Román o věrném přátelství Amise a Amila/II

Román o věrném přátelství Amise a Amila Julius Zeyer
I	II	III

II. Belisanta.

Žiliť před časem dva přátelé věrní, milující se více než bratr bratra miluje; jméno jednoho byl Raul, Gaston nazýval se druhý. Gaston byl oslavován na všech kolbištích krásné Francie, bohatého Burgundu a kvetoucí Provence, ale Raul vynikal nade všechny truvéry pod širým nebem světa křesťanského, a nikomu nebyl dar sladkého zpěvu u větší míře udělen milostivým bohem než právě proslavenému Raulovi. Přátelé žili u věčném plesu, jezdili spolu od turnaje na turnaj, od hradu ku hradu, a kamkoli zavítali, všude otvírala se jim srdce, všude slavili je a korunovali.

Jednou cestovali spolu do Marsilie a nedaleko města překvapila je noc. Bloudili dlouho hustým hájem olivovým, a když konečně vyšli pod širé temně modré nebe jižní, jiskřící se bezčetnými hvězdami, zahlédli uprostřed nekonečných sladkovonných zahrad velký zámek. Vysoké, květy kryté tarasy sloužily zámku tomu jako za trůn; hrdě se tam vypínal k nebi; bílé jeho sloupy třpytily se jasnou nocí a nikde nebylo stopy valů neb strážných věží. Okna byla otevřená, jasný proud světel lil se do vonného vzduchu vlažné noci, a zvuky harf a louten mísily se do šelestu stromů a do šplounání třpytných vodotrysků. Zámek ten zdál se téměř jako příbytek víl a kouzelnic. Překvapeni tolikerou krásou vnikli přátelé do tichých sadů a přiblížili se nikým nepozorováni až pod samá okna a naslouchali hudbě. Když pak umlkly loutny a harfy, a když nastalo na okamžik ticho, tu zapěl Raul jednu z nejkrásnějších písní svých, a zapěl ji hlasem, v kterém záchvěvy znícené jeho duše se jako třepotání křídel andělských jevily, a slast a touhu budily v prsou posluchače.

„Jaká to píseň rodí se z noční němoty jak bílá růže ze skal nerodných?“ zvolal hluboký hlas ven do tiché noci, a v okně zjevil se stařec v purpurovém šatě, posetém stříbrnými hvězdami. „Vítán buď každý pěvec pod střechou Orlandina z Arbánu!“ dodal stařec a vztáhl ruce dolů k přátelům, a démanty jeho prstenů zasvítily jako hvězdy na nebi.

Několik pážat vyběhlo s pochodněmi a vedlo oba přátele vzhůru po mramorových schodech.

Gaston a Raul byli nádherou knížecího toho příbytku jako oslněni.

Stěny velké síně byly potaženy zlatým brokátem, do kterého velké růže krvavé barvy byly vetkány; visely tam stříbrné čalouny, na kterých se skvěly postavy, představující anděle a svaté; podlaha byla sesazena z pestrých mramorů, zlaté svícny nesly nesmírné množství voskových svíček všech barev, a páni a dámy v nejskvostnějších rouchách aksamítových a hedbávných plnily zářící prostor.

Orlandin z Arbánu šel přátelům vstříc, objal je a líbal, a vítal je jménem celé společnosti, pak vedl je k velkému křeslu, kde jediná jeho dcera v spanilosti nevýslovné zářila jako hvězda s nebes spadlá, jako bílý, z ráje přinešený květ…

Raul a Gaston stáli před ní beze slova, jako proměněni v sloup; tak omamující byla nebeská krása lepé Belisanty!

Nikdy, ani v nejvzletnějších myšlenkách a snech, nebyli o podobné kráse snili!… Vlasy její byly černé jako noc a lesk jejich byl modrý jak temný azur bezhvězdného nebe, čelo její bylo bělosti průhledné a oči její svítily sladce barvou temných violek. Oči ty hleděly záhadně v kráse své, byly jako nepochopitelný sen, připomínaly nebe a anděle v něm, a noc a lunu, a boha a smrt… Oči ty hleděly pokorně a podmaňovaly svět!

Gaston a Raul cítili ihned čaromoc toho zraku a kouzlo úsměvu krásné Belisanty, a se srdcem bušícím čekali na první slovo, které vyjde ze zářících těchto rtů. Čekali, ale marně, Belisanta usmívala se a usmívala, ale mlčela; zdála se roztržitá a snivá.

Za chvíli dal Orlandin z Arbánu udeřením zlatého kladiva na křišťálový zvon znamení k novému zpěvu a hudbě, a poprvé ve svém žití ucítil Gaston cosi jako závist k svému příteli, neboť Raul směl zpívat před krásnou Belisantou, směl zápasit o slunný její úsměv a hvězdný pohled čarovného oka.

Raul zpíval o velkých činech paladinů Karlových, o rytířských cnostech krále Artuše, o labutí kráse Genievry a o šílené lásce Lancelota… Všichni jásali mu vstříc, jen krásná Belisanta zůstala lhostejná, zrak její bloudil po klenutém stropě a spustil se k otevřenému oknu a upíral se do dálky.

Pod řimsou okna ve výklenku byla lašťovka hnízdo svoje vystavěla a Raul zahlédnuv je tam a mysle, že krásná Belisanta v něžné péči milého toho ptáka chová, zanechal ihned chvály bohatýrů, struny jeho loutny zazněly sladce jako vánek v jarním lese a ústa jeho opěvala okřídlené tvory boží; pěl o klokotu slavíků a drozdů, o lesní samotě, kde hnízda svoje staví, a posléz opěval modrolesklou lašťovku, věrnou tuto družku člověka; pěl o velkém světci Keivinu, líčil jej, jak u okna se modlil, až sen jej přemohl, jak hlavu svoji o zdivo byl podepřel a jak otevřená jeho ruka z okna do zahrady visela. Tu přiletěla krásná lašťovka, hledající místo, kde by útulek vystavěla pro malé svoje děti, a bílá ruka svatého starce zazdála se jí býti místem nejkrasším, a probudiv se ze sna viděl Kelvin matku lašťovčí, jak staví útulný svůj dům ve svaté jeho dlani. I nevstal stařec a nehnul dříve rukou, až když mladí ptenci se byli proklubali k světlu zlatému a s matkou odletěli mezi růže do zahrady klášterní…

Tak končil Raul svůj zpěv, a Orlandin prohlásil jej za vítěze a vedl jej pod baldachýn, kde Belisanta snila. Belisanta otevřela zlatou skříň a celá síň plnila se vůní ambrovou; ponořila bílou svoji ruku v zářící poklad drahokamů ve skříni a vyňala dva velké agaty a růži z rubínů, porosenou drobnými perlami, a podala Raulovi co odměnu za jeho zpěv. Raul poklekl před ní a děkoval, avšak tvář jeho byla smutna: viděl, že Belisanta písni jeho ani nebyla naslouchala; ale Gaston zajásal, zpozorovav slabý úspěch přítelův.

