Román o věrném přátelství Amise a Amila/III

III. Jolanta. editovat

Amis a Amil uposlechli prosby poustevníkovy a nechali jej o samotě. Ruku v ruce kráčeli temnou chodbou vzhůru, zpět do skalní sluje, a dlouho slyšeli za sebou srdce rozrývající výkřiky, vzdechy a zoufalé štkání nešťastného Gastona z Tressillonu. Dosáhli vysoko klenuté sluje a usedli tam tiše na omšený balvan. Obrovskými průlomy skal hleděl velký, jasný měsíc na ně, obléval zlaté vlasy obou přátel čaruplnou září, a vznešený klid bledého poutníka toho po azurném poli nebes konejšil bolestné rozechvění, jež vypravováním Gastonovým v prsou obou mladých mužů bylo vzniklo. Dlouho seděli tak na balvanu beze slov; hlava Amilova spočívala na rameně drahého druha; Amis hladil něžně jako matka dlouhé jeho kadeře a hleděl mu vážně a smutně v zarosený zrak.

„Můj Amile,“ pravil posléz Amis, „zvlhlé tvé oko prozrazuje mi, jak duše tvoje posud dětinná a snivá, jak bolestně se zachvívá při každém dotknutí, podobna útlému květu!“

„A vážný zrak tvůj a pevný tvůj hlas,“ odvětil Amil, „zvěstují zase mně, že tvoje duše, můj drahý Amisi, jak ocel kalena jest ohněm utrpení. Tys trpěl? Trpíš snad posud? Ó mluv a řekni, že se mýlím.“

„Můj Amile,“ odvětil Amis s povzdechem, „nemluv teď o mých osudech a pověz mi, zda ty šťastným jsi.“

Amis zavrtěl zamyšleně hlavou. „Můj druhu milený,“ pravil, „sám ti nemohu říci. Nyní ovšem jsem šťasten, protože tebe mám, a tesknota má je tedy v hloubi sše pohřbena jak tmavý mrak, jenž ponoří se do moře, když slunce zvítězí.“

„Tvá tesknota? a jaká?“ ptal se Amis.

„Ach,“ vzdychl Amil, „srdce moje zdá se širou pouští a vypravování o lásce Belisantině připomíná mi bolestně moji sirobu.“

„Jak mám ti rozuměti?“ divil se jeho přítel.

Amil po krátkém mlčení jal se takto mluviti: „Zavítám-li na hrady rytířů, na dvory králů a v paláce krásných paní, slýchám neustále lásku a sladký její bol a blaho opěvovati bez konce — ale srdce moje zůstává vždy bez pohnutí. Já dívám se chladně do očí krásek nejrozhlášenějších, a nikdy posud nezachvělo se ledové mé srdce. Z toho mi vzešel smutek hluboký. Proč Bůh mi nedopřál daru, jenž každého tak blaží? Je láska skutečností, či pouhým klamem, snem? Tak tázal jsem se bezpočtukrát sám sebe, a konečně posmíval jsem se tomu citu, který si blázna tropí z nejmoudřejších, a blahoslavil jsem vlastní rozum svůj, že nepodlehá nikdy tomu klamu.“

„Nuž dále?“ ptal se Amis, když přítel se zamlčel.

„Tu jednou stalo se,“ pokračoval Amil, „že jeda s myslí veselou zeleným lesem zabloudil jsem a octnul se v malém údolí, jež nikdy před tím jsem nebyl viděl, ačkoli jsem les ten a všechny jeho stezky úplně znal. Podivil jsem se, kam jsem to přišel; tu zachvělo se náhle moje srdce: z vlahé letní trávy vyrůstala divukrásná květina; lilie bílá jako sníh houpala se na útlé lodyze a vůně, kterou vydávala, byla záři hvězd příbuzná a plnila duši moji světlem kouzelným, a bylo mi, jako bych uzřel nebe otevřené dokořán, a hlubiny jeho nebyly mi více tajemstvím; a zem a její propasti ležely jak otevřená kniha přede mnou, a zdálo se mi, že mi křídla rostou. Ruka moje vztáhla se po bílém čarokvětu, však chvěla se tak, že sloužit mi nemohla, a slzy tekly mi z očí, neb cítil jsem, jak nehoden jsem byl, nebeský ten květ nazývati svým, a měl jsem jedno přání toliko: zde zemříti, neb státi se tvrdým, nepohnutým kamenem, a věčně smít tam zřít na bílou tuto lilii!“

Amil vtiskl po těchto slovech horoucí svou tvář do chvějících se dlaní.

„A co se stalo dále?“ tázal se Amis vážně.

„Květina zmizela a údolí též, a stál jsem opět v lese,“ pravil Amil, „a tu věděl jsem, že to vše byla než pouhá vidina. V mé duši ale zněla sladká, smutná hudba, a ta mluvila: „Jako tato lilie, taková jest láska v nebi zrozená.“ A nesmál jsem se lásce víc a neměl od té doby než jedno přání, by lilie podobná vykvetla v srdci mém! Však, příteli můj, drahý Amisi! já marně, marně toužím! Mé srdce jest jak neúrodná skála, a bytost moje rovná se té soše, o které blouznila Belisanta, matek našich matka. Ó rci, není to snad kletba nebes, která stíhá mne za hříšnou lásku zbloudilé Belisanty?“

Tu objal Amis svého přítele a tiskna jej k svému srdci pravil: „Utiš se, Amile, ta bílá lilie z duše tvojí vykvete, to věř; a prosím přemilého Boha, abys šťastným v lásce byl a se nesklamal jako já!“

„Ó běda! tys tedy se sklamal, ty trpíš? jsi nešťastný?“ zvolal Amil.

Ale Amis položil mu ruku na ústa a druhou rukou ukazoval na protější stěnu. Stál tam temný, vysoký stín, z kterého dva zraky jako uhly svítily; byl to poustevník, který byl tiše do sluje vešel. Přátelé povstali, a Amis přistoupil k starému muži. „Odcházíme,“ pravil; „klid a pokoj budiž s vámi a boží slitování. Věčné zapomenutí nechť kryje to, co jste nám dnes pověděl. Bůh jest milostivý a promine vám, jako prominul Belisantě, a jak my vám odpouštíme za ni, my její potomci.“

Poustevník stál beze slova; povznesl pouze žehnající ruce nad ně, a přátelé se brali dolů na louku, kde jejich manové a druzi kolem ohňů seděli. Na dané znamení osedlali koně, a brzy potom zmizel celý dav ve stínu lesů. Když opět vyjeli na širou pláň a nazpět se ohlédli, kde skály čněly, viděli oba přátelé na chlumu nejvyšším posud temný stín poustevníkův, odrážející se určitě od jasného obzoru; stál tam bez pohnutí, a ruce jeho posud jim žehnaly, a vánek, spěchající za nimi z dřímajícího hvozdu, zdál se jim hlubokým vzdechem nešťastného Gastona.

„Otevři mi své srdce, ubohý můj Amisi,“ pravil Amil, když byli dlouho mlčky jeli.

