerda se narodila; tenkráte vešla Sigelinda do komnaty své snachy Jorunny. Vlasy její byly již bílé, ale líce bez proměny mladé a krásné, jen úžasně bledé. Vzala dítě na ruce a šeptala mu tajůplná slova do ucha, pak opět odešla, a kázala, by malou Thorgerdu co den k ní přinášeli. Olaf měl z toho velkou radost, zdálo se mu, že se konečně s matkou smíří, ale pykal brzy svoji neprozřetelnost. Sigelinda zmocnila se mladé duše své vnučky, vypověděla jí běh svého žití a ustanovila ji svojí dědičkou. „Vymůžeš na otci svém tajemství, kde rubáš a pas ukryl, a budeš valkyrií,“ pravila jí, když byla dorostla, a od onoho dne neviděl Olaf již úsměv na rtech své dcery. Žije ubohý od smrti své ženy život bídný; koráby jeho rozpadávají se již ve vodách a osamotnělý jako strom v širé pláni sedí u rudého ohně.“

„A Sigelinda?“ tázal jsem se.

„Sigelinda zemřela před týdnem,“ pravil stařec; „nechtěla být pochována ve svěcené zemi, a Thorgerda odvezla ji na skalnatý, osamělý ostrov; tam narovnala velkou hranici; v purpurovém hávu s diadémem na hlavě položili tam bývalou valkyrii, polili ji a hranici vonným olejem a zapálili.“

Věděl jsem nyní, že jsem byl Thorgerdu v skutečnosti a nikoli její přízrak viděl. Vypravování starého kováře vzbudilo ve mně mocné přání, abych ji opět uviděl; vstal jsem tedy k odchodu, děkuje mu za jeho přátelství a za jeho pohostinnost.

„Nejeďte na Nidaros!“ pravil mi ještě jednou naposled. „Tuším, že tam jedete k vůli Thorgerdě. Bohužel nemáte nijaké naděje; Thorgerda nesní o ničem, než o tom. státi se valkyrií, a stane-li se proti vůli své vaší ženou, budete tak nešťasten jako Sigurd.“

Nedbal jsme jeho řeči. Kázal jsem koně svého osedlati a loučili jsme se. Asbjarn byl zasmušilý, když mi do sedla pomáhal, a Thurida hleděla snivě do dálky, opírajíc se o dvéře domu; ona i děd její stáli dlouho na prahu a kývali mi s bohem. pak vešli do kovárny, a bušení kladiva otřásající vzduchem poučilo mne, že se stařec byl k své práci vrátil. Ohlídl jsem se naposled. Jiskry lítaly otevřenou síní do trávy, v záři rudého ohně zdála se Thurida, stojící u měchu, a Asbjarn, mávající kladivem, jako stíny z jiného světa, a zastavil jsem mimoděk svého koně, když při bušení kladiva silný, hluboký hlas Thuridin tuto divokou, neumělou píseň pěl, kterou větřík po částech ke mně přinášel:

Jsem posud mlád, přec hlava moje těžká
a srdce svadlé, pustá duše má;
neb slyšel jsem, co temné normy pěly —
tak příšerně ty jejich písně zněly,
že na věky mi na rtech úsměv shas’…

Já s lůžka vstal ve světlé lunné noci,
kvetoucím vřesem šel jsem pustinou,
a hvězdy kmitaly jak zlaté oči
a svítily na bludnou cestu mou.

V stříbrných listech věkem shrblé břízy
tam sténal mrtvé mojí matky hlas,
k návratu s pláčem matka mě vybízí,
však dál a dál mne žene touha zas
a marné lkání v nočním vánku zmírá…

Vysoká skála roste k nebi temně,
povznáší hrdě černá bedra svá,
jí, tiše záříc, na obrovské témě
stříbrný závoj jasná luna tká.

Tam zastavil jsem bludné svoje kroky,
tam položil jsem oko k štěrbině,
a pátral jsem, co kryjou skály boky,
co děje se v té tajné hlubině:

U stavu černém sedí bílé panny
tak děsné s okem divokým co smrt,
a krásné přec, jak zhoubné moře v bouři,
jak meteóry vraždu věštící.
Na zlatých stolcích seděly ty panny,
na zlatých stolcích, rudých jako krev,
a hrůzyplné dravčí jejich prsty,
ty tkaly děsné tkání osudu.
Zsinalé hlavy usmrcených mužů
u stavu visely co závaží,
útroby lidské byly jejich přízí,
člun břitký meč a brdem šípů hrsť…

Pak vstaly hrůzoděsné valkyrie
a s chechtotem své tkání trhaly,
a zpívaly tak strašnou, trpkou píseň,
že skály pukaly a svět se chvěl.
Na zlaté svoje koně vyskočily,
ze skály vyletěly jako bouř
a jako mrak se hnaly nočním nebem.
Jak blyskavice hrály ořů hřívy,
jak hromy duněly jich podkovy,
a vyla zvěř a klaněly se stromy,
a měsíc zbled’ a hvězdy shasnuly…

A proto svadlo mladé moje srdce,
že slyšel jsem, co pěly panny ty:
ó vyhněte se valkyrii s cesty,
kéž nezazní vám v uších její hlas!
Tak příšerně ty jejich písně zněly,
že na věky mi úsměv na rtech shas’…
— — — — — — — — — — — —

Trhl jsem konečně uzdou a pohnal svého koně; podivná ta píseň budila nepochopitelnou tesknotu v mém srdci. Zahloubal jsem se do svých myšlenek a jel nékolik hodin, aniž bych hlavu od prsou byl pozvedl. Když jsem konečně kolem sebe hleděl, viděl jsem, že slunce padá za hory. Jel jsem po plochém hřebenu dlouhého řetězu nevysokých pahrbků a celá krása čarovného ostrova jevila se divícímu se mému zraku. Byla doba, kde ostatní svět již dávno kryje hustá noc, ale v té krajině severní, když k půlnoci již ani dvě hodiny nescházely, tonulo vše ještě v světle nejskvělejším. Celá obloha byla jediným zlatožhoucím plamenem, purpurová oblaka se po ní valila a měnila bez ustání dobrodružné svoje tvary. Po pravé ruce čněly bílé ledové hory do nachu hořícího nebe a někdy přelétl ta křišťálová jejich čela temný ruměnec, jako by panenský ten sníh pod žhavým polibkem odcházejícího slunce se zardíval. Po levé ruce pak modralo se v dáli moře a dmulo lazurový klín v unylé touze po zářivém králi dne, a vlny skákaly mu vstříc a šuměly, že hluboký jejich hlas až ke mně zahučel. Nedlouho váhalo poutí unavené slunce, chýlilo se k moři a kleslo v ochlazující jeho objetí a strhlo celý zlatý baldachýn planoucích oblaků s sebou, by jimi umírající tvář svou zahalilo; stříbrný soumrak zavládl pak na místě jeho a v hlubokém tichu truchlil svět o shaslý den, jenž jej opět o krok blíže k hrobu a k zhoubě byl pošinul. Vzdychl jsem a poháněl svého koně dál; pahrbky blížily se nyní těsněji k moři, a za nedlouho jel jsem podél břehu tichého zálivu, dřímajícího v šeru hlubokém. Po skalách chvěly se malé břízky ze sna a na vodách pluly bílé labutě. Náhle, když jsem za skálu zahnul, ležel hrad Nidaros přede mnou. Byl to veliký dřevěný dům, bohatě stříbrnými a zlatými řezbami pokrytý, mechem porostlý, mnohou galerií a četnými věžemi zdobený. Kolem hradu byly vysoké dřevěné palisády a nad ohromnými vraty seděl havran a krákoral mi příšerně na přivítanou. Neubránil jsem se myšlenky, že to tentýž havran, který mne byl po celou cestu až ku kovárně doprovázel. Zaklepal jsem na vysoká vrata dřevěným kladivem, visícím vedle nich, a ihned ozvalo se vzteklé vytí divokých psů; někdo za palisádou je okřikl a vrata se otevřela. Vjel jsem do prostory, která byla jakýmsi druhem sadu, táhnoucího se podél celého domu. Nerostly tam však z vysoké trávy jiné stromy, než útlé, něžně šelestící břízy. Muž, který mi byl vrata otevřel, vedl mne dlouhou, širokou chodbou do velké síně, kde vedle krbu u plápolajícího ohně posud pán hradu seděl, ač noc již byla valně pokročila. Začmouzený strop té prostranné síně nesly dva ohromné dřevěné sloupy, pokryté stříbrnými runami; mezi nimi bylo vyvýšené sedadlo, pokryté temnou látkou, s lemem perlami vyšitým, a tam, majíc plavé svoje vlasy černým závojem propleteny a oděna jsouc v dlouhé smuteční roucho, seděla Thorgerda, předouc hedbávnou nit. Po levé straně její, na dřevěné, bohatě vyřezávané lavici, běžící podél zdi, seděly její dívky, a naproti nim, podél druhé zdi, seděli muži. Když jsem vstoupil, povstal Olaf u krbu se svého křesla; všichni muži povstali pak též a klonili se mi němě a hluboce.

Olaf byl muž obrovské postavy; vlasy jeho, posud bohaté, byly úplně bílé, oči blankytné a průhledné hleděly přísně, ale nikoli nepřátelsky. Oděn byl v krátké černé krzno, přes které byl temnomodrý plášť přehozen, škorně jeho byly k nohám řemeny připevněny. Přijav mne velmi přátelsky, nutil mne, abych usedl na jeho křeslo, stojící pod rozvěšenými starodávnými zbraněmi, mezi kterými se stříbrný štít, zdobený blankytnou smaltou, jako měsíc leskl. Na jeho pokynutí přiblížila se Thorgerda k ohni, a ozářena rudými plameny na krbu, které jedině šerou síň osvěcovaly, v tom černém svém rouše, s těmi zlatými, až ku kolenům splývajícími. vlasy, zdála se tak krásná, že jsem mimovolně vstal a na koleno před ní poklekl. Oči její hleděly mrazivě jako modré ledy těch hor, kteréž jsem byl po cestě viděl, kolem úst zahrál jí pohrdlivý úsměv. Vstal jsem rychle a podal jsem jí list, zaobalený v růžovém hedvábí, který mi královna Astrida byla pro ni dala, a zároveň odevzdal jsem i Olafovi dopis králův.

Thorgerda vytáhla z černé pochvy lesklý nůž, přeřízla hedváb a hodila jej do ohně, pak přelítla nedbale list a odevzdala jej dívce, která právě zlatý pohár s medovinou přinášela.

„Buďte nám vítán, pane rytíři!“ pravila Thorgerda hlasem nejlhostejnějším a podala mi číši. Ruka moje se tak zachvěla, když Thorgerda zraky svoje na mne upřela, že jsem několik kapek medoviny na bílou její ruku vylil. Thorgerda usmála se tak pohrdlivě mé slabosti, že se mi krev studem do tváře hnala.

Otec její byl zatím též přečetl, vzdychl si z hluboka a podal mi opět ruku. Pak kázal, aby na rychlo připravili večeři.

Thorgerda usedla opět na svoje sedadlo mezi sloupy a předla dále; ani jednou nepohleděla tam, kde jsem s otcem u ohně seděl. Dal jsem bohaté dary rozbaliti, které královna Astrida Thorgerdě posílala; nezavadila téměř ani zrakem o třpytící se drahokamy, pokyvla pouze lehce hlavou a nechala je tam ležeti, kam jsem je byl položil. Když přinesli připravené pokrmy, vstala Thorgerda, nalila mi znova medoviny, přála mně a otci svému dobrou noc a odešla se svými dívkami. Pak odešli též mužové, kteří posud němě podél zdi seděli, a zůstal jsem s Olafem o samotě. Vstal ihned a objav mne tiskl mne k srdci.

„Král píše mi, co vás ke mně vede,“ pravil pohnutě; „ó kéž by se vám podařilo naklonit si srdce mého dítěte, kéž ledová duše její roztaje paprskem lásky. Jsem bídným starcem, prahnoucím po klidu hrobu; hříšný můj život byl jediná bouř, a upomínka na matku Thorgerdinu je jediným blahem mým.“ Zamyslil se hluboce a pak pravil: „Obávám se, že Thorgerda tuší, co vás ke mně vede na odlehlý tento ostrov, a vzdor její vzepne se zajisté jako divoký oř. Buďte opatrný a neprozraďte se příliš záhy.“

Pak vzal mne za ruku a vedl mne k malému jakémusi oltáři, na kterém velký železný kruh, z jednoho kusu ukovaný, ležel, a položil ruku svou na něj.

„Zde skládali předkové moji, neznající ještě kříže, nejsvětější přísahy své,“ pravil slavně, „a zde přísahám i já, že hlava vaše bude mi posvátnější než blaho vlastní duše, že mi bude tak drahá, jako stín zemřelé mé ženy. Chci vám býti nápomocen při vašem podniku všemi silami, které mně vetchému starci ještě zbyly, a považuji vás od toho okamžiku za svého syna.“

Políbil jsem ruku velebného starce, kterou mi byl na hlavu položil, a on, podpíraje se o mé rámě, dovedl mne sám do komnaty, která od onoho večera zůstala mým příbytkem. Podél zdí stály tam temné skříně se stříbrným umělým kováním, do kterých jsem zbraně svoje složil; velká těžká postel s modrými hedbávnými poduškami tvořila střed pokoje, a zatáhnuv těžké její záclony za sebou, bořil jsem se unaven do kajčího peří a usnul tak poprvé pod střechou Olafa, mořského krále.

