Rok na vsi/Srpen/Zedník Horbišek
Rok na vsi – Srpen Alois Mrštík, Vilém Mrštík | ||
Zedník Horbišek | Koncem žní |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Zedník Horbišek |
Autor: | Alois Mrštík, Vilém Mrštík |
Zdroj: | MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 407–409. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Na den sv. Dominika.
Habrůvkou co den hrčí kočáry. Ze zámku odjíždějí hosté a přijíždějí noví. Kočí Antoš zavrtěl hlavou a že už je „z teho ježďání celý nervózní“. — —
Do kláštera nastěhovaly se už nové sestry.
Také kočáry Frau Ebr byly neustále na nádraží v Dubňanech. Konce nemělo to stěhování jeptišek.
Ve zmatku a stěhování ztratily se sestřičkám i „hodiny“. I do kostela chodily pozdě. V neděli — velebníček už na kazatelně, Frau Ebr se slečnou Luis v oratoriu, na mši došlo už i panstvo a jen místa sester stále ještě zela prázdnotou. Oknem oratoria vyhlídala milostpaní a zelenala. Na její rozkaz zezelenala i slečna Luisa a rozběhla se za sestrami. Skokem přehnala se terasou kostela a schodky jí nestačily, jak křepelčími běhy kvapila k sestrám naproti. Právě klidně zamykaly klášter. Teď zas sestrám nožky nestačily, jak rychlými skoky běžely v boží stan. I sukně si nazdvihly jak dámy a všimnul si Janek Řeřucha, že nosí i „dráždivý spodničke“.
Po mši počkala si na ně milostpaní na můstku.
Prý si i dupla lakovanou špičkou střevíčku a červená jak šatka odříkala sestrám všechny svoje zákony. Viděl a slyšel prý to všecko stréc Hrabálek. — — —
Mistru Pšeničkovi nestačilo dne, aby přivedl klášter zas do pořádku. Zedníku Horbiškovi zas o den nebylo — ale krátký mu byl i týden. Jeden zlatý dvacet krejcarů dostával denně od práce — a když se ho ptali, kdy bude hotov, řekl s rozvahou: „No, pomalu to všecko može bét —“ a hodil hlavou k šedému domu Frau Ebr, když po obědě volným krokem ubíral se ku své práci, táhnoucí se už „do nekonečnosti“. — „Takový práce,“ pravil s úsměškem — „mosí si člověk vážit! Vehužitkovat hjí, a né s ňó spěchat! Taková práca néni každé deň, hani každé tédeň, ba možeme říct, že se nepřitrefí hani za kolik let! Hale — pomalu všecko može bét.“
A pomalu, tak za týden, za dva už opravdu něco bylo. Aspoň zídku vyspravil.
Potkal strýčka Horáka a půl hodiny bylo třeba, než se domluvili, odkud dovézt nejlepší písek na maltu k omítání.
Potkal tetku Švástovou a byla to opravdu „zednická“ chvíle, než se s ní domluvil, prodá-li mu tu slíbenou jalůvku či neprodá.
Konečně vzal lžíci do ruky a ohlížel se, kde ale stojí nádoba s maltou. Měl ji hned u nohy.
Ale vtom šel kolem Matyáš Dlapka.
Do nádoby zpět hodil Horbišek lžíci s maltou a mnohoslibným kývnutím hlavy pozval Dlapku k sobě dál. Jen „hať ide dál“ — tam k nádobě s maltou u hromádky cihel, kde ve skulině zarovnané cihlami pečlivě skrýval samečka se „zednickou“. — — Jen se tak ohlídl na všecky strany, vytáhl vodu života a podal Matýskovi. „No, na! —“ hodil hlavou významně vzhůru, jako by si nahýbal. A Matyáš, panský dráb, „zabezpečiv si okolí“ — nedal se pobízet, přihnul a napil se a jak na věčnost ještě jednou sklínku překlopil a podal Martinovi. Sehnuv se za zídku, napil se i Martin, a mlasknuv jazykem, samečka skryl zas do hromádky cihel.
Odešel Matyáš, do práce konečně dal se Martin.
Byly dvě hodiny.
Ne, ještě se nedal Martin do díla. Položil lžíci a cpal dýmku.
„Ha včil to pude s dampfem —“ přitlačil víčko dřevěnky.
Zapáleno měl, ale „s dampfem“ to přece nějak nešlo.
Napletla se mu stará Fraňková s děckem v náručí.
Zvolna v hovoru plynula tak Martinkovi práce a s prací čas.
Opravdu si té práce vážil. — — —
S dětmi od tří do šesti let po boku, s dětmi do tří let v náručí nebo na zádech trousily se do kláštera ženy k zápisu do jesliček a dětské zahrádky.
Šly zpět s nářkem.
„Do jesliček pro letošek dětí neberem a na jaře jen ty nejchudší,“ zněla krátká zpráva sestry představené.
„Co si počnu, Krista Pána?! Starší mosí do škole, sic z hareštu nevendu, a sama habech bela hu maléch. Co vedělám? Jak to huživím?“
Za Pazderkovou naříkaly i ostatní.
„A jak, kde kláštera nemají?“ namítla jim na útěchu sestra. — —
Také Kunzka přišla a do dětské zahrádky dala zapsat svého Karlíka.
Milostpaní, když uviděla strašné to jméno v seznamu dětí, zrudla jak karafiát.
„A byla tady — v klášteře?“
„Byla. I s chlapcem.“
Teprv nyní poučila Frau Ebr nové sestry o tom, kdo Kunzová je, čím byla. A hned sedla ku psacímu stolku a napsala Kunzové list, že — když už se stalo, stalo se a ničeho proti tomu nemá, aby „ubohé dítě, které za nic nemůže, vzdalováno bylo dobrodiní dětské zahrádky“. Ale — vyprošuje si, aby ona, pí Kunzová s novými sestrami v sousedství sice v pokoji a křesťanském míru živa byla, ale nikdy a nikdy víc nevkročovala ve zdi kláštera. To že si zapovídá, poněvadž by tak jen připomínala svou osobou nešťastných a pro klášter záhubných událostí.
Sestry zas dostaly rozkaz sousedství se vyhýbat.
Kunzka nemeškala a psaní okamžitě dala kolovat dědinou.