„Nechci smutným vypravováním radost našeho shledání kaliti,“ odpověděl Amis. „Slyšeli jsme od Gastona z Tressillonu více, než citlivé tvé srdce snese. Ó Amile můj, nenazývej mne ubohým! Což nejsem bohat jako král, když tebe mám? Ó věř, ne pouze láska ženina blaží. Přátelství, jež duši k duši pojí, jest svazkem tak posvátným jako láska, a jak nevěsta a ženich před oltář vstupují a Bohu dí: ‚Viz, Pane, duše naše našly se, ty sám jsi je spojil od začátku časů, když jsi je pro sebe stvořil, a proto je nikdo více nerozloučí,‘ tak, Amile můj drahý, předstupme i my před jeho svatý oltář a rceme též: Ó Pane, tys spojil nás, a děkujíce tobě slibujem, že ani pekel moc náš svazek více nerozloučí.“

Amil podal druhu svému ruky a hleděl si v oči, a nepromluvili více, neb zraky jejich mluvily za ně. A jeli, jeli dále jasnou, krásnou nocí, a když šero ranní se po nebi rozlévalo a ptáci v šumivých korunách stromů procitli a skřivánci bleskem vylétli z porosených polí slunci vstříc jak milenému ženichu, tu jevily se na stříbrné obloze mohutné a štíhlé věže města, a když růžové červánky jak družice se shromažďovaly u zlatých bran planoucího východu, tu stanuli rytířové pod valy a baštami Remeše.

Opodál silnice stál útulný a usmívavý domek. Dřevěné jeho sloupy objímal tmavý břečtan, vysokou, špičatou jeho střechu pokrývala modravá břidlice, a úzká jeho okna, zasklená do olova zapuštěnými tabulkami tvaru rybích šupin, blyštěla se v slunci jako zlatá zrcadla. Kolkolem šelestil sad plný starých jabloní, na kterých se hojné jejich ovoce jako milé tváře dětské růžovělo, a nad obloukem vrat, vedoucích do sadu, kolébal se hrdě na dlouhém prutu železném velký štít. Plocha jeho byla modrá, a křídová zeď byla na ní malována se zlatou branou, a koruny prapodivných stromů čněly přes tu malovanou zeď a u zlaté brány brousil si anděl plamenný meč o kamenný brus, a druhý anděl ukazoval na nápis nad zlatými vraty, jenž zněl: Ráj. Zpod bílé zdi proudily čtyry blankytné řeky: první řeka tvořila ostrov se zlatou skalou, a na skále stálo jméno Hevila, byla to tedy řeka „Pison“; řeka druhá měla stříbrnou pěnu a velký fíkový list plul po ní, a na listu tom stálo: „Gihon“; třetí řeka tekla zelenou loukou, na které nazí andělíčkové bílé motýly honili, a na vlnách houpala se černá stužka s nápisem: „Hiddekel“; čtvrtá řeka konečně měla pěnu zlatou, bílá panna plovala v ní s praporem, na kterém stálo: „Eufrates“.

Dům ten byl tedy rytířskou krčmou »u čtyr rajských řek«, a tam zastavili se Amis, Amil a jejich četní druzí. Při dusotu kopyt otevřela se ihned hostinná vrata, a krčmář v dlouhém, šedém kabátci vítal hosty. V domě bylo ihned hlučno: z vysokého komínu zdvihal se modrý kouř, ohně šlehaly vesele na krbu a druzi obou rytířů sedali k stolům. Ale Amis a Amil nedotekli se žádných pokrmů, aniž okusili vína, ale šli spolu do sadu, kde ve stínu vysokých stromů bublající potok jasné svoje vlny do kamenného vodojemu lil. Tam občerstvili přátelé své údy čerstvou lázní a oděli se v dlouhá, běloskvoucí krzna, zdobená purpurovým lemem, dýšící slabou, ale sladkou vůní; dlouhé svoje jasné vlasy převázali kolem hlavy zlatotkanou stužkou, posadili si stříbrné kapalíny s chocholy z pavích per na hlavy a pověsili si na hrdla zlaté řetězy, na kterých po velkém rubínu se houpalo. Takto oděni vyšli ze zahrady a brali se do města.

V úzkých klikatých uličkách bylo ještě ticho, prázdno a šero, ale když přátelé z těchto na malé náměstí vyšli, pozlacovaly paprsky slunce ty mile se usmívající tváře svatých a světic nad portálem starého kostela, před kterým lípa kvetla a z kterého zvuky ranní písně tak posvátně zaznívaly, jako hudba andělů. Amis a Amil obnažili hlavy a vešli ruku v ruce do kostela. V šeru starobylé jeho klenby plál oltář zlatem a mnohými svícemi; mezi pestrými květy stála socha svatého Klimenta, oděného v roucho biskupské: trojnásobná koruna z drahých kamenů blyštěla se na hlavě jeho, a kotva železná, znak jeho mučenictví, ležela mu u nohou; kněz s hlavou bílou jako sníh konal svaté obřady. Šerý dým kadidla nesl se pomalu k pestře malovaným oknům a dav nábožných klečel kolkolem, pohroužený v modlitbu. Když dým, naplňující prostor kostelní, se rozplynul, a Amis a Amil zde stáli s hlavou pokorně skloněnou, tu zdálo se každému, kdo je viděl, že jsou to andělé, již s nebe dolů se snesli na hříšnou zemi, a lid ustupoval před nimi úžasem a uctivostí jat, až přátelé se přiblížili k samým stupňům oltáře a poklekli. Tu obrátil se kněz a hleděl mlčky s udivením na ně, rozpůlil svatou hostii, již v ruce třímal, a podal každému z nich část. Přátelé sklonili hlavu před ním a přijímali, a přísahali šeptmo na tu hostii, že svazek jejich přátelství se nikdy nepřetrhne, přísahali, že život svůj a krev, a vše, co milé člověku, s radostí jeden pro druhého dá. Ponořili se pak v tichou modlitbu, a zdálo se jim, že duše jejich se světlem plní, a bylo jim tak sladce u srdce jak milencům. Kněz odešel od oltáře, lid se rozcházel, a Amis a Amil vstali též; hleděli si s nevýslovnou radostí do očí, a ruku v ruce, jak byli vešli, opustili šerý chrám a vyšli ven, kde slunce nyní v plné síle své a spanilosti zářilo, kde vzduch se zvuky slavnými třásl, neb byly se rozzvučely zvony celého města; slavil se dnes svátek veliký, den Nanebevzetí Panny Marie.

Ulice nebyly více prázdny, tichy a šery; proud zlatého světla je plnil jasem a davy lidstva se v nich hemžily, a celé město halilo se v roucho sváteční. Se všech oken visely pestrotkané čalouny, se všech štítů, se všech lomenic vysokých domů visely věnce a vlály prapory, a na řimsách stály v dlouhých řadách nádoby s kyticemi. Okna byla všude zotvírána, a mezi květinami prohlížely útlé tváře dívčí, zlatými kadeřemi vroubené, a mnohá kráska jevila se tam v rouše hedvábném, s bílým závojem, s růží neb rozmarinou v ruce a zlatým řetězem na bělostné šíji, a tak hleděla dolů s úsměvem, kde v davu hemžícím se na ulici mnohý jinoch vzdychal pro její krásu. Staří muži zatím věnčili sochy svatých na rozích ulic a stařeny rozsvěcovaly jim lampy z rudého skla. Fontány a kašny metaly místo vody rudé víno a sladké mléko, se všech věží zněly fanfáry do hučení zvonů a hlaholu lidských hlasů, a nadšení a radost vévodily všemu městu.

Kdekoliv se objevili Amis a Amil, zastavoval se lid, a každý hleděl na tu zázračnou jejich podobnost s udivením největším, a mnozí jich následovali a nemohli zraků svých nasytiti tím divem přírody. Tu pravil Amis k Amilovi: „Každým krokem roste dav, jenž nás sleduje, rozejděme se raději; zvědavost dobrých těch lidí plaší jich myšlenky a ruší posvátnost našich citů. Až poledne nad korunami starých jabloní se rozloží, sejdeme se v jejich stínu za krčmou „u čtyr rajských řek“.“

Amis kyvnul hlavou na srozuměnou, a když přišli na roh ulice, šel Amis v levo, Amil pak bral se cestou opačnou. Tu ale octnul se Amil brzy v hustém davu lidu, vlnícího se jako proud a hrnoucího se k velkému, lipami posázenému náměstí, a jako zelený list, padne-li v lese se stromu do vln potoka, bez pomoci a vůle pluje, nevěda, kam to spěje, tak dal se Amil davem unášet, a nedbal, kam jej vedou.