Druhého dne svolal Olaf obyvatelstvo celého domu a zvěstoval pak, že já, milý jeho host, na ostrově přezimovati hodlám, prohlásil mne slavně za člena rodiny a žádal pro mne přátelskou přízeň a úctu všech přítomných. Na to podávali mi mužové, jeden po druhém, silné svoje ruce a ženy usmívaly se na mne — vyjma Thorgerdu, která se ke mně ještě chladněji než včera chovala. Ona jediná mlčela po celou dobu, a teprve když mi podávala těžký zlatý roh, z kterého Olaf nejdříve na mé zdraví byl připil, otevřela se pohrdlivá její ústa.

„Nebylo by snad záhodno,“ pravila, „aby některý z mužů aneb snad jedna z dívek vám pomáhala zvedati tento roh? Chvějící se vaše ruka jej sotva udrží.“

Neodpověděv na to připil jsem tiše novým přátelům a podal roh s medovinou dále; Thorgerda, kterou obřad již déle v síni nezdržoval, vyšla a nezjevila se pak po několik dní. Pod záminkou svého smutku nepřicházela mezi nás, seděla ve věži, kde Sigelinda byla zemřela, předla a tkala tam, a kdyby občas pošmurná její píseň nebyla smutně domem zazněla, byl bych myslil, že tam vůbec ani nežije. Jedině na večer seděla někdy krátkou hodinu mezi sloupy, runami pokrytými, ale zrak její nezavadil pak nikdy o moji tvář, a zdálo se, že nikdy nenaslouchala mému vypravování o jemných mravech Francie, o žhoucích krásách jihu a milostných dobrodružstvích našich rytířů; vše to líčil jsem a popisoval věrně dychtivému a četnému posluchačstvu u plápolajícího krbu.

Čím lhostejnější Thorgerda byla, tím srdečnější byli ostatní obyvatelé domu Olafova. Za krátko bylo mi úplně volno a milo mezi prostými těmi povahami, které mne považovaly záhy za druha. Sdílel jsem vesele jejich jídla s nimi, pozůstávající ze sýra, z ryb a nejvíce z krmi z ovsa, která se připravuje v kotli, visícím nad ohněm v samém krbu; jezdil jsem s nimi na rybí lov a byl jsem Olafovi horlivým pomocníkem při spravování statku, kterému se oddával s takovou láskou, jako by nikdy nebýval meče tasil a korábu na bouřném moři velel.

Jednoho dne vyjeli jsme daleko do kraje, kde na širokých pastvinách Olafova stáda se pásla. Kolkolem táhlo se horstvo, a Olaf jmenoval mi veškeré ty obry, kteří tak vznešeně sněžná svoje temena k slunci vznášeli a ohnivou krásou barev svých zraky moje oslňovali. Nejvíce poutala mne hora, kterou „Hekla“ jmenoval. Černě, jako noční mátoha, buduje nesmírné svoje tělo do modra, jen na vrcholku jejím bělí se několik pruhů sněhu, a temná koruna příšerného dýmu vznáší se v průhledném vzduchu nad hrdou její hlavou, připomínajíc děsný onen oheň pekel, který v útrobách jí zuří a více prý než jednou celý ostrov zahubiti hrozil, otřásaje jím v nejhlubších jeho základech.

V tak velkolepém rámci tedy ležely zelené, bujné pastviny, na kterých se krásná stáda Olafova podél břehu hluboké, hučící řeky pásla, jejížto zpěněná voda, na nejvíce rozpuštěný horský sníh, se mléku podobala. Jeda podél řeky té zpozoroval jsem náhle na protějším břehu stádo divokých koní, a na jednom z nich seděla luzná postava ženská, v které jsem ihned Thorgerdu poznal. Jela bez uzdy, vlasy její vlály větrem a slyšel jsem divoký její křik, kterým svévolně koně k rychlejšímu běhu plašila. Když byl v nejprudším trysku, seskočila na zem, a chytajíc se koně jiného, uhánějícího polekaně kolem ní, vyhoupla se rychlostí blesku na jeho hřbet, hnala se jako vítr vysokou travou za koněm zase jiným, by s ním prováděla stejnou odvážnou hru. Zahleděl jsem se udiveně do divokého toho, ale krásného divadla, a brzy cítil jsem, jak neodolatelné jakési kouzlo mne uchvacuje; seskočil jsem se svého koně, a než Olaf uhodnouti mohl, co zamýšlím, byl jsem již v divokém reji vln divoké řeky. Olaf vykřikl úzkostlivě, a Thorgerda zaslechnuvši jeho hlas přiblížila se ku břehu a hleděla upřeně do proudu, pátrajíc, co se tam děje. Řeka byla vírná, proud tak silný, že jsem již myslil, že mne s sebou strhne, uchvátí a daleko do širého moře odnese, do prohlubin tmy a smrti, podoben divoké zvěři, která svůj lup do nejtajnější skrýše lesa zavléká. Avšak vědomí, že se Thorgerda dívá na odvážný můj souboj s rozzuřeným živlem, nedalo mi podlehnouti v zápase; oči její byly mi jako hvězdy vodící, z nichž se linula mi síla nadlidská do unavených údů. Uprostřed nejdivočejších vírů ležel klidně zelený ostrůvek, jehož bujné traviny mi pozdrav kývaly a mě k odpočinku v měkkém jich klíně zvaly; avšak temné, zpěněné a mocně kroužící se víry hrozily smrtí každému odvážlivci, přiblíživšímu se tomu tichému ráji, jehož závistivě střežily.

Chtěl jsem se již odstrašen těmi zkáznými strážci usměvavé výspy vzdáliti a opačným směrem plouti, když oko moje náhle zahlédlo purpurový květ, který vysoko se k slunci pnul, a shlížeje se v rozčeřených vodách v blahém klidu rostlinám tak vlastním, o své kráse snil. Myšlenka, jak královsky by lepý tento květ hrdou hlavu Thorgerdinu zdobil, zaplašila bleskem obavy před nebezpečím smrtonosných peřejů, a za několik okamžiků zoufalého boje ležel jsem bez dechu, sláb, téměř umíraje ve vonném lůně ostrůvku. Traviny šepotajíce větrem sladkou soustrast klonily se nad mou hlavou, nad těžce dýchajícíma prsoma a padaly zlomeny k zemi, když prsty moje se křečovitě do nich zaryly, neboť zdálo se mi na okamžik širé nebe modrou propastí, do které se řítím prudkostí šílenou. Zavřel jsem rychle oči a brzy vracely se moje síly. Dýchaje volněji usedl jsem v trávě. Zraky moje bloudily směrem, kde Thorgerdu byly naposled spatřily, a zapomenuv bleskem na přestálé strasti utrhl jsem osamotnělý ten purpurový květ, jenž mne sem byl zvábil, a drže jej pevně ústy pustil jsem se opět do proudu.

Po druhé byl jsem nyní smrti tak blízký. že se mi zdálo, že již již do příšerné její tváře hledím, ale duše moje volala z hlubin utrpení k bohu a k sladké naší paní, a bez úrazn vsadil jsem konečně nohu na břeh, kde Thorgerda posud stála. Chtěla se zdáti úplně lhostejnou, ale ruka její svírala křečovitě hřívu vraného koně, pasoucího se pokojně vedle ní, a chřípě její se šířily a chvěly. Blesk radosti šlehl mi duší, klesl jsem před ní a hleděl na ni proudem vlasů, které roníce celé potoky přes obličej mi visely, a podal jsem jí červenou svou květinu.

„Tenkráte nechvěla se moje ruka, panno,“ pravil jsem, „nechvěla se, když ulomila tento květ.“

„A proto nasadil jste život svůj?“ tázala se klopíc oči na bílou ruku, cuchající temnou hřívu koňovu.

„Pro jediný pohled z oka vašeho,“ šeptal jsem, „přestál bych větší ještě nebezpečí. Kdo ulomit by dychtil vzácný tohoto ostrova květ…“

Nedokončil jsem, z oka jejího šlehl blesk neskrocené divokosti. Dupla netrpělivě nohou, smáčkla purpurový květ, pro který jsem byl život nasadil — a podala ho svému koni za lahůdku!… Pak zasmála se divoce, vyskočila na oře a zmizela v dáli jako blesk. Hleděl jsem dlouho za ní. Olaf byl se zatím přebrodil na mělkém místě nad ostrůvkem a pobízel mne, káraje mne za mou odvážnost, bych šaty své při dobrém ohni usušil.

Od onoho dne zpozoroval jsem na Thorgerdě změnu; sedávala sice ještě na oko lhostejně mezi sloupy runami pokrytými, ale nedovedla se přece úplně již přemoci a opanovati; často, velmi často vídal jsem, že oko její na okamžik zabloudilo na mou tvář, pak ale, když jsem plachý její pohled zachytil, zatřásla se vášní, zbledla a bodla mne divokým zrakem, plným nenávisti.

Jednoho dne, když jsem byl o lásce mluvil a o jejím blaženství blouznil, když jsem byl líčil, jak pod lahodným nebem Francie žena sedíc na trůnu své důstojnosti vládne něhou a sladkou milostností svou, tu zastihl jsem v oku Thorgerdině cosi jako touhu a pohnutí, a vzdech, dlouhý a hluboký, zazněl od sloupů zdobených runami. Srdce moje se mimoděk zážehem vítězoslávy zachvělo, cítil jsem, jak oko moje zazářilo radostí; Thorgerda ale, čtouc ten výraz mého oka, pustila vřeteno, strhla černý svůj závoj s čela přes obličej a vyšla ze síně…

Den minul za dnem a sedadlo mezi sloupy zůstalo prázdné; Thorgerda se více nedostavila, když celý dům se večeru kolem ohně shromažďoval. Ve dne v noci dlela nyní ve věži, kde Olafova matka byla zemřela, a na všechny otázky moje odpovídali mi stále, že Thorgerda tam tká zvláštní roucho, které do podzimu dokončiti hodlá.

V severních oněch končinách dostaví se podzim velmi záhy. Léto chýlilo se již ku konci, a trávil jsem s Olafem celé dny uprostřed polí, kde ženci při zpěvu až do padající noci žali, a když práce na polích dokončeny byly, netrvalo dlouho a mrazivý větřík zavál od hor k moři a závoje mlhy padaly chladným vzduchem na zemi. Tou dobou přiháněli stáda z odlehlých pastvin na louky, táhnoucí se kolem hradu Nidaros skalami až k modrým vodám zálivu. Zároveň rozesýlal Olaf daleko široko posly, kteří dle starobylého zvyku přečetné hosty na Nidaros zvali k velké slavnosti, která se na ostrově co podzim okázale odbývá. Nejtučnější brav padal nyní pod sekyrou, nejen k vůli přípravám k dlouhým kvasům patrně nastávajicím, ale i proto, že v zimě na ostrově se nedostává píce pro stáda a obyvatelstvo se tedy ponejvíce naloženým masem živí. Pro mne nebylo nyní v domě zaměstnání a vyjíždíval jsem obyčejně na loďce do moře; jednou ale, když burácející vítr mne v domě věznil, bloudil jsem jím bez účelu a přišel tak poprvé do věže, kde Thorgerda bydlila. Dvéře její síně byly otevřeny, a vida tam Thorgerdu tkající ve společnosti několika černě oděných dívek, zpomněl jsem si mimoděk na píseň o valkyriích, kterou vnučka kovářova byla tehdy zpívala, když jsem na Nidaros jel. Thorgerda mne zahlédla, zamračila se, rozmýšlela se chvíli a pak, nepřestávajíc pracovati, zazpívala temným hlasem tuto píseň:

Byla to králova dcera,
na břehu seděla
a česala zlaté vlasy
a takto zapěla:

„Když zrodila mne matka
při luny zatmění,
skřek ozýval se orlů,
vod svatých šumění.

‚Ty kouzelnicí budeš,‘
hlas temný sudic zněl,
‚tvé srdce budiž skalou,‘
sbor jejich dále pěl.

‚Nepoznáš lásky k muži,‘
tak zazněl jejich hlas,
‚tvůj úděl tajná věda,‘
tak pěly dále zas.

‚Snuj mocných čárů runy,‘
hlas temný sudic zněl,
‚a šlapej lidská srdce,‘
sbor jejich dále pěl.

Činím, jak norny pěly,
ctím slovo osudu,
a neznám lásky k muži
a znát jí nebudu!“

Tak zpívá králova dcera
své vlasy česajíc,
tu v modré jezera hloubi
to šumí víc a víc.

Vodník se vynoří z tůně,
má řizu stříbrnou,
leknínem, lilií vodní
má hlavu věnčenou.

„Mně teskno je a smutno
v lasturném jezeře,
a láskou k ženě krásné
v samotě srdce mře;

neznáš-li lásky k muži,
nuž lásku ke mně znej,
mou budiž, hrdá ženo,
v mém domě přebývej!“

Tak volá lesklý vodník
a dívku uchopí,
do jeskyně své modré
se v tůň s ní potopí.