Brzy po ukončeném zpěvu zazněly fanfary a kotle zavířily; bylo to znamení, že počíná kvas. Pážata, oděná v modrý aksamit s malými čapkami z bílých pavích per na zlatých kadeřích, přinášela dámám stříbrná umyvadla a překrásné nádoby práce umělé, naplněné růžovou vodou, a dámy omočovaly si bílé ruce ve vonné vodě. Raul odňal jednomu z pážat nádobu a lil sám obsah její na liliové prsty krásné Belisanty. Zpozoroval na malíku levé její ruky nepatrný zlatý kroužek s drobným safírem.

„Přisámbůh, krásná dámo a paní mého srdce!“ zvolal Raul, „přisámbůh, že bych nejen agaty svoje a růži rubínovou rád za malý tento kroužek dal, ale i krev svou a blaho své duše!“

„Ten kroužek se vám líbí, pane?“ tázala se Belisanta a divukrásný zvuk jejího hlasu byl novým kouzlem. „Mějte si jej,“ přidala a chtěla jej sníti, avšak byl tak těsný, že všecko namahání bylo marné.

Fanfáry zazněly po druhé a Raul podával Belisantě rámě.

„Ponechte prsten svůj zatím na prstě,“ prosil Raul se zvláštním úsměvem, který přítele jeho divně znepokojoval; „čím déle, krásná dámo, na bílé ruce vaší spočine, tím dražší bude mému srdci.“

Besilanta uposlechla roztržitě a následovala Raula lhostejně, kam ji vedl.

Kvas, přichystaný ve velké síni, byl nad míru vzácný a síň nad obyčej nádherná. Na pilířích visely zlaté a stříbrné zbraně, ve výklencích stály panoplie, zdobené chrysolithy, smaragdy, chrysoprasy a jinými drahokamy; čalouny po stěnách byly přeuměle utkány a představovaly zelené lesy a divokou zvěř; na kamenné podlaze bylo vonné kvítí rozmetáno, modrá levandule, svěží ratolesti olivy a lípy. Hudba zaznívala se všech stran.

Orlandin usedl pod zlatá nebesa na purpurové křeslo a každý rytíř vedle své dámy.

Střed tabule představoval zelenou louku, z které vyčníval stříbrný hrad, jenž živým ptákům za klec sloužil; mezi mřížemi jeho oken bylo jejich křídla, pozlacené jejich nožky a modré chocholky viděti. Kol hradu byl malý lesík z pavích per a na čtyřech koncích louky blyštěly se ledové hory, z nichž medovina tryskala. Nejvzácnější pokrmy pokrývaly stůl: Na stříbrných mísách spočívaly ohromné paštiky, jejichž kůra pozlacena byla; pečené srnky byly na zlatých mísách složeny, labutě a pávi ve velkém množství stáli opodál, a talíře ze zeleného skla, představující hnízda ptačí, obsahovaly tvrdá vejce, pokrytá drahocenným šafránem a hřebíčkem zdobená; nejnádhernější ovoce pestřilo se na křišťálových příborech stolních mezi pokrmy, a ve velké zlaté nádobě byly hrušky zadělané a dušené ve vodě růžové. Mezi tyto krmě dýchaly růže a violky sladkou svoji vůni, a sníh a led ve velkých kupách jiskřil se v září světel a byl k ochlazení vína, pigmentu a hypokrasu určen, aby takto žár těch nápojů zmírnil, by po skončeném kvasu spánek nerušily.

Po celý večer pozoroval Gaston svého přítele a krásnou Belisantu co nejbedlivěji, ale ani jeho žárlivost nenašla příčiny k rozhorlení, tak chladná a lhostejná byla Belisanta.

Dlouhé hodování došlo konce a hosté sestoupili do lunojasné zahrady, kde se procházeli, až jim konečně pážata v různých drahocenných nádobách nápoj přinášela, který se před spaním nejraději užívá, totiž víno s příměskem buď myrty, buď hysopu nebo rozmariny. Pak odebírali se pomalu každý na své lůžko —

Gaston a Raul seděli ještě dlouho u otevřeného okna, kterým jim zahrada do ložnice šuměla, a rozmlouvali o krásné Belisantě; ale každý z nich tlumil svoje nadšení, neboť ač nedovedli úplně potlačiti vzlet svých láskou zrozených slov, hleděl přece druh druhu zatajiti mocný dojem, jaký Belisanta na každého z nich byla učinila, bránili se vědomí neurčitě cítěnému, že jsou si sokové. Konečně ale přihlásilo se unavené tělo o své právo a spánek spustil se na víčka přátel.

Když slunce záclonami lože se prodíralo a čelo Gastonovo líbalo, viděl tento, procitnuv, že přítel jeho již byl vstal a odešel. Nepokoj se zmocnil jeho srdce, i spěchal do zahrady.

Zámek byl ještě pohroužen v hluboký sen, jen ze zahrady zaznívala švitořivá hudba ptáků, a bloudě po osamotnělých stezkách, rozeznal Gaston brzy, že na blízku se sladkozvučný hlas Raulův mísí v ptačí zpěv. Nepozorovaně přiblížil se k místu, odkud zazníval, a rozhrnul opatrně bíle kvetoucí keř růžový, rosou ranní porosený, a tu shlédl krásnou Belisantu sedící na kamenném stolci, kol něhož v polokruhu štíhlé topoly šuměly a stříbrnými svými listy v modrém vzduchu potřásaly; u nohou jejích seděl Raul a ruka jeho hrála v zlatých strunách loutny ze slonové kosti. Divoká vášeň a nenávist zaburácela v prsou Gastonových, ale bouře utišila se, když zpozoroval, jak chladně a lhostejně ta bledá, ale nevýslovně spanilá tvář lepé Belisanty hleděla.

Dívka nenaslouchala ani jeho slovům, ani jeho hře, ale když dotekl se prudce její ruky, přelétl náhlý ruměnec její líc, ale nebyl to ruměnec panenského zmatku, zdálo se spíše, že prosí za prominutí, že myšlenky její tak nezdvořile v dálce dlely a přítomnosti jeho tak málo dbaly.

„Tázal jste se něco, pane rytíři?“ pravila roztržitě.

Raul byl zaražen.

Neslyšela jste, oč jsem vás prosil?“ vyčítal jí.

„Neslyšela,“ přiznala se Belisanta.

„Nuže, žádal jsem toliko o to, co jste mi slíbila,“ pravil odhodlaně a pevně; „chci ten kroužek s vašeho prstu.“

„Ach, nemohu ho sníti,“ pravila netrpělivě Belisanta; „nosím jej od dětství a vrostl mi do prstu.“

Namáhala se marně vyhověti jeho přání.