Za nedlouho stál na náměstí pod šumícím stromem opíraje se o mohutný jeho peň. Naproti ve stínu nejmohutnějších lip vybudováno bylo z pozlaceného dříví velké skvostné lešení, ověšené modrými hedvábnými čalouny, vyšívanými pestrými květy; ale krásné paní, které tam seděly a slavný průvod, beroucí se do chrámu, očekávaly, byly krásnější než veškeré květy. Oči jejich byly napnuty ku konci náměstí, kam ústila široká, sluncem ozářená ulice; odtamtud zaznívaly slavné fanfary, a lahodné zpěvy dětských hlasů mísily se do hučení zvonů; bílý dým kadidla valil se ulicí a z něho zablýsklo se náhle cosi v záři slunce jako stříbrná lilie. Tu zazněl slavný zpěv paní na lešení, a zpívajíce hymnu na počest svaté panny mávaly bílými závoji a kvetoucími ratolestmi… Průvod blížil se a blížil, bílý oblak kadidla rozplynul se v modrém vzduchu, a ty, jež byl obestíral, zjevily se zrakům všech a ubíraly se slavným krokem náměstím.

Dívky, oděné v bílá, stříbrotkaná roucha a ověnčené růžemi, nesly na jemných ramenech pozlacená nosidla, pokrytá blankytnou, hvězdami posetou látkou, a na nosidlech trůnila v posvátné slávě starodávná divotvorná socha rodičky boží. Tmavoazurový plášť zahaloval její velebné údy, lem pláště blyštil se jak mléčná cesta drahokamy ceny nesmírné a ohně zázračného; zlatá koruna z hvězd stála jí na hlavě, a hustý, stříbrotkaný závoj, posetý perlami a plynoucí s temene hlavy až dolů přes prsa, zahaloval svatou její tvář, kterou uzříti jen bezhříšnému dovoleno bylo. Kol nosidel kráčely panny v modrých rouších, stínící svatou sochu dlouhými, bíle kvetoucími ratolestmi, připevněnými na postříbřených žerdích, tak že se zdálo, jako by posvátný jakýs háj byl zázrakem opustil zemi, z které byl vyrostl, aby svatou sochu po městě provázel; místo jeho ptáků švitořila malá, andělsky krásná, květy na cestu sypající děvčátka prostou píseň, a matky jejich, nesoucí hedvábné vlající prapory, končily průvod.

Každý schýlil hlavu před posvátnou sochou a klekal na dlažbu. Amil, stojící posud u stromu, poklekl též, a pohroužen v pobožnost nezpozoroval, že klečí na samé, poněkud úzké dráze, kudy se průvod bral. Však pojednou bylo mu, jako by anděl páně se byl s nebe snesl, v srdce jeho vstoupil a čela jeho se dotekl, jako by byla náhle ta stříbrná lilie vykvetla v duši jeho, kterou ve vidění svém byl v stinném lese uzřel, a po které byl tak marně toužil, a duše jeho se plnila vůní nebeskou a ta byla jako světlo. Udiveně pozdvihl hlavu. Před ním stála dívka spanilá jako květ. Bílý, stříbrotkaný šat objímal přeslastné její tělo, a s ramenou jí plynul blankytný plášť, podobný onomu na svaté soše; široké rukávy bílého šatu padaly až na zem, a překrásná její ramena, těsně uvězněná v modrý hedbáv, safíry a perlami pošitý, byla k Amilovi vztažena. Neměla korunu na hlavě, ale rozpuštěné dlouhé její vlasy zářily nad zlato a vlnily se jako ručeje slunečných paprsků; neměla bílého závoje stříbrotkaného, ale bělost její pleti byla nad sníh skvělejší, a tmavomodré její oči byly azurnější než blankyt samých nebes. Dívka ta kráčela v čele svatého průvodu jako symbol dobroty a krásy; v ruce měla stříbrnou berlu, z které vyrůstala zlatá lodyha, nesoucí trojí liliový květ z perleti a diamantů. Když přišla k místu, kde Amil klečel, dotkla se liliemi jeho čela na znamení, aby povstal a ustoupil; Amil ale nechápal, viděl jen, jak před ním stála, krásné svoje rámě k němu vztahujíc a velký azurný svůj zrak, hluboký jako moře, na něj upírajíc, a hleděl na ni jako na světici a sepjal ruce jako k modlitbě. Srdce její zachvělo se před vroucím jeho zrakem; i vzpomněla si dívka na obraz visící v komnatě své matky, představující anděla, tak bíle oděného, s takým okem, s takými zlatými vlasy, anděla klečícího před svatou pannou, a zdálo se jí, že slyší hudbu nebeskou, a slastnými zvuky nadzemských harf zazníval slabý, tichý hlas, jenž pravil: „To kdyby nebyl anděl ale muž, chtěla bych jej milovati nebo zemříti!“ A hlas ten slabý, snivý, šeptající, byl hlas její vlastní, a ruměnec ji polil, a oči její sklopily se, a hlava její klonila se na prsa…

Amil vstal a ustoupil, a průvod bral se dále; pak opřel se opět o šumící strom a zdálo se mu, že sladké sny jak rosa z lípy prší, a její šum že tajeplný hlas, plný blaho zvěstujícího proroctví; položil si ruku na čelo, aby ucítil hvězdu, která tam as vyšlehla, když její berla se ho byla dotkla, a vůně květu, v srdci jeho vykvetlého, mu stoupala jak mladé víno do hlavy. Již neslyšel lípu, neviděl úsměv, slunce, zář — jedině ji viděl, dívku úchvatnou, a kroky jeho měřily tam, kam brala se ona, vznášející se v čele průvodu slunojasnými ulicemi na velké prostranné náměstí, kde před nimi v mystické kráse své vznášel se vysoký dóm jako vzletný o nekonečnosti sen, jako zjevení věčně neukojitelné touhy po Bohu. Jako hora, jako les vyrůstal v snivé velebnosti ze země; posvátný symbol ukřižovaného Boha ležel pod modrým, letním nebem, jež jas svůj jako požehnání na ně sálalo. Nesmírné jeho věže, prolomené jako krajky kamenné, vnikaly do modra, připomínajíce lidu, kam srdce jeho, myšlenky a tužby měřiti by měly; vysoké portály, na nichž roj andělů a svatých se hemžil jako včely na úlu, zdály se vyzývati smrtelníky, aby, zanechavše světa a jeho úzkostlivé sobeckosti, utekli se do tajemného šera kamenného háje, kde z Boha vzniklé myšlenky jako svaté holubice hnízdí, a kde mír a blaženství jako ranní rosa v raněná srdce kapaly; zlatoskvoucí okna jeho ve tvaru obrovských roset, podobná očím nesmírných tvorů, zrozených ve světě mystickém a netušeném, zírala na malý, chudý, slabý lidský svět a jeho marnosti, a okna jiná, rostoucí směle do výše ve tvaru vzletných oblouků, sloužila všemocnému slunci za zrcadlo a hořela zlatou jeho slávou…