Na lůžku z drahých perel
dlela mu po boku,
v paláci z chladných vlnek
tam žila v hluboku.

Jak bílá růže vodní,
tak kvetla v jezeře,
však v srdci jejím skrytě,
jí msta jak oheň vře.

Tři roky žila s mužem,
byly jak hrozný sen,
s úsměvem lhala lásku,
až přišel pomsty den.

Pak pravila svému muži:
„Mám prosbu na tebe;
já viděla bílou plachtu
zříc vodou na nebe.

To plula moje sestra,
jest šťastnou nevěstou,
já slyšela její píseň
šumících vlnek hrou.

Ji ráda skytla bych dárek,
přeju jí všechen zdar,
mám perel plnou skříni
a mnohý vzácný dar.

Až vyjde sladká luna
a zdřímne krajina,
tu zlatou postav skříni,
kde tmí se skalina;

tam postav tu zlatou skříni
pod plané růže keř
a spěchej ke mně nazpět
ve vody tmavou šeř.“

Tak mluví žena lstivě
a spěchá v velkou síň,
kde pod vysokou klenbou
zlatá jí stojí skříň.

A hbitě bílou rukou
ty perly vyhází,
sama se na dno skryje
a víko přirazí.

Když vyšla sladká luna
a zdřímla krajina,
tu vynořil se vodník,
kde tmí se skalina;

tam staví zlatou skříni
pod plané růže keř
a spěchá k ženě nazpět
ve vody tmavou šeř…

Jezero dme se bouří,
proklíná vodník lest,
a kvílí, sténá, pláče,
že žel ho slyšet jest.

Však žena jeho tančí
ve záři měsíce
a výsměch její trpký
v pláč jeho mísí se.

„Mně radostí jest pláč tvůj.
tvé zoufání mi smích!
Má pomsta dokonána
a potrestán tvůj pych!“

Odchází hrdá žena,
hlas její z dáli zněl —
a vodník samým žalem
do rána zkameněl.

Dozpívavši byla se Thorgerda vzpřímila, stála podepřena o sloup svého stavu, čelo její se vraštilo a oči její vysílaly temné, hrozivé blesky. Porozuměl jsem její písni; vyhrožovala mi pomstou, zvítězím-li nad jejím vzdorem, ale tím přiznala sama možnost takového vítězství a naplňovala mne odvahou a nadějí. Překročil jsem směle její práh a úžas jevil se na obličeji všech přítomných dívek; Thorgerda zbledla nevolí, chtěla promluviti, ale vášeň její jí v tom zabraňovala, pozdvihla tedy pouze ruku a kynula, bych odešel.

Nedbal jsem jejího velitelského posuňku.

„O třikrát blažený ten vodník v písni tvé!“ zvolal jsem a chopil se její ruky. „Tři léta štěstí vykoupil si pouhou smrtí! Chtěl bych třikráte zemřít, kdyby ta ruka, kterou nyní ke rtům tisknu, jen na jediný den byla mou!“ Vyrvala ruku svou z ruky mé a chvěla se na celém těle.

„Smělče! smělče!“ to bylo vše, co ze sebe vypravila. „Nenávidím tě!“ dodala pak kynouc mi ještě jednou k odchodu. Nedbal jsem toho jako dříve.

„Co chceš ode mne?“ tázala se opanujíc se poznenáhla.

„Tvou lásku!“ zvolal jsem směle a chopil se opět její ruky. „Tvůj vzdor mne nezaplaší, chci s tebou zápasiti; jsi-li čarodějkou, nuž pak volej čáry svoje na pomoc, vím, že láska moje přece zvítězí!“

Thorgerda zasmála se divoce a zbledla smrtelně, pak ale opanovavši se vší silou stala se náhle vlídnou.

„Zápasit s ženou!“ smála se jako by nebyla rozuměla; „podivný to boj. Myslím, že hrdinnost svou lépe dokážete, pane rytíři. Za den, za dva bude dům náš plný hostů, na velké louce bude se slavný turnaj odbývati, a tam dokažete nejlépe sílu svojich paží.“ Pak zaleskly se oči její krutou, tajnou jakousi radostí. „Nemýlím-li se,“ pokračovala, „nosí rytíři ve vlasti vaší odznaky oněch žen, které obzvláště ctí? A ženy ty, zdá se mi, dávají rytířům takové odznaky co důkazy své přízně? Nuž, jste hostem v domě otce mého a chci vás tedy dle sil svých vyznamenati a vám zároveň příležitosti podati, byste dokázal, jak vysoce si mne vážíte. Svolíte k tomu, že na turnaji onou zbraní bojovati budete, kterou já vám darují?“

Tak vlídně a tak dlouho nebyla Thorgerda ještě nikdy se mnou mluvila, a tonul jsem v slasti nad touto změnou jejího chování; ale brzy poznal jsem celé její záští a krutost. Obrátila se k stavu, kde purpurové roucho jakési leželo, zdobené jedině stříbrným srdcem. Mlčky podala mi ono roucho, a na moji otázku, co to znamená, odpověděla takto s temným pohledem: „Dovoluji vám, abyste na turnaji přílbu svou na hlavě měl a meče svého užíval a štít svůj nosil, ale nechci, byste tělo svoje jiným pancéřem kryl než tím, který vám zde podávám. Rozumíte dobře? Červené toto roucho jest jediným vaším brněním, chcete-li býti mým rytířem. Na nahé tělo vložte je a dejte se do zápasu s nejudatnějšími; to stříbrné srdce pak naznačí protivníkům vašim místo, kam jim bodati jest. Vlastní rukou připravovala jsem vám dar ten po celé léto a stříbrné srdce vyšila jsem k tomu cíli.“

Krutý úsměv hrál jí na tváři a oči její hleděly tak tvrdě a nemilosrdně jako ocel.

„Díky!“ zvolal jsem a políbil roucho, které mně podala.

„Vy chcete bojovati v tom krznu, bez krunýře?“ tázala se překvapeně.

„Vždyť tak velíte!“ odpověděl jsem a ukloniv se vyšel jsem z komnaty. Na prahu ohlédl jsem se. Thorgerda stála u stavu a podepírala čelo o jeho sloup; tvář její byla bledá a tiskla ruku k srdci. Zahlédla mne na prahu se zastavujícího a zastyděla se za své pohnutí.

„Vy si to rozmyslíte!“ volala za mnou a vypukla v divoký, hlasitý smích, který za mnou celou chodbou zněl, tak příšěrně, tak šíleně! Když jsem ale po schodech dolů kráčel, zdálo se mi, že smích ten končil zaštkáním. Jako blesk letěl jsem chodbou zpět, ale dvéře její komnaty byly pevně zavřeny a panovalo tam hrobové ticho.

Thorgerdy nebylo po dva dni ani viděti ani slyšeti. Temné záclony u oken věže byly spuštěny, tak že z venčí s žádné galerie ani se sousedních skal zraky moje do komnaty vniknouti nemohly. V průběhu těch dvou dní bylo v Nidaru neobyčejně hlučno a živo; se všech stran, po vodě a po suchu, pěšky a koňmo připutovali hosté. Jak hrdinské, silné, ba obrovské to postavy, tito ostrované! Chodby domu duněly pádnými jejich kroky a stěny se otřásaly hromem hrubých hlasů, když při zářícím ohni a při pěnící se medovině hrdinské svoje písně sborem zpívali. Velká síň v přízemku byla ozdobena lesklými štíty a přílbami, mezi kterými na obrovských železných svícnech nesčíslné louče rudě hořely, vrhajíce žhoucí svoje světla na zbraně a rozptylujíce takto částečně temné stíny ohromné té komnaty, z kterých se hlavy mužů s jasnýma, smělýma očima a vlnícími ryšavými vlasy, hřivám podobnými, až příšerně vynořovaly.

Otevřenými okny valil se čoud hořících loučí do čistého jesenního vzduchu, a smích a zpěv četného komonstva, zaměstnávajícího se na lukách pečením celých volů, mísil se do šumu naříkajícího větru, jenž mezi skalami sténal a vlny zálivu proti břehům hnal, kde se s hlukotem rozbíjely v stříbrný déšť. Divoké toto okolí působilo na mne zvláštním kouzlem; bylo cosi velikého, bujarého v počínání těch polosurových mužů, v rázu těchto neuhlazených mravů a obyčejů, cosi hlubokého a dojemného v těch neumělých, ale nadšených jejich písních. Vše zdálo se mi jako podivný sen a porovnával jsem v duchu zušlechtilou jemnost našich mravů s chováním severních těch ostrovanů, když mne náhle ohromující výkřik všech přítomných vyrušil z tichého rozjímání. Vzhlédnuv nedivil jsem se jejich nadšenosti; sám byl jsem uchvácen pohledem, který se překvapenému oku mému jevil.

Velké dvéře na konci síně, ku kterým několik stupňů vzhůru vedlo, byly se rozlétly a mezi nimi stála Thorgerda uprostřed svých dívek, velké hořící pochodně nesoucích. Nebyla již v rouše smutečním; dlouhý šat ze zlatého brokátu jímal vysokou její postavu a labutí její šíj bělela se pod duhou nejrozmanitějších drahokamů, které i prsa její kryly a až na perlový její pás jako deštěm padaly; vlasy její byly úplně rozpuštěny a korunou z nejkrásnějších rubínů propleteny; šarlatový plášť, sněhobílou kožešinou vroubený a černými stříbrnými tajůplnými runami protkaný, splýval jí s beder v dlouhých řasách. Jako královna kouzelnic stála tam pod temnou klenbou, ozářena šlehajícími plameny pochodní. Tvář její nebyla bledá jako jindy, zářila rozčilením, a oči její, vášní temné, hořely a sýlaly blesky. Chvějící se její rty cosi šeptaly, čeho ale v hluku slyšeti nebylo. Pozvedla velitelsky ruku na znamení, že si mluviti přeje, a hluk přestal okamžitě a hluboké ticho zavládlo v síni. Thorgerda učinila dva kroky ku předu, pozvedla obě ruce k hlavě a zaryla je do zlatých proudů svého vlnícího se vlasu; jako věštkyně stála chvíli se zavřenýma očima v dešti jisker, sršících z pochodní do větru, a pak počala velkým a hlubokým hlasem takto mluviti:

„Mužové islandští, buďte mi vítáni! Buď štěstí s vámi pod krovem otců mých! Žehnám krokům vašim, které vás vedly po stezkách k tomu domu, a blahořečím vlnám, které lodi vaše nesly k břehům toho zálivu. Vizte mne, mužové islandští! odhodila jsem roucho smutku, utřela jsem slzy svého oka, vyšla jsem z komnat, kde jsem truchlila, abych uvítala vás. Vy tážete se snad: Co vede dívku tuto v síň, kde muži hodují? Čeho hledá zde, kde pouze slovo mužů platí? Nuž povím vám… Mne vede uražená pýcha mezi vás, mne veda láska k domovině mezi vás. Chci zvěděti, zda stará krev bohatýrských předků posud v žilách vašich koluje; chci zvěděti zda síla ještě v pažích vašich přebývá; chci zvěděti, zda posud muži jste! Odpusťte mým slovům, vždyť vím, že posud nenaučili jste se snášet urážku a výsměch cizince!“

Přestala mluviti, neb znělo to jako burácení hromu dlouhou síní, a mnozí trhali štíty se stěn a chápali se mečů, jako by se chtěli vrhati v boj. Na znamení Thorgerdino utichli opět a dívka pokračovala:

„V domě tom dlí host, přišlý z daleka. Připlul od druhého konce světa k odlehlým břehům našim. Došla ho zvěst o slávě tohoto ostrova, a připlul sem, aby viděl, zda pověst lichotí nám čili pravdu o nás mluví… A když viděl vás, když seznal naše mravy, tu usmál se a pravil: Pověst lhala, dětmi zdají se mi býti muži ti! Dychtím po tom, měřiti v boji se s nimi. A na posměch nám přinesl tento muž purpurové roucho, které přehodit chce přes krunýř svůj, abyste prý se nezděsili blesku ocele, aby se zdálo, že bez brnění zápasit se odváží s jinochy islandskými, ozbrojenými od hlavy až k patě v železe, a na rouše tom dal vyšít srdce stříbrné, aby hrotům vašim cíl naznačil s posměchem!“

Podruhé zabouřil vášnivý výkřik dlouhou síní a oči všech obrátily se ke mně. Thorgerda se zaradovala nad účinkem svých slov a bouří hučící zazněl tvrdě a jasně její hlas.

„Nuž, mužové islandští! dokažte, že jste synové dávných hrdin! Zítra nastává velký boj! Já budu přítomna, já budu na vás hledět a sláva vaše bude slávou mou! Sama ověnčím vítěze vlastní svojí rukou a moje rty pocelují čelo toho, komu nejpřednější zásluhu v tomto boji přisoudíte.“

Šílená vřava rozléhala se domem, ale hlas znějící nad bouři ozval se náhle mezi námi, byl to hlas starého Olafa.