Tu zaplanula tvář Raulova láskou, a oči jeho zasvítily vášnivě.

„Tím lépe!“ zvolal; „dejte mi tedy celou ruku! Jak chcete jinak slibu svému dostát?“

„Celou ruku?“ tázala se nevinně a nechápajíc.

„Ano, a celou sladkou osobu!“ vzkřikl Raul a chopil ji za obě ruce. Hleděla překvapeně na něj. — „Slova svého rušit nelze,“ zvolal položertem, ale s velkým důrazem, „a vy jste slíbila.“

„Slova svého rušit nelze,“ opakovala po něm jako dítě, „a já slíbila.“

Mlčeli chvilku a výraz roztržitosti a zamyšlenosti vrátil se opět na její tvář; Raul čekal jejího slova, ona ale zdála se, že byla na přítomnost jeho opět zapomněla. Když ruku její pustil, vstala náhle a zmizela v stínu tamarind a laurů. Raul byl tak překvapen, že jí nenásledoval; hleděl chvilku rozpačitě za ní a pak odkvapil do zámku.

Gaston cítil, že nyní setkati se s přítelem a chladnou zachovati mysl, bylo nemožné; bloudil tedy dlouho po zahradě a odebral se konečně do ložnice, kde byl poslední noc ztrávil. Nesnesitelné myšlenky jej pronásledovaly jako zmije a ryly jedovatá žihadla do jeho srdce; nenáviděl svět a lidi, nesnesl vlastní svou společnost a prchal posléz před sebou zase mezi ty nenáviděné lidi. V domě bylo nyní velmi hlučno, největší část hostí odjížděla k domovu, a Gaston vyhýbaje se usměvavým tvářím vrazil do nejbližších dveří na chodbě. Ale když vyšel do vysoké síně, bodlo jej to znova u srdce: hostitel jeho seděl tam ve výklenku okna s Raulem a popíjel ze zlaté číše hypokras; Raul zářil radostí. Orlandin usmíval se zvláštním výrazem na přicházejícího Gastona a prosil jej, aby přisedl k nim. Za chvíli otevřely se dvéře, a na prahu objevila se krásná Belisanta doprovázená svými paními. Temně rudý aksamít zvyšoval lesk úbělového těla, a bílé růže, které věnčily černé její vlasy, závodily marně o korunu spanilosti s lepou Belisantou, a snivé světlo kouzelného zraku olupovalo sluneční zář o cenu veškerou…

Paní její doprovodily Belisantu až ku křeslu, do kterého sedla, poklonily se a odešly; pak nastalo ticho, až Orlandin z Arbánu povstal. Vzal Raula za ruku a uvedl jej k ní.

„Vezměte ji čistou jako lilii z rukou mých!“ pravil a políbil ji na čelo, pak objal Belisantu, chopil se své číše a zvolal: „Zdráva buď, nevěsto!“

Raul zarděl se radostí, a Belisanta, zdálo se, že se chce jaksi násilně probuditi ze sna, přejela si bílou rukou několikráte čarovné čelo své a hleděla udiveně s jednoho na druhého. Nezbledla a nezarděla se, nezaplakala a neusmála se, divila se pouze, a nepochopitelný výraz jejího oka byl hlubší hádankou než kdy před tím.

Gaston měl přes všechnu zoufalost své duše tolik síly, že vylhal úsměv a že několik slov blahopřání zamručel. Když se pak obrátil, by i krásně Belisantě třesoucí se ruku svou podal, byla dívka zmizela jako stín.

„Belisanto, krásná Belisanto!“ volal Raul hledaje ji pohledem mezi sloupy síně.

„V tuto hodinu navštěvuje Belisanta starou svoji chůvu,“ pravil Orlandin z Arbánu; „umluvme zatím podmínky sňatku, a Belisanta navrátí se v čas.“

Usedli opět do výklenku okna; ale Gaston letěl ven do čerstvého vzduchu, neb zdálo se mu, že se zalkne bolestí a tesknotou. Spěchal do konírny, vyvedl svého oře, usedl naň a uháněl sám a sám do širého kvetoucího kraje. Proháněl se bez cíle. Brzy zanechal zahrady a olivové háje a bujné vinohrady a zelené pastviny za sebou a bloudil v úžlabinách pustých chlumů, porostlých nízkými křovinami myrty a vonnou levandulí. Krajina byla smutná, ale nevýslovně krásná, a pohled s nejvyššího vrchu, na který Gaston dojel, byl uchvacující: vysoké hřebeny vzdálených Alp čněly vznešeně do tmavého azuru nebes a za stříbrným, klikatým Rodanem modraly se Cevenny, a moře lesklo se v dáli jako zlaté zrcadlo, v kterém se blankyt shlíží. Ale Gastonovu pozornost nejímalo ani moře, ani nebe, ani hory: dole v úžlabině klusal bílý koník a na hřbetě jeho seděla lepá postava ženská, v které přes všechnu vzdálenost a přes její bílý závoj Gaston krásnou Belisantu poznal. Hnala se k nevysokému chlumu, na jehož vrcholku tři ohromné pinie zádumčivě šuměly; v stínu jejich třpytily se vysoké dva sloupy z nejčistšího mramoru, šedá zeď táhla se polo rozbořená podél stromů a nízká chatrč se o ni podpírala; kolkolem po celém vrchu v trávě ležely mramorové trosky. Belisanta dojela až k samé chatrči, seskočila s koně a vešla do domku; kůň pásl se tiše a klidně v stínu pinií. Gaston přivázal nyní svého oře k blízké myrtě a spěchal dolů, přiblížil se k rozvalinám mramorovým a ukryl se v houští a čekal, až Belisanta vyjde. Čekal dlouho, konečně ale zjevila se na prahu chatrče ve společnosti staré ženštiny prazvláštního vzezření; postava její byla vysoká, husté její vlasy byly jako mléko a nad čelem rozděleny a upleteny v silné vrkoče, které jí po kolena visely. Témě hlavy skrýval tmavý šat plynoucí v měkkých řasách až na zem. Belisanta sedla na koně a velké kroky stařeny stačily lehkému klusu. Doprovodila Belisantu až k lesklému potoku vinoucímu se tmavým křovím, tam ji objala a vrátila se do chatrče.

Když Belisanta za horou zmizela, šel Gaston rovnou cestou k chaloupce a zaklepal na nízké její dvéře. Nastal uvnitř malý šramot a stařena vystrčila hlavu polootevřenými dveřmi. Temný její zrak svítil podivně pod bledým vráskovitým čelem.

„Žízním,“ pravil Gaston; „podej mi doušek mléka nebo vína.“

Stařena obrátila se a za chvilku podala mu malý džbán čerstvého kozího mléka.

Gaston vypil několik kapek a ohlížel se po mramorových sloupech, lesknoucích se v slunci jako zlato.

„Podivné máš zde obydlí,“ jal se mluviti, ale stařena neodpovídala.

