Rok na vsi/Prosinec/Vánoční stromek
Rok na vsi – Prosinec Alois Mrštík, Vilém Mrštík | ||
Smutný čas | Vánoční stromek | Štědrý den |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Vánoční stromek |
Autor: | Alois Mrštík, Vilém Mrštík |
Zdroj: | MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 319–331. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Na den sv. Kristýny.
Před klášterem zastavil panský vozka a složil velkou bednu s průvodní vinětou „Wien“. Také adresa nákladního listu psána byla německy, ačkoliv zněla na představenou kláštera, dobrou Moravanku, rodem tuším od Prostějova. Ale nebylo jiné pomoci: německý chléb nikdy nebývá smažen na českém sádle.
Frau Josefine Ebr, Direktorswitwe (jak černé na bílém stálo na průvodním listu) a zakladatelka Mariánské opatrovny, jako každý rok, tak i letos posílala bednu, naplněnou vánočními dary, a jako každý rok, tak i letos byla to už bedna druhá. První došla už po Všech svatých, poněvadž v ní byly štučky laciného kartounu, cajku, kusy řídkého plátna, které se musily napřed rozstříhat, rozměřit, pošít, aby se na vánočním stromku objevit mohly v podobě kacabajek, podvlíkaček, kabátů a kalhot pro habrůvskou chamraď — — Přidáno bylo i několik beraniček, bavlněných šálů, tucet dětských kšandiček a šest párů střevíců. Přiložená pásma bavlny a vlny musila si děvčata sama rozebrat a naplést z nich punčoch, rukavic a „štyclí“ — jak čeho se kdy jevila větší nebo menší potřeba. —
Teprv až těsně před vánoci dojde bedna druhá. A tam jsou marcipány, cukrovinky, hračky a něco jižního ovoce; ořechy a jablka pro Ježíška dávno už jsou uschovány doma.
A rok co rok tak od Dušiček až do vánoc ponocný Hrózek, bloudě tichou dědinou s hlásnou troubou na zádech, dlouho do noci vídá zamřížovaná okna kláštera, jak svítívají do tmavého návsí a hasnou teprv tehdy, kdy po celé dědině nemrkne už ani jediné světýlko, psi skučet začnou vlčími jakýmisi zvuky a z věže těžkými pády hučí deset hodin, jedenáct hodin — i příšerná půlnoc — — — To „sestřičke“ rozměřují, stříhají, sešívají, mění, párají a přešívají a zas ořechy mění v zlato, niti uvazují k jablíčkům, na drátky připevňují svíčky a nejrůznějších barev mlsy — stále se radí, stále se lopotí, starají, nespí, nejedí — — — k vánocům únavou sotva už chodí — — — I školačky, sotva se ze školy dostanou na okamžik na vzduch, už zase běží do „pracovny“ k jídlu, pletou, vyšívají, práci i domů si berou a lepí až do chvíle, kdy hasne krátký den. —
Večer jsou zas zkoušky k „divadlu“ — — — Žádný dramaturg celého světa a všech divadel, co jen jich je na hrbaté zeměkouli, nezakusil tolik, co snésti a přeslechnouti musila sestřička představená, než rozdělila a správně „rozvrhla“ všechny ty úlohy a říkání s deklamůvkami i zpíváním.
K jedné písničce, bez které se nemohly obejít, neměly noty. Dlouho hledaly, dlouho vzpomínaly a — nic — —
„Otylko,“ pravila představená ke své podřízené — „musíte nějakou notu vymyslit! Kde bysme co vzaly?“
Otylka zalezla kamsi na půdu a notu vymyslila.
A tak se všem líbila, že ji za čtyřiadvacet hodin zpívala celá dědina.
Děti denně zpívaly, říkaly a hrály, učily se rozhazovat ručkama, klást dlaně smutně na čelo, jako by je „hladem bolela hlava“, — a nejhůř už bylo s poklonami, kterým je sestřička učila přes týden a nenaučila by ovšem ani za čtrnáct let — — „Paní hraběnka už musí vzít zavděk i tím, co snad přece nějak svedou —“
Konečně všechny už „to“ dobře uměly, i ty maličké z děckárny (jak mateřské školce přezděly nejhorší jazyky), a zkoušky šly jak na velkém divadle. I stromek už starý Horák z lesů donesl a den slavnosti mohl být konečně stanoven na 19. prosince o čtvrté hodině odpoledne.