„Čeho se odvažuješ, šílená?“ zvolal na Thorgerdu. „Ty mého hosta zuřivosti těchto mužů vydáváš? Ty myslíš, že připustím, by se naň řítili co zvěř, popuzeni jedem prolhaných tvých řečí?“

Thorgerda, bledá jako smrt, obrátila se tam, kde mne viděla stojícího opřeného o sloup.

„Mluvte, rytíři, sám, zda jsem lhala!“ zvolala na mne. „Řekněte, že přijdete na kolbiště bez purpurového roucha, a slova moje byla větrem, jenž vnikne, zašumí a bez stopy zmírá.“ Temné její oči bodaly se do mé tváře a rty její se chvěly.

„Přijdu v šarlatovém šatě,“ zvolal jsem, „já slíbil to a dodržím svůj slib.“

Thorgerda zajásala vítězoslavně. „Vy slyšeli jste, jak nás pohanil!“ zvolala, „vy dokážete, že jste hrdinové. Jdu slavověnce vít a srdce moje buší nedočkavostí přivítati vítěze!“

Opět rozléhala se bouř jejich hlasů celým domem, ale Thorgerda odcházejíc musila se podpírati o rámě jedné z dívek. Dvéře zavřely se s rachotem a krásné to zjevení, metající blesky zlata a vášně, zmizelo jako sen. Olaf chopil se mé ruky, vytáhl mne na chodbu a dovedl do komnaty, kde jsem spal. Tam zůstal se mnou až pozdě do noci, zamyšleně sedě v křesle, až jsem jej donutil, aby se na své lůžko odebral. Nežádal na mně žádného vysvětlení podivného výstupu s Thorgerdou, a nepověděl jsem mu také ničeho. —

Nespal jsem celou noc; viděl jsem stále Thorgerdu před sebou, jak při záři rudých pochodní, k shromážděným mužům mluví, jak nesmírná nenávist jí z oka šlehá, a jí slova jako jedem napuštěné šípy na jazyk klade; ale viděl jsem též, jak odcházejíc citem přemožena do náruče dívky klesá, a srdce moje šeptalo mi, že ta nenávist její ničím není, než posledním bojem, krutým, zoufalým, ale bezvýsledným proti lásce, nabývající v srdci jejím převahy. Ráno prohlížel jsem svoje zbraně, vyhledal purpurový šat Thorgerdin a oděl jej na nahé tělo. Ostrá a omamující vůně jakás vycházela z jeho záhybů, které jsem dříve nebyl pozoroval, zdálo se mi, že mi až do samého mozku vniká, a rozpalovala podivně moji krev, tak že mi v žilách nedočkavě kypěla. Velkými kroky chodil jsem po pokoji, zkoušel svůj meč, připevnil přílbici a čekal s nejsvrchovanější netrpělivostí na zaznění rohu, oznamujícího, že sedání počíná. Nevyšel jsem dříve z pokoje a mimo svého zbrojnoše nevpustil jsem nikoho k sobě, ba ani svého laskavého hostitele.

Když konečně hlahol kotlů a táhlé hřmění trub od louky zaznělo, otevřel jsem dvéře, letěl kvapem se schodů, vyskočil na svého koně, kterého zbrojnoš můj za uzdu před domem držel, a s taseným mečem přihnal jsem se na louku jako bouř. Nikdy necítěná zuřivost burácela mi v prsou, neviděl jsem před sebou než samou krev a přál jsem si celý voj nejlítějších nepřátel a nejdivočejší seč. Když mne zahlédli na louce, ozvalo se všeobecné volání, výkřiky pomsty a nenávisti rozléhaly se vzduchem, zdálo se, že nejen já, ale všichni ostatní byli zšíleli. Vrhl jsem se proti muži stojícímu mi na blízku a bodl jej tak rázně a prudce, že ihned s koně spadl. To bylo znamení k počátku nejzuřivějšího boje, který jsem kdy spatřil. Neviděl jsem již ničeho a neslyšel. Zdálo se mi, že se brodím v moři krve a ohně, že se tisíce blesků s nebe na mne sype, že mi jakás potopa kolem hlavy hučí, že se země pode mnou boří. Píchal, bodal, sekal, bušil jsem stále před sebe, máchal mečem a sypal bez ustání nejurážlivější a nejvyzývavější posměšky na svoje nepřátele; zdálo se mi, že vše přede mnou k zemi klesá, jen jako mlhou a jako ve snu viděl jsem, že někteří mi v boji pomáhají proti přesile, a jako hrdý anděl temností stála Thorgerda kdesi na vyvýšeném místě a kývala nepřátelům mým, a bledý její obličej mi hrozil a jasné kruté její oči vysýlaly blesky, jako by mne zničit chtěly, a bylo mi, jako by nepřátelé moji nenávist svou jako zbraň o kruté ty zraky brousili.

Pojednou cítil jsem ránu asi tam, kde vyšité stříbrné srdce se na purpurovém rouše blyštělo; padl jsem s koně k zemi, a vzduch se otřásl ohromnou bouří nesčíslných hlasů, rány na mne pršely a horká moje krev lila se proudem z mého těla, a jako mlhou viděl jsem, že purpurové moje roucho v cárech se mne viselo.

„Velký bože!“ zvolal jeden z odpůrců mých, „vizte toho muže. Pod nachovým jeho šatem neskrývá se žádný pancéř! Ozbrojeni bojovali jsme proti neozbrojenému!“

Nastalo hrobové ticho. Všichni klečeli kolem mne, někdo pozvedl klesající moji hlavu, byl to Olaf. Slzy kanuly z očí jeho na mou tvář.

„Můj host, můj host!“ zaupěl. „Ó vy jste ho zavraždili! Beze zbraně stál proti vám, proti vám oděným v nejtvrdší ocel!“

„Pane, my nevěděli o tom, my jsme nevinni!“ ozval se jeden z mužů pohnutým hlasem. „A veřejně před tváří boží zde pod širým jeho nebem prosíme umírajícího toho muže o prominutí. Slavně prohlašujeme jej za vítěze, za nejhrdinnějšího bojovníka nás všech!“

„Sláva mu, sláva!“ zahřmělo to z úst všech. To bylo poslední, co jsem slyšel. Mrak se spustil na mé oči a padl jsem do hluboké mdloby.

Když jsem se probudil z mrákoty, ležel jsem na svém lůžku a byl již večer. Rány moje byly zavázány a vítězověnec ležel na mé pokrývce. Komnata byla slabě hořícím kahanem osvětlena. Vzdychl jsem z hluboka a někdo rozevřel pak záclony mého lože; v tom otevřely se dvéře mé komnaty a starý Olaf, bledý jako přízrak, vešel táhna cosi bílého za sebou, cosi třpytícího se jako hvězdy… Byla to Thorgerda, oděná v bílý stříbrolesklý šat, pokrytá drahokamy, tak jak jsem ji byl ráno viděl, zhoubnou bohyni záští, nepřátelům mým vítězství kývat. Bílý ten šat byl nyní rozedrán; Olaf byl ji prachem za sebou smýkal. Držel ji za bílé její ruce a plavé její vlasy byly kol pěstí jeho ovinuty. U mého lože trhl jí do výšky, a stála přede mnou zsinalá a děsná jako mrtvola.

„Ďáble, ďáble!“ sípal stařec, „zde, zde viz, co jsi spáchala!“

Sebral jsem veškeré síly své. „Můj drahý hostiteli, můj otče,“ prosil jsem, „utište se a odpusťte jí. Thorgerdo,“ pravil jsem pak k ní, „vy včera slíbila jste, že vítěze políbíte na čelo — prohlásili za vítěze mne, zde leží věnec můj. Nuž dodržte svůj slib.“ Stála bez pohnutí. „Thorgerdo,“ prosil jsem znova, „pospěšte — neb umírám.“

Thorgerda se vzpřímila, ruměnec polil bledý její obličej, odstrčila prudce svého otce a vrhla se na mé lůžko. Chvíli zaryla svou tvář do podušek, pak vstala, hleděla klidně a vážně na mne, schýlila se nad mou hlavu a vtiskla mi dlouhý polibek na čelo.

„Díky!“ zvolal jsem. „Nyní zemru rád.“

Thorgerda se vzchopila. „Ještě nezemři!“ zvolala, „slyš prve celou pravdu! Amisi, já miluji tě a proto chci tvou smrt. Ano zhyň, zemři! Budu na kolenou ležet a rány tvoje líbat, neb otevřenými krvavými jich ústy prchá život tvůj! Zhyň a buď proklet! Ty lstivě vkradl jsi se do mého srdce, ty’s zlomil odpor můj, ty’s zničil hrdou moji bytost, a proto nenávidím tě — ach, a miluji tě zároveň! Hnala jsem tě smrti vstříc, napustila jsem purpurné roucho potají šťávou čarných bejlí, která rozněcovala tě k boji; mísila jsem tutéž šťávu do vína tvých nepřátel. Stála jsem na pavlánu a jásala, když rány na tě pršely jako blesky mého hněvu. — Thorgerdu přiměti k lásce, to znamená zasvětiti se smrti. Chci býti volná jako duch, a láska k muži snižuje; býti mužem milována, znamená býti jeho obětí, býti v jeho porobě. Nuž tedy zhyň, zemři a sprosť mne svého pohledu!“

Olaf rozzuřil se znova, neslyšel jsem ale již, co mluvil; nová těžká mrákota valila se na mne, a poslední, co jsem zaslechl, byl srdce rozrývající výkřik Thorgerdin…

Po dlouhé měsíce zápasil jsem se smrtí, přibližovala se mně a pohrávala se mnou, jako dravec pohrává s obětí svou, ale vzdálila se opět a neschvátila mne. Po celou tu dobu ležel jsem jako v tvrdém, divokém snu. Nebyl jsem dosti silný, abych nabyl myšlenky neb jasné a určité představy, vše mihalo se jen matně jako stíny v osláblém mozku. Pozoroval jsem, že u mne Olaf sedává, zdálo se mi, že se nachyluje k mému srdci, aby naslouchal, zda ještě tluče, ale nedovedl jsem si mysliti, proč tak činí. Někdy zablesklo to v duši mé jako vědomí, ale takový zášleh duševní síly shasl opět záhy jako stopa padající hvězdy. Někdy vídal jsem ještě jiný obličej než Olafův, bledý a krásný, se zářícím jasným okem, s plavými dlouhými vlasy a pak vzdychal jsem a mučil se sebrati síly své, k jedinému slovu, k jediné určité myšlence, ale marně.

Přece uzdravoval jsem se poznenáhla, a přišla doba, kde jsem již určitě věděl, co se se mnou dělo. Přišla konečně doba, kde podepřen o rámě věrného Olafa jsem s lože vstal a k oknu popošel. Venku ležel hustý sníh a nebe bylo zasmušilé; byla již plná zíma.

Pomalu a zdlouhavě míjel mi čas. Dni byly pošmurny, vítr hučel a kvílel příšerně kol starého domu a noci byly bez konce. Připloužil jsem se někdy s bezsenného lůžka k oknu s touhou uzříti tvář přírody, uzřel jsem ale pouze bílý její příkrov, a nebe s hvězdami, ku kterému zrak můj úzkostlivě těkal, zdálo se mi býti černou slují, z které rudé, žhavé oči hladových vlků po kořisti slídily, a srdce moje mřelo pak dvojnásobnou tesknotou.

Thorgerda nepřicházela nyní již do mé komnaty a já ostýchal jsem se po ní tázati. Tak minulo opět několik měsíců a síly moje byly se i přes truchlivou tvářnost chorobného života přece úplně vrátily; cítil jsem se zdráv a prosil jsem tedy Olafa, by mne dolů vedl do velké síně mezi ostatní obyvatele domu. Vítali mne tam srdečně, tiskli mi radostně ruce a v očích mnohého blyskla se slza budící vřelé moje díky. Seděl jsem nyní opět co večer u zářícího ohně, písně zaznívaly opět dlouhou síní a vše konalo se tak, jako dříve, než jsem byl na smrt raněn na své lůžko klesl. Thorgerda objevila se posléze též, byla opět jako jindy v smuteční svůj šat oděna, seděla opět tiše mezi sloupy runami pokrytými, ale neodvracela již plaše bledou svoji tvář, postihl-li jsem zádumčivý její zrak. Hledívala vážně na mne, ale nemluvila se mnou nikdy více než několik lhostejných slov.

Jednoho večera prosil mne Olaf, abych něco zazpíval, a vyhověl jsem tomu přání. Vzpomněl jsem si na jistou vroucí, něhyplnou píseň, které jsem se byl kdysi od jednoho z nejslavnějších truvérů přiučil. Budila všeobecné nadšení, i Thorgerda byla dojata, přestala přísti, podepřela zamyšleně hlavu o sloup, vedle kterého seděla, a zdálo se mi, že se na řase zamyšleného jejího oka zatřásla slza.

Paprsek naděje pronikal mi srdcem a zazpíval jsem rozechvěn píseň druhou, ohnivější a nadšenější. Thorgerda sebou nehnula, hlava její stále spočívala na sloupu.