„Žiješ zde sama?“ tázal se dále.

Stařena kyvla hlavou.

„Proč neodpovídáš?“ dotíral na ni Gaston.

Položila prst na ústa a zavrtěla hlavou, dávajíc tím posuňkem na srozuměnou, že jest němá. Potom vzdychla, máchla rukou na rozloučenou a zavřela dvéře. Gaston klepal znova, ale vše zůstalo ticho a stařena se více neukázala.

Gastonovi zdálo se, že nalezl klíč k té hádance nepochopitelného výrazu v krásném zraku smutné Belisanty, byl jist, že tajemství jakés skryto na dně duše zvláštní této dívky a němá ta stařena s tím zvláštním vzezřením že tajemství to zná. Zamyšleně bral se cestou, kde byl koně svého nechal; u paty vrchu potkal temnookého hocha s malým stádem koz.

„Nevíš, kdo bydlí v nízké této chatrči?“ zeptal se Gaston hocha.

„Stará němá Klearista,“ odpověděl hoch; „kdo by to nevěděl?“

„Klearista? Kdo to jest?“

„Klearista?“ Hoch se ohlédl a pak zašeptal: „Jest to čarodějka.“

„Jak, čarodějka? zlá?“

Hoch zavrtěl hlavou.

„Ne zlá snad, ale moudrá. Je němá, pravda, ale s duchy rozmlouvá a s ptáky a se stromy. Kéž by vyhojila naši paní, krásnou Belisantu!“

Hoch se zasmutil.

„Což jest Belisanta chorá?“ divil se Gaston.

Hoch neodpověděl, položil pouze ruku na čelo, vzdychl si a pohnal stádo svoje dál.

Vrátiv se na zámek vyptal se Gaston na starou Klearistu.

„Je to bývalá chůva Belisantina.“ vypravovali mu; „je Řekyně a mořští loupežníci odervali ji co mladou dívku násilně z lůna její rodiny a země. Prodali ji za otrokyni, a matka Belisantina přivezla ji jednou z Marsilie, kde prý ji vysvobodila z rukou nevázaných surovců. Zůstala povždy cizinkou mezi námi a nemilovala nikoho, než malou Belisantu. Nikdo neví na určito, co ji bolelo, co snášela, proč neustále slzy prolévala. Jmeno svoje napsala uhlem na zeď a více nikdo se o ní nedověděl.“

„A proč nebydlí zde v zámku?“ ptal se Gaston.

„Bloudívala vždy tam kolem zříceniny. kde prý stával chrám, když lžibohové ještě světem vládli; tenkráte obývali prý tato místa lidé jejího kmene, jak vypravují staré knihy; možná, že Klearista o tom ví a proto snad vyprosila si u rytíře, aby jí tam za věrné služby její vystavěl tu chatrč, kde nyní žíje. V jasných nocích zjevují prý se bílí staří bozi někdy pod věkošedými piniemi tam rostoucími; bůh sám to suď, co na tom pravdy.“

Gaston neptal se po ničem více, ale umínil si, že vypátrá celé tajemství krásné Belisanty a němé Klearisty.

Čas míjel a šťastnému Raulovi nezdálo se ani ve snu o tom, co Gastona takovou silou poutalo a trápilo; bylo vždy tolik hostí v domě, že Raul téměř nikdy s Belisantou o samotě nemluvil a že mu tedy záhadné její zvláštnosti ani nápadný nebyly; přivykl mlčelivosti, roztržitosti a zádumčivé snivosti její, a počítal jen s netrpělivostí dny, kdy jí konečně k srdci svému přivine a odnese daleko do stínu severních lesů v pevný otců hrad.

Několik dnů před určenou svatbou procházel se Raul s Gastonem po zahradě a zabloudili na velkou terasu, s které přes zahradu viděti bylo daleko do širého kraje až k modrému moři, jež v zlaté mlze večerní s ohnivou oblohou v jedno splývalo, tak že bílé plachty korábu se zdály velkými, pomalu táhnoucími ptáky, ztrácejícími se v mlze snad do kraje stínů a přízraků. Pod kvetoucím jasmínem, klenoucím se od sloupu k sloupu mramorové terasy, nalezli oba přátelé k nemalému překvapení starou Klearistu. Seděla zahalena v temné svoje roucho a u nohou jí klečela Belisanta, majíc vnadnou hlavu o kolena stařeny podepřenu. Tvář její byla tentokráte živa. Nehnula sebou sice, když uviděla muže, ale usmála se poprvé uvědoměle na Raula. Kývla mu rukou, aby popošel blíže, a počala pak takto mluviti: „Jsem vaší nevěstou, pane rytíři, a to dodává mi odvahy, abych si vyprosila na vás nějakého daru.“

Vrhla naň pohled plný nevýslovného kouzla, tak že žárlivého Gastona srdce zabolelo, ale Raul unesen sepjal ruce jako k modlitbě.

„Ó krásná Belisanto!“ zvolal, „kéž byste krev moji a duši žádala, bych lásku svoji dokázat vám mohl!“

„Nejsem tak ukrutnou,“ usmála se líbezně s ruměncem Belisanta; „prosím vás o dar mnohem menší. Slýchám, že u vás tam v chladném severu hrozící vaše hrady mívají vysoké věže, dlouhé chodby a odlehlé, jak před světem skryté komnaty. Nuže, o takovou jednu osamělou komnatu vás prosím pro starou svoji Klearistu, a přísahejte mi na svou čest, že ani vy ani kdokoli z vašeho komonstva nikdy a pod žádnou záminkou nevejde přes její práh. Stará moje Klearista miluje samotu a té jí poskytnouti toužím. Ještě nejsem u konce. Žádám dále, abyste ani vy ani kdo jiný nejevili nikdy přání, uviděti jistý malý poklad starých památek, jejž Klearista chová jako svaté ostatky a jejž uložila do zvláštní skříně. To jest vše. Odpovězte mi a dokažte mi lásku svou, kterou mi co den tak horlivě přísaháte!“

Podala Raulovi ruku, a ten ji nadšeně k srdci tisknul a celoval, přísahaje, že vše vyplní, čeho krásná Belisanta žádá.

Belisanta zdála se šťastnou, a Raul smál se její dětinnosti, ale ne tak Gaston; postihl podivný úsměv staré Klearisty a tušil, že za nepatrnou prosbou Belisantinou velké a hluboké, ba osudné snad vězí tajemství. Ale nezmínil se příteli ani slovem, neb démon žárlivosti a podlé závisti byl se hříšného srdce jeho úplně zmocnil.

