Otevřít hlavní menu

Rok na vsi/Srpen/Trpký chléb

Údaje o textu
Titulek: Trpký chléb
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 411–415.
Licence: PD old 70

Nanebevstoupení Panny Marie.

Správce panství silůvského s celou desítkou osmahlých, v panských i vojenských službách zhrublých drábů stojí na poli a od slunce východu do slunce západu lomozí se před ním lid.

V sobotu navečer k výplatě sešel se velký tábor nádeníků obojího pohlaví s chlapci a ledva škole odrostlými děvčátky. Byli tu i Habrůvští.

Ke stolu přistoupil Pazderka Cyril.

„Kolik máš?“ oslovil Pazderku pokladník německým přízvukem.

„Šest.“

„Tády stojí jen pet,“ ukázal pokladník na výkaz.

„Tož někdo se mélí, já hale ne. Vím, co dělám. Mám tadek svědků padesát —“ rozehnal se Pazderka hrnkem po všech kolem stojících.

„Herr Adjunkt!“ zavolal kasír příručího.

Ten potvrdil, že Pazderka Cyril má šest dní a Pazderka Jan jen pět.

Zlostně vysázel pokladník dva zlaté čtyřicet krejcarů za celotýdenní práci.

„A proč nesmékneš, des seš u véplaty? Dolů s čepicó!“

„Za téch pár grécarů mám ešče smekat? A před kém? Co za to dostanu?“

„Nausschmeissen!“

„Nausšmeisen?“ nahnul se Pazderka a přitlačil se na výplatní stůl.

Suchá, chlupatá ruka pokladníkova pleskla o Pazderkovu tvář a už tvrdé ruce drábů nesly Pazderku z vrat.

Ropot zástupu přešel v nesmělý, tichý šum, když pokladník chladně prohlásil, že zavře pokladnu a odejde, nebude-li ihned ticho.

Hrozící bouře rázem ulehla.

Teprv na druhý den projádřila se vůle lidu jiným způsobem. Křovanští napsali psaní a v něm složili všechnu bídu svého utrpení.

Psaní znělo:

Ubozí dělníci u Silůvky.

Žádáme vás, Pane novináři abiste do novin dal, jak se máme u Silůvky v práci. V zimní dobu na jednu vépřež před sedmó hodinó začnem a táháme až do půl páté do noce. Dez je delší deň, haž do šesti. Mužští majó 28 krécarů, ženský 25. Na rozsívání prášku z jara muži 50 kr., a nerozsívajó-li celé deň, tož jen 30 kr. Za půl dňa nedajó nic, nestojí pré to za psaní. A ešče žádají, habesme si ten prášek sami po polu roznášeli. To besme nevedělali hani na sůl. Při sázení bramborů majó muži 40 kr. denně a sami si měche mosí roznášet po širokéch nivách. Měche se složí jen na óvratích a me sami si mosíme brambore po polu roznášet, hať je pole jak chce dlóhý a široký. Doprostřed polí nedajó jet, že be se pole huježďalo. A tak se jich radši mosí trhat šest nebo vosum s nošením do kopců, a ti pak tú mzdu habe dali doktorům. Ha za nimi stojí dráb a jen nadává a křičí. Dež se některé zastaví a chce si voddechnót, huž na něho volá, a kolikrát je horko zjara, hani vodáka nedajó, habe lid vobčerstvil. A tak pít mosíme z bařin na lókách, a zas nám nadávajó, že ztrácíme čas.

A tak nám nezbévá — buď krást, nebo chodit po ptaňú nebo vraždit.

Só včil žňa. Jindá dělalo v ten čas 200 dělníků, a včil jich takové velké statek v népilňéší čas huživí sotva padesát. V zimní dobu jen deset. Mašine nás zabijó. A ešče chcó, habe jeden dělník dělal za deset. I dež zima belo, pan správce ženském s hlav vlňáke strhoval, že pré nemůžó dělat, protože pré só jak svázaný. U věplate že jeden měl ruce v kapcách a nechcél smeknót čepicu, tak jé stiskli, haž mu cůrečkem krýv tekla po bradě, a zfackovali jé. To za tú krvavú mzdu. Starších chlapů přes padesát let hani do práce nechcó. A dež si má lid v népilňéší čas něco po zémě vědělat, zavolajó si Poláke a ti hjim pracujó vo polovic laciňéš. Tak se, prosíme vás, hujmite teho hubohýho lidu a napište, jak to s náma je.