Pozvánky se nerozesílaly.
A nač také?
Dva čiperné jazyky dvou mlaďoučkých sice, ale velmi hovorných novicek či kandidátek, poslaných s uctivým pozdravením a zvláštním pozváním do zámku, na faru, obcházejících po poledni školu, panské úředníky a kdejaký přednější dům — vyřídily věc daleko dokonalejším způsobem, než by byl dovedl ráznější tisk.
A už byl tu — slavný den vánočního veselí, zářivý sen dětí, chlouba sestřiček i matek i taťků, jejichž dítě „taky“ mělo nějakou deklamůvku a rozčilením před osudným představením nespalo už po tři noci.
Bylo tak ke čtvrté hodině odpoledne, když se ke klášteru pod vlňáky i „na holou hlavu“ trousila děvčata a děti z dětské zahrádky — vesměs umyty, „napucovány“, vlasy jeden vrkoč, šatky jedna běl — stuhy, krejzle, nastavěné kraječky — — — návsí jen se míhalo drobnými těmi body dětí, jak bílé mušky stahujícími se k ozářenému už klášteru.
Za dětmi k určené hodině scházely se i matky s nemluvňaty na zádech, a když se setmělo — v těžkých, dlouhých a řasnatých kožuchách dotáhli se i někteří mužáci. — —
„Pochválen Pán Jéžiš Kristus!“ šeptali si na prahu a oči plné záře obraceli vzhůru na velikou nádheru světla, kterým naplněn se zdál být celý dům.
K bílému stropu letěl vršek božího stromu, zeleného a vonného jak na jaře lesní dech. Co na něm hořelo světel! Odzdola až vzhůru po samý vršíček — co tu blýskalo hvězdiček a měsíčků — co tu jiskřilo ozdob a přepodivného kvítí — zlatem a stříbrem zářila každá snítka, drahými kameny zdála se proseta celá koruna, v ohni tonul celý strom. Jako v pohádce! A všude, všude — samý věnec a řetěz z nejpestřejších barev, větve div neklesaly pod tíží jablíček, ořechů zlatých a stříbrných, marcipánu, panenek, hraček a křehoučkého cukroví. — — A nad celou tou slávou, v záři blesků, jásání všech světel zajednou, až u samého stropu, kam šlohala nejjasnější, oslnivá záře všech planoucích tělisek — neznámo, odkud a jak sem přiletěl — ve vzduchu se držel, shůry se snášel sladký zjev směle letícího bílého anděla s rozepjatými křídly, nesoucího v rukách sněhobílou stuhu se zlatými slovy: Gloria in excelsis Deo! — — —
Dojem velkého toho obrazu byl tak mocný, že si nikdo ani nevšimnul hned, kterak dole, až na zemi ve stínu stromu sladce dřímá a v bílých peřinkách se červená z vosku urobený Ježíšek.
Oči po chvíli už přesyceny tolikerou září štědrovečerní slavnosti — začaly hledat mírnější barvy připravených darů, rozložených tam věncem kolem zářícího stromku. Našly je brzy.
Na tabulích, krytých bělostnými ubrusy, rozestaveny byly dlouhé řady bílých talířů s jablky, ořechy, srdíčky, koni, děťátky, marcipány, perníky — i pomeranči, fíky a datlemi — narovnanými pěkně do výšky — — A pod talířky — cípek zástěrky, bavlněné kacabajky, která za měsíc se rozpadne, nápěstníčky s košilkou nebo prýmkovaný fěrtoušek a zas lemovaná suknička, řídké punčošky, bunda — i dvojí čižmičky tu stály v páru, černé beraničky, filigránské kšandy — ani oko nezhlédlo hned, co toho bylo a pro koho ale — — Přišpendlené ceduličky už poví, co komu patří — — — Ti malí z mateřské školky už už jen se na to všechno vrhnout — — Pěstounka Otylka byla celá už jako ztlučená — — Toho kárá, toho těší, napomíná, slibuje, a zas musí běžet na druhý konec řady a znovu kárat, znovu těšit — dva za ruce se držící šuhajci, bůhví proč, dali se u dveří do pláče — děti neslyší, černého hávu nevidí a jen stále oči ke stromku, prsty do výšky, řečím a výkřikům nebylo konce.