„Krásné jsou ty vaše písně,“ ozval se Olaf, „a třikráte blažena ta země, kde ženy, jako ony, které písně vaše oslavují, co růže kvetou a co hvězdy září! Avšak nemyslete, že zde u nás na severu jen čirý mráz a samá pustá skála. Slyšte píseň starou, dávno zapomenutou, kterou otcové naši zpívali.“

Zamlčel se na chvíli a pak zapěl hlasem posud silným, kterým byl někdy uprostřed nejlítější mořské bouře korábům velel, tuto píseň:

Sedí před bílým hradem Sigyn,
před hradem krytým zlatými štíty,
obrací zraky k oblakům ploucím,
dívá se v krajinu dumavým okem,
vylévá v dující větry svůj žal:

„Čnějící hory, kde obrové bydlí,
skaliny srázné, s nichž řeky se lijou,
doliny tmavé, kde doubravy šumí,
kéž byste kryly drtící tíhou
hluboký hrob můj, neblahé ženy!

Krásný jest Loki, choť můj, však zpurný,
krásný co dennice, stříbrná hvězda,
zlý však a zhoubný jak bouře a mor.

Nástrahy strojí bohům i obrům,
zradu jen snuje, podvody, zmar.
Po jeho boku muka jen snáším,
trýzeň a bol jsou údělem mým!

Sama teď sedím na vysoké skále,
pustý jest hrad můj a komnata má.
Kdy ach, ó Loki, ke mně se vrátíš,
bych s pyšného čela ti plašila chmury,
zlatými strunami krotila vzdor?“

Domluví Sigyn, a zahučí bouře,
zaskuhrá vichřice nad krajinou,
divoké ženy s vlajícím vlasem
ženou se mrakem na ohnivých ořích,
smějou se blesku a rachotu hromů,
na perutích vichru pouští se v dol!

Jedna z nich kloní se nad hřivou koně,
plamenným zrakem na Sigyn hledí,
hřmějící hlas její ohluší bouř.

„Děvice smrtné, my spěcháme v bitvu
lačníce po zracích zsinalých mužů,
s mrákotnou smrtí již zápasících.
Přec ale stavíme chvátící kroky,
by zvěst naše těšila osiřelou.
Vyjasni zrak svůj, truchlící ženo,
jásavým zpěvem plň pustý svůj hrad!
S hrdé své výše, sřítil se Loki,
bozi jej přemohli, padlého jali,
a nikdy již více se nevrátí sem!
Odin jej soudil, sedící s bohy
pod přesvatým jasanem Yggrasil,
pod svatým jasanem tajůplným,
šumícím věštby staré co svět.;
Tam seděli bozi, soudili Loki
úpí teď bídný v podzemní sluji,
kam svrhl jej hvězdami věnčený Thór!
Střevy jest spoután vlastních svých synů,
jež v šeré sluji mu zrodila žena
z urputných obrů plemene.
Na tvrdé skále leží teď Loki,
zmije mu visí nad sníženou hlavou
a kape mu jedy na zmučenou tvář!
Svíjí se Loki pod ještěra slinou
a vyje, až propastí otřásá!
Zůstane v bezdnu, až slunce shasne,
země až sřítí se v hučící moře,
hvězdy až spadnou do hltící tmy!
Ty ale, Sigyn, bělavá labuť,
směj se a zapěj radosti zpěv!“ — —

Valkýra domluví, kvapí dále,
zavane bouře sbor divokých žen,
zavěje větřík, slunce zazáří,
a před bledou Sigyn stojí Idun.
„Vítám tě, Sigyn,“ bohyně praví,
„čarovné plody nesu ti nebes,
jablka, věčné mládí jež skytnou.
Usuš své slzy, zmučená ženo,
rozkvítej krásou, jež potrvá na vždy;
vejdi v nebesa k věčnému kvasu,
bozi tě čekají nesmrtelní.“
Tak praví vznešená bohyně mládí,
před Sigyn postaví nádobu zlatou,
labutí perutě zašumí vzduchem
a sama s svým žalem jest opět Sigyn.
Chopí se zlaté nádoby jablek,
sype je bez vzdechu na holou skálu
a spěchá s nádobou v široký kraj.
Únavy nezná, bloudící Sigyn
putuje vedrem, bouří a tmou,
nestane dříve, až na kraji bezdna,
Loki kde snáší hrozný svůj trest.
S úsměvem tklivým přistoupí k němu,
celuje čelo mu věrnýma rtoma,
schladí je proudem tekoucích slz;
nad hlavou třímá mu nádobu zlatou,
chytá v ni pěnu chrlenou drakem,
a zmučený Loki upadá v sen.
Když nádoba zlatá až ku kraji plna,
vychází Sigyn z mrákavé sluje
a vylévá jedy v ječící moře.
Slina děsného hada tu padá
na líce boha ujařmeného,
Loki pak zařve, svíjí se mukou,
až země se otřásá v základech. —

Obsah této písně dojal mne hluboce přes neumělý její tvar. Zahleděv se do tváře dumavé Thorgerdy, zpozoroval jsem, že i její srdce se vroucnějším, jemnějším citem než obyčejně chvělo, a umínil jsem si tedy, že ještě toho večera s ní vážně o své lásce promluvím. Chválil jsem nadšeně píseň Olafovu a pravil jsem poýšeným hlasem, že nikdy, nikdy nepochyboval jsem o vzácné šlechetnosti a o vzletném smýšlení žen na severu, že i tenkráte v ně věřit nepřestanu, když strojenou divokostí sebe samy očerniti se snaží. Po celý večer mluvili jsme o tomto předmětu, a po celý večer opírala Thorgerda jako unavena hlavu o sloup a seděla bez nejmenšího pohnutí jako socha. Když konečně vstala a jedna z žen velkou louč zapálila, by jí do komnaty její svítila, tiskl jsem Olafovi ruku a spěchal za ní. Dohonil jsem ji, když právě byla práh své komnaty překročila; stála uprostřed pološeré síně a hleděla na mne beze všeho překvapení, jako by byla očekávala, že za ní přijdu. Kývla, a dívka upevnila louč do železného svícnu a vzdálila se, nechávajíc dvéře na chodbu vedoucí dokořán otevřeny.

„Čeho žádáte ode mne?“ tázala se Thorgerda, tentokráte ale vážně, beze stopy vášně a divokosti. Bledá stála přede mnou s hlavou schýlenou a ruce měla křížem na prsou složeny.

„Ó Thorgerdo,“ pravil jsem měkce, „čeho žádat mohu jiného než tvojí lasky?“

Thorgerda zatřásla smutně hlavou. „Chybila jsem, pane,“ odvětila; „měla jsem s vámi od začátku mluviti, jako muž s mužem mluví otevřeně, upřímně, pevně a beze lsti a zloby. Učiním nyní tak, a rozejdeme se pak co přátelé.“

Hleděl jsem s udivením na ni; tak klidnou, důstojnou, smutnou a krásnou nebyl jsem ji posud viděl.

„Možno,“ počala po krátkém mlčení, „možno, že to, co se láskou nazývá, jest více než pouhou slabostí, že cit ten skutečně člověka blažit a jej šťastným učinit může, avšak nenáležím mezi tvory, kteří v lásce ukojení tužeb svých nalézají. Já cítím jiné povoláni, než státi se milenkou a ženou, a povolání to zdá se mi neskonale vznešenější. Vězte tedy, že zaslíbila jsem se duchu mocnému, jenž přebývá v plamenech sopky, a kterého někteří ďáblem nazývají a jehož pouhou jsoucnost jiní naprosto zase upírají. Netoužím po tom, podrobiti se muži, netoužím ani po tom, muže ovládati, duch můj práhne po vědomostech skrytých a svatých, ač je za nesvaté vaši kněží vyhlašují. Mluvě ptáků chci rozuměti a šumění větrů, rozmlouvati chci s bledými stíny, obletujícími noční dobou zapadlé mohyly, běsům chci vládnouti, již v samotách bydlí, a vnikati v tajnosti věčně planoucích hvězd: proto odřekla jsem se světa, do kterého marně mne vlákati nepřestáváte. Odhalila jsem vám nyní srdce svoje a úmysl svůj, jděte tedy a nežádejte více mé lásky.“

Byla se mezi řečí vzpřímila a stála hrdě přede mnou jako panovnice východu; oko její svítilo temně a jakási nadzemská velebnost sálala z celé její bytosti.

„Co mi zde pravíš,“ zvolal jsem, „jest čirou nemožností. Ubohá divko, ty blouzníš! Nepřebývá žádný duch, žádný běs v plamenech sopky, a kdyby tam byl, chtěl bych pustit se s ním v boj o tak sladkou kořist, jako ty jsi, Thorgerdo!“

V okamžiku tom zarachotilo to hluše jako podzemní hřmění, a zdálo se mi, že se celý dům slabě zachvěl.

Thorgerda sebou trhla. „Slyš!“ zvolala, „slyš, rouhavý! Hlásí se ten, jejž vyzýváš.“

„Nezastraší mne skuhrání větru,“ odvětil jsem s úsměvem.

Sotva že jsem domluvil, ozval se znovu rachot, ale silný jako lítá bouř, a tenkráte zdálo se, že dům se k pádu kloní; půda pod nohama zdála se, že se vlní jako voda. Thorgerda vyskočila, běžela k oknu, rázem rozevřela těžkou okenici, a na vždy zůstane mi nezapomenutelným, co jsem nyní spatřil.

Hustá tma zahalovala krajinu a mdle jen mrákaly jí hvězdy, když náhle široký oblouk měnivým jasem noc pronikl, sklenuv se přes celý obzor jako ohromný most; hned na to temenily se mocné proudy světla se všech stran a pojily se čarovně v nesmírnou zářící báň, sálající rubínem, zlatem, bledým smaragdem, a pod ohnivě třpytícím se nebem zářila ohnivě i zem! Bělost sněhu byla oslňující a moře v dáli za to černalo se temněji než noc, dmulo se jako znepokojováno těžkým snem, a hluboké jeho vzdechy byly jediným zvukem, rušícím ticho, spočívající nad příšerně osvětlenou krajinou, ticho velebné a tajůplné jako sama smrt.

Beze slov hleděl jsem vytržen na toto uchvacující, nikdy před tím mnou nevídané divadlo severní zory; Thorgerda ale vedla mne k oknu a vztáhla ruku k horám, které tonouce v kouzelném světle, s neurčitými svými obrysy pouhými stíny býti se zdály, neb chvějícími se ve větru parami. Zachvěl jsem se mimoděk: obrovský stín, temný a hrozící, vznášel se nad horou Heklou, jež planula a kmitala se jako tmavý drahokam báječné velikosti, v jehož nitru by proudy prudkého ohně stoupaly a padaly. Stín vznášející se nad temenem hory měl tvary lidského těla s černými křídly, sáhajícími od východu k západu, a zdálo se, že nesmírné ruce svoje vztahoval k nám. Ohlušující hrom přerušil ticho noční, když jsme dlouho bez pohnutí byli zírali na skvělý zjev, a hora vysoptila záplavu žhoucí lávy, země chvěla se jako strachem pod námi, zora vzplanula ještě krvavěji, ale v okamžiku počala blednouti a bledla až zhasla. S opětným tichem vrátila se zase hustá tma a opět mrákaly jí hvězdy mdle s výše nebes, nad sopkou ale stál posud onen temný, mátožný stín s rozepjatýma rukama, a ob čas vyšlehl zsinalý blesk z pod černých jeho křídel a zapadl do žhoucích proudů, které jak ohnivé žíly horou se klikatě křižovaly. Konečně zmizela i tato vidina ve tmě.

„Ty’s viděl?“ tázala se Thorgerda.

Nemohl jsem než kynutím hlavou přisvědčiti.

„Tedy jdi!“ pravila klidně a propustila mne s královským posuňkem krásné své ruky. Pak obrátila se k oknu, klonila se hluboce směrem ku kmitající se Hekle, zahalila si tvář černým svým rouchem a nedbala více o mou přítomnost, ani o proudy ledového vzduchu, vnikajícího oknem do komnaty. Za chvilku objevila se jedna z dívek; byla bledá strachem, ale vidouc Thorgerdu pohrouženou v myšlenky nebo modlitbu, neodvážila se ji rušiti, zavřela tedy mlčky okenici a usadila se pod hořící louč.

Odebral jsem se na své lůžko, a rozechvěn a naplněn pocitem jakés nevyslovitelné tesklivosti, probděl jsem celou tu dlouhou noc. Jen jedno bylo mi jasné ve víru odporujících si myšlenek: že Thorgerdu miluji a že se jí nikdy neodřeknu přes všechny ty nepochopitelné události, děsivé zjevy a tajůplné řeči. Naděje na konečné moje vítězství ukonejšila moje obavy a pochybnosti, byl jsem přesvědčen o zdaru svého podniku a říkal jsem si, že trpělivost moje a vytrvání zajisté, třeba po dlouhém čase, korunovány budou. Za nedlouho ale událo se cosi, co netušeným způsobem konec mého dobrodružství značně urychlilo. Sněhy byly se totiž posléz roztály, jaro přicházelo po dlouhé, tuhé zimě i sem do nejzazší severní krajiny, a Olaf ustanovil velký ptačí lov. Honba na ptáky má velkou důležitost v hospodářství na zvláštním onom ostrově, a obyvatelé jeho počítají ji též mezi nejoblíbenější svoje zábavy. Vyhledávají Islanďané některé ptáky k vůli peří a zase jiné za příčinou vajec. Nesmírné množství kajek, labutí, divokých kachen, potápek a jiných druhů ptactva hnízdí na skalinách příkrých mořských břehů, mnohdy na místech nedostupných, a Olaf popisoval mi s velkou výmluvností a živostí způsoby honby, zvyky ptáků a místa, kde se nejhustěji nalézají.