Svatba odbývala se s nesmírnou nádherou, hody trvaly po celý týden, a po ukončení jich přivedli Raulovi a Belisantě koně ověšené aksamitovými pokrývkami, do kterých erby Orlandinovy a Raulovy vetkány byly, uzdy třpytily se zlatem a rubíny, a kopyta byla pozlacená. Belisanta rozloučila se s domovem beze slzí a následovala chotě svého bez úsměvu. Seděla na koni nepohnutá, nehybná jako krásná socha. Sto rytířů a manů doprovázelo novomanžele, a padesát mezků neslo drahocenné dary svatební. Stará Klearista seděla na širokém voze, čtyřmi černými voly taženém; černé závoje jí halily tvář, podpírala hlavu o dlaně a hleděla upřeně před sebe na dlouhou skříň, ležící jí u nohou. Skříň ta, zhotovená z ebenového dříví, s víkem vykládaným perletí, podobala se útvarem rakvi.

Ale nejen oči staré Klearisty spočívaly tak upřeně na černé skříni; i holubičí, sladké zraky krásné Belisanty vracely se bez ustání k ní a zasmušovaly tím Raula, který marně se snažil na sebe je obrátit. Zasmušilost Raulova nejen že rostla každou hodinou, ale počala se poznenáhla jeviti na tváři všech, a věru svatební ta jízda zdála se spíše býti pohřebním průvodem, a každý, kdo Belísantu viděl a bledost její pozoroval, tušil neštěstí a zlo. Smutný tento dojem stával se tím mocnějším, čím více se Raul domovu svému blížil, a když slunné krajiny jihu v mlze zmizely a Belisanta se nořila do tmavých lesů, a když sténavá hudba jehličnatých stromů v sluch jí zazněla, tu zalily se čarokrásné její oči slzami; a když konečně objevily se hrozivé valy a strmící věže hradu Raulova, kol kterých velcí černí ptáci kroužili, tu svěsila Belisanta s hlubokým vzdechem hlavu a omdlela. Zdála se jako letní květina, kterou byl vítr sněhem zavanul.

Srdce Gastonovo mřelo při tom pohledu; rozloučil se se svým přítelem a odjel na vlastní svůj hrad Tressillon, a modlil se k Bohu, by mu dal zvítěziti nad vášní, aby mu dal zapomenouti na krásnou Belisantu. Žil na Tressillonu jako poustevník, ale obraz krásné Belisanty nevyhasl v srdci jeho, a když uplynul rok a Raul mu dal zvěstovat, že Belisanta mu porodila dvojčata, děvčátka tak krásná jako večernice, tu neznal Gaston již jiné touhy, než Belisantu uviděti a potom zemříti. Na peruti lásky spěchal do hradu svého přítele a se srdcem bušícím hleděl na krásnou Belisantu. Nebyla se ani o stín změnila; měla posud nevysvětlitelný výraz v oku, byla posud lhostejná k svému manželu, a ani krása andělská těch útlých, zlatovlasých děvčátek, která pod srdcem byla nosila, nerozehřála ji k úsměvu. Tu zmocnila se znova v srdci Gastonově nejen dvojnásobná vášeň k ženě přítelově, ale i palčivá dychtivost odhrnouti roušku, která tajemství zvláštního toho tvora zastírala. Byla se Belisanta oddala černému umění, vědě rouhající se Bohu? Byla bílou svoji duši zadala knížeti temnoty? Podobné otázky kladl si Gaston co den a spánek prchal s jeho víček; celé noci bloudil chodbami hradu, dvorem, zahradou, a líce jeho bledly čím dál tím více.

Jednou za jasné noci, když vytrhnul se z krátkého sna, poděšen matným a horečným viděním, vyšel ze své komnaty zahalen v plášť, chtěje v zahradě horké svoje čelo ochladiti; avšak v rozčilení svém zbloudil chodbami a octnul se u úzkých schodů, vzhůru do vysoké věže vedoucích. Nevěda sám, proč tak činí, stoupal na věž, až stanul udychtěn v dlouhém korridoru, který část věže s druhým oddílem hradu spojoval. Jeden konec galerie ztrácel se v dálce ve stínu a na bližším konci zpozoroval Gaston dvéře nějaké komnaty. V okamžení tom zabělil se v hustém stínu chodby bílý jakýs přízrak, vynořil se ze tmy a vznášel se v lunném světle blíž a blíž. Tento téměř průhledný zjev byla krásná Belisanta. Rychle ale tiše učinil Gaston velký krok do zadu na schody, kterými byl přišel, a schoulil se ve stínu hlubokého výklenku, taje dech svůj násilně. Belisanta vznášela se blíže, země se téměř nedotýkajíc, oči její byly zavřeny a z tváře její šlehalo pološílené jakési nadšení. Přišla Gastonovi tak blízko, že slyšel její dech, ale nezpozorovala ničeho, a zastavila se až u dveří komnaty; tam se schoulila a zaklepala slabě.

„Ty voláš, pane můj, můj choti!“ zašeptala, a ruměnec polil bledou její tvář a mramorovou šíj, která se bělila v lunném světle jako labuť. Pomalu otevřely se dvéře a stará Klearista zjevila se tam; kolem hlavy měla stříbrný závoj, a bílé, dlouhé její vlasy proudily jí až na rudý zlatotkaný plášť, který byla přehodila přes sebe; v rukou držela zlatý věnec práce přeumělé, jehož drobné lístky a kvítka chvěly se v průvanu chodby jako živé, i vtiskla jej na bílé čelo krásné Belisanty a připevnila jej démantovou jehlicí do havraních vlasů, pak javši ji kolem ramen vtáhla ji do komnaty a dvéře se opět zavřely…

Gaston připlížil se nyní ze svého úkrytu a naslouchal. Z komnaty zaznívalo to jako tichý zpěv a tlumený šepot, a sladká vůně kadidla pronikala skulinami dveří na chodbu. Gaston zachvěl se nedočkavostí a rozčilením; nyní konečně bylo mu dopřáno nahlédnouti na dno toho tajemství, které jej tak dlouho již znepokojovalo! Přistoupil k samým dveřím, a zapomínaje úplně své mužské důstojnosti a cnosti rytířské, přiložil oko ku klíční dírce. Srdce jeho zastavilo se hrůzou nad tím, co spatřil. Na stříbrném lůžku, napolo těžkou, uměle tkanou látkou pokrytém, ležela socha krásy uchvacující; jinošské to tělo, vytesané z bílého mramoru, svítilo a třpytilo se ve světle modravém, které ze zlatých starodávných kahanců se lilo; kol lůžka stály stříbrné košíčky naplněné ovocem, malované nádoby ušlechtilých tvarů plné pestrých květin a zlaté láhve s olejem, naplňujícím komnatu nejsladší vůní. Bledá, krásná Belisanta stála před sochou; ruce její byly křížem na prsou složeny, nadšený její zrak zahloubal se do bílého čela a celovala drahokamy, které co oči pod zlatými řasami zasazeny byly. Mezi tím co Belisanta tak vytrženě mramorovému jinochu se obdivovala, házela stará Klearista vonné věci do ohně, hořícího na měděné třínožce, a k nevýslovnému podivení Gastonovu jala se domnělá němá tichým hlasem tajeplná slova prozpěvovati. Posléz otevřela stařena okno, obrácené k severu, sňala purpurový svůj plášť a hodila jej na sochu, shasila lampy a při svitu ohně na třínožce poklekla na zem, a rozpustivši bílé svoje vlasy začala štkáti a kvíleti.