Také ve vedlejší světnici je plno dušeného hukotu. Tam za dvojí řadou prázdných, honoraci vyhrazených židlí, před bílou plentou místo opony mačkají se ženy s děcky v náručí, tísní se baby, širokými rameny místa si dobývají mužáci. Ovčí jejich kožichy čpí — těla se vzpínají na špičkách, menší prosí velké, aby je pustili před sebe. — — Kdy jen už to začne!? „Parter“ nabitý — jen panstvo ještě nikde. Jak všude jinde dochází až před zvoněním — — — Sestra Bohumila rovná rákosové židle, poslední svíčky ještě rozežíhá kostelník.
Pojednou parter sebou zakolíbal a tváře jak po slunci obrátily se v jednu stranu — V náhlém tichu všeho shromážděného množství černá představená bílou svou rukou z chodby za oponu jak duchy předvádí řadu bílých andělů. Jsou obuti v bílé punčochy — vlasy mají nakadeřeny a dolů spuštěny proudem mezi křídly na útlých dívčích ramenou — — Za nimi v patách jdou hned pastýři se slamáky na hlavách a vysokými holemi. Andělé hýbají křídly, pastýři šťuchají se holemi a šlapou na paty tvorům nebeským.
Rozčilení roste.
Ozval se rozpustilý smích.
Klopýtnuv, pochopem za oponu vletěl starý, krátkozraký Horák v prapodivné podobě lesního ducha či co, s vousy až po břich, a hned za ním za plentu vklouzla královna — děvečka z fary — Anyša.
„Ešlipak hale tú svó deklamůvku ze sebe vepraví,“ lámala si hlavu vzadu kamarádka její — Evička, tělem i duší zúčastněný svědek všech svízelů a trampot, které Anča měla s úlohou po celých čtrnáct dní.
Světly ozářeno už i divadlo, ztichla mládež, zklidnily se baby — — Jen panstvo ze zámku ještě tu nebylo a pan farář. Ostatní honorace už se trousila.
„Zvonek — zvonek! Kde je zvonek?“ rozčileně volal čísi hlas v levém rohu opony. Opona se poodhrnula a anděl v blankytném mušelínu letěl na bílých svých křídlech do jídelny pro zvonek.
„A co že nejdou?“ pravila sestra Bohumila.
„Hneď bude přijít, sestřičko,“ — — konejšila frajle Tóny z fary. Už byla tu. Jezdíc očima po každém zvlášť a po všech zajednou, ani se nedívala na sestru představenou a pravila: „To si dal, sestřičko, velkou prácu — tak pěkny je to šecko — — —“
Představená ani neposlouchala. Očima plnýma účastenství vítala nové hosty na židlích. Do druhé řady sedadel usedla paní fořtová s horečnýma očima v bezmasých lících, vedle ní umístila se zahradnice v bleděkvětovaném vlňáku s dlouhými třásněmi, pak žena panského hospodáře s milým úsměvem a kočová s panskou a kuchařkou ze zámku — Panstvo posud nikde.
Frajle Tóny přejížděla si právě dvěma prsty seschlou svoji hubičku, přemýšlejíc patrně, co by ještě lichotného řekla představené — když mraky lidu se rozestouply a z mraků vylouplo se slunce habrůvského světa v celé slávě hraběcí své milosti. Pan farář, nesa bílou svoji hlavu na krátkém krku, záře úsměvem, předcházel jeho východu a mluvil o veliké zimě v Petrohradě.
„Und bei uns Sommer — Sommer!“ řeklo slunce a sedlo tváří v tvář divadlu, které se teď odehráti mělo v odlesku jeho záře.
„Vítám vás, — tám vás — tám vás — — —“ potřásá velebníček bílou hlavičkou, a posečkav stranou — jak červánky ráno když na stranu se staví, aby plný průchod daly rostoucímu světlu — nastavil ještě buclatou svou ruku k políbení několika ústům najednou — a pak i on zapadnul mezi kopcovité vrcholky za sebou se vlnících a vesměs sluncem ozářených hlav.
Poslední záblesky vznešeného průvodu vhrnuly se ještě do sálu: s dětmi vešla vychovatelka a s novým hofmistrem mladičký hrabě, který s netajenou vážností lidí starých už a usedlých vysvětloval hofmistrovi mizerný stav revíru.
„Tám vás — tám vás,“ stále ještě slyšeti bylo pana faráře, odpovídajícího ještě ze židle na všecky úklony a pozdravy. Do vůně vznešené přírody zavonělo z tabatěrky rapé, plná, mladá mademoiselle zahrála leskem svých sametově měkkých očí a usedla vedle velebného pána. — —
Pojednou se rozletěla bílá šířka opony.