Jako sen, jako touhy zjevení ležel tu dóm v mystické své kráse! Jako hora, jako les vyrůstal ze země, jako v svatém háji šuměl vítr pod jeho oblouky, a v háji tom rozvíjely kamenné květiny tajeplné kalichy; v čarovném tom mramorovém háji seděli konečně ptáci z říše bájí, mohutná těla proroků tam čněla do výše, a zdálo se, že slávu boží hlásají do světa; archandělé rozprostírali tam kamenná svá křídla, svatí klečeli tam, a zdálo se, že snili o ráji a smrti, a sličné světice spínaly své útlé ruce a usmívaly se tak nevýslovně sladce. Co vadilo to ušklíbání démonů, vytesaných to chrličů dešťové vody, již tak závistivě z temných koutů zírali a škaredou svou tváří děsit chtěli? Ten úsměv světic hlásal boží smír…

Tak ležel zde ten dóm, ne mrtvá hmota, ale slovo umělcovo, jež tělem učiněno jest! Tak ležel zde ten velký symbol člověka a světa! Byv někdy pouhou skalou, hrubým balvanem, byl nyní myšlenkou, a blahoslavil toho, jenž trýzní dlát a kladiv z hluboké noci k jasnému světlu jej byl probudil…

Posvátný průvod stanul nyní před dómem a hlahol zvonů valil se jako bouř nad hlavami lidu. Vysoká, pozlacená vrata chrámu rozlétla se a z šera jeho vynořil se kněz v zlaté dalmatice; obklopen bíle oděnými zpěváky zdál se jako měsíc v průvodu letních oblaků. Kráčel pomalu na náměstí ven, vysoce vzhůru držel černý kříž, na kterém bílý, bledý Kristus visel, a přiblížil se k dívce s berlou liliovou. Poklekla do prachu a vzala z rukou jeho svatý kříž; bělorouché dívky sňaly zatím sochu bohorodiččinu s nosidel a postavily ji na koberec z brokátu, a dívka, kterou Amil miloval, blížila se soše s hlavou sklopenou, a držíc v jedné ruce kříž pozdvihla druhou chvějící se rukou stříbrotkaný závoj zázračné sochy. Tu padl všecken lid na tvář a hleděl na tajeplnou líc nejsvětější Panny; z úst jejích zaznělo to jasně jako svatá hudba, a celé tělo její zachvělo se jako radostí, že uzřela syna svého. Modrý plášť svezl se jí s ramen, bílá, stříbrná ňadra, jež byla syna člověka kojila, obnažila se; zdálo se, že se dmula radostí a slastí, a když pak se rozevřela, uviděl všecken lid srdce její z rubínu, protknuté zlatým mečem, a dvanáct bílých ptáků jako sníh vyletělo s šumem z prsou stříbrných a kroužilo v zlatém slunci a nořilo se do modrých nebes. Za jásotu lidu, pění hymen a hlaholu zvonů zahalila dívka, kterou Amil miloval, opět sochu závojem a pláštěm.

Zatím rozevřela se těžká, malovaná, pozlacená vrata dómu dokořán a celé mraky vonného kadidla vznášely se ven do letního vzduchu; šerem chrámu svítila nesčíslná světla tak přeslavně, jako hvězdy v době vánoční, když nebesa a lidé velký slaví svátek Spasitelův, a sladké, tajuplné kouzlo srdce člověka a celou přírodu prochvívá. Bez hluku, tiše, s dechem zatajeným vešel lid pod vysoké klenby dómu. Štíhlé sloupy jako palmy vyrůstaly tam do výše a nesly sloupy jiné, a smělé oblouky, lesknoucí se zlatem a všemi barvami, je spojovaly; celé nebe andělů a svatých z nejčistšího kamene bylo zde stan svůj rozbilo. Co tu sladkých tváří Serafů hledělo ze zlaté půdy! Co zde bylo nevídaných rajských ptáků a květin nejskvělejších barev! Zde stálo skupení mučednic s korunami z ametystů a topasů, tam klečeli temnorouší poustevníci pod stromy, a lvi a tygři se před nimi plazili. Na klenbách bělela se lehká oblaka, a mezi nimi míhali se andělé, nesoucí stíny spravedlivých v lůno Abrahamovo, a malovaná okna házela celé potopy smaragdů, rubínů a safírů dolů do šera chrámu, kde se lid jako rozbouřené moře vlnil. Na vzdušných galeriích, nesoucích se do závratné výše, hořely voskové svíce a vonný olej ve stříbrných kaháncích, a ze stínu těchto šerých chodeb vynořily se průvody prozpěvujících kněží v zlatých ornátech; pomalu kráčely podél mramorových balustrád a zmizely opět, by opět výše se vynořily, a blesky zlatých rouch a hluboké zvuky písní dolů do chrámu vysílaly, odkud jim odpovídal lid nadšenými hymnami; a po celý čas pršely neustále s oblak kadidla bílé růže a lilie, a zvony hřměly do toho jako hlas boží s hory Sinai…

Amil vešel též do dómu, a prchaje z davu poklekl do výklenku velké hrobky a nořil se do myšlének a do modlitby.

Za nedlouho ale byl vyrušen; průvod panen, nesoucích zázračnou sochu, kráčel kolem něho a postavil své posvátné břímě na oltář naproti hrobce, kde Amil klečel, pak ale klekly kolem oltáře, a ona dívka, kterou Amil miloval, byla nejzadnější na znamení pokory, protože byla nejpřednější po celý den. Byla mu nyní tak blízko, že slyšel její dech a cítil jemnou vůni jejího roucha, ale ona ho neviděla; šero ve výklenku bylo husté, a v bílém krzně zdál se jako by jedna z četných soch, jež tam dílem stály, dílem klečely, a nikdo v celém chrámu neviděl blaženého Amila. Bez pohnutí, pohroužen v pohled její krásy, klečel Amil; tu ale projelo srdce jeho zachvění jako blesk: dívka, unavena chůzí a vedrem, položila v polosnu vnadnou hlavu svou na jeho koleno, mníc, že podpírá se o mramor. Oči její pozvedly se pomalu vzhůru ku klenbě, kde „nový Jerusalem“ barvami duhy se skvěl; kolem svatého města stály zelené vinohrady v plném květu, a bíle oděné světice a vyvolenci míhali se tam neb procházeli se po nivách liliových. Tu vzdychla dívka z hluboka, neb duši její zjevil se opět ten, kterého byla uviděla klečícího na ulici, a vzpomněla si zároveň, co ráno byla stará její chůva pravila, když vlasy její stříbrným hřebenem česala: „Kdo průvod zázračné sochy vede, ať prosí o dar nějaký, a nejsvětější Panna prosbu jeho splní.“

Tu vracely se její zraky s klenby k oltáři, však na cestě se zastavily a zůstaly upřeny na planoucí tváři toho, po kterém toužila duše její. Jako dvě modré hvězdy plály oči jeho nad očima jejíma, a zdálo se jí, že jeden z kamenných andělů nad portálem ji byl zanesl sem do šerého toho kouta, kam zpěv a vůně dolétaly, a byl to opět ten, který byl před ní na ulici klečel. Zachvěla se, mníc, že to přelud, tiskla ruku k srdci a rty její zašeptaly: „Ó matko Kristova, ty růže mystická, ó slyš, oč prosím tě: jest-li to muž, dej mi jeho lásku neb dej mi zemříti!“ Potom zavřela dívka oči a chvěla se obávajíc se, že zjev jeho zmizí, když je otevře; když ale vzdechy jeho slyšela, odvážila se a otevřela oči, a viděla, jak v jeho zracích se chvěly slzy radosti, a jedna z nich, veliká, vřelá, jasná jako diamant, padla z jeho oka na bílé její čelo; teď věděla dívka, že to ani přelud, ani anděl, ale muž smrtelný, a viděla, že modlitba její vyslyšena. Vzala růži, která v okamžiku tom jí k nohám padla, a položila ji mlčky na jeho kadeře; pak teprve měla dosti síly odchýliti hlavu svou od něho, a klonila se před oltářem a děkovala bohu…

