Rok na vsi/Srpen/Koncem žní

Rok na vsi – Srpen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zedník Horbišek	Koncem žní	Trpký chléb

Údaje o textu
Titulek:	Koncem žní
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 410–411. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vavřinec, první podzimec

Na sv. Vavřince.

Planou žňové dny. Ráno vstává v krev, ospalý a jako vysílený ukládá se den k večernímu spánku.

A kraj osmutňuje holými strnisky, „v řadách“ mrtvě kupí se složené mandele, tolik připomínající stany vymřelého táboru. Oko živí už jen široké lány zdravě tmavých řep a pruhy selských brambořišť. Už jen sem tam po kopcích se ještě zlatí zbylý pruh ovsa, kousek ječmene, zelená dorůstající jetel. Po strniskách s dětmi potulují se už bílé houfy hus a koroptve vyrážejí z turčisk, vyplašeny slídivými čumáky panských psů. Jednotlivě už i vrány krákají po mezích, nad lány lidem opuštěnými sletují se holubi, aby sklidili, co nesklidila žeň.

Zástupy panských dělnic s hráběmi překročují z nivy na nivu a za zpěvu shrabují utroušená stébla.

Pojednou zařval podnapilý Křápek:

Decke mně má žena říkávala,
že be mně půl srdca darovala.
Chcela řezat, neměla nůž,
dež sem jí dával, nechcela huž.

„To bela žena — milý vy ženský — ej to bela žena!“ zastavil se uprostřed děvčisk a podepřen o hrábě s líčenou zamyšleností hleděl před sebe. — „Dež si mě brala, třikrát ze svarbe zešlo; decke před vohláškama dostala strach, že be se bela snáď hani nevdala, nebét mě. A k smrti taky se nijak nemuhla vodhodlat. Pan falář némíň pětkrát ju zavopatřoval; meslil sem si, huž — huž — huž mně Pánbu vod ní pomože, a podívéme se, decke vokřila. Pěkně sem ju mosel prosit, habe huž temu jednó konec hudělala. — No, dež nic hjináč — řekla jen ‚Martinku‘ — a vodešla. — — Vzal bech si z vás nekeró, hale těžko mezi váma vebírat. Potmě nevidíš a ve dně ste všecky stény.“

Děvčata zavřískala.

„Povříslem vás huškrtit, to vám patří — a ne si vás vzít, ženský.“

Křápek umlknul.

Nad průvodem pohrabovaček přenesl se koš špačků. První zpráva jeseně. Přilítli jak na dané znamení. Ještě včera nebylo jediného špačka v okolí a najednou cosi zavichřilo, zašumělo nad hlavou a jak černá předzvěst s příšerným chvatem přehnalo se to nad hlavou. Celý mrak se jich mihnul ve sraženém koši nad stromy, zatočili se obloukem, nadzvedli se do výšky a pak šikmo stále jako v jedno těleso sliti rychlostí střely dopadnuli k zrnatému strnisku.

Tak z pole na pole, z mandele na mandel přetahují podzimní ti ptáci, a kam zapadnou, zrnko neobstojí. Celý širý kraj je hodovní síní a už jen čekají, až zelený stůl přírody jim skytne poslední a nejkrásnější sousto hostiny: dozrávající hrozny. — — —

Fukary hučí, rostou vymlácené stohy, oněmují pole, do údolí krade se cosi nevýslovně smutného, ale krásného — — —

První vítr fouká z bříz. Dozrává čas.