Baby ztichly — zvonek docinkal.
Na jevišti seděly kolem stolku nejstarší školačky — „na besedě“ a „vykládaly si“. Nebyly dřevěné, ale jako by zdřevěněly: nejstarší — mlynářova Bětka se špičatou bradou a dětskýma, dávno už do světa zatoulanýma očima — promluvila první. Ta vedla celou hru — nebo jak se v novinách psává — byla heroinou.
„Ach, jestlipak jste již viděly, milé moje soudruhyně, tu chudobu tam v malé chaloupce pod strání?“
„Ó ano, milá přítelko, viděly sme,“ odsekla naproti ní sedící Mařka Fókalova.
„Byly sme se tam včera podívat — a tak mně těch sirotků bylo líto, že jsem se nad jejich bídou do pláče dala,“ vydychla Tónka Ráčkova, a střihnuvši očima po Julce, šťouchla ji do ramena — co že s řečí otálí — Už dávno má mluvit. — — — Napovědka za plentou totéž opakovala podruhé.
Konečně Julka promluvila — jako by se probrala ze sna.
„Ó, jak nám všem bylo líto těch ubohých tetiček — dětiček!“ opravila se honem.
„A dnes tak slavný den narození Ježíška, a ty ubohé dětičky ani snad neví, jaká radost nás čeká.“
To promluvila zas zahradníkova Milka, ale takovým hlasem, jako by za půl hodiny měla umřít. — — —
Jak to všechny uměly! Jak když bičem mrská — každá navlas věděla, kdy a co říci, a kdyby se byla která jen o znamínko pohnula! Ani rána z děla by je byla nevyplašila ze strnulé, dlouhým učením a cvičením jak zakleté pózy.
„Víte co, drahé přítelkyně,“ ujala se slova zas moudrá Bětka. — „Udělejme ubohým těm dětičkám dnes malou radost.“
„Ano, ano!“ zvolaly všecky zajednou, pozvedly radostí pravé ruce, jako by zdvíhaly něco ohromného a těžkého, až jim samy klesly na šlechetná a soucitná, do bílých živůtků zašněrovaná srdce.
„Jen jak?“ — nějak žalostivě, s pomateným přízvukem přednášela opět ze sna procitlá Julka. „Jsme dívky slabé, a moudrá rada tu drahá.“
„Oh, ty jsi, Julinko, vždycky starostlivá —“ už s větší živostí hodila sebou Bětka. — „Já mám dobrý nápad: doneseme v košíčku každá něco, co nám dobrá matinka daruje, a zaneseme těm ubohým dětičkám, aby poznaly, jak dobré máme srdce. —“
Suflér řval: „Že se narodil Kristus Pán a že máme dobré srdce —“ ale na Krista Pána už bylo pozdě — zůstalo to tedy tak.
„Ano, ano, tak to uděláme!“ zvolaly teď všecky radostně a zatleskaly dlaněmi. Napřed jedna a potom všecky, jak se tomu učily už přes týden.
A bylo po prvním jednání. Rozešly se všecky za plentu a to byl jako konec.
Místo muziky zabrblaly vzadu baby, panstvo vyměnilo několik úsměvů a poznámek dobře míněného uznání.
Ale už děvčata vracela se na pódium a každá s košíčkem.
„Já nesu sladké jablíčka,“ pravila Sefka a postavila košíček na stůl.
„Já oříšky.“
„Já cukrovinky a perník.“ — Čtvrtá nesla staré „botičky“, pátá obnošené „šatičky“ — šestá „modlitbičky“ — — a nakonec přišla sedmá, která předtím nic nemluvila a mezi nimi snad ani nebyla. Přidala se na cestě. —
„Já chudáček chudobný a drobný nemám víc a tak nesu aspoň pár brambůrků —“ kladla smutně ze zástěrky brambory na stůl.
Vzadu se ozval smích. — Kdo by si to byl pomyslil, že brambory přijdou na jeviště!
„A teď pojďme, drahé přítelkyně, k dětičkám, abychom je podělily skromnými těmi dárečky — — —“
Sebraly své košíčky — chudobná za ohromného účastenství stojícího parteru pobrala zas všecky brambory do své zástěrky a šly —
To bylo druhé jednání. — Opona se zavřela a bylo vidět, že zas přijde něco docela jiného.