Obřad byl u konce, zpěvy umlkly a lid se bral z chrámu. Dívka povstala a halila se těsně v modrý plášť; její tvář kryl ruměnec a oči její byly sklopeny. Ostatní dívky vstaly též a odcházely před ní. Když stála sama u výklenku hrobky a krok svůj k odchodu chystala, tu uchopil se Amil úzkostlivě řas jejího pláště. „Ty odcházíš,“ šeptal, „a nebes světlo shasíná! Ó dívko, dej mi útěchu a rci mi sladké svoje jméno!“

Růžové její rty zašeptaly: „Jolanta“. Hleděla mu okamžik do očí, zamyslila se, pak pootevřela svůj plášť a liliová její ruka podala mu modrý, hedbávný rukáv, safíry pošitý, který byla odepnula, a pravila mu: „Nosiž jej jakožto odznak, můj rytíři!“

Nedala mu času k odpovědi, vstoupila rychle mezi ostatní panny, vmísila se v dav a tak zmizela.

Dlouho stál Amil vedle kobky a hleděl na místo, kde byla klečela; zdálo se mu, jako by světlý její stín tam posud zářil a jako by hvězdy jejího zraku na něj posud ještě svítily. Zatím umlkaly zvony, šum se utišil a chrám byl prázdný, a kvílení a vzdychání větru rozzvučelo každý kámen, tak že se zdálo, jako by byl dóm ohromným nástrojem, na kterém ruka obrovská svou píseň hude.

Amil vyšel ze svého úkrytu, ale tu spatřil, že před sochou na stupních oltáře se svíjela temná ženská postava jako v bolestech smrtelných. Rozedraný její plášť byl pokryt prachem, a zdálo se, že z daleka sem byla putovala. Amil cítil hlubokou soustrast s bytostí tou zoufající, která samojediná plakala a kvílela, když celý ostatní svět se radoval a těšil. Dotekl se rukou lehce jejího ramene, a ženština vzhlédnouc obrátila svou chorou, bledou tvář k němu a upřela velké horečně plápolající oči na mladého rytíře.

„Jaký to žal, jenž tebe tíží, duše truchlivá?“ tázal se Amil.

„Proč se tážeš?“ odvětila žena. „Zdáš se šťastným býti, co společného tedy mezi námi?“

„Ó ženo,“ zvolal Amil, „pravdu díš, jsemť nevýslovně šťastným! Duše moje plesá slastí, a proto chtěl bych, by i každý jiný jásal a tak šťastným byl jako já. Ó mluv, mohu ti pomoci?“

„Budiž požehnán!“ pravila žena, a tvář její se vyjasnila a oko její se zarosilo. „Nuž, dej mi svůj měšec naplněný zlatem.“

Beze slova podal jí Amil, čeho žádala; žena ale nepřijala ho, položila ruku svou na jeho srdce, a dvě velké slzy tekly pomalu přes její tvář.

„Zkoušela jsem tě pouze a nechci tvého zlata!“ pravila; „jinou prosbu chová moje srdce. Slyš, co ti povím. Jsemť žena nešťastná, nebo vina tíží mne a Bůh mne trestá spravedlivě, ale těžce, tak že někdy myslím, že trest viny mojí těžší jest. Rodiče moji zemřeli mi náhle v loni v zimě, a moje jediné dítě je choré a plamének jeho života již dohořívá. Bledé leží na lůžku, a oči jeho, velké jako hvězdy zimní noci, ty mluví zřejmě již o brzkém odchodu! V mé hrudi pálí to jako uhlí a srdce moje více netluče… V mém zoufalství mi přišla spasná myšlénka. Když život můj byl ještě beze skvrny a matku moji hanba moje ještě neschvátila v časný hrob, tu povídávala mi častokráte, jak starobylá, posvátná tato socha zázraky činí, a jak na den Nanebevzetí ruka člověka bez viny posvátný závoj směle s tváře její odhrnouti smí, a vidí-li pak oči svaté sochy otevřeny, nechť prosbu svoji pronese, neb jest to znamením, že Panna svatá vyslyšeti ho chce.“

Po těch slovech přiblížila se žena k Amilovi a padla před ním na kolena. „Nuž,“ zvolala, „tvá ruka beze skvrny, tvé čelo praví mi to! Ó muži, smiluj se nade mnou! Já nemohu se svaté soše blížit! Jsemť ztracena, jsemť prokleta! Ty ale jdi a odkryj její tvář!“

Chvěje se posvátnou uctivostí chopil se Amil stříbrotkaného závoje a pozdvihl jej: vážná, vznešená tvář sochy zazářila nadzemským světlem, a velké její oči byly otevřeny a hleděly na Amila se sladkým úsměvem.

Výkřik radosti rozlehl se zvučným dómem, a bledá žena ploužila se v prachu k nohám Amilovým. „Ty smíš ji prosit, ona tě vyslyší!“ zvolala.

Tu rozbřeskla se zář nevýslovné radosti na líci Amilově; vzpomněl si na krásnou Jolantu. Což aby prosil o největší dar na světě, o přežádoucí tuto dívku? Něm a se srdcem bušícím stál před oltářem, ale žena chvějící se u nohou jeho, ta uhodla, co se v duši jeho dělo, uhodla to bystrozrakem zoufalé matky, čekající na spasné slovo z jeho rtů.

„Buď milostiv jako Kristus!“ zvolala; „nechť dítě moje žije, nebo zašlap mne!“

Hlas její bodl ho u srdce; stržen mocí jejího bolu, padl na kolena a zvolal: „Ó matko boží, slyš, nechť dítě její žije!“

Tu spadl stříbrotkaný závoj opět na posvátnou tvář, sladký zvuk jako harfy zazněl dómem a vůně nebeská se šířila prostorem.

„Jsi vyslyšen, a já jsem zachráněna!“ zvolala žena. „Mé dítě bude dále žít, jsem spasena!“ Vstala se země, zář nevýslovného štěstí ji oblévala jako aureolou; stála vzpřímena před Amilem; výsost a netušená krása odívaly ji náhle jako šarlatem královským, zdála se jako zázrakem změněna. Vzala Amila za ruku a obrátila se k divotvorné soše. „Slyš, Panno čistá,“ pravila slavně, „slyš, co mluví k tobě hříšnice! Tys svatá a vznešená a blažená jako žádný jiný tvor, a já jsem bídná, bídná, bídná… hleď, a přece jesti svazek mezi námi dvěma, svazek pevný, tuhý, ač ty na trůnu nebes sedíš a já ničím nejsem než polorozšlápnutým v prachu červem! Tys ale matkou — a já též, a to nás pojí. Tys porodila Boha, vím, ty ale víš, že tento světospasný plod svatého tvého života ti dražším není, než jest zavržené hříšnici dítě její hanby, a proto nalezne hlas její, volající z hlubin hříchů, ohlasu v srdci tvém, ten hlas, který k tobě volá, sténá, křičí silou rovnající se síle smrti! Ó, bytost moje jest uchvácena vděčností jak bouří, je vděčností zpita jako vínem! Necítím již okovy zemské, stojím ti tváří v tvář a kladu ruku očištěnou vroucí slzou na světlý tvůj trůn, hle, a zapřísahám tě jménem tvého syna: „Marie, matko boží, odplať tomu muži zde!“ Vložila mu ruce na hlavu. „Buď požehnán!“ zvolala velkým hlasem, „a v nejtrpčí chvíli svého života vzpomeň na tento okamžik a volej k matce bolestné. Že tě vyslyší, to vím, to srdce moje cítí, a ona sama přisvědčí slovům mým!“

Ponechávajíc jednu ruku na jeho hlavě vztáhla druhou k zázračné soše, a když umlkla, zašuměl dómem náhlý vichr a socha pod závojem kývla slavně hlavou. Hrůza posvátná zmocnila se Amila, vlasy jeho se zježily, na oči položil se mu oblak mlhový a celá jeho bytost zachvěla se jako od základů. Když se vzpamatoval a kolem sebe hleděl, byla žena zmizela a socha stála tiše na oltáři; vítr pěl svou dumnou píseň prázdným dómem a světlo nebes proudilo pestrými okny, a smaragdové, rubínové stíny dřímaly nerušeny na mramorové podlaze. Amil přejel si oči dlaní.

