Román o věrném přátelství Amise a Amila/V

V. Rimoni. (intermezzo.)

Ryk a lomoz probudily záhy oba přátele z krátkého odpočinku, celý dům ozýval se voláním zbrojnošů a břinkotem zbraní: manové Amisovi chystali se již k odjezdu. Přátelé oděli se na kvap a po spěšné snídani přivedli oběma osedlané koně, neb Amil chtěl druha svého doprovodit. Probuzená niva, blažena polibkem slunce, o kterém po celou noc byla snila, usmívala se třpytně rosou a vítala jásavě zlatou jeho tvář zpěvem skřivánčím. Oba přátelé ale nedbali tentokráte krásy jitra, toho znovuzrozeného děcka nebes, myšlenka loučení zarmucovala srdce jejich bolestně. Město ztracelo se poznenáhla v dáli za nimi a dlouhé stíny lesa padaly již na bílou silnici, vinoucí se jako potok lukami a vbíhající jako k odpočinku pod zasmušilé jedle hvozdu. Na pokraji lesa stála šedá boží muka uprostřed planých růží, a tam podali si přátelé naposled ruce, tam naposled se objali se zaroseným zrakem.

„Buď svého slibu pamětliv!“ prosil Amis, „a nezapomeň též, že v době nebezpečí, v času tísně věrný tvůj druh čeká na jediný pokyn, by přiletěl jak na perutích k službě tvé. Můj život, ba duše moje, vše jest tvé, kdykoli jen požádáš!“

Amil tiskl Amise ještě těsněji k srdci a nový proud slzí mu z očí vyhrknul; ale Amis potlačuje mužně svoje city vyrval se s něžným úsměvem z jeho náručí, pokynul mu rukou, pobodl svého koně a odjížděl. Amil se vzmužil též. Mlčky a nepohnutě stál u božích muk trhaje nevědomky plané růže s keřů, a díval se, jak přítel jeho a po něm skvělé komonstvo, muž za mužem, pod stíny hučícího hvozdu mizeli, až konečně jen lesk jich zbraní mezi haluzemi až na zem visicími jako jiskry proskakoval. I tyto záblesky přestaly se lesem míhat; naslouchal pak upřeně, by slyšel v mechu hluchý dusot koňů, jenž se slabě do smutného šumu jedlí mísil a posléz v náhlém zaburácení větru zanikl.

Teď teprve zdálo se Amilovi; že přítele svého ztratil! Rychle chopil se svého stříbrného rohu a zatroubil plnou silou; to byl poslední jeho pozdrav. Jako divukrásný smích nadzemské jakés bytosti, vznášející se v průhledném modru, zazněly jasné tyto zvuky, mísily se vítězně v ranní hymnus dumavého lesa, zaletěly v lůno skal, a tyto sestřásajíce tížící dřímotu s pošmurných čel, opakovaly jako udiveny jásavý smích kovu; lupič vítr zmocnil se té hudby a odnášel ji daleko, daleko, až unavením zmírala a posléz utonula v děsivém bezdnu němoty. Opětné ticho valilo novou tíž na srdce Amilovo, ale náhle temenil se nový zvuk z prohlubně mlčení. Opětné ticho valilo novou tíž na srdce Amilovo, ale náhle temenil se nový zvuk z prohlubně mlčení. Sladce a čarovně to zaznělo dumajícím lesem: Amis uslyšev v dáli roh Amilův odpovídal mu, a hudba jeho rohu, podobná proudu perel, rostla v snivém šelestění stromů, rostla víc a více, a přikvapila jako uchvacující příboj tónů k božím mukám; tam zmocnila se tak neodolatelnou silou Amilovy duše, že tento náhlou touhou jat uzdou trhl, koně svého ostruhami bodl a jižjiž do lesa za přítelem chvátal. V tom ale rozvlnil se vzduch po třetí zase novým zvukem, ale tentokráte přicházejícím se strany, kde město leželo — zněly a hučely to zvony kathedrály a zvaly slavně každého, kdo je slyšel, ke hře, která se provozovala toho dne pod širým nebem na počest Krista a matky jeho, plné milosti. Král, královna a spanilá Jolanta měli býti přítomni. Před zrakem láskou zpitého Amila vynořil se ihned z posvátného hlaholu těch zvonů luzný obraz přežádoucí dívky. Duše jeho zachvěla se jako zelený ten les kolem šumící, a hudba zvonů ohlušilá rázem tiché zvuky rohu Amisova. Podruhé trhl Amil prudce uzdou. Kůň se vzepjal, obrátil se a letěl jako střela směrem k městu… Starý hvozd zakýval snivě zelenou svou, věčně mladou hlavou, v které co zpěvné myšlenky se letní ptáci rodí…

Za hřmění zvonů, znění fanfar a víření kotlů valil se mohutný proud lidstva slavnostně okrášlenými ulicemi k velkému náměstí, kde před dómem byli vysoké ono lešení vybudovali, na kterém hra se provozovati měla. Když Amil na náměstí přišel, seděl již král, královna a spanilá jejich dcera pod nádherným baldachýnem, který jim stínu a chladu poskytoval. Amil hleděl na tvář milované dívky, a zraky jeho obrátily se tam, kam ona krásné svoje oči upírala, totiž na jeviště před dómem. Zvony byly umikly, hrobové ticho se rozložilo náměstím a hra počala.