S úctó

Pavel Řebačka

Podivuhodně vzkvetla bílá slečna Olga od jarní své choroby. Dozrála májem v rozkošnou pannu, zkrásněla létem v zarůžovělou nevěstu.

Kočí Král — ach, to nebyl kočí Král — to byl štolba vévody, jak tu na kozlíku seděl, třímaje v rukavičkách bílých černolesklé řemení. To nebyl krok koní; jak po peří by šlapali, snad ani půdy pod sebou necítili, jen se mihaly štíhlé jejich nohy v jarém poklusu. Lesklo se řemení, leskla se srst koní, bleskotala ekypáž, s vkusnou nonšalancí v záplavu krajek a šedesátitisícové věno ponořena kolébala se v kočáře unavená, a přece svěží nevěsta.

Druhá ekypáž, třetí, čtvrtá — řetězem povozů zatažen byl celý pruh silnice plazící se vzhůru tam, kudy cesta vede k borovskému kostelu.

A pak sedělo všechno kolem stolů, přetížených kyticemi růží z panské zahrady. Usmívala se bílá nevěsta, samolibě kníry sobě hladil ubrouskem trochu už „podražený“ ženich.

Do stmívání večera otevřenými okny bouřila hudba piana, z oken do tmy v útržcích snášel se smích.

Své hody na dvoře mělo i služebnictvo.

Tichá, srpnová, krásná noc, plná ševelů listí a měkkého šoumání neviditelných křídel větříku.

Před dvorem podle lesa rozzuřil se hlídačův pes.

Tam jak ohromné koráby horou za sebou táhlo se pět velikých stohů složeného ječmene, pšenice a slámy.

Obešel hlídač dvůr, obešel i stohy, a odpískav deset hodin, spěchal zas do dvora, kde na mísách červenaly se koláče, kolem májky vrávoravě kolísal se tanec. Řady srovnaných pluhů a zmrtvělých hospodářských vozů tratily se kamsi do tmy.

Pohár vína novomanželům na rozloučenou pozdvihl družba, jménem hostů chystajících se k odjezdu. — — Nějak zlomeným už jazykem s pohárkem šampaňského v ruce za nevěstu a za sebe děkoval mu ženich.

Ale nedomluvil.

Hrkly židle — vstávaly postavy — tváře bledé všechny obráceny byly jedním směrem od stolu.

„Hoří!“ slyšet bylo odkudsi zdola zahrady a po domě pak jedním hlasem rostla strašná zvěst.

„Hoří! Hoří!“ — — To nebyl lidský hlas — to byl ryk zděšením zadrhnutého hrdla.

„Hoří!“ třáslo se na rtech zbledlých dam.

Ohromným plamenem ozářeno bylo veškeré prostranství před domem. Lid jak černý hmyz chumtal se v děsném zmatku narůzno. V tichu úděsu slyšeti bylo příšerný praskot plamenů — nebe celé zasaženo, hořelo jak za nejkrásnějšího slunce východu. K oknům skočili muži — divokou krásou požárů polily se černé jejich úbory.

Klidně k oknu přistoupil správce.

„Hleďte zachránit krajní stohy!“ volal dolů oknem k zmatenému lidu.

„Obilí? Či jenom sláma?“

„Ječmen — pšenice.“

„Elendes Volk!“

„Pojištěno,“ pronesl správce a šel se převléci do hospodářského svého „azoru“.

Rostl požár, v půlhodině v jednom plameni stálo všech pět stohů zajednou.

Hosté se rozjížděli.

Odjížděla s ženichem i bílá nevěsta.

A do daleka a do vysoka dlouho ještě za nimi hořela svatební svíce, kterou na cestu jí rozsvítil vděčný lid.

Ne, nemohlo být nádhernější svíce k svatebnímu loži!

Nevěsta se ještě třásla tesknou jakousi předtuchou, když na první stanici svatební cesty konečně do náručí ženichova sklesla jako zlomená.

Pět stohů v jednom plameni vzňatých stálo před ní! Mrtva víc než živa cítila je v sobě hořet místo rozkoše.