„Vášnivé řeči této ženy rozčilily moji obraznost,“ konejšil sám sebe, poklonil se před oltářem a kliden a s úsměvem, povznešen a blažen vyšel Amil na náměstí mezi lid.

Po celém městě, po ulicích a náměstích panovala radost, a král a měšťané hostili veškeré obyvatelstvo. Všude po náměstích stály stoly prostřené tenkým plátnem a pokryté malovanými misami, na kterých se pečení pávi, koroptve, labutě, husy a dropi kouřili, a kdo přisedl, byl vítán. Pod zeleným loubím stály květy pokryté sudy vína bez čepů, z kterých se rudý tok do číší a džbánů prýštil; hudba hrála u každého nároží a pážata králova chodila po městě, rozdávajíce chudým stříbrné a zlaté peníze z vyšívaných měšců. U vchodu domů pod kamennými arkýři stáli měšťané a zvali mimojdoucí, by dům jejich poctili a hostmi jejich byli, a více než jeden zastoupil Amilovi cestu, vítaje ho se stříbrným pohárem a prose jej, by vešel. Amil ale toužil po samotě a po příteli, a děkuje hospodářům srdečně spěchal z města ven za bránu, tam do starého sadu, kde jabloně v slunci šuměly a stíny své v bujnou trávu stlaly. Když konečně dosáhl krčmy „u čtyr rajských řek“, obešel dům, odkud veselý smích a hovor zazníval, a vyhledal si odlehlý kout, kde posvátný klid panoval, jen tichým ševelem ptáků rušený; tam vrhl se pod stářím šedou jabloň, která jako zázrakem uprostřed leta zkvetla a více bílých květů než listů na visících větvích nesla. Amil opřel hlavu o temný peň a hleděl vzhůru do široké koruny, jíž letní poledne jako modré plameny prosvitalo a zlaté hvězdy na stinné trávě tvořilo, a tulil se k jabloni a pravil se snivým úsměvem: „Má sestro kvetoucí, i k tobě zavítalo jaro později než k ostatním, ty jako já se teprv v letě jarním kvítím věnčíš! Tvé květy vypučely ale pouze polibkem slunce a proto jsou tak bledé; kdyby dotknutí Jolantino je bylo vykouzlilo, pak byly by zlaté jako hvězdy.“

Zavřel oči. Strom se zachvěl, libý větřík provál mu korunou a zašelestil soucitně; zároveň ucítil Amil něžné dotknutí přátelské ruky na čele, a vzhlédnuv uviděl svého Amise. Vztáhl jej k sobě dolů do trávy a položiv hlavu na věrná jeho prsa vypravoval mu o Jolantě, jak se mu byla zjevila, jak zázračně se byla duše jeho zmocnila, jak ho byla uchvátila, když vnadná její hlava, zařící krásou cheruba, na koleně jeho spočívala jako bílý, zlatokřídlý pták, unavený cestou z ráje. „Ó Amisi můj, věř,“ tak končil Amil, „když zrak můj nořil se do jasných očí Jolantiných, tu zjevil se mi Bůh a jeho nebesa, neb bylo mi, jak bych do modré, nekonečné hloubky hleděl, kde se skrývá tajemství jeho svaté bytosti, a cítil jsem, že krása ženy paprskem z jeho líce jest, paprskem to, jenž ze tmy naší k světlu jeho vede!“

Amis vzdychl z hluboka. „Ne vždycky tak, můj druhu,“ pravil a tvář jeho se zasmušila; „krása jest někdy klamem démona a vede do údolí běd a smrti.“

„Můj Amisi!“ zvolal bolestně Amil, „tys nešťasten! Ó mluv, otevři srdce svoje dokořán!“

„Učiním tak, však nyní není doba příhodná. Druzi naši a manové nás čekají, pojď do domu a pij a jez a buď mysli veselé. Čas do turnaje kvapí.“

Amil dal se přítelem dovésti do domu, usedli spolu ku stolu a jedli spolu z jedné mísy a pili z jednoho poháru. Po obědě vyšli z hlučné společnosti vzhůru do tiché komůrky, kam jen ptačí zpěv a šum zahrady vnikal, a spali na společném loži dvě krátké hodiny, až velký hluk zvonů, hřmotících fanfar, trub, cymbálů a kotlů je ze sna probudil a jim připomenul, že celé rytířstvo se již k slavnému turnaji sjíždí.

Čile vyskočili přátelé, a zbrojnoši jejich pomáhali jim ozbrojit se k turnaji; Amil přehodil přes brnění své purpurové krzno, posadil si kapalín s drahým kamením na hlavu a připevnil naň modrý rukáv zlatovlasé Jolanty. Pak usedli přátelé na své oře a jeli do města. Nikdy nesvítilo slunce na postavy spanilejší, na bohatší oruží rytířské než toho dne; ulice hlaholily cinkotem ocele a zlata, stříbra a mědi, dupotem bujným ořů, pyšnících se zlatotkanými, nádhernými kropíři. Všude vítal jásající lid nadšeně rytíře, květy padaly pod kroky jejich koní a z mnohých oken vlály bílé závoje na pozdrav; ale ačkoli Amilovo oko všude andělskou tvář Jolantinu hledalo, neuviděl jí přece nikde, ani v davu, ani v žádném okně, ani mezi vznešenými dámami, které v hedbávných a aksamítových rouších se stříbrolesklými závoji k turnaji na bílých klisnách jely.

Na všech náměstích byly ohně na měděných podstavcích rozdělány, a na počest krále a rytířstva házeli tam kadidlo a pepř, skořici a muškátový květ, tak že se zdálo, že veškerá vůně dálné Arabie na perutích větru se byla dostavila k slavnosti. Brzy mísila se i sladká hudba do vůně koření, neb více než dvě stě slavných žonglerů bylo u vrat královské zahrady rozestaveno, a vítali přijíždějící svými písněmi. Uprostřed zahrady zelenala se louka jako květotkaný koberec, a staré lípy plné květů ji vroubily a vály stín a chlad. Pod širokými korunami stromů stálo kolkolem pozlacené lešení, hedbávnými čalouny pokryté; tam seděly krásné dámy, spanilá tvář vedle tváři, jak když se nebe hvězdí. Na jednom konci lešení byla široká věž o čtyrech patrech; v nejdolejším hráli na píštaly, housle a loutny, nad nimi seděli harfeníci; v třetím patře seděli jinoši bíle odění, vlasy měli zlatou stužkou svázány, na pravém rameně měli kulatá tympana připevněna a rozzvučeli je udeřováním hlavy, mezi tím co na kovové flétny hráli. V patře, které ukončovalo věž, viselo množství stříbrných zvonů, a dívky s rozpuštěnými vlasy klepaly malými kladivy mezi zpěvem do zvonů a plnily vzduch jasným cinkotem. Naproti věži hudebníků vedly široké schody z louky vzhůru pod zlatý baldachýn s třepením perlovým, spočívající na žerdích ebenových, jež bohatě zlatem vykládány byly a chocholy z pávích per se končily. Baldachýn stínil purpurový trůn, na kterémž seděl král a královna, a mezi nimi zářila v dlouhém rouše z růžového aksamítu, démanty a perlami posetém, krásná Jolanta, spanilejší než ty růže, které zlaté její vlasy věnčily.

