Román o věrném přátelství Amise a Amila/I

Román o věrném přátelství Amise a Amila Julius Zeyer
	I	II

I. Amis a Amil.

Od západu valil se hustý oblak prachu, třpyt zbraní šlehal z něho jako blesky a dusot koňů duněl z něho jako dálná bouř. Blíž a blíže vznášel se oblak, zasáhl již pokraj kvetoucí lučiny ale tu vyřítil se náhle vítr z lesa. Stromy zahučely temný pozdrav za ním, v slunci zdřimlá sladkodyšná pole rozvlnila se polekaně pod mohutným vzmachem jeho křídel, a kvítka na lučině klonila pokorně vonné hlavy před burácejícím jeho dechem. Dvakráte zatočil se vichr na lučině, vyplašil zpěvné ptáky z útulně v trávě skrytých hnízd a vrhl se pak bojechtivě na vznášející se bílý oblak. Jako obraz krásou duši jímající se náhle žasnoucímu světu zjeví, když spadne temná rouška, jíž umělec své dílo zahalil, tak zjevil se na kvetoucí louce v žlutém jasu letního večera náhle rytíř Amis a skvělé jeho komonstvo, když spousta prachu větrem rozehnána k zemi klesla.

Amis seděl na bílém oři, chochol z bílých per houpal se mu vzdušně nad přílbou a hrot na ebenovém kopí zářil jako hvězda. Bílý oř letěl jako vítr a druzi Amisovi sotva stačili jeho krokům. Ale náhle zarazil oř Amisův svůj běh, stál bez pohnutí jako skála, a Amis stínil si rukou oči a hleděl upřeně před sebe.

Hle! od východu vznášel se hustý oblak prachu, oblakem tím šlehal třpyt zbraní jako blesky a dusot koňů duněl z něho jako dálná bouř. A znovu vyřítil se vítr z lesa a stromy zahučely za ním, a sladkodyšná, v slunci zdřimlá pole rozvlnila se a vítr burácel a zatočil se na lučině, a opět zápasil a opět zvítězil. Prach se rozptýlil, a na lučině objevil se se skvělým komonstvem rytíř na černém oři. Chochol z bílých per houpal se mu na přílbě a hrot ebenového jeho kopí zdál se v slunci jako hvězda. Spuštěným hledím obou rytířů jiskřily se nedůvěřivé zraky, a druzi jejich tasili meče. Amis pozdvihl hledí a rytíř na černém oři vykřikl radostně.

„Amisi! můj Amisi!“ zvolal a pozdvihl též svoje hledí. Tu zazněly výkřiky podivení s obou stran.

„Je to sen či skutečnost? je to klam?“ tázali se s udivením druzi obou rytířů, neboť pod obojím hledím jevila se tatáž tvář zářící mužnou spanilostí.

Ale Amis zvolal: „Můj Amile!“ a pobodl svého oře, a přátelé si leželi v náručí a slza radosti zaleskla se jim v očích. Manové jejich zastrčili meče, zdravili se též a podávali si ruce a hleděli s jednoho z přátel na druhého. Podivení jejich bylo bez mezí, neboť nerozeznával již nikdo z nich Amise od Amila, jedině barva jejich koňů pomáhala jim při hádání; bez té byli by bez porady zůstali, neb totéž blankytné oko viděli u obou, tentýž bohatý proud zlatých vlasů visících do bílého čela, tutéž sluncem osmahlou, přespanilou líc. Ale rytíři nedbali udivených tváří svých manů, zahloubali se jeden druhému do hlubokého zraku, drželi se za ruce, a koně jejích se nesli hrdě v čele skvělého davu večerní krajinou dál. Brzy měli zelenou lučinu za sebou a octli se na lemu velkého, stinného lesa; hebký mech dusil nyní dusot četných kopyt, a čím více se hroužili do posvátného ticha velebného hvozdu, tím více mírnil se spěch ořů. Obrovské stromy zastupovaly každou chvíli cestu, a dlouhé stíny a náhlé blesky listí pronikajících paprsků plašily bojácná zvířata.

„Nebloudíme lesem?“ tázal se Amis, když dlouho byli jeli a stín se stával hustším a les divočejším každým krokem. „Kdo nám to poví?“

Tu zašustělo náhle křoví jako na odpověď, a vysoká, temná postava starého muže se z něho vynořila. Dlouhý černý háv splýval mu s ramenou až k bosým nohám, bedra jeho pásal hrubý provaz, dlouhá poutnická berla byla mu podporou. Obličej jeho byl temný, sluncem a větrem osmáhlý, vous a vlasy jeho třpytily se bělostí sněhu. Podobal se stařec stromu na jaře, jehož tmavou, bezlistou korunu byl bělavý květ bohatě osypal. Pronikavé, černé oči starcovy vbodaly se do líce obou mladých mužů, rty jeho zachvěly se bolestně a hluboký, táhlý ston odlehčil jeho prsům a vmísil se do tichého šelestu usínajícího lesa.

„Bůh vás vítej, poustevniče!“ zvolal Amis.

„Bůh vám žehnej, spanilý můj pane,“ odvětil poustevník hlasem hlubokým a pohnutým.

„Zdá se mi, že není východu z toho lesa?“ pravil Amis. „Cesta naše vede nás ku dvoru královu, a zdá se, že to cesta ještě daleká.“

„Vy do Paříže chcete?“ divil se poustevník.