Jak to bylo všecko krásné! Staré Kocmánkové div slzy nevskočily do očí — — —
V chaloupce.
Přítelkyně přišly a obdarovaly sirotky, kteří se nic, ale pranic přece nedivili jejich návštěvě.
Na lavici leželo malé děvčátko a drželo si dlaní čelo — — Tak je hladem bolela hlava! — —
Vtom zvenčí přišel dědoušek opuštěných sirotků. Starý Horák byl jak z jiného světa. Koudel na bradě tak se mu rozechvěně třásla, že div se chudák nerozplakal doopravdy. Sirotečci poskakovali kolem dokola a tleskali radostí nad dárečky. Nemluvili nic — jen tak tancovali a tleskali. Ale radost jejich neměla mít konce — ubozí sirotci dobrodiním toho dne měli být zrovna ubiti. — Rozevřela se postranní plenta — a vhrnula se sama paní kněžna ze zámku v závoji a se „šlepem“, který jí ještě sáhal za kulisy, když byla už uprostřed jeviště. To už musila být kněžna: měla i korunku na hlavě a bílé rukavičky na ohromných rukou, které celá Habrůvka denně viděla, jak putynkami smýkají u obecní studně.
Vzadu smích.
„Mlčte, babe!“ — — zahučel přednosta Filipek přísně.
„Slyšela sem — slyšela — — že sou zde chudobní lidi, a tak sem — — —“ dál už nevěděla ubohá Hanča.
A tolik se to učila! Celá Habrůvka byla svědkem, jakou si dala práci, a když došlo —
Hanči pod korunkou vyrazil pot — — — div se nesvalila.
„— — — přišla, abych — — —“ šeptala s úzkostí za plentou sestra Bohumila.
„— sem habech přišla — — —“
Výbuch smíchu.
S Hančou točil se klášter.
„— — — tento koš s dárky — —“ div nekřikla, když napovědka se svou knížečkou postoupila téměř až k ní. — —
Ale Hanča neviděla, neslyšela — nerozuměla ničemu — — Pojednou se sebrala — vypjala velikou svou hruď a pravila jadrně:
„— habeste věděle, že se narodile Kristus Pán Jéžiš — Nazaretský —“ náhle si pomohla sama extemporem, bez nápovědy, a zpocena si oddechla — — Ta prsiska, zdálo se, že se rozskočí — pracovala jak vulkán.
Její komorná nějak nešetrně k Její Jasnosti odstrčila ji stranou a postavila na stůl velký koš.
Konečně se Hanča dočkala toho nejhlavnějšího — — Sirotečci i dědoušek Horák líbali šlechetné a dobročinné Hanči ohromnou ruku. Grandezzu, s jakou Hanča ruku nadzvedla k jejich ústům — nenapodobí žádná dáma světa. — —
Komorná zatím rozestavila a rozsvítila v koši přinesené svíčky, dědoušek, jak Mojžíš stoje uprostřed, udělil dětem krásné ponaučení a sirotečci i paní kněžna i děvčátka s Horákem velkým sborem zazpívali: „Narodil se Kristus Pán — veselme se! — —“
A bylo po představení.
Z bab teprv teď všecko letělo, jak z jara když se spustí voda. Chvíli už jim to podlehtávalo jazyky.
„G’scheid, sehr g’scheid sind die Kinder — — —“ pravila paní hraběnka, když jí velebníček vysvětloval obsah hry a jmenoval herečky. Ale na dlouhé výklady nebylo kdy. Znovu se rozďáblil zvonek — a parter žasnul zas — — —
Ve skupině zelených evonymů a geranií, osvětlených řadami svící, v jesličkách leželo Jezule, červené, rozvalené v peřinkách — inu, jak nově narozené děťátko. Po obou jeho stranách jako nastrojené sošky se sepjatýma rukama, věrně podle vyobrazení z biblické dějepravy, nehybně klečeli v blankytný mušelín zahalení andělé s běloučkými, na okrajích pozlacenými křídly.
Houf pastýřů se klaněl k zemi opodál, rudá zář bengálského ohně ozařovala nebeský zjev — — — Jeden z andělů — Jurčákova Apoléna — měl na patě prodranou punčochu a to neušlo parteru. Přednosta Filipek podruhé musil povstat a už pohrozil babám tlustým svým ukazováčkem.
Pastýři zpívali překrásnou píseň o Betlému.