Když Amil dívku Jolantu uviděl, tu zdálo se mu, že srdce jeho tlouci přestalo, a hlasem, chvějícím se pohnutím, tázal se jednoho z heroldů, stojících u vchodu kolbiště: „Kdo jest ta dívka, spanilá jak hvězda, která s králem sedí pod zlatým baldachýnem?“

„Kdož nezná krásnou Jolantu?“ odpověděl herold. „Vy přicházíte, pane, asi z daleka, když nevíte, že jest to jediná dcera králova, zbožňovaná celou Francií.“

Tu cítil Amil, jak horká slza kradla se mu do očí. Sladký lásky sen byl tedy u konce! Což nebyla Jolanta, dcera králova, pro něj ztracena, pro něj prostého jen rytíře? Byla, byla pro něj ztracena, ale kouzlo její bylo přes to stejně mocno. Odevzdal svého koně zbrojnoši a tiše, tiše, nepozorovaně kráčel podél ohrady kolbiště a stanul za mohutným stromem, jenž jej skrýval, a odkud Jolantu nejen viděti, ale i lahodnému jejímu hlasu naslouchati mohl. Náhle ale byla libá hudba toho hlasu přerušena hřmotnou fanfarou, a skvělý průvod vjel do ohrady. Rytíř v nejskvělejším oruží seděl na koni, zlato a drahé kameny leskly se na jeho přílbě, na kropíři jeho koně, i na uzdě, střemenech a ostruhách; modré prapory, poseté stříbrným kvítím, vlály ve vzduchu nad jeho hlavou, a komonstvo, jeho bylo četné a skvělé jako průvodcí nějakého krále.

„Toť brabantský hrabě Florestán,“ ozval se nedaleko Amila vysvětlující a obdivující nějaký hlas. „Myslím, že jest to nejšťastnější smrtelník! Sto hradů čítá za majetek v Brabantu a ve Francii a sto baronům velí jako vasalům. Není kolbiště ve světě křesťanském, kde by nebyl vítězil, a krásná Jolanta, dcera králova, jest květinou, po které šťastná jeho ruka sahá.“

Tato slova dotknula se jako uštknutí hada srdce Amilova, a krev jeho kypěla, když Florestán, seskočiv s koně, po širokých stupních před krále spěchal. Král jej objal, královna podala mu ruku k políbení a Jolanta sklopila zrak, když na ni planoucím a žádostivým okem hleděl. Odvrátila netrpělivým posunkem vnadnou svoji hlavu, zlatá sponka její hřivny se otevřela a skvělý šperk padl k nohám královniným a zazvonil na podlaze. Hbitě zdvihl jej Florestán a držel jej do výšky; byla to hřivna ze zlata nejčistšího a hvězdy z průhledného křišťálu s ní visely na řetízcích tenkých jako vlas. Florestán poklekl před Jolantou, políbil třpytící se ten šperk a pravil: „Rty moje jsou na věky posvěceny, neb dotkly se předmětu, který spočíval před tím na labutí šíji nejkrásnější, nejvznešenější dámy křesťanstva. Ubohé moje rty! Vy ničeho již líbat nesmíte, vy okusily jste rajského ovoce, a zemské plody by vás zneuctily.“ Na to podal dámě, stojící za Jolantou, zlatou tu hřivnu, by ji opět pověsila na bílou její šíj. Jolanta ale bránila se tomu rukou.

„Jak!“ zvolal Florestán rozčilen, „vy zdráháte se na dále nositi tento šperk? Což zneuctil jsem jej: Tak dejte mi ten klenot dražší mému srdci, než veškeré moje hrady v Brabantu!“

Jolanta zavrtěla mlčky hlavou, královna ale pravila žertovně: „Jolanto, drahá moje duše, ty jsi skoupá! To nesluší dceři krále Francie!“

Jolanta zamyslila se a odpověděla: „Já nejsem skoupá, drahá máti, a hřivnu svoji tomu dám, který první při dnešním turnaji svého protivníka ze sedla vyhodí.“

„Pak jest hřivna mou!“ pravil hrdě Florestán a spěchal přes široké schody na louku, a Amil se srdcem plným naděje a útěchy vyhledal svého zbrojnoše.

Brzy zazněl roh, a když nastalo ticho, ohlásil herold zvučným hlasem, že Jolanta, dcera králova, svou hřivnu s hrdla tomu dá za odměnu, kdo nejprvnější při zápasu svého soka ze sedla vyhodí.

Nastalo velké vlnění, a Florestán bouřil ohradou na kolbiště a hrdě vyzýval celé rytířstvo k zápasu, a než ještě se kdo ozvati mohl, stál Amil se spuštěným hledím naproti Florestánovi.

Než se dali do boje, jeli třikráte kolem louky, a Florestán oslovil mezi jízdou takto Amila: „Kdo jsi, ty muži smělý? Já tě nenávidím a přeju si tvou smrt! Já dobře poznávám ten modrý rukáv na tvé přílbě! Ten hedbáv posetý safíry věznil ráno sněžné rámě Jolanty, dcery královy. Jen pomocí ďábla a černé jeho vědy zmocnil jsi se toho znaku přízně!“

Amil neodpověděl a pozvedl oči svoje k Jolantě, neb byl právě u samých schodů vedoucích pod zlatý baldachýn, kde seděla, a viděl, jak Jolantu polil ruměnec, jak zazářila radostí a láskou, neb poznala v tom okamžiku svůj tmavomodrý rukáv na jeho přílbě.

Roh zazněl po druhé, a nyní hnali se rytíři proti sobě, zasadili svoje kopí v bok a narazili na sebe. Třikráte obnovili útok zuřivý, ale pak vyletěl Florestán vysoko ze sedla a padl na měkkou, rozdupanou trávu.

Nesmírný jásot zatřásl vzduchem. Jolanta vyskočila ze svého sedadla, oči její se jiskřily a chvějící se ruce chopily se klenotu, jež jí jedna z děvic podávala.

Hrdý Florestán ale ležel v prachu a skřípaje zuby pravil svému vítězi: „Ďábelskými čáry dosáhl jsi svého vítězství, a tvář moji pokrývá ruměnec studu, že jsem tvým zajatcem. Čeho žádáš ode mne?“

„Ničeho nežádám,“ odpověděl Amil, „ni tvého koně ni tvé zbraně. Vstaň a odejdi.“

„Já ale chci se vykoupit, já nechci tobě za nic děkovat!“ odvětil Florestán.