„Rozhodl jsem se pro zítřek,“ pravil mi, „pro osamotnělý ostrůvek nedaleko našeho zálivu. Podivíte se nesmírnému množství nejrůznějších opeřenců, které tam nalezneme. Nazývají pustou tu výspu labutí skalou.“

Sotva byl tato slova pronesl, vstala Thorgerda prudce a stála zamračena u ohně proti svému otci.

„Vy žertujete, otče!“ zvolala rozčileně. „Vy nezamýšlíte honiti na labutí skále.“

„A proč ne?“ tázal se klidně.

„Vy víte, že to nelze!“ zvolala s ještě větší prudkostí. „Vy víte, že ostrov ten zasvětila jsem duši vaší matky, a že tedy ni zvíře ni člověk tam usmrcen býti nesmí, aby klid její se tím nerušil. Pomněte, že na labutí skále jsem mrtvolu její na hranici položila a upálila, a vzdejte se tedy svého úmyslu.“

„Honba se bude odbývati, jak jsem určil,“ odvětil Olaf a zakabonil se. „Nenávidím ty staré pohanské zvyky. Ty zapomínáš, Thorgerdo, že —“

„Vy zapomínáte, co se sluší!“ přervala mu vášnivě slovo. „Pravím vám, že to nelze. Neštěstí hrozí vám co spravedlivý trest, neuposlechnete-li.“

Olaf vstal. „Odejdi do své komnaty!“ velel rozzloben. „Nerozkazuje žena v domě mém. Zůstane při tom, co jsem pravil: honba se bude na labutí skále odbývat.“

„Běda, běda!“ zvolala Thorgerda temně a odcházela rychle, a dlouho opakovala ozvěna po chodbách věštící její volání.

Na druhý den vyjeli jsme na lov. V domě bylo záhy velmi živo, celé obyvatelstvo činilo přípravy, jen Thorgerdu nebylo viděti: teprve po skončené snídani, když jsme se již na loď brali, viděl jsem dceru Olafovu zasmušilou v stínu chodby, v hlubokém smutku podepřenu o zeď. Stlumeným šepotem opakovala bez ustání svoje „běda, běda!“ Olaf toho nedbal, byl veselý nad obyčej; sám řídil kormidlo opět jednou po dlouhém, dlouhém čase, jak mi připamatoval. Rozhovořil se o minulosti své, ale naslouchal jsem jen roztržitě, ono pošmurné „běda“ hrozící Thorgerdy znělo mi stále v uších a naplňovalo mne mimoděk úzkostí. Moře bylo klidné a loď naše jela po hladině jako šíp, pluli jsme málo hodin a labutí skála se vynořila z modra vln v celé zasmušilé kráse své. Přistáli jsme u poměrně nízkého mysu, který se mi ale nezdál býti oním, na němž tenkráte plameny hranice tak tajemně šlehaly, když jsem poprvé Thorgerdu u ostrova toho byl spatřil. Olaf vypisoval mi, jakým způsobem počneme honbu, ale mezi jeho řečí ozvalo se tak silné krákorání havranů, že vypravování jeho tím přerušeno bylo. Někteří z našich lodníků znamenali se křížem a hleděli polekaně kolem sebe, jako by zjevení jakési očekávali; majíť Islanďané totiž ptáka toho velmi v nelásce a pojí jej vždy jaksi s ďáblem. Olaf zahlídl nepokojné zraky svých lodníků a dal se do smíchu.

„Proklatí ptáci!“ zvolal, „hnízdí jich tam nahoře na skále as celé peklo! Počkejte, milí druzi, vyberu některé z těch hnízd, abyste se přesvědčili, že se tam čerti nelíhnou!“

Hned jal se příkrou skalou nahoru stoupati, a když jsem ho zdržeti nemohl, následoval jsem ho. Nestačil jsem starému muži, se smíchem ohlížel se po mně.

„Hle, zde první hnízdo!“ zvolal a házel bledozelená, hnědě kropenatá vejce dolů mezi balvany. „Ale na temeni jich bude ještě více,“ dodal a lezl hbitě a jistě po téměř rovné stěně. Za několik okamžiků byl nahoře; byl jsem jen ještě málo kroků od něho vzdálen, když Olaf náhle temně vykřikl, zavrávoral a k mému hroznému úžasu střemhlav dolů k moři se sřítil mezi šedé, tam rozházené skaliny. Stál jsem bez pohnutí, hrůzou proměněn v sloup, a když jsem se vzpamatoval, ohlížel jsem se po tom, čeho se nešťastný byl tak zděsil; zahlédl jsem to brzy a zatřásl se hrůzou a dojmutím. Na malé ploše mezi ohromnými kameny ležela kupa uhlí a v černé jeho spoustě bělela se umrlčí hlava, zdobená zlatým, napolo ohněm rozpuštěným diadémem; v důlky příšerné té hlavy bylo se několik rubínů diadémů svezlo, a zdálo se, že bledá ta líc hledí na svět krvavýma očima, a bílé její zuby cenily se jako ďábelským úsměškem. Nebylo pochybnosti, stál jsem na místě, kde Thorgerda byla bývalou valkyrii upálila, a děsné to oko a hrozící ta šklebivá tvář byla nešťastného Olafa svrhla v strašlivý hrob. Chvěje se na celém těle spouštěl jsem se pomalu a opatrně dolů a vrátil se na loď, kde již Olaf, z vody vytažen, klidne jako v spánku ležel. Nebyl mrtev, srdce jeho bilo a nebylo rány na něm viděti, přece ale nemohl promluviti, a byl jsem jist, že dlouho žíti již nebude.

Dojeli jsme plným spěchem domů a Thorgerda stála na břehu, jako by nás očekávala; krátkými slovy vyložil jsem jí, co se bylo událo; svěsila hlavu, nejevila ale velký bol nad ztrátou, která jí hrozila. Dala otce odnésti na lůžko a tam probděl jsem s ní celou noc. K ránu otevřel Olaf náhle oči a hleděl kolem sebe.

„Umírám!“ šeptal a položil ruku na rámě Thorgerdino.

Vstala a hleděla mu upřeně do očí; ruka její se chvěla zimničně, tvář její byla bledá jako smrt, ale výraz její byl tvrdý, nebylo na ní ani stopy soucitu neb lítosti. Olaf sebou nepokojně házel, svíjel se pod zrakem dívky, který se krutě a mrazivě jako ocel do tváře jeho vbodal. Oči jeho hořely horečnou září, výkřiky zoufalé vydíraly se násilně z jeho rtů.

„Proklaté moře!“ blouznil, „jak mne nemilosrdně metá na žhavé skály, které se pode mnou boří a klátí. Běda, běda! Ó těch děsivých démonů a běsů! Jak šklebí dlouhé svoje zuby! A ty jsi též zde, Thorgerdo? Ale z očí tvých jde hrůza! Což nedovedeš se usmívat, což marně prahnouti musím po jediném polibku tvých rtů, jako jsem marně prahl po požehnání matčině?“

Thorgerda se pomalu, pomalu chýlila nad umírajícím mužem, ne ale k čelu jeho, aby jej políbila, jak si žádal, nýbrž k uchu jeho a zašeptala mu cosi. Výraz její tváře byl při tom tak příšerný, že mi krev v žilách stydla. Nerozuměl jsem, co šeptala, slyšel jsem pouze cosi jako sykot hada, ale Olaf vykřikl tak divoce, že se stěny komnaty zatřásly.

„Jen za tu cenu jest úsměv tvůj a polibek a smír?“ tázal se hlasem plným výčitek a slzy mu vyhrkly z očí.

Thorgerda kyvla chladně a hrdě hlavou. Olaf zalomil rukama a ležel chvíli bez hnutí, byl jako by úplně zničen. Slavné ticho rozkládalo se v komnatě. Thorgerda upírala stále hadí svůj hled na umírajícího starce. Konečně pokynul jí rukou. Opět se chýlila k němu a položila ucho své k jeho ústům; šeptal jí cosi maje mezitím zrak jako vytřeštěný, a tvář její se měnila jásavým výrazem. Když dokončil Olaf, vzpřímila se, pozvedla ruce s divokou radostí nad hlavu a zajásala tak divoce, že se opět stěny komnaty zatřásly, jako dříve při zoufalém výkřiku starcově. Pak políbila ho několikráte prudce na čelo, Olaf ale nedbal již.

„Běda!“ zachraptěl v zápase se smrtí, „běda, co jsem to učinil!“

Zahalil tvář svou rouchem jako umírající hrdina — a skonal.

Přistoupiv k němu jal jsem ho za ruku; byla již chladná. Přemožen city svými padl jsem mu na prsa a ležel tak několik okamžiků, roně vřelé slzy; když jsem vzhlédl, byla komnata prázdna, Thorgerda byla zmizela.

Celý ten výjev u lože umírajícího Olafa byl mi nepochopitelnou hádankou; co byli si hrozného svěřili a šeptali? Nemohl jsem tajemství to proniknouti, ale výraz na tváři Thorgerdině děsil mne, volalo to ve mně mocným hlasem, že žena tato nemá srdce, a lekal jsem se poprvé své lásky k ní.

Druhého dne ráno shromáždila Thorgerda veškeré obyvatelstvo domu a prohlásila se za dědičku statků a slávy svých předků. Byla hrdá, bledá a pevná. Ani jediná slza nezaleskla se v jejím oku, ani jednou nezachvěl se její hlas, když o nebožtíkovi mluvila; ale byla nevýslovně krásná, zahalena jsouc v dlouhé, vlekoucí se závoje smuteční a podepírajíc se o mohutnou stříbrnou berli. Tak stála pod baldachýnem, pověšeným pro tuto příležitost mezi sloupy runami pokrytými.

Do všech končin ostrova rozlétli se poslové, zvoucí obyvatelstvo k slavnému pohřbu posledního mořského krále. Tři neděle chystali královský ten pohřeb a ve dne v noci byly cesty, vedoucí k sídlu Olafovu, cestujícími pokryty.

Po celý ten čas byla Thorgerda neviditelnou, jen v noci otvíraly se dvéře její komnaty, a pak vyšla v průvodu svých dívek, pokryta hustým, neproniknutelným závojem, usedla na prahu oné síně, kde otec její ležel, a tlumeným hlasem zpívala píseň smuteční, doprovázena jsouc celým sborem žen a dívek. Po celé ty noci hořely ohně na všech chlumech a s věží hradu Nidaros zvučely neustále táhlé a hluboké zvuky kovových trub.

Starý kovář Asbjarn zavítal záhy po smrti Olafa, mořského krále, na Nidaros. Znal staré, polozapomenuté obyčeje a mravy a řídil vše ve jménu Thorgerdině; znal též šťávy bylin a stromů, a jemu svěřili úkol, mrtvolu mořského krále balšámem napouštěti.

Konečně přišel den pohřbu. Veškeré pahrbky, skály a břehy byly nesmírným lidstvem pokryty. Slunce zapadlo krvavě do modrého moře, a když noc na krajinu se spouštěla, vyšla Thorgerda z hradu v černém hávu, ale bez závoje, a pokryta zlatem a drahokamy, jako slavná královna. Naplňovala tichý vzduch dlouhou, pošmurnou smuteční písní, a když umlkla, padly na dané znamení palisády před domem k tomu cíli podkopané, a průvod pohřební se náhle zjevil celému shromáždění. V rakvi pokryté zlatou látkou ležel Olaf v hávu purpurném, zlatá koruna zdobila bílé jeho vlasy a po boku blyštil se mu velký nahý meč. Mužové v černých hávech nesli jej na břeh, a za skalou vyplula nyní velká loď, pokrytá těžkou, tmavou látkou, posetou stříbrnými slzami. Na tuto loď postavili muži rakev, a Thorgerda kráčela velkým krokem přes dřevěný, zvláště k tomu cíli sbitý most na palubu, by se s otcem naposled rozloučila. Stanula před rakví, sňala diadém svůj a zlomila jej silnou rukou, sňala rubínovou hřivnu, zlaté obruče, perle a všecky skvosty své, a házela je k nohám nebožtíkovým; pak podali jí závoj, který mu hodila přes tvář, políbila ho na čelo a vrátila se na břeh.

Nyní hnula se loď, vyjela daleko do moře, tam zakotvili ji lodníci a vrátili se též. Bez hnutí stál koráb v šeru, osamotnělý, nemaje nikoho, než zemřelého krále moře na pusté palubě. Vlny šplounaly tiše a večerní vítr svištěl mezi skalami, ale z lidí nehnul sebou nikdo, nerušil ani slovem ticha, a zraky všech upíraly se na příšernou tu loď, nesoucí opuštěnou mrtvolu.

Konečně vyšlehl požár, jejž lodníci byli v útrobách lodi vznítili, než ji byli opustili ; rudé jazyky plamenů skákaly po palubě a spojily se v nesmírnou hvězdu, zářící na ztichlých, dřímajících vodách.