„Tam bylo by arci daleko,“ usmál se Amil, „avšak my chceme do Remeše, kde král právě dvorem mešká. Při sám bůh, vy žijete jako ze světa, když o tom ani nevíte!“

„Do Remeše není daleko, za několik hodin dorazíte do města. Že král tam mešká, nebylo mi známo, svět pro mne zemřel dávno, a dbám jen krále nejvyššího. Avšak láska k bližnímu nevymřela ve mně, a prosím vás oba, páni moji spanilí, byste u mne byli hospodou a nových sil nabyli k cestě další. Má poustevna je odsud na blízku.“

„To milerádi učiníme,“ odpověděli rytíři jako z jedněch úst, a poustevník položil mlčky ruku na uzdu koně Amisova a pohroužen v myšlenky šel napřed hlavu maje k prsoum skloněnu.

Za nedlouho řídnul les a z houště strměly k nebi vysoké skály, jež zdály se jako dómy, jako hrady, jako věže. Přišli blíže k nim a uviděli velké sluje v nich, klenuté jako síně, spočívající na sloupech obrovských, tvořily oblouky a mosty, kterých nesklenula žádná ruka lidská, a pod nimi černala se tmavá ústa kobek podzemních, vedoucích snad do bezedných propastí. Temně a hrozivě čněla skalní tato budova z černé houštiny jako čarovný hrad démonů, ale zelený les šuměl se všech stran do vlhkých jeskyň, bílí motýlové proletovali pod oblouky, lesní ptactvo hnízdilo v síních a třpytivé ještěrky míhaly se v rozpuklinách kobek, hledíce tajuplně, ale přítulně rozumnýma očima — to byl jako úsměv samoty na pošmurné tváři skal. Nedaleko hučel křišťálový potok a na jeho břehu stál velký, hrubý dřevěný kříž.

„Zde jest můj příbytek,“ pravil poustevník; „popřejte údům svým sladkého odpočinku a ovlažte ústa čerstvou vodou, které vám skála štědře poskytne.“

„Vy obýváte pravý hrad, můj otče,“ pravil Amis a seskočil s koně. Ostatní následovali jeho příkladu, a za chvíli byla měkká tráva lesklou zbraní poseta, a koně a lidé odpočívali pokojně na břehu potoka. Starý poustevník stál opodál a opíraje se zamyšleně o hrubý dřevěný kříž zíral občas napjatě na Amise a na Amila, a oči jeho plnily se pomalu slzou, slza rostla a rostla, vyhrkla a stekla těžce po smědé jeho tváři. Amil spozoroval jeho pohnutí, přistoupil k němu a tázal se soucitně po příčině.

„Jak podivná to mezi vámi podobnost, páni moji spanilí,“ potřásl poustevník hlavou, nedbaje kladené mu otázky. „A vy jdete tedy ku dvoru?“

„Tak jest,“ odpověděl Amil. „Když jsme se před pěti lety loučili, já a drahý můj Amis, přislíbili jsme si, že se v určitý čas, totiž po uplynutí pěti let tam sejdeme, kde král právě dvorem bude. Vydali jsme se v širý svět a hledali dobrodružství, a věrni svému slibu jeli jsme nyní každý o sobě do Remeše. Setkali jsme se na cestě právě než jsme vás v lese potkali.“

„Když jméno vašeho přítele Amis jest,“ pravil poustevník třesoucím se hlasem, „pak vy, pane, jste Amil.“

„Divím se, jak jste uhodl,“ pravil Amil, „a divím se vašemu pohnutí.“

„Ó nedivte se!“ zvolal poustevník; „na dně mé duše dřímá tajemství, které se mnou zemře, nesdělím-li je s vámi. Tajemství to týče se vašeho rodu.“ Na to zamyslil se stařec opět hluboce, pak vzdychl si a pokynul přátelům rukou, by jej následovali.

Brali se za ním vzhůru po úzkých stupních a přišli do jakési skalní síně, kde bujná tráva rostla, a odkud bylo viděti do širého kraje, daleko přes vrcholky chvějícího se lesa až k modrým horám, za které slunce bylo zapadlo a nad kterými se kupila purpurová oblaka. Poustevník se zde nezastavil veda je ještě dále. Brali se úzkou chodbou do lůna skal, jak se zdálo, ale na konci chodby svítilo jako hvězda žluté světlo večerní, a když vyšli, viděli přátelé před sebou malé údolí, zelené a stinné, uzavřené a před větrem chráněné. Uprostřed rostla tam lípa, spanilá jako panna, a temný, snivý modřín objímal ji dlouhými větvemi, a koruny jejich prorůstaly se vzájemně a sklenuly se v baldachýn nad bílým kamenným hrobem, na který lípa vonné květy svoje sypala a nad kterým modřín se temně modral, a haluze jeho byly vzdušným kůrem, kde bez ustání ptáci zpěvy svoje šveholili.

„Pohledněte na tento hrob,“ pravil poustevník, a oba rytíři přistoupili blíže a zahleděli se v spanilou tvář ženštiny, jež vytesána z bílého mramoru tam ležela jako pohroužená v spánek hluboký. Cosi jako ten zpěv ptáků a jako ta vůně lípy táhlo jim srdcem při pohledu tom, a zraky jejich se setkaly a spočinuly pak tázavě na tváři poustevníkově.

„Popřejte mi sluchu,“ pravil stařec; „chci vám vypravovati o té, která zde svůj poslední spánek spí a blahé z mrtvých vstání očekává.“

Usedli si do vysoké trávy a poustevník jal se po krátkém mlčení takto vypravovati.