„Pak jdi a ohlas krásné Jolantě, že jsi jejím zajatcem, vezmi svobodu z rukou jejích!“

Florestán zbledlý na smrt závistí a nenávistí odevzdal svého koně zbrojnoši a šel poklekl před zlatovlasou Jolantou a pravil: „Dámo, ten, jenž zvítězil nade mnou pomocí ďábla a pekel, ten posýlá mne k tobě a jsem tvým zajatcem. Chtěl bych, panno, věčně robem tvojím být, ne ale vůlí onoho muže. Mluv, co činit mám, bych se vykoupil?“

„Buďte volný, pane rytíři,“ odvětila Jolanta, „a řekněte tomu, který vás posýlá a který nezvítězil pomocí žádných pekel, neb zdá se mi býti výkvětem veškerého rytířstva, řekněte mu tedy, že posýlám mu hřivnu se svého hrdla vámi, když pohrdal sám pro odměnu ke mně přijíti.“

Florestán učinil dle jejího přání. Amil poklonil se hluboce před dívkou a připevnil rukáv její a třpytící se hřivnu pod hrot svého kopí a vztyčil je jak prapor, tak že nad hlavami všech přítomných hřivna jako slunce se blyštila. Pak drže kopí pevně levou rukou tasil pravou meč a čekal uprostřed louky naproti Jolantě, kdo by jej k boji vyzval. Nečekal dlouho, bretoňský jeden hrabě hnal se do ohrady na černém oři, pokrov jeho koně byl bílý, rudými květy posetý a vroubený stříbrným třepením, tak dlouhým, že nízká kvítka louky šlehal; oruží jeho bylo ocelové, stříbrem a mědí vykládané. Jel proti Amilovi a narazili tak prudce na sebe, že štíty jejich pukly a popruhy koní praskaly. Hrabě byl přítelem Florestánovým a chtěl hanbu jeho mstít, proto dorážel tak zuřivě na Amila. Ale Amil seděl pevně na koni jako dub na skále, a vědomí, že Jolanta na něj hledí, dodávalo mu síly obrovské. Při čtvrtém sražení padl hrabě s koně, ale to bylo znamením pro všecky jeho a Florestánovy přátele; jako mrak kobylek tlačili se rytíři do ohrady, někteří odnesli hraběte a ostatní chystali se k útoku na Amila a Amise, jenž mžikem po jeho boku se byl octnul a kol kterého velká část přítomných rytířů se na pomoc stavěla. Boj byl nyní všeobecný; jiskry lítaly se štítů a krunýřů, kopí se lámala jako třtiny, meče bušily jako kladiva na přílby. Každý chce vítězit neb se aspoň vyznačit svou odvahou a silou, někteří padají s koní, a koně cítíce se bez jezdců plaší se a lítají jako šílení po kolbišti. Země duní, kvítka louky jsou rozdupána a prach a hlína letí vzduchem jako mrak, ale zlatá hřivna Jolantina svítí vítězně nad hlavami všech, a modrý, hedbávný rukáv její vlaje jako prapor vzduchem. Po ukončeném boji měl Amil šest koní zajatých a pány jejich; odnímaje jim štíty poslal je jako dříve Florestána, aby poklekli u nohou zlatovlasé Jolanty a za její zajaté se prohlásili. Jolanta, záříc radostí, darovala jim všem svobodu bez výkupného; král vstal s purpurového trůnu, sestoupil dolů na kolbiště a objav Amila políbil jej na líce a vedl jej před královnu a Jolantu.

„Buďte mi vítán, rytíři můj chrabrý!“ zvolala královna, „a požehnána buď ona, která vám někdy srdce svoje podá v dar.“

Tu potkaly se zraky Amila a zlatovlasé Jolanty, a dívka tiskla vroucně dubový věnec, který byla uvila, na jásající svoje srdce a pak podala jej Amilovi. Nikdo nepozoroval výmluvné ty zraky a vroucí tisknutí věnce k srdci, jen závistivý Florestán to viděl a přísahal v svém srdci nenávist a pomstu.

Nyní vešli do velké, vysoko klenuté síně, kde se kvas odbýval. Bílé sloupy nesly klenutí, jež hrálo všemi barvami duhy, v stříbrných lampách hořel vonný olej a mísil hvězdné svoje světlo do šerého žluta, zbylého po západu slunce. Stěny síně byly ověšeny černými čalouny, na nichž stříbrem vyšívané lepé postavy ženské při stříbrném srpu luny na polích lilie trhaly a věnce vily, a některé z nich držely kahánce, jichž plaménky z rubínů vyřezány byly. Křišťálový stůl stál v síni a střed jeho tvořilo skupení mořských žen, na báječných rybách jezdících, vše z nejbělejšího stříbra, a z ňader mořských těchto žen tryskal v jasných paprscích hypokras a ryby chrlily vonnou vodu. Vše na stole bylo stříbrné a zlaté: poháry, střenky nožů, talíře a mísy, i ciselované skříně na mlsky z medu a růží a almužní nádoba, do které hosté dle starého mravu částky všech pokrmů pro chudé vkládali.

K bohatému tomu stolu usedl Amil nedaleko zlatovlasé Jolanty. Král povstav se svého sedadla z dříví cedrového, slonovou kostí vykládaného, pozvedl číši pěnícího se hypokrasu, připil Amilovi a pravil: „Statečný můj rytíři, jestli srdce tvoje chová přání nějaké, vyřkni je, a splním, čeho si žádáš.“

„Můj králi,“ odpověděl Amil bez rozmýšlení, „vezmi mne s sebou do Paříže a popřej mi pobytu na slavném dvoře svém.“

To jsi vyplnil přání moje, ne já tvoje!“ zvolal král a objal jej znova a políbil, a tím byl Amil přijat ku dvoru.

Pozdě v noci končil se teprve kvas, a když se Amil ohlížel po příteli svém Amisi, pravili mu, že byl již dávno odešel, a šťastný Amil sedl na koně a spěchal k příteli. Před ním jeli jeho zbrojnoši s hořícími pochodněmi. Amil sňal přílbu s hlavy, a zlaté jeho vlasy vlály nočním chládkem, a dubový věnec, darovaný Jolantou, chladil rozpálenou jeho skráň. Tak přijel k tichému sadu, kde jabloně dřímaly pod hvězdným nebem a kde Amis zamyšlen a podepřen o jeden ze stromů jej očekával.

„Proč jsi odešel od kvasu?“ ptal se Amil.

„Poněvadž smutným nelze dlíti mezi šťastnými,“ odpověděl Amis. „Duše moje naplněna smutkem a zlými obavami.“

„Čeho se strachuješ!“ dychtil Amil.

„Což nehrozí ti nebezpečí?“ zvolal Amis; „což není ta, kterou miluješ, dcerou královou?“

„Já ničeho se nelekám,“ odpověděl Amil; „já chci ji vidět jen a stále tam dlít, kde ona žije. Jaké v tom nebezpečí? Já vidím v tom jen slast! Půjdu s králem do Paříže.“

Amis vzdychl si z hluboka. „Nuž tedy mi slib aspoň, že se jí nikdy nepřiblížíš, že jí nikdy o lásce své mluvit nebudeš,“ dorážel Amis na Amila.

„Ach bohužel!“ odpověděl tento, „není naděje, bych o lásce své k ní někdy mluvit směl, a slibuji ti tedy. Avšak mluv, ty nepůjdeš s králem do Paříže?“

„Vrátím se na svůj hrad — k své ženě, a to zítra již.“

„K své ženě?“ divil se Amil, „k své ženě? Tys mi posud neřekl, že máš ženu.“

„Slíbil jsem ti,“ odvětil Amis, „že ti povím vše, co se mnou se událo. Noc jest krásná a slavná, vyjdeme ven do polí, a než hvězdy zblednou, ukončím, co ti vypravovati chci.“

Opustivše spolu sad zavěsili se do sebe a šli do dřímajících polí, kde usedli na malém pahrbku; u nohou jejich chvěla se vysoká tráva luční jako vlny jezera, v dáli leželo šeré město ve snu, a věže jeho a dómy čněly tajuplně do tmavého azuru, kde plný bílý měsíc, obklopen věncem letních mráčků, tiše plynul a odkud širou krajinu svým bledým světlem koupal. Přátelé tulili se k sobě, a Amis počal takto vypravovati.