Jeviště bylo trojpatrové; patro nejhořejší představovalo nebe; hustý dým kadidla zahaloval úplně jeho prostoru, jen občas zableskla se ve vonných oblacích zlatá peruť některého z andělů neb růžová tvář malého cheruba, usmívajícího se dolů na šerý svět. Nejdolejší patro představovalo místo zatracenců; rudé ohně šlehaly tam z černého dýmu. temné stíny démonů tam bloudily nepokojně s šílenými posunky zoufalosti; někdy vycenila bledá, ztrápená tvář některého proklatce po zvířecku zuby, ale zmizela náhle jako vichrem zaplašena s dušeným výkřikem. Vzdechy vznášely se z pekel a mísily se do sladké, ale tichounké hudby harf, zaznívající z bílých oblak nebes. Patro prostřední představovalo zemi. Temná poušť táhla se neutěšeně až k patě hory, jejížto vrcholek se v bílém dýmu nebes ztrácel; na druhém konci pouště vyrůstal palmový háj, stínící vysokou skálu, do které byl vytesán hrob. Háj táhl se až k malému, nízkému domku, vínem obrostlému, na jehož střeše bílé holubice hnízdily. V pozadí bylo viděti květnatá pole a zahrady, nad nimiž v plné slávě zlaté báně Jerusalema se třpytily.

Uprostřed písku pouště, tvář a ruce majíc do země zaryty, ležela temná postava Jidášova; nad ním vznášel se rudý oblak, z něhož jednotlivé, těžké kapky na obnaženou jeho hlavu skrápaly.

Jidáš (probouzeje se z mrákot). Běda! Tedy ještě žiju a tedy ještě strádám. Nebyla to smrt, co na zem povalila moje tělo. Proklatý dechu, proč posud chřípě moje dmeš? Proklaté srdce, proč posud biješ v bídných prsou mých? (Ohlíží se kolem.) Hle, vrhl jsem se v bujnou trávu a probouzím se v poušti. Smavá krajina uvadla, zeleň shasla dotknutím rukou mých. Vše prchá přede mnou — ó kéž bych sám též prchnouti mohl, kéž bych bytost svoji rozpoltiti mohl, by vědomí mé spadlo se mne jako břímě protivné. Ó smrti! Kde skrýváš se, ty bledá mátoho, před kterou se žití chvěje? Viz, zde jeden, který se ti směje do očí a rouhá se ti, a volá, že ani nejsi! Což nevrhl jsem se do těch slaných vln, které truchlí nad propastí onou, kde Sodoma a Gomorrha dřímají? A tys tam nebyla! Jezero mne vyplilo jako jedovatou slinu na břeh, jenž poděšen se zachvěl, moje břímě ucítiv. A strom, na který jsem se pověsiti chtěl, ten bránil se jak zoufalý a pozdvihl větve svoje k nebi v úžasu, a když jsem přece suku jeho se byl uchopil a kleté svoje tělo naň byl pověsil, tu zděsil se tak hnusným, vnuceným mu ovocem, že okamžitě uschnul, že zlomil se — a žiju… Zdá se mi, že padl jsem v těžkou jakousi mrákotu; ale jaká nová muka mne z ní probouzí, proč ani krátký spánek již mi dopřán není?

Hlas z rudého oblaku. Jidáši! Není pro tě více spánku. Co ze mne na tě bez ustání prší, to jest krev Abelova. Slunce ji vytáhlo do výše, než ji země pohltiti mohla. Volala o pomstu, a na jasné tváři nebes shlukla se co rudý oblak, jehož stín na světlý stupeň trůnu Nejvyššího dopadnul. Oblak bloudil všehomírem a hledal toho, který větší zločin spáchal nežli Kain. Tys přitáhl mne k sobě! Není více spánku pro tvá víčka, Jidáši, a není více zapomenutí tvého zločinu.

Jidáš. Ó běda bez konce! Proč setkal jsem se s tímto člověkem! Proč uvěřil jsem, že jest Messiášem? Proklata buďtež ústa, která starou pověst o příchodu Messiáše poprvé do mého ucha šeptala! Nechť proklaty jsou ony soumraky, kde pod fíkovým stromem starci o tom bájívali, jak zjeví se ten vyvolenec boží, jak na břeh postaví se u Joppe a moři rozkáže, by perly svoje a potopené bohatství mu k nohám vychrlilo; jak věrné svoje šarlatem a zlatem oděje a mannou, sladší prý než onou na poušti, nasytí. Ty liché pověsti mne zlákaly, tím králem myslil jsem, že bude Ježíš, a rozhořčen a zklamán zradil jsem ho… Ach, kéž bych pohled jeho zapomenouti mohl, ten pohled hvězdný, jasný jako nebe, ten pohled plný slitování! Ta upomínka budí ve mně peklo! Ne, muka pekelná jsouť rozkoší u porovnání s peklem v srdci mém. Ó peklo, buď mi vítáno! V plamenech tvých najdu sladký odpočinek! Ó peklo, jak jsi vábné, muka tvá toť ráj! Ty tvrdá kůro země, která přístupu mi bráníš tam, kde Šeól hrozný se rozprostírá v mrákotě, chvěj se přede mnou! Kážu ti, bys pohltila mne! Ty neposlechneš? Nu, buď tedy zneuctěna hůře nežli nevěstka! Viz moje rty, ty proklaté, jež polibkem svým mistra zradily, ty rouhavé, ty bezectné, ty nyní zlíbají ti tvář!