„Adone, Adone, Adone!“ zvolala Klearista. „Ty jsi odešel do krajin stínů a mátoh, a za tebou kanou naše slzy; truchlíme, jako lesy a hory pro tebe truchlí, a halíme se v smutek, jako samo nebe se ve smutek halí pro tebe! Milovala tě zlatem věnčená krásná bohyně, bohyně zrozená z pěny dalekošumného moře! A bohyně mátoh a stínu a královna smrti zatoužila po tobě též a vztáhla tě k sobě dolů do kraje mrákot a tmy! Tys zmizel nám, spanilý bože, a krev tvoje lila se proudem a vznikla z ní rudá květina vonná! Tu květinu celujou naše rty a slze naše jsou její rosou! Vrať se nám, ty spanilý, ty milený, ty sladký!“

Stařena zamlčela se a Belisanta plakala tiše; ale za nedlouho vstala Klearista, rozsvítila opět světla v zlatých svítilnách, urovnala si vlasy, přehodila závoj a odkryla bílou sochu.

„Sláva tobě, světlolící bože!“ zajásala, „zdar tobě a dík! Tys se vrátil k nám z krajin temných, smrti zasvěcených! Žehnej nám, jako my tobě žehnáme, Adone!“

Na to se chopila dlouhé flétny a divoká, jásavá píseň zazněla komnatou; Belisanta upravila si zlatý věnec, tváře její zaplanuly, polozavřené oči šlehaly blesky, a točila se vírným rejem kol mramorové sochy. Zdálo se při divokém tom tanci, že nohy její jsou okřídlené, tak rychle a hbitě letěla komnatou, bílá ňadra vlnila se pod průhledným, třpytícím se rouchem, a čarovné obrysy spanilého těla závodily o věnec leposti s divukrásnou sochou. Konečně klesla unavena na zem, utrhla několik květin z nádob a házela je na sochu, mezi tím co stařena libovonný olej ze zlatých lahví na podlahu rozlévala.

„Tebe jedině miluji, Adone!“ zvolala nadšená Belisanta; „tys chotěm mým a bohem, Tys vyvolil mne mezi všemi ženami pozemskými, tvá je duše moje na věky! Volej mne, a budu tě následovat třeba tam do stínu kraje mrtvých, kde slunce nevychází a hvězdy nezazáří! Zavolej, a půjdu za tebou do propastí pekel!“

Gastonovi zježily se vlasy hrůzou, a nyní teprve při záři tolikerých světel napadla ho zjevná podoba útlých dítek Belisantiných s tváří bílé sochy. Zachvěl se tak silně, že do dveří udeřil. Slabý výkřik leknutí zazněl z úst obou ženštin.

„Toť pouze vítr!“ zašeptala stařena, ale shasínala rychle svítilny a oheň na třínožce. Gaston kradl se rychle a tiše nazpět do výklenku, a sotva že se schoulil ve stínu, otevřely se pomalu dvéře. Klearista vyšla na práh ohlížejíc se na všechny strany, kývla do komnaty, a bílá, téměř průhledná postava krásné Belisanty vyklouzla na chodbu a dým vonných věcí valil se za ní do jasného proudu světla měsíčného. Vznášela se dál a dále a zmizela…

Ale Gaston vstal a vytasil meč. Polonahá krása luzné Belisanty byla v hrudi jeho vznítila novou, neukojitelnou bouři vášně, neměl již jiné myšlenky, jiné touhy, než přivinouti tuto čarokrásnou ženu k hříšnému svému srdci; i sama hrůza, kterou v něm vzbudila, rozjařovala kypící jeho krev; nelekal se pekla, věčná muka zdála se mu nepatrnou proti nebi její lásky, nelekal se démona a byl ochoten s ním zápasiti o bledou, bílou, luznou tuto ženu.

Bylo mu zjevno, že socha Belisantu za sebou volá, za sebou táhne, sama byla řekla, že ji následovat chce kamkoli; uznal tedy za svůj úkol nejdříve zmocniti se sochy, která ji tak mocně vábila; sám démon měl sloužiti plamenné jeho vášni. Vrazil do komnaty staré Klearisty. Bylo tam nyní šero, neboť okno bylo zastřeno.

„Rozsviť!“ velel hlasem burácejícím jako vichr.

Klearista dělala všelijaké posuňky a stavěla se němou jako obyčejně.

„Odvážné pitvory tvoje jsou marné!“ zvolal Gaston. „Poslouchal jsem za dveřmi, slyšel jsem tě mluvit, zpívat, viděl jsem sochu, viděl jsem tancující Belisantu! Slyšíš! Belisantu viděl jsem, a kdyby nebe a peklo se vzpouzelo, vynutím si lásku této ženy!“

Stará Klearista padla zničena na kolena. „Milost!“ zakvílela a objala jeho kolena.

„Rozsviť!“ velel tvrdošíjně Gaston, ale když se nehnula a stále u nohou jeho kvílela, otevřel okno, tak že proud lunného světla do komnaty vnikal. Gaston strhl nyní plášť zakrývající sochu, a bělost mramoru zaleskla se jako sníh, zářila krásou kouzelnou, a drahokamy, tvořící její oči, sršely hvězdy a lijavce jisker. Cosi jako obdiv a úcta projelo srdcem Gastonovým, ale obraz tancující Belisanty zjevil se mu zase náhle: viděl krásné její údy zářiti bělostí krasší nad mramor; viděl vnadnou její hlavu, skloněnou jako pod tíží zlatého věnce; viděl polozavřené její oči, šlehající violové blesky, a proud černých vlasů, lijících se až k patám s tím modrým leskem jako potoky.

Ten obraz zaplašil každou jinou myšlenku. Ohlédl se po Klearistě; stála před ním vznešená jako kněžka.

„Cítíš mocnost toho boha?“ tázala se ho a ukazovala na sochu,

„Cítím mocnost Belisantinu!“ zvolal; „ta očarovala mne, ale čary tvoje věru neučiní mne modloslužebníkem. Dáš ženu tu do rukou mých?“

„Nikdy!“ odpověděla krátce a hrdě.