Ihned naplnil se vzduch tryznami, zpívanými nesčíslným množstvím hostů pohřebních, a truchlé tyto zpěvy neumlkly, až když se byl koráb v kusy rozpadl a když vlny žhavé jeho údy se sykotem rozmetaly po ztmělé hladině, až když roztálé zlato koruny a řeřavé drahokamy šperků vodami shlceny byly a v popel rozpadlý král do lůna onoho mohutného moře, které za říši svou byl někdy považoval, k věčnému klidu se byl ponořil.

Zadumán zíral jsem na to velké divadlo, když mne starý Asbjarn oslovil. Neměl dosud příležitosti se mnou promluvit a žádal mne nyní, abych mu poslední okamžiky nebožtíkovy vylíčil. Učinil jsem tak na jeho žádost a svěřil jsem mu též podivný výstup s Thorgerdou.

„Velký bože!“ zvolal Asbjarn. „Příliš dobře rozumím tomu, čemu vy se divíte a co uhodnouti nedovedete.“

Chtěl jsem jej žádat o vysvětlení těch slov, avšak děsný výkřik přehlušil mou otázku; zdálo se, že veškeré to množství, shromážděné na skalách, mělo jen jediné hrdlo, jediný hlas, který nyní zaburácel jako bouř. Ohlédl jsem se na břeh: ejhle, druhý požár šlehal tam k nebi, mohutnější, hroznější, než byl onen na moři; celý Nidaros byl jedním jediným plamenem, a zdálo se, že klenby nebes dosáhnouti se snaží. Ze všech oken a dveří valil se dým a pršely jiskry, praskot jako hořícího lesa budil ozvěnu skal, a celé moře zdálo se proměněno v krev; vichřice přilítla jako kouzlem přitažena a dmula plameny mohutným šlehem svých křídel a hučela jako divokou radostí.

„Thorgerda!“ zvolal jsem poděšen, neb projela myšlénka mi hlavou, že snad mešká v hořícím domě. Ale Asbjarn chopil mne za ruku a ukázal mi na ozářenou pláň; tam viděl jsem koně uhánějícího spěchem větru, a na hřbetě jeho seděla Thorgerda. Ohlížela se na plameny, zamávla rukou jako na rozloučenou a uháněla dále.

„Co to znamená?“ podivil jsem se.

„To znamená,“ vzkřikl mi Asbjarn do ucha, neb hukot moře, vichru a lidí byl ohlušující, „to znamená, že Thorgerda sama dům zapálila! To znamená, že se nikdy více vrátit nechce! To znamená, že se stane valkyrií, že na umírajícím otci vymořila tajemství, kam rubáš labutí a kouzelný pás uschoval! To znamená, že jest Thorgerda pro vás ztracena a duše její oloupena o věčnou spásu, nezachrání-li starý Asbjarn ji a vás!“

Táhl mne za sebou, a následoval jsem ho poslušně jako dítě. Nevím, kde jsme koně nalezli, ale než jsem si byl vědom, jel jsem s Asbjarnem v stínu podél vrchů, nestaraje se o hořící hrad, o hučící vichr a volající lid.

Když jsme as hodinu jeli, počal Asbjarn takto mluviti: „Vím, kde otec Olafův rubáš i pás zakopal; byl jsem mu při tom nápomocen a přísahal jsem, že dle sil svých se o to zasadím, aby nepadly čarotajné tyto věci do rukou nepovolaných. Skryl pás na východním a rubáš na západním boku sopky. Jediná naše spása záleží tedy v tom, že dorazíme dříve než Thorgerda k místu, kde rubáš leží. Cesty znám lépe než ona, a proto doufejte a modlete se k Bohu.“

To bylo vše, co mi Asbjarn pověděl; srdce moje bylo tak naplněno úzkostí a tesknotou, že jsem slova odpovědi nenalezl, a tak jeli jsme mlčky nocí, nemajíce jiné pochodně, než rudé zážehy zkáze zasvěceného Nidara. —

Jak dlouho jsme jeli, nedovedu se upamatovati; následoval jsem Asbjarna jako bez duše; veškerá mysl má byla jen cílem naší cesty naplněna, a nedbaje ničeho, co kolem mne se dálo, nevěděl jsem ani, svítilo-li slunce nebo hvězdy. Ob čas probudil jsem se arci ze svého zimničního polosna, a viděl pak, že jedeme nejpustější krajinou, jakou jen širá země chová, ale na obzoru stály přece majestátně ty velehory, třpytící se sněhem, a u nohou jejich zelenal se v dáli smaragdový koberec nejbujnějších pastvin a poušť kolem nás byla tím zapomenuta. Ob čas zastavili jsme se u nízkých domků, drnem pokrytých. Asbjarn promluvil krátce s obyvateli, tito přinesli nám něco pokrmu, kterého požiti mne stařec donutil, a letěli jsme pak zase dále. Někdy změnili jsme u těchto domků i koně.

Konečně octli jsme se na samé patě horstva u jakési kovárny, ležící tam uprostřed krásné louky. Tam zanechali jsme koně své, a starý muž, který tam bydlil, vyšel na louku a schytal z pasoucího se tam stáda tři mladé klisny; na jednu naložil Asbjarn rozštípané dříví březové, na ostatní dvě sedli jsme a dali se cestou vzhůru na sopku. Cesta ta byla příkrá a nebezpečná, ale klisny naše zdálo se že ji dobře znají, a bez úrazu a dosti rychle přišli jsme až k místu, odkud již nebylo možno koňmo dále stoupati. Asbjarn svázal nyní klisny zvláštním spůsobem, tak že hlava první k ocasu poslední se připevnila; točily se tedy neustále v kole, když utíkaly, a tímto spůsobem byli jsme jisti, že daleko zaběhnouti nemohou, a že je opět nalezneme, až se s vrcholu sopky vrátíme. O březové dříví rozdělil jsem se s Asbjarnem a s tímto břemenem na ramenech počali jsme nebezpečné, namáhavé stoupání.

Poušť, kterou jsme se nyní brali, byla děsivá v černé, příšerné nahotě své, šklebící se na nás jak sama smrt, která temnokřídlá kol těchto drtících skal kroužiti se zdála. Půda, po které jsme kráčeli, skály, které zubovitě do výše čněly a v jejichž útrobách hluše hrom rachotil, nebyly ničím jiným než ztvrdlé, nyní vychladlé, ale druhdy tekuté ohnivé proudy roztálých kamenů, které sopka ze sebe byla vychrlila na zkázu a zmar všeho života. Sem tam ruděly se krvavě lišejníky mezi balvany, a to byla jediná stopa rostlinstva. Nebe bylo zachmuřeno a náhlá jakási mlha plížila se skalinami, a byli jsme přinuceni nebezpečnou cestu svoji hmatati. Dusna přibývalo stále, a z rozpuklin hory hrnuly se sirné páry. Přišli jsme na pokraj strašlivě zejícího jícnu. Kolkolem ležel rudý popel a černý kouř kroužil se do pošmurného vzduchu. Zastavili jsme se na krátkou chvíli a Asbjarn pravil mi, že jsme již nedaleko svého cíle. Cesta, kterou jsme se nyní brali, byla nejnebezpečnější; na jedné straně rostla rovná, černá stěna do nekonečna, a na druhé šklebilo se bezedno, do kterého jsme se každým okamžikem sřítit mohli, oslepeni jsouce kouřem a zápasíce s vichrem, který mrazivě a divoce dul. Ale starý Asbjarn neztrácel ani na okamžik dobrou mysl svou a pobádal mne k vytrvalosti. Pozorlivě všímal si každého balvanu, visícího do propasti neb nad naší hlavou, a pojednou se zastavil. Ostře do naší cesty vbíhal ohromný rudý kužel a bránil dalšímu postupu. Asi v polovici jeho výšky zpozoroval jsem velký kříž v tvrdou jeho hmotu vrytý.

„Chvála Bohu!“ zvolal Asbjarn, „přišli jsme ještě v čas, nikdo zde před námi nebyl. Odložte břímě své a pomozte mi balvan tento odvalit.“

Nebyla snadná práce, skalou touto hnouti, ale spojeným silám naším podařilo se to přece; po dlouhém namahání naklonili jsme kužel tak, že vzal převahu a do zející propasti se sřítil mezi tím, co jsme se pevně blízských skal drželi, bychom s ním do bezedna strženi nebyli. Letěl a letěl, ale žádný zvuk, žádná ozvěna nezahřměla z hloubi nahoru k nám, a bylo nám to hluboké ticho mírou závratné hloubky propasti. Mráz mi projel tělem a zavřel jsem oči.

„Nevím,“ zasmál se Asbjarn, „jestli by Thorgerda byla balvan ten zmohla, leda že snad pomocí čarovného pásu, nalezla-li ho již.“

Vyňal z rozštípaného dříví malou motyku. a jal se rychle kopati. Brzy zablesklo se cosi v temné půdě jako zlato, a za nedlouho vytáhl Asbjarn malou kovovou, horkem poloroztálou skříň. Cosi bílého a třpytícího se probleskovalo četnými jejími rozpuklinami. Vzal skříň na ramena, i já se chopil opět svého břemene a spěchali jsme s místa, kde jedovaté páry mne poznenáhla tak byly omráčily, že nohy moje jen stěží ještě službu mi konaly. Bez pomoci starcovy byl bych zajisté zahynul, ale podporován jeho silou neobyčejnou v tomto stáří, octnul jsem se konečně na čistém vzduchu. Nebe bylo se též vyjasnilo, oblaka, která nás byla zahalovala, odnesl vítr a dostoupili jsme šťastně nejvyššího vrcholku sopky. Byla to malá plocha, na jejíž mnohých místech ležel vysoko sníh, ačkoli půda pod našima nohama byla teplá. Na chlumu nebylo žadného jícnu; vše zdálo se klidné a obyčejné, ale když Asbjarn malou jámu kopati se jal, aby tam narovnal hranici, kterou takto před větrem lépe uchrániti chtěl, prodíral se hlinou všude kouř.

„Oheň hory jest zlý,“ pravil stařec, „nikdy nestrávil by kouzelné to roucho, ale oheň dobrý, který vyšlehne z březového dříví, obrátí prokleté ty čáry brzy v popel. Pro větší jistotu přinesl jsem ještě svěcený olej. Kdyby Olafův otec byl tak učinil, byl by nám velkého namahání uspořil.“

Vylil olej na dříví, a já hleděl mezi jeho prací dolů na uchvacující pohled, rozprostírající se před nadšeným zrakem mým.

Nikdy nebylo oko moje spatřilo vznešenější krásy nad onu divuplného toho ostrova! Zelené jeho pastviny šířily se do nekončena, vlnovité pahrbky probíhaly v dlouhých řadách pláň, a zubovité cimbuří horstev čnělo do vzduchu a oslňovalo zrak démantovou září svých velebných ledovců; bílé řeky vinuly se plání a ústily do dálného moře, splývajícího azurně s azurem nebes. V dolinách třpytila se jezera jako ohromné oči, hledící toužebně k obloze, a mnohý pahrbek a mnohá hora ruděly se purpurem kvetoucího vřesu…

Hlas Asbjarnův vytrhl mne z mého rozjímání; pěl nějakou pobožnou píseň, a když jsem se ohlédl, viděl jsem šlehající oheň a v něm hořelo v rozpoltěné skříni bílé roucho z labutího peří. Modré plamínky proskakovaly z něho a bílý kouř kroužil se do výšky.

Pojednou zazněl ještě druhý hlas, zazněl zoufající výkřik, a Thorgerda stála za námi. Byla posud oděna v černé svoje roucho, ale zlatý pás, pokrytý drahokamy a stříbrnými a temnými runami, vinul se jako had kol štíhlého jejího těla. Oči její byly na hořící roucho na hranici upřeny.

„Jsem oloupena o své dědictví!“ volala bledá hněvem a bolem. „Proklat buď podlý lupič!“

„Bůh vás neslyší, Thorgerdo!“ odtušil stařec, „a s jeho svatou pomocí zničíme i ten váš pás; neměla jste na štěstí dosti času rozluštiti jeho runami psaná tajemství.“

Thorgerda sebou trhla a obrátila se na útěk.

„Za ní, můj rytíři, za ní!“ volal stařec; „zůstanu zde, až poslední zbytky těch per se v popel rozpadnou.“

Asbjarn mne nepotřeboval dlouho pobízeti, pustil jsem se za Thorgerdou. Netrvalo dlouho a dostihl jsem jí. Stála těsně vedle jícnu, který nedaleko pod chlumem hory na oné straně se černal, s které Thorgerda byla přišla. Byl to největší a nejhlavnější jícen hory. Černý kouř počal se nyní z něho valiti, a v temném tom oblaku stála Thorgerda bledá a bílá, a hrozná výrazem své tváře. Rudé zlato čarovného pasu svítilo temnotou jako blesky.

„Čeho hledáš, smělče, zde?“ zvolala na mne, když jsem se jí blížil. „Máš dosti odvahy i zde o lásce své mluvit, zde, kde ohnivý dech démona až k tobě šlehá? Oloupils mne o nejdražší dědictví, nebudu více valkyrií, a proto zasvětím se duchu této hory, jak jsem ti již jednou pravila. Ó vy, kdož dole kolem plamenného jezera se vznášíte, přivítejte svou novou družku! Již jdu!“

Zachytil jsem ji za ruku, když se zavřenýma očima do jícnu se vrhnouti chtěla, a odtáhl jsem ji od kraje, kde se půda pod našima nohama bořila.