(Vrhne se na zem, aby ji zlíbal; země se zachvěje a rozstoupí se, Jidáš spadne a octne se před branou pekel. Černý dým v nejdolejším patře se rozstoupí, plameny šlehají níže a níže a plazí se po skalnaté půdě, z které občas blesky vycházejí. Na trůnu, na který rudé jiskry prší, sedí Satanáš bledý a zasmušilý.)

Jidáš (připlíží se až k žhavé mříži, která peklo uzavírá). Jak krásný jest a bledý! Jak blesky boží hrdé jeho čelo rozryly! Satanáši, klaním se před tebou! Ty’s král, ty’s bůh! Vezmi mne k sobě, jsem tvým přítelem, vezmi mne k sobě, zaklínám tě ve jménu toho, který tě uvrhl do věčných muk!

Satanáš. Kdo volá mne?

Jidáš. Chci do pekla. Toužím po vašich mukách. Vaše plameny a krvavá jezera, v nichž děsné netvory se hemží, zdají se mi rozkoší. Otevři brány, Satanáši, a vpusť mne k sobě. Slyš přece, příteli!

Satanáš (hledí naň hrdě). Tvé kroky jsou plouživé a oko tvoje psí; kde béřeš odvahy zváti se druhem toho, který s Bohem válčil?

Jidáš. Válčil a podlehl! Já ale nad ním zvítězil.

Satanáš (měří jej pohrdlivě pohledem). Ty? — ty?

Jidáš. Ano, já! Avšak otevřte! (Zatřásá mříží a vyje jako vlk.)

Satanáš. Odstup, hnusný, bídný tvore s tváří zvířecí! Tvá touha po pekle jest podezřelá!

Jidáš. Třeste se přede mnou! Já jméno svoje zahučim, a peklo vaše zbledne a zachvěje se v základech.

(Satanáš odvrátí se a zástup temných stínů, který se mezi rozmluvou u fortny byl shlukl, vypukne v hlasitý smích.)

Jidáš. Vy se smějete? Nuž třeste se a vězte, kdo že jsem! Jsemť Jidáš!

(Peklo se zatřese, mračno zatracenců se rozptýlí s kvílením.)

Satanáš. Vari, Jidáši! Hleď, jako hrstka suchého listí rozletěli se před jmenem tvým. Já pouze odplivnu. Jsemť bohatýrem, a ty jedovatou ropuchou. Jsem nešťastný, a ty jsi bídný. Chtěls přelstít nás a v mukách našich najíti úlevy, však peklo naše není dosti silné, aby přehlušilo peklo v srdci tvém. Jdi a žij! Buď bídným na dále…

(Plameny šlehají opět výš, tak že vnitřku pekla již vidět není. Jidáš prchá od vrat pekelných; hejno černých ptáků letí za ním a z rudého oblaku prší neustále na něj. Mezitím rozednívá se na zemi, ptáci pějí, tráva svítí rosou, ale pod stromy panuje posud stín. Marie z Magdaly přichází pomalu, vlasy její jsou rozpuštěny a na hlavě nese alabastrovou nádobu.)

Magdalena. Ó srdce moje, pukni, pukni a nebij víc! Nebuď jako to věčně smavé slunce, to věčně modré nebe, nebuď jako země, která se dále zelená, i když on již po ní nekráčí. Vy palmy v Jerichu a balsaminy v Engadi! Již nemiluji vaše luzné stíny a vůni vaši nenávidím naprosto! Ale ty poušti děsná, kupící žhavé písky a pohřbívající pod nimi všecek život, ty buď mi vítána. V tobě chci přebývati, ty se mnou truchliti budeš! Ó země, země necitná, jak jest to možné, že neroníš celé potopy slz? Neb raduješ se snad, že nejdražší, co chová vesmír, v tvá skalná ňadra uložili? Ó ano, proto chvěješ se radostí a dýšeš vůní a pokrýváš se mladým květem! Zde vezmi za to vděčnou oběť mou, ty věrná jeho spánku strážkyně! (Vyleje část vonných věcí z alabastrové nádoby do trávy.) A nyní dej mi přístupu, ó skálo, do hrobky, kde odpočívá on… (Přistoupí k hrobu.) Co vidím? Těžký kámen odvalen, jímž hrobku jeho zavřeli! Běda mně! Hrob jest prázdný! Kam jej odnesli? Kde jsi, kde jsi, můj pane? (Opře hlavu o skálu a pláče. Tichý vánek zašelestí křovím.) Ach, jak jest mi náhle sladce v bolu mém! A přece ježí se mi vlasy! Co tlukou tepny moje radostně, co jásá srdce moje, any oči slzy roní?

(Křovím nese se bílý oblak, z kterého vystupuje neurčitý stín.)

Magdalena. Kdo to chodí zahradou? Snad někdo z věrných? Pane, ty nevíš, kam jej odnesli — toho, jenž ležel v hrobě tom?

Kristus (vystoupí z křoví). Marie!

Magdalena. Nebesa! Rabbóni! Rabbóni! (Plouží se po kolenách k němu a chopí se jeho roucha.)

Kristus. Marie, vstaň! Jdi, ženo, a rci bratřím mým, že vstupuji k otci svému a k otci vašemu, k Bohu svému a k Bohu vašemu! (Zmizí.)

Magdalena. Ó srdce, které žalem nepuklo, teď nezhyň radostí! On zjevil se mi! Mně se zjevil, mně! Oko, které hledělo přímo Bohu v líc, to oko obrátilo se lásky plno k hříšnici! Kristus jest na zemi! On žije! Hrot smrti zlomen! Leť, Marie, širým krajem a hlásej velkou tuto zvěst! Ó kéž bych měla křídla archanděla, kéž hlas můj měl by sílu tura, kterého zdobívají olivovým věncem, když hrdého jej s pozlacenými rohy k svatému městu vedou k oběti! Zahučte to, větrové, a roznes to, vichřice: Kristus z mrtvých vstal a žije!