„Pak tě vyzradím a zhyneš na hranici! Třes se přede mnou, čarodějko, modloslužebnice, která temným lžibohům se klaniš!“

„Tvojí krví potřísněni svatí jsou lžibohové,“ odvětila s pohrdlivým úsměvem; „tvoje víra jest temná jako věčně zachmuřené tvoje nebe, jako kraj tvůj bez úsměvu slunce! Já bohy světlé ctím, které jste zaplašili svým křížem. Co bylo platno vytrhnouti mne z lůna rodiny mé, protože jsem po věky nechtěla zapomenouti na staré bohy, kteří vládli, když svět ještě krásou zářil a šťastným byl? Zavlekli mne do vlhkých lesů, uvrhli mne do propasti hanby, tak že jsem se stala raději němou, bych nemusila nikdy vyřknout, co jsem snášela! Avšak dosti o tom. Věz, že Belisanta sama pod rumem v podzemní kobce bývalého chrámu sochu tuto nalezla. Adonis sám zjevil se jí ve snu, a ona miluje ho jako boha a jako manžela. Ty vidíš, že po vůli ti býti nemohu a nesmím! Zhynu raději na hranici, než vyhověla bych tvé žádosti. Čiň, co ti libo, ale nezapomeň, že i Belisanta těm se klaní, které lžibohy jsi nazval, tedy nejen mně, ale i jí hrozí hranice!“

Po těchto slovech dala se stařena do ďábelského chechtotu, a smíchem svým a škodolibým pohledem rozzuřila Gastona tak, že uchopiv ji za dlouhé bílé vlasy nasadil jí meč svůj na hrdlo.

„Chceš po vůli mé jednat?“ tázal se hlasem chraptivým,

„Nikdy!“ odpověděla hrdě a klidně. „Splň hrozbu svou, sketo, ženobijce! Vždyť nemiluji život a smrti se tedy nehrozím!“

Gaston odhodil meč. „Nuž tedy do propasti s tebou, dáble!“ zaječel a vlekl stařenu k oknu; šum divoké řeky, tekoucí kolem hradu, hlučel tichou nocí vzhůru do věže. Stařena zachvěla se náhlým strachem, ale přece neprosila o milost, jenom oči zamhouřila. Bez slitování s šedinami jejími pozvedl ji Gaston na okno, držel ji chvilku nad propastí a pak pustil ji; letěla tmou a nocí… Hrozný výkřik, těžký pád, zahučení a zavíření černých vod tam dole pod skalou… a zase bylo ticho, hrozné ticho, v kterém Gaston neslyšel než bušení svého srdce… Ve světle měsíčném blyštěly se na řece kruhy vždy větší a větší, až dosáhly břehu, a pak zmizely a s nimi poslední stopy příšerného, rukou Gastonovou spáchaného činu…

Nikdo na hradě netázal se po staré Klearistě; objevovalať se jen málo kdy mezi ostatními obyvateli hradu a nikdo jí nepohřešoval. Gaston hádal, že Belisanta co noc tam vzhůru ke komnatě putuje a marně na dvéře staré Klearisty klepe, neb viděl, jak vůčihledě chřadla vždy odcházejíc sklamána, a vícekráte než jednou projela mu hlavou myšlenka ukryti se v tajemné komnatě a netušící Belisantu k sobě vtáhnout, ale upomínka na strašný čin bránila mu vykonati tento úmysl.

Konečně řekl Raulovi, že jej záležitost jakási na hrad Tressillon volá, a chystal se k odjezdu; ale v noci před tím vkradl se do komnaty staré Klearisty; zaobalil sochu do pláště a uloživ ji do skříně, spustil ji po provaze s okna dolů do řeky v husté rákosi. Ráno rozloučil se s Raulem, ale místo do Tressilonu zajel do nejbližšího města, najal loď a přestrojen vrátil se s několika věrnými služebníky pod hrad Raulův, vytáhl za soumraku skříň se sochou z rákosí, a nyní teprv odebral se na svůj hrad.

Tam postavil sochu do zvláštní síně, tváří směrem k hradu Raulovu, a čekal trpělivě na další průběh věcí. Byl jist, že Belisanta kouzlu sochy podlehne, že sám démon ji přivádí do rukou jeho. A nemýlil se, Jednoho dne, když právě před sochou stál, zazněl roh se strážné věže, a když Gaston k oknu přistoupil, spatřil krásnou Belisantu před svým hradem. Seděla na koni jsouc oděna v dlouhý bílý šat, tak jako tenkráte v noci; černé, modrolesklé její vlasy vlály větrem a na čele, bledším a průhlednějším než kdy před tím, zářil v slunci zlatý její věnec. Gaston kázal ihned, aby spustili most, a spěchal Belisantě vstříc. Vjela na dvůr a on pomáhal jí s koně. Nyní teprve zpozoroval, že tvář její byla jako zkamenělá a oči že má zavřeny. Těžký vzdech jako vzdech umírajících dral se jí z úst.

„On volá mne a zde jsem,“ zašeptala. „Ó veď mne rychle k němu!“

Mezitím co mluvila, zůstaly oči její zavřeny, ale zdálo se, že violové zřítelnice šeře prosvítaly bílými, slabě zarůžovělými klapkami.

Gaston vedl ji přes schody vzhůru, ale ne do síně, kde socha stála, nýbrž do své komnaty. Tam padl před ní na kolena a s proudem palčivých slzí vyznal jí svou šílenou lásku, svoje muka a svůj zločin. Stála němá a chladná před ním, a když dokončil, pravila tiše: „Doveď mne k němu.“

Tu vrhl se vášnivě na ni a objal ji a chtěl čelo její zlíbat a zavřené ty sladké zraky scelovat; ale projelo jej to mrazem a vlasy jeho se sježily, neb bylo mu, jakoby objímal studenou mrtvolu, i pustil ji a prchal, a v srdci svém byl jist, že to není Belisanta, ale její strašlivý přízrak… Zděšen volal o pomoc a běhal úzkostlivě po chodbách, Vzmuživ se za krátko vrátil se — seděla na prahu komnaty, bledá, bez hnutí, bez známky života… Tak seděla tam tři dny a tři noci, a z vlasů jejích šla jako zář a z očí jako lunný paprsek, a zlatý věnec zdál se jako z rozpáleného železa a bílé čelo svítilo nocí… Na celém hradě nemluvil nikdo nahlas jako kolem lůžka umírajícího, po celé dny a po celé noci tlačili se obyvatelé hradu v šeré chodbě a hleděli na ni jako na světici, a mnohá slza skanula tiše k zemi, a když tichý, sladký, snivý její hlas, občas nesrozumitelná slova šeptající, zazněl jako zpěv umírající labutě, pukalo srdce všech, kteří to slyšeli, a na čele zoufalého Gastona stál studený pot po celý ten čas…

Ráno dne čtvrtého zazněla s věže znova trouba strážcova, a v slunci zatřpytily se lesklé zbraně četného voje rytířů a manů, v jejichž čele stál Raul, a herold předstoupiv před samý hrad, hlasem čistým a mohutným, znějícím jako zvon kathedrály, zahřměl v tato slova: „Gastone z Tressillonu, tys zrádce bezectný a jméno tvoje bude jako jméno psa pokolením budoucím na věky! Tys odloudil kouzly a uměním ďábelským ženu bezeskvrnnou svému hostiteli a věrnému příteli, a proto hanba tobě, hanba! Za ten zločin tvůj přísahali jsme Bohu a jeho svatým, že trest tě nemine, že hrad tvůj ztečem, dobudem a se zemí srovnáme, ale ty, zrádce a skvrno všeho rytířstva, ty zhyneš mečem a tělo tvoje nepohřbené budiž lupem zvěře lesní!“