Bengál dohasínal — babky se rozkuckaly — zaplála nová zář barvy žluté — — — Rozkuckal se i velebníček a židle.
„O wie schön!“
Pastýři začínali pátou sloku, ozářeni zas bengálem siné měsíční noci.
Bengál dosyčel.
Deklamovali pastýři — ne, napřed pastýřka s úchvatnými rýmy: nesem — půjdem, chléb na chlév, po sněhu pastýři běželi — do jesliček krásné růže kladli — — —
A pak teprv přišli pastýři.
Každý tak pěkně vystoupil z řady, postavil se s holí před vrchnost, přelomil se v půli a — nové a nové rýmy sypaly se dolů na hlavy sedících a stojících, až přišel maličký Anyášův František a oddeklamoval tak kurážně a hlasitě, že si velebníček žertem uši zacpával. — Hraběnka hlasitě zatleskala na konec jeho „říkání“.
Ještě jednu hru sehrála děvčata — zas jiná — a zas o lidské bídě a šlechetném soucitu bohaté paní, která všecky své úspory skládá a od úst si utrhuje, aby obdarovat mohla nešťastnou chudinu, až nadejde slavný večer Páně. — Frankova Filoména, přestrojená za chlapce, nijak nemohla směstnat bouřku svých vlasů pod šišatou beraničku, a ať je tam mačkala jak mačkala — jednou stranou vždycky vylezly a zaplavily svojí houštkou hned levé, hned pravé ucho. — — —
Konečně nadešel vrchol slavnosti — podělování dary — — Herečky tlačily se ke stromku, pastýři a svlečení andělé stáli už v řadách. Velebníček dlaň složil v dlaň, naklonil bílou hlavu a ujal se slova. — — Poděkovav za účastenství vznešené návštěvy, vylíčil práci ctihodných sestřiček a hlasem až k slzám rozechvělým vyzval Habrůvku, aby se pomodlila za všecky své dobrodince a zvláště milostivou paní, jejíž šlechetné srdce ani v daleké Vídni nezapomíná na ubohou chudinu Habrůvky.
Všechno poklekalo — staří i mladí — pomodlili se a Bohumila hlasem už ochraptělým a bengálem načisto spáleným počala vyvolávat obdarované. Děti přijímaly dárky do klínů z rukou Otylky, rty hnaly se po měkké její ruce — ale nebylo času na líbání. Síní přebíhaly už děti s plnými náručemi, letíce svým rodičům v klín.
Sál zvolna se prázdnil.
Ještě tu zůstaly ženy s těmi nejmenšími v náručí a na zádech.
Těm patřilo bohatství na stromku.
Některé ani nečekaly a vrhly se na stromek samy — — Za chvíli byl stromek — — až úzko bylo se na něj podívat.
Svíčky dohořívají — ostatní Otylka zhasíná.
Odešli i poslední.
A kde dříve plálo tolik světel a tolik jisker v haluzích — tam stál teď smutný, otrhaný strboul — najednou tak všude šero, pusto a smutno. Židle rozházeny — lavice překoceny chvatem poslední chvíle, stoly nahé, papírové řetězy strhány jak cáry po plese válejí se po zemi — polámané zelené snítky stelou zem. Jezulátko překoceno — v koutě leží bokem ke stěně.
Až úzko bylo Otylce z celé té zničené krásy — díla tolikerých nocí — týdnů, ba měsíců.
„To nám to zas dalo!“ oddechla si k vracející se představené, která vyprovázela panstvo.
Trhnul domovní zvonek.
„Jděte, Bohumilo, otevřít, někdo zvoní!“ praví představená a už unavena na nohou nemůže stát. — Postavila překocenou židli a s loktem opřeným o holý stůl sedla si na ni.
Bohumila se vrátila a s ní Terka Marečka Josefa číslo 9.
„Co — zapomnělas něco?“
„Ma — ma — maminka — — —“ začíná děvče — a pro pláč nemůže; oči se jí topily v slzách.
„Co maminka?“
„Maminka povídale, že habeste si to nechale — —“ podává Terka v zástěrce řehtající ořechy a překulující se jablíčka s kouskem perníku. „Že pr0 je teho málo!“
„Málo?“ opáčila představená — a nehýbajíc se ze svého místa — sevřela bledé rty.
„Tak jdi a řekni, že podruh7 nedostaneš nic —“ vložila se do toho ve všem všudy přítomná a rozhodná Bohumila.
Představená už jen kývla a zakryla si rukou oči.