Nastal zápas mezi námi. Čarovný pás dával bílým Thorgerdiným pažím, která se roztrhaným rouchem jako sníh třpytila, síly nadlidské. Více než jednou cítil jsem, že Thorgerda již již mne přemáhá a k zemi kácí, ale pokaždé pomáhal mi stud, býti ženou přemoženu, k dvojnásobné síle, a po dlouhém boji byl jsem konečně vítězem.

V okamžiku, kdy bledá Thorgerda v náruč mou již klesala a já soustrastně ji pustil, vzchopila se ještě jednou, strhla čarovný svůj pás, zatočila jím dvakrát prudce nad hlavou a mrštila jím vysoko do vzduchu. Zasvištěl jako had, šlehl kouřem sopky jako blesk a padl pak do zejícího jícnu.

Thorgerda hleděla proudícími jí přes oči vlasy plna nenávisti a vzdoru na mne a zvolala: „Ty’s přemohl protivníky v boji při turnaji u mého otce, ty’s přemohl mne a čarovný můj pás, nenáviděný tvore, jdi a přemoz ducha hory, pak uvěřím ve všemohoucnost tvé lásky a jsem tvou otrokyní. Jdi, máš-li k tomu odvahy!“

Zasmála se divoce a pohrdlivě, když jsem okamžik váhal, ale nedal jsem jí času promluviti jediného slova. Pokynul jsem na Asbjarna, který právě přicházel, aby ji střežil, a jako šíp letěl jsem k děsivému jícnu. Stěny jeho byly téměř kolmy a nebylo možno se po nich dolů pustiti; ze všech rozpuklin valil se dým a kouř, ale ohně nebylo lze nikde spatřiti. Místy ležel docela vysoko sníh, pokrytý čoudem. Některý z balvanů padal s ohlušujícím rachotem do propasti, jakmile se ho noha moje jen dotekla, a více než jednou byl bych se tam s padajícími kameny sřítil.

Konečně dosáhl jsem přece místa méně příkrého, odkud jsem nebezpečnou cestu do jícnu hory podniknouti mohl, a brzy octnul jsem se na jeho dně. Bylo to úzké údolí, v kterém v divokém neladu obrovské trosky rozdrcených skal jako těla s nebe svržených zlých andělů ležely; ale i zde v tom pekelném kotli, naplněném žhoucími výpary, nalézalo se množství sněhu. Vroucí bystřiny a šlehající plameny byly tvrdě umrzlý sníh tak prorvaly a proryly, že vysoko klenuté, v slunci se třpytající oblouky tvořil, a přišel-li jsem na místa tak žhavá, že jsem palčivosti jejich nesnesl, utíkal jsem se pro ochlazení do sněhu.

Uprostřed jícnu ležela skála černá jako noc a z pod ní vycházel dým. Na té skále zahlédl jsem čarovný pás Thorgerdin; kolem ní byla půda tak horká, že jsem na povrchu jejím státi nevydržel. K tomu dusily mne sirné páry; ale přistoupil jsem přece odhodlaně k samé skále, ač se zem pode mnou chvěla a rachot hromu se odtamdud po celém jícnu rozléhal. Chopil jsem se pasu a skočil zpět tak daleko, co síly mé stačily. Byl nejsvrchovanější čas, neb v okamžiku tom otevřela se zem blízko skály, hrozné plameny, vařící se voda a ohnivé kameny lítaly do vzduchu, a smyslů zbaven klesl jsem k svému štěstí do sněhu.

Tam ležel jsem jen několik okamžiků, ale krátká tato doba dostačovala přivléci zdráhajíci se moji mysl na samý pokraj duši zničující šílenosti! Nikdy nevysvětlím si úplně, co se v strašlivé oné chvíli se mnou dálo, vím toliko, že jsem zíral zsinalé hrůze tváří v tvář. Přeludy a vidiny rojily se z ohně, z dýmu, ze země, a děsily mne, až tlukot mého srdce se zastavoval. Bylo mi, jako by za chvění se a kolísání rozzuřené sopky obrovské ruce čehosi neviditelného a neobsáhlého se mne chápaly a mne do podzemního, tmou a prázdnem, vodou a ohněm naplněného brlohu tahaly, a mrazivý dech smrti vanul z toho na rozpálenou moji skráň; zároveň uchvacovala mne nepochopitelná závrať lákající mne, bych se střemhlav uvrhl do samé náruče těch hrůz. Nastal zápas jasné mé vůle proti útočnému přeludu, kteréhož jsoucnost uznati se zdráhala. Cítil jsem temně, že podlehnu, jakmile v přítomnost démonického nepřítele svého uvěřím, a polo udušen jedovatými parami volal jsem do rachotu hromu s křečovitým smíchem, že nelekám se nicoty, skrývající se za škrabošku rozníceného živlu. Horečný tento boj proti sobě a proti čemusi neznámému, neurčitému, byl nejhroznější, jaký jsem ve svém žití podstoupil, a skončil pro mne šťastně. Výbuch sopky přestal tak náhle, jak byl povstal, oheň uhasl, dým se rozstoupil a hřmění umlklo. Ale mně zdálo se, že anděl boží byl s nebe sestoupil, že za mne byl bojoval a za mne zvítězil…

Děkuje Bohu z hloubi duše sebral jsem veškeré síly své a dal se bludištěm balvanů na zpáteční cestu. Byla nad míru příkrá; každou chvíli klesal jsem zpět a každou chvíli očekával jsem znova hroznou smrt, ba ještě u samého pokraje, když jsem již nohu na pevnou půdu stavěl, byl bych málem nazpět do jícnu sopky sletěl. Zachytil jsem se šťastně velkého balvanu, čnějícího osaměle ze sypkého popela. Thorgerda vykřikla, když mne uviděla k smrti zemdleného, popáleného, krvácejícího. Mezi cáry mého oděvu blyštil se tajuplně zlatý pás, který jsem si byl kolem těla upevnil.

„Věříš nyní ve velkou moji lásku a ve vítěznou její moc?“ tázal jsem se přistoupiv k ní.

Thorgerda schýlila hlavu a ještě jednou zaplanulo oko její divoce, když zavadilo o zlatý čarovný pás. Pak ale zakryla si tváře dlaní, a když opět na mne pohlédla, měla oči plné slzí. „Jsem přemožena,“ pravila štkajíc; „jsem tvou otrokyní, tvojí plennicí!“

Klesl jsem jí k nohám. „Ó Thorgerdo!“ prosil jsem, „kaž mi, bych se opět vrhl v propast ohnivou, ale nemuč srdce mého řečí ukrutnou! Ty’s paní mého života, mé duše! Což není možno dojmouti tě, lásku roznítiti v tvé hrudi? Ó Thorgerdo, já jsem otrok tvůj, čiň se mnou co ti libo.“

Utřela oči své, schýlila se ke mně a s tváří planoucí zašeptala: „Nuž vezmi mne, Amisi, jsem tvá.“

S jásotem přivinul jsem ji k srdci a odnesl ji daleko od kouřícího se jícnu, tam na ono místo, odkud celý ten velký ostrov s nevyrovnatelnou, uchvacující krásou viděti bylo. Tam seděli jsme mlčky, ruku v ruce. Hlava její spočívala unavena na mém srdci, oko její hledělo snivě a zamyšleno v dál, a starý Asbjarn seděl opodál nás a pěl starobylou zasmušilou píseň, plnou touhy, plnou něhy a plnou tužeb mystických. Když se slunce chýlilo k moři, povstali jsme a jali se sestupovati s hory. Vedl jsem Thorgerdu, a když jsme svoje koně nalezli, vsadil jsem ji na onu klisnu, která byla březové dříví nesla, jež labutí roucho valkyriino byla obrátilo v popel.

Vrátili jsme se na Nidaros; z popelu jeho čnělo jen několik začmouzených stěn, ale Thorgerda vedla mne do podzemní skrýše, nacházející se ve skále, kde věž Sigelindina byla někdy stála; podivil jsem se nashromážděnému tam bohatství všeho druhu: celé kupy zlatých a stříbrných nádob tu ležely, a perle a drahokamy, které by byla Thorgerdě každá královna záviděla. Thorgerda kázala Asbjarnovi, aby vše naložil na koně, a po celodenním odpočinku dali jsme se ve společnosti starého Asbjarna a mého zbrojnoše, který se byl po celý čas mé nepřítomnosti v jeskyni na blízku skrýval, do přístavního města.

Nalezli jsme koráb, který do Norska plul, a rozloučili jsme se se starým dobrým Asbjarnem, odměnivše jej bohatě za věrné služby. —

Radost královny Astridy neměla mezí, když jsem jí Thorgerdu přivedl, a za týden po našem příjezdu slavil se hlučně a okázale sňatek náš. Brzy na to rozloučili jsme se s královnou Astridou a jejím dvorem a odebrali se na můj hrad do sladké drahé vlasti… Ale nedlouho snil jsem luzný lásky sen a krátké svoje štěstí splácím dlouhou, nikdy snad, leda smrtí končící se strastí!

Thorgerda zasmušila se záhy po našem sňatku, a od oné doby nevyjasnilo se více chmurné čelo její. Myslil jsem z počátku, že snad vzdálenost od vlasti ji zarmucuje, ale bohužel přesvědčil jsem se brzy o svém omylu. Nalezl jsem ji málo dní po našem příjezdu hořce štkající, a na otázku mou, co ji tak zarmucuje, otevřela mi krutými slovy svoje zatvrzelé srdce.

„Nenávidím sebe samu,“ pravila mi, „nenávidím sebe samu pro ohavnou slabost svou. Věz, že jsem při zápase našem na vrcholku sopky podlehla hanebné křehkosti svého srdce a nikoli síle tvého ramene. Cítila jsem záchvat oné lásky k tobě, oné lásky, pocítěné od prvního okamžiku, kdy jsem tě viděla, lásky uchvacující, navzdor nenávisti, kterou rty moje neustále lhaly — a dobrovolně dala jsem se přemoci. Když jsem tě hnala do jícnu sopky, činila jsem to v zoufalství, jako tenkráte, když jsem podněcovala veškerou mládež islandskou k boji proti tobě; ale srdce moje mělo vždy jen jediné přání, ač mysl má se proti tomu bouřila, přání totiž, abys zvítězil… Stalo se tak, stala jsem se tvou a klamala jsem sebe samu lásky klamem! Nyní ale probudila jsem se ze svého sna, z ohavné své zbabělosti, a probudila jsem se co otrokyně tvá, na věky přikována k osobě tvé, kterou nyní v pravdě nenávidím jako bytost svoji vlastní, zničenou vinou tvou.“

Žasl jsem nad jejími slovy, pokoušel jsem se všemožně hrdé její srdce s osudem, s Bohem, se světem smířiti — ale marně. Žiji život hrozný vedle ní, temný její zrak mluví neustále o nenávisti jen a nikdy nezachvěje se srdce její citem jemnějším. Bez labutího rubáše, bez kouzelného pasu, bez čaromoci jest Thorgerda přece valkyrií, ženou příšernou, divokou, lásky neschopnou, hrdou a zlou… Osudná její krása, která mne zavedla do propastí nekonečných muk, jest nezměněna, Thorgerda jest vznešená a luzná jako ty démantové hory jejího ostrova, ale nenávist bouří a zuří v útrobách jejích jako zkázyplný onen oheň v sopkách islandských.

„Běda tobě!“ šeptala Thorgerda jednou ze sna, „běda tobě, zmocním-li se někdy čarovného pasu, rozluštím-li někdy jeho runy! Potrestám pak tu tvrdošíjnost, s kterou jsi mne strhl s pyšné výše velkých myšlének do hnusného kruhu všedního!“

Mručíc tato slova házela sebou na lůžku, oči její se koulely jako v smrtelném zápase, a pěsti její se zatínaly. Od onoho času chvěju se bez ustání, by Thorgerda se pasu nezmocnila, schovávám jej co den na jiné místo, a nikdy nezdá se mi dosti bezpečně ukryt…

Po těchto slovech zamlčel se Amis, a přátelé zadumali se mlčky v bolestném rozechvění.

„Znáš nyní celý děj mého neštěstí,“ počal Amis opět, otevřel své roucho a vyňal zlatý pás, který se zajiskřil v matném světle zapajícího již měsíce. „Vezmi ten čarotajný předmět mého strachu,“ pravil Amis a podával Amilovi Thorgerdin pás. „Přijdeš-li někdy do Marsilie, kde předkové našich matek odpočívají, pověs jej za oltář Panny Marie v rodinné naší kobce, tam ať si zůstane na věky.“

Amil slíbil, že tak učiní, otevřel roucho a ovinul hrdlo tajemným pasem, slibuje, že ho dříve neodloží, až jej dle přání svého druha v rodinné kobce na naznačeněm místě uschová.

Měsíc byl zatím úplně zapadl, a přátelé vrátili se smutni na nocleh, kde na společné lože k nepokojnému, vzdechy stále přerušovanému spánku ulehli.