(Utíká a zastaví se u domu pod palmami, kde nyní již úplné světlo panuje. Udeří pěstí na dvéře domu, které se otevrou. Viděti vnitřek domu. Uprostřed síně na tmavém, široce rozprostřeném šatě leží Marie Panna s tváří zahalenou a opírá se o klečícího Jana. Po zemi a v tmavých koutech sedí několik postav, pohroužených v nejhlubší smutek.)

Petr (u dveří). Kdo ruší smutek toho domu?

Magdalena. Kdo mluví o smutku? Vstaň, Marie, matko mistrova, vstaň a odhoď roucha smutečná! Zastav proud svých slz na bledé tváři! Nakapejte vonného oleje na svá těla a vijte věnce z pestrých květů! On žije, žije! Kristus z mrtvých vstal a zjevil se mi! Nebesa otevřela se, by vešel ve své království, a poslušně vydala země, co jí nenáleží! Vy stojíte se zrakem udiveným? Vy nechápete? Vždyť pravím vám: on z mrtvých vstal, on žije, on zjevil se mi v zahradě! Mně! mně! mně se zjevil. Ó blaho bez mezí! (Vrhne se k nohám Marie Panny a Petr zavře dvéře, tak že vnitřku domu již vidět není.)

Jidáš (přichází pouští; občas vrhá se na zem a zaryje ruce do písku, pak tluče hlavou o skálu, a tak připlouží se konečně až do zahrady a k hrobu Kristovu). Zde jej pochovali. Rozryju nehty kámen a pohlednu mu v tvář; snad zničí mne pohled na mou oběť a rozpadnu se v nic. Ach, hrob jest prázdný! Naděje poslední mne sklamala. Pustá hlavo, zroď novou myšlénku ke spáse vedoucí. Ha! Snad zkamením, když paprsek z oka jeho matky o mne zavadí. O slasti nedostižená, býti němou skalou, hluchou, mrtvou! Marie, matko Ježíšova, již jdu! Ozbroj se hrotem nenávisti a šípem záští plamenného. Slyš kroky v zahradě! Nesnesu pohledu člověka; cítit se vyvrhelem vedle každého, jaká to muka! (Ukryje se za skálu.)

(Pod stromy zjeví se Thamár, žena Galilejská. V náručí nese své dítě, zahalené v plášť. Přichází pomalu ku předu a usedne unavena nedaleko skály, v které se nachází hrob Kristův.)

Thamár. Rimóni, spíš? Již nejsme daleko od nich. Tam pod palmami stojí dům, kde žije Marie. Rimóni, spíš? (Rozhrne plášť, a hlava malé Rimóni se objeví.) Ó drahé, drahé moje dítě! Očka její jsou zavřena a z bílého čílka jejího vycházejí stále ještě ty tři dlouhé, stříbrné paprsky, které on vykouzlil dotknutím svých svatých rtů. Běda! Usmrtili mistra a nenaleznu ho více a dítě moje se nezhojí!

Jidáš (vynoří tvář ze křovin). Jak vábí mne to světlo, zářící z čela toho dítěte! (Kloní se nad hlavou Thamáry, by spatřil její dítě, ale paprsky vycházející z čela Rimóni udeří jej v tvář; zavyje a skácí se opět do křoví.)

Thamár (vyskočí polekaně). Na blízku bloudí divoka zvěř. Jak hrozný to hlas! Ó nohy spěchejte, a sílo moje neopouštěj mne! (Spěchá směrem k domu a zaklepá prudce. Jidáš plouží se nepozorovaně křovím za ní až k samému domu.)

Thamár (klepá na dvéře). Otevřte rychle ve jménu toho, jejž usmrtili na kříži. Klesám již slabostí a umírám strachem!

Petr (otevře). Kdo to?

Thamár. Pokoj vám! (Klesne na prahu; dvéře zůstanou otevřeny, tak že vnitřek domu opět viděti lze.) Co vidím? Oči tvoje jsou pláčem zarudlé, Marie, ale sladký úsměv září na tváři tvé. Ty netruchlíš, ty nesypeš si popel na hlavu, ty nerozrýváš líce nehty a nekvílíš jako poraněná laň? Což nezemřel syn tvůj na kříži?

Marie Panna. Ženo, zemřel na kříži, však žije. Přemohl smrť a vrátil se z, mrákoty, z které stezka nevede pro nohy smrtelné. Vstalť z mrtvých, ó můj syn!

Thamár. Buď blahoslavena, matko Ježíšova, pro velké toto slovo. On žije! Mluv, kde jest?

Marie P. Netaž se, toť více, než my víme.

Thamár. To slovo opět zničilo mladou moji naději. Však ne, vy z bázně před jeho nepřáteli skrýváte místo, kde se zdržuje. Ó povězte, kde jest! Marie, je-li ti památka sladká na onu noc, kde hlasy andělské hvězdné ticho nad zahradami bethlemskými jásavými hlasy přerušily, zvěstujíce, že syn tvůj zrozen, pak smiluj se nade mnou a řekni mi, kde jest!

Marie P. Ó duše ubohá! Slzy dusí hlas tvůj a tváře tvoje hoří. Já pověděla bych ti, kdybych věděla. Co trápí tě? Jsi unavena k smrti.