Když herold dokončil, zazněla hudba válečná, rytíři zamávali blýskavými meči a udeřili jimi do pavéz a štítů, takže ranní vzduch se rozvlnil divokými zvuky a ozvěna ze skal jim hučela v odpověď. Ale Gaston nevolal svoje manstvo a vojáky, rozkázal, aby spustili most a brány otevřeli, a sám, beze zbraně s hlavou obnaženou vyšel z hradu. Šel přímo k Raulovi, prosil jej, by vešel s celým vojskem svým, a vedl sám koně jeho v pokoře za uzdu. Překvapení bylo veliké, každý věřil, že je Gaston nevinen, že žena Raulova pod střechou jeho nedlí. Ale Gaston vedl Raula mlčky tam, kde krásná Belisanta bez života seděla.

„Duše moje jest naplněna smutkem a zoufalstvím,“ pravil Gaston. „Jsem vinen, usmrť mne a vydej tělo moje lesní zvěři za kořist, já nedbám toho. Miluju Belisantu, jako muž snad nikdy ještě ženu smrtelnou nemiloval, a jsem tvým nešťastným sokem, avšak k vůli jinému přišla žena tvoje na můj hrad.“ Pak obrátil se k Belisantě a pravil: „Vstaň, ženo, dovedu tě k němu!“

Belisanta vstala a usmála se sladce, sklopila hlavu na hruď a šla za Gastonem. Vedl ji a Raula do síně, kde stála socha, zakrytá purpurovým, zlatotkaným rouchem, náležejícím druhdy nešťastně Klearistě. Gaston strhl nádherný ten plášť, a Belisanta zajásala, otevřela oči a tyto zasvítily jako hvězdy, a bledé její líce rozkvetly jako růže. Klesla na kolena a rozpřáhla bílé páže, a zvuk jejího hlasu byl sladší a lahodnější než zpěv lesního ptáčete na kvetoucím keři, když takto promluvila: „Nikdy neviděla tě Belisanta spanilejšího než dnes, Adone, ty sladkosmavý, ty jasnočelý! Tak luzný jako nyní jevil jsi se mi jen tenkráte, když bílý obraz tvůj jsem našla v rumu tvého chrámu, když svatá luna matným světlem tě líbala, a dlouhé paprsky tvých milovaných očí do srdce mého vnikaly! A oni odňali tě mně a skrývali tě přede mnou! Kletba jim! Ó jak duše moje práhla po tobě, Adone, Adone můj!“

„Ženo hříšná, nešťastná a Bohem opuštěná!“ zvolal Raul setřásaje se sebe hrůzu, která jej byla jako v kámen proměnila. „Ó Belisanto, ty bílý květe můj! Běda mně, co to mluvíš?“

Ale ona se jen usmívala.

„Miluju jej!“ pravila svému choti; „vznášel se vždy před zrakem mé duše a proto neviděla jsem ničeho mimo něj, a svět a lidé v něm jsou pro mne pouhé stíny. Moje Klearista, němá pro celý svět, jehož nenáviděla, ta měla pro mne hlasu a šeptala mi zvěst o zaplašených bozích, vyhostěných z modrých výšin nebe. A duše moje naslouchala a slyšela jsem v jasných nocech, jak hlasy jejich vánkem šelestily, a vídala jsem ty zlaté, svaté jejich stíny nocí zářit! A on se mi zjevil ve snu v jinošské své spanilosti i mluvil ke mně, a já jej miluju! A tajila jsem svoji lásku a žila jsem život smutný; jen to blažilo mne, že neustále snít jsem o něm směla, ale kdykoli jsem se probudila z luzného toho sna, truchlila jsem po něm. A muž ten, který se přítelem tvým zove, dopátral se lstivě mého tajemství a zničil mne, neb propadnu nyní tvému soudu. Nenávidím podlého zrádce tak, jako miluju jeho, sladkého Adona!“

Opovržlivý její zrak měřil Gastona a roznítil v duši jeho záchvat nejdivočejší nenávisti. Gaston byl by nejraději zničil ji a Raula, a sochu a sama sebe; krev syčela mu v uších, bušila mu v spáncích a mžitky dělaly se mu před zrakem. Na jednom z pilířů síně visel těžký starý burdýř, strhl jej rázem a vší silou udeřil do sochy. Déšť jisker vyšlehl z mramoru a luzná hlava sochy, roztříštěná na prach, rozlétla se do všech koutů síně; zvuk jako přetrhnuté struny zavzněl vzduchem, ale zároveň též divoký, strašlivý výkřik krásné Belisanty; pozvedla ruce, jako by sochu chránit chtěla, vzdychla tak hluboce, že se zdálo, že srdce její puklo, zavrávorala a padla těžce jako kámen k zemi… Vnadná její hlava zavadila o mramorové nohy osudné sochy, zlatý věnec svezl se jí na rameno a violové oči zavřely se a shasly na věky…

Po těchto slovech vypukl poustevník v nářek srdcelomný a vrhl se na bílý hrob nešťastné Belisanty, a štkaje promluvil takto k Amisu a Amilovi: „Onen nešťastný Gaston z Tressillonu, vězte, jsem já sám. Na bedrách svých odnesl jsem mrtvou Belisantu sem a pohřbil ji; zde ji oplakávám a zde zemru, až Hospodin naplní moje dny, Raul zemřel ve svaté zemi; ale dvojčata, která mu Belisanta darovala, byla vychována v klášteře svatých panen a nikdy nedověděla se o neštěstí svých rodičů. Později provdaly se, sličné panny, a byly to vaše matky… V jedné noci porodily vás a v jedné noci zemřely po roce… A otcové vaši táhli poutí do Říma a tam pokřtili vás, a nebylo konce divení se vaší podobnosti. Ale já nedivím se; jak vás nyní vidím před sebou, tak hleděla na mne luzná socha s bilým čelem, třpytícím se jako sníh a s očima jako hvězdy! Tak viděl jsem ji poprvé v osudné noci, když stará Klearista aromata Arabie jí pálila a vůně syrské ze zlatých lahví kolem rozlévala… Když jsem vás v lese spatřil, šeptalo mi srdce, že je poslední hodina moje na blizku, a proto vyznal jsem se vám ze všech hříchů svých… Dávno zacelené rány mého srdce krvácejí nyní znova, a proto prosím vás ve jménu milostivého Boha, abyste mne o samotě nechali zde u bílého toho hrobu…“