Magd. (vezme z římsy červenou nádobu z pálené hlíny). Zde pij, voda je chladná, přinesla jsem ji ze studánky a naházela do ní listy bylin vonných. Kdo jsi a co chceš mistrovi?

Thamár. Jméno moje Thamar jest, a žiju v Galileji. Ach, v celém našem zeleném údolí, kde v stínu granátů a pomerančů stojí dům mého manžela, nebylo ženy šťastnější nade mne! Ó chvíle blažené, vás nelze zapomenouti! Ty noci modravá, zářící hvězdami, buď požehnána, noci překrásná, v které vedli mne, chvějící se nevěstu, zahalenou v dlouhé závoje, květy věnčenou, při hudbě a svitu pochodní i v ten bílý dům, obehnaný plotem z nopálu, v němž v útlých hnízdech holubice ze sna broukaly! Bud požehnána, noci sladká, tajeplná, kteráž mne tomu snoubila, jejž duše moje kochala! A přec jak bledá jsi a chudá v porovnání s oním jitrem, kde vyplašena z lůžka náhlou bolestí jsem vyšla v porosenou zahradu a klesla pod marhaník na pahrbku, odkud jest viděti v požehnaný kraj můj, pestrý poli a kvetoucími sady, jako roucho Josefovo! Kraj hořel ranní zorou jako šarlat Aaronův, když v tiché štěpnici, tak snivě šeptající, Bůh obdařil mne drahým dítětem! Oči jeho svítily jako rosa, a zora koupala je zlatým purpurem, a šumný marhaník nás oba padajícím květem osypával; polo pomatena radostí a sladkým bolem hleděla jsem na kolébající se jeho korunu, takto volajíc: „Ó díky tobě za to zlaté jablko, můj strome, jež do klína’s mi setřásl! A líbala jsem s výskotem svou dceru, a když na můj pokřik z domu vyběhli, tu blouznila jsem omdlévajíc dále: „Hle, můj granátový plod! Ó ty mé granátové jablko, Rimóni!“ A od té doby zůstalo jí jméno Rimóni, to jest můj granátový plod. Nyní ale nejsi Rimóni víc — a Šošana, bledá lilie, mělo by jméno tvé býti! (Zahalí si tvář.)

Marie P. Matko ubohá! Co souží dítě tvé a hlodá mladý kořen jeho života? Snad démon zlý?

Thamár. Slyš celý průběh mého neštěstí. Já znala syna tvého Ježíše a šťastna byla jsem, když slovo jediné mi přicházelo k sluchu z božských jeho úst; srdce moje chvělo se tesknotou a radostí, viděla-li jsem jen jeho postavu, když kolem sadu bral se v zlatá pole stinnou cestičkou, když podařilo se mi zachytnouti jediný paprsek z oka jeho, z toho oka královského, kde cosi hvězdného přebývalo napořád. On četl nejtajnější myšlenky v srdci každého, a nevýslovně sladký, nevýslovně smutný byl úsměv jeho rtů. Ó, byl Ježíš knězem vznešenějším nežli Aaron, prorokem větším nežli Mojžíš sám, a králem slavnějším nad Davida! Byltě hvězdou a berlou Israele! Ó hvězdo, zašla jsi? A zlomili tě, berlo?

Magd. Pravda mluví ústy tvými; však pokračuj.

Thamár. Nuž slyš, co se stalo. Bylo šero stříbrné a tiché, když jednou pravili mi, spěchajíce kolem plotu z nopálu: „Ježíš sedí na pahrbku pod stromem a káže lidu.“ Vzala jsem dítě svoje do náručí a spěchala polem, kde zlaté klasy šelestily jako jemný déšť a květy v soumraku svými purpurovými hlavami potřásaly. Přišla jsem k místu naznačenému, a Ježíš seděl tam, jak byli pravili; oči jeho svítily jako hvězdy mystické, hlas jeho zněl jako hudba nejsladší a proudil hlubokým klidem tichého večera jako potok Edénu. Slova míru, vycházející z úst těch víc než lidských, ta padala jako rosa nebeská do duší těch, již kolem seděli na stráni kvetoucí a široce se táhnoucí až dolů k stříbrnému jezeru… Mluvil o lilii polní, o ptácích nebeských vše prostě tak a přece vznešeně, že uchvátil mne k slzám blažícím. Byl dokončil, a vlhké zraky jeho posluchačů zřejmě mluvily o vděčnosti a lásce, a matky tlačily se k němu s okem sklopeným a s rukou třesoucí mu podávaly děti, by jim požehnal. Tu povstala jsem se země a s hlavou schýlenou přiblížila jsem se též a pozvedla dcerkou svou, by paprsek s tváří jeho na ni padl, neb tvář ta zářila tak posvátně, jako bílý měsíc, nesoucí se snivě nad mořem velebným. V tom vyskytl se mezi mnou a mistrem tento muž (ukazuje na Petra) a pravil nevrle: „Což nevidíte, jak jest unaven?“ Tak bránil nám, a odstrčil mne s malou Rimóni. Mistr ale káral jej, a oči jeho zahořely nevýslovně tklivě soumrakem, když sladkým hlasem pravil: „Dejte jim ke mně přijíti! Jsou děti jako květy, kterými pookřeje duše znavená…“ a vztáhl ruce po nás. Malá Rimóni usmála se na něj, a chopivši se jeho ruky hladila ji růžovou svou tváří. Usmál se též, a posadiv ji na svůj klín dal jí purpurovou anemonu, kterou v ruce třímal a jejíž vonnou krásu přirovnal k slávě Šalomónově. Pak jal se opět mluvit, ach, tak dojímavě mluviti o malých duších útlých dítek, a při tom celoval bílé čelo přešťastné Rimóni. Hleděla naň nejdříve udiveně a pak vážně, a oči její zahloubaly se posléz tak do jeho božského zraku, že jich více odvrátit nemohla; ach a od té chvíle jest dítě moje choré! (Pláče.)

Marie P. Jak, choré od té chvíle? Jak tomu lze rozuměti?

Thamár. Jest tomu, jak ti pravím. Když postavil ji na zem, a já ji opět do náručí vzíti chtěla, tu bránila se malá Rimóni a držela se pevně jeho roucha, a její rtíky šeptaly: „Ó nech mne u něho!“ Oko jeho hledělo tak vážně a tak sladce zároveň, když slyšel ji, a zasvítilo leskem nadzemským, když s úsměvem jí řekl: „Na věky, dcero, budiž se mnou, ty nejprvnější vejdeš v moje království, pro tebe jsem je budoval a pro ty, kteří jsou tobě podobni!“ Ještě jednou políbil ji na čelo, sklonila hlavinku a šla pak se mnou poslušně, jak jsem si žádala. Vracejíc se přemýšlela jsem o tom, co byl mluvil, když s podivem spatřila jsem, jak děcku vycházely z čela jasné paprsky, jež svítily mi tmou, v kterou se soumrak měnil, na cestu k domovu, a každé kvítko dýchalo vůní dvojnásobnou, kdykoli k němu jsem se přiblížila se spícím dítětem. Srdce moje zaplesalo, že Bůh mé dítě takto miluje: však brzo zaplakaly moje oči, vždyť dítě moje přestalo být dítětem a stalo se mi temnou hádankou. Již nehrávala malá Rimóni se svými družkami a žila nový, tajeplný život. Co den vystoupila na témě pahrbku za městem a seděla tam po celé hodiny. Tak tichý, snivě spanilý a zářící býval pak její obličej, jak hvězda večerní, jež vycházívá na nebi, by lidu hlásala, že nastal šabbat posvátný! Tam sedávala bez hnutí ve vonné doušce a naslouchala hlasům tajemným, jež slyší pouze ten, kdo duší naslouchá, ne uchem. Bílé obláčky, jež plují od Hermónu, krytého věčným sněhem, ty bývaly teď jejími družkami. Snad vyprávěly jí o nepokojném moři na západě, v jehož ňadrech hledaly přec svůj klid? Vlažné vánky spěchající z modrých lesů, rostoucích na výšinách v Neftali, laškovaly s jejími vlasy; zdaž přinášely jí zvěst o tom, co stromům dřímajícím zdá se o polednách, co třtina šelestí ve vodách průhledných? Když pak večer se sklonil na pláň Esdraleonskou a velebný Karmel v dáli vzplanul purpurem, a Tabor též, kde šumí tmavé háje terebint a doubraviny plné věstných hlasů, tu vracela se moje dcerka s chlumu, krásná jako cherub. Hejno růžových pelikánů, jak by se byli vykoupali v zoře, doprovázelo ji, šumíc jí nad hlavou; zlatým vzduchem míhali se modří mandelíci kolem ní, jak drobné zářící meteóry. Ach uchvacovalo dítě moje spanilostí tak, že ženy povstávaly od zápraží, že závoji a šátky mávaly a jako David v žalmu na ni volaly: „Tys krásnější než dítě smrtelných!“ Tak kvetla, jak jemná bylina před Bohem, jak bylina zrající pro nebe, a oči její svítily hvězdněji každým dnem — však líce zároveň bledly víc a víc, a každý večer tázalo se dítě: „Kdy přijde, matko, čas?“ Ach, hrůza mne jala, když čelo její zasvítilo nocí, a když polní lilie, kterou jí dal tvůj syn, nevadnouc bez ustání šířila denně sladší vůni! Hle, posud třímá čarokvět ten malá její ručka! (Rozhalí svůj plášť, a je vidět malou Rimóni spící.)

Magd. Hle, šerá jizba naplněna světlem, linoucím se z přespanilého čela toho dítěte, a vůně sladší než z růží v zahradách Sáronských šíří se z purpurové anemony!

(Všickni klekají kolem Rimóni a hledí udiveně na ni.)

Marie P. (vezme ji do náručí). Mé drahé, krásné dítě!

Rimóni (se probouzí). Přestala sladká hudba a zmizeli bílí andělé!

Magd. Jaký lesk v temném jejím oku! Svítí jako posvátné drahokamy na prsou velekněze v chrámě!

Marie P. O jaké hudbě mluvíš, bledé poupě?

Thamár. Záhadný tvůj zrak mne děsí, dítě; co hledíš na mne, jako bys odcházeti chtěla?

Rimóni. Matko, já odcházím.

Thamár. Mluv zřejmě, dítě; já vidím tě již jen mlhou slz, a srdce moje tak buší tesklivostí, že zabraňuje mému sluchu vnímati tvůj zlatý hlas.

Rimóni. Již přišel čas, matko, rozluč se se mnou.

Thamár. Ty blouzníš, a srdce moje puká. Ó já nešťastná!

Rimóni. Byla jsem šťastna ve snu, viděla jsem království, o kterém mluvil onoho večera! Nyní ale zahaluje tmavá noc vše, tvůj pláč zaplašuje sladkou hudbu andělů, a cítím velkou bolest. Matičko, má hlava bolí velmi.

Thamár. Vždyť nepláču víc, dítě, hleď! (Usmívá se slzami.) Ty’s tedy viděla nebe ve snu? Nuž pověz přece, jaké as bylo?

Rimóni. Tak, jak jsem je tenkráte v oku jeho viděla, když zlatovlasý rabbi mne na klín svůj byl posadil.

Marie P. A jej jsi viděla též, Rimóni drahá?

Rimóni. On přišel ke mně; oblak bílých andělů jej nesl, anemony a bílé lilie pršely jako nejhustější déšť v létě, a ptáci pěli jako nikdy před tím; usmál se na mne ještě krásněji než matka, když mne líbá, a pravil hlasem tišším a sladším ještě, než jest hlas modré oné vlaštovky, jež v plotu našem hnízdí: „Již přišel čas, Rimóni, přijď ke mně, tvé místo připraveno!“

Thamár. Mé dítě, Rimóni! Ach, já nepřežiju to!

Rimóni. Ach, jak hlava moje bolí. (Položí hlavu na ňadra Panny Marie.)

Marie P. Jak je ti, dcero moje?

Rimóni. Teď blaze.

Thamár. Hleď a já se směji!

Rimóni (vstane). Buď šťastna, matko, přijď brzy za mnou! (Odchází a kývá rukou na Thamár.)

Thamár (sebou trhne). Dítě, kam jdeš?

Rimóni. Vždyť víš! Jdu k němu, k synu člověka, jak jej nazývají. On pro mne místo připravil. Buď s Bohem!

Thamár. Jak cestu k němu najdeš?

Rimóni. On vede mne.

Thamár. Ó zadržte ji přec, vždyť blouzní!

Marie P. Ženo, utiš se, z tvé dcery mluví duch, a oči moje prohlédly. Rimóni zůstati zde nemůže — anděl smrti dotekl se smutným rtem bledé její tváře. Rimóni nežije již, jak žije smrtelník, a duch ji vede k místům šťastnějším. Ó dítě svaté, žehnej nám, on tebe vyvolil!

Rimóni. Buď pokoj s vámi! Bůh vám požehnej!

Thamár (s pláčem). Bůh tě veď. Ach moje srdce! (Zahalí si tvář.)

Jidáš (vyskočí z křoví a zastoupí Rimóni cestu). Buď milostivá, Rimóni, a pros u něho za mne!

Všichni (mimo Rimóni a Thamár). Jidáš, Jidáš! Běda! Hrůza! Úžas!

Petr: Odstup do pekel!

Jidáš. Peklo nepřijalo mne.

Magd. Vrz se do moře, ty hnusné stvoření.

Jidáš. Moře mne vyvrhlo.

Magd. Jdi, vlku, o skálu rozdrť zrádnou hlavu!

Jidáš. Skála odstupuje ode mne.

Magd. Zbav nás proklatého pohledu! Co hledáš zde? Chceš podruhé jej zradit? Chceš naši krev?

Jidáš (obrací se k Panně Marii). Já hledám tebe, matko zrazeného mistra. Ó klň mi přec, vždyť na mou hlavu padá jeho krev!

Marie P. Jidáši, jdi — já klnout neumím. Může přebývati záští v těch prsou, která jej byla kojila? Jidáši, jdi, a Bůh ti odpusť. Jsi unaven? Pak sedni na můj práh! ale dříve odstup a dej mi odejít, tvář tvoje zastavuje mého srdce tlukot.

Jidáš (vrhne se na zem a štká a vyje).

Všichni (mimo Rimóni). Hrůza, hrůza, hrůza!

Rimóni (přistoupí k němu; kapky krve s oblaku dopadnuvše na ni proměňují se v bílé květy). Proč pláčeš, člověče?

Jidáš. Ó dítě, dítě, což může malý tvůj rozum velkou bídu moji obsáhnout? Ty’s slyšela, že vyvrhlo mne peklo, zem a moře, že lidé a zvěř přede mnou prchají. Kam se obrátím?

Rimóni (prostě). Kam? K němu!

Jidáš. K němu? k němu? Bože, jak velké slovo útlá tvoje ústa projevila! Pohled na něj přinese mi spásu nebo smrť. Však, dítě, mluv, jak se k němu dostanu?

Rimóni. Hleď, bledý muži, jak vlasy moje dlouhé jsou. Drž se jejich konce a pojď za mnou, povedu tě.

Jidáš (na kolenou před ní štkaje). A neděsí tě Jidáš?

Rimóni (směje se). Jak rozcuchán tvůj vlas a tvoje vousy! U nás byl pes, ten byl tak kosmatý. Byl zlý a házeli po něm kamením; bylo mi ho líto a dávala jsem mu svůj chléb. Však nyní pojď již…

Marie P. Bez mezí jest smilování boží! syn můj láskou jest a srdce dětské svatým lásky stanem.

(Všichni pokleknou a hledí za Rimóni, jak s Jidášem odchází, až za palmami zmizí.)

Thamár (vstane a setře si slzy.) Když ona šťastna jest, proč bych plakala? On vyvolil ji sobě, tvůj syn. Ó dej mi navždy s tebou dlíti, matko blažená!

Marie P. Tvé místo na mém srdci, Thamár! (Obejme ji.)

Magd. A nyní do města! Tam volejme se všech střech, že z mrtvých vstal, že žije!

Všichni. Vzhůru do města!

(Napřed matka Boží, podepřena o Thamár a Magdalenu, za nimi apoštolové. V dáli viděti Rimóni a Jidáše, jak se pouští berou a na vysokou horu stoupají, jejížto vrcholek do oblak sahá. Krátká přestávka. Hudba v patře představujícím nebe zní vždy silněji a bílý dým rozstoupí se pomalu, až vnitřek nebes viděti jest. Jidáš a Rimóni dostoupí před bránu nebes, urobenou z nesmírného démantu.)

Rimóni. Muži, ty chvěješ se, co je ti?

Jidáš. Jsem oslněn a strach se na mne valí jako skála. Co vidíš, dítě?

Rimóni. Na trůnu z hvězd sedí zlatovlasý rabbi a roucho jeho bílé jako sníh, koruna z paprsků mu svítí na čele a nebe naplněno anděly až po střechu z duh pestře sklenutou.

Jidáš. Proč nejdeš dále, dítě?

Rimóni. Brána nebes stojí uzavřená a za ní sedí anděl, pohroužený v spánek hluboký.

Jidáš. Já probudím jej tedy.

(Zvedne velký chrysolith a udeří vší silou do démantových vrat. Vrata zahřmí mocně, blesky z nich šlehají, ale anděl neprobouzí se.)

Jidáš (zakryje si tvář). Mé oči nesnesou tu zář, to světlo zraňuje můj zrak.

Rimóni. Pojď, zaklepám. (Dotkne se anemonou vrat.)

Anděl (vytrhne se ze spánku). Přesladký, tichý zvuk se rozléhá nebem, toť duše dítěte, jež vrací se domů. (Vstane a otevře vrata.)

Jidáš. Ó já se chvěju, já práh ten nepřekročím.

Rimóni. Drž se pevně mých vlasů.

Anděl (usmívá se na dítě). Buď vítána, Rimóni.

Rimóni. Jak milo zde! Kde je zlatovlasý rabbi?

Anděl. Jen vejdi, sladké dítě.

Rimóni (překročí práh). Ah, jak je mi blaze! Co asi matka dělá? Anděl (k Jidáši). Vari, vari! Jak ty se osměluješ, bídný červe? Ty se nechvěješ, že tě zašlápnu? (Hrozí mu mečem.)

Jidáš (drží se křečovitě vlasů Rimóniných). Přetěžká hodino!

Anděl. Pomoc, pomoc, druzi! Peklo se hrne do nebes, Jidáš stojí na prahu ráje!

Andělé (přilétají se všech stran), Zavři tedy rychle bránu! Anděl (u vrat). To nelze! On drží se vlasů toho dítěte; zavru-li, přetrhám ten tmavý vonný hedváb, plný paprsků!

Andělé (ženou se s plamennými meči proti Jidášovi). Pryč odtud, bledý stíne pekel, vyvrheli, pryč!

Jidáš. Běda, Rimóni, pomoz mi, měj slitování jako s oním psem, když kamením po něm házeli!

Rimóni (brání jej anemonou). Nechte jej! Na zemi klnou mu; kam se má utéci, když k Němu ne? On smiluje se nad ním, buďte jisti, a rozhněváte Jej, když krutí budete!

Kristus (vznáší se s trůnu děvčátku vstříc). Ejhle, to dítě zná mne lépe, než voj andělů! Ty’s moudrá, moje dcero; ó vejdi do mého království!

Rimóni. Jak krásně zde, můj pane! A budu věčně s tebou? (Líbá jej a Kristus hladí její tvář.) Ty’s to slíbil!

Kristus. Ó oviň své malé rámě kolem znavené mé šíje, Rimóni! Mé srdce krvácí nad nízkostí toho světa, jejž jsem spasil; tvé oči ale, dítě, jsou jako rosa ranní, a duše moje pookřívá.

Jidáš (leží spasiteli u nohou a pláče). Ó mistře, vel jim, by mi oheň sypali na tvář, to úleva by byla žhoucím mukám!

Kristus. Vstaň, Jidáši!

Jidáš. Ó nech mne ležet zde, ó mistře, mistře! Ty’s všemohoucí, ale můžeš i to, co jedině mne spasí — zapomínat, odpouštět?

Kristus. Utiš se, duše trýzněná; já plakal nad tebou a odpustil ti zradu tvoji, než jsi ji spáchal.

Jidáš. Ó mistře můj, teď spasil’s mne; cítím, že blahem tím umírám.

(Padne a zůstane tak bez hnutí ležet. Andělé chopí se ho a odnesou jej na zem, kde jej v písku pouště zahrabou.)

Rimóni. Ty vyhnal jsi jej, pane?

Kristus. Buď bez starosti, dítě; on vrátí se, až dráha jeho dokonána, až duše očištěna zazáří jako tvoje.

Rimóni. Jsem cestou unavena, pane.

Kristus (sedne na trůn.) Odpočiň si, Rimóni.

Rimóni. Tak jest mi blaze, rabbi! (Sedne mu na klín a položí mu hlavu na prsa.) Co matka asi dělá?

(Zazní konejšivá hudba a Rimóni usne s blahým pohledem na usmívajícího se Krista.)

Seraf (vedle trůnu). Ó vizte nebesa lahodu neskonalou, nejsladší tajemství — na trůnu všehomíra sedí Bůh a dítě!

(Všichni andělé klekají kolem trůnu; bílý dým houstne poznenáhlu, až konečně opět celé nebe zahalí, a táhlým, pomalu zmírajícím zvukem končí hra.)