Rok na vsi/Prosinec/Smutný čas

Rok na vsi – Prosinec Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Světlo	Smutný čas	Vánoční stromek

Údaje o textu
Titulek:	Smutný čas
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 315–319. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Lazara.

Černou zimou smutně se nese vyzáblá Bída k slavnostním hodům vánočních dnů.

Po dni plném dusivého šera slabým, nečistým světlem zamrká den ještě smutnější a po marném zápase s mlhavými chmáry v poledne splývá s věčnou nocí záhrobních chvil.

Svět nežije, nedýchá.

Někdy vítr zazmítá vzduchem — výš nadnesou se záclony smrdutých výparů země — — ale už zas nové vodě otvírají se brány oblohy, k zemi znovu padá těžký, studený déšť.

Lidé, zalezlí pod suchý krov a znavení spaním, potácejí se malým tím dnem jako ve stavu rodící se blbosti. Není jim k životu, není jim k smrti; lépe, kdyby celou zimu přespali jako do děr zalezlý hmyz. Přesedají z lavice na židli, přejdou šerou síní do jizby, vrátí se do černé kuchyně a očima stále bloudí, stále cosi hledají, nevědí ani co, starajíce se na příští dlouhou, bezútěšnou noc. —

Přednosta Filipek už potřetí oblékl kožich, že se aspoň na chvíli půjde podívat k Maxlovi na besedu. Dlouhými tahy zapálil dýmku, beranici přitáhl k uším — ale vyšel jen přes práh. —

V dlouhých, hustých provázcích deště zatažena byla před ním celá Habrůvka i s Maxlem a celý svět kolem dokola i s Habrůvkou ležel jako mrtvola uprostřed té šedé, nahusto zadrhnuté sítě. — Jasnějšího koutku nebylo vidět nikde před ním ani za ním, všechen život zdál se býti zavalen, ubit věčným tím crčením, odporným čvachtáním a syčením do země práskajících vod.

Také Maxi naproti stál mezi dveřmi krčmy, a vystrkuje opatrně medvědí svou hlavu s naběhlými rty, zoufale hleděl do kalné prázdnoty strašného dne.

„Eh, beztak tam žádné néni — Maxl be nečuměl,“ obrátil se starosta do síně zpět. Shodil kožich s ramen a zhroutil se mrzutě mohutným svým tělem na staré místo u okna, ještě teplé. Modrým šátkem utřel zamžené okno a mrzutě, zamračeně zahleděl se na zblácený štěrk silnice.

Chvíli tak seděl naprázdno, zatahuje hlavu jak bůh Perun v přehustá, přestrašná mračna dýmu a utíraje z okna nový a nový pot studeného skla.

Tak se zdálo, jako by to byla jediná jeho starost a celá jeho práce za celou zimu.

Dlouho nic se nedělo pod okny — — stále jen to věcně se opakující žíhání šikmo letících dešťových kapek.

Nuž — konečně přece něco — —

Pod deštníkem postava.

To Zelbr starým krokem žejbral se ku Maxlovi.

„Ja! Habe ten venechal!“ zavrčel přednosta k podřimující ženě. — „Má hale ten člověk čase! Nic nedělá, jen cigárke koří, na pivo má každé deň a nestará se vo nic, jen s kém be si zahrál v pagátla.“

Zelbr přešel, a Filipek, pošťárav se v dýmce, už nějak veseleji přesedl do druhého rohu lavice. — — —

Zelbr byl starý komorník ještě starší hraběnky. Čechoněmec — až kdesi od Chebu. Třicet let už žil v Habrůvce, a za těch třicet let přece jej Habrůvka nenaučila „moravsky“.

„A huž se nenahučí. Bode tú moravskó řeč lámat haž do smrti,“ řekli o něm lidé, když i po třiceti letech říkal: „Ten kráva bude běšet do jeteliny.“

Po tři měsíce v roce sloužil, po devět měsíců za stálého a stejného platu nevěděl, co s časem počít — — — Sloužil, když stará hraběnka dojela do Habrůvky z ústavu, kde šlechtičny tráví svůj výminečný stav — a volnosti nabýval zas, když hraběnka odjížděla z Habrůvky v staromódni ekypáži, vyložené zrcadly a vybledlým, zelenavým aksamitem, s velikými, už prosezenými polštáři, ekypáži tak staré asi, jak dlouhý nebyl ani její věk, a tak široké a těžké, těžké — že ji z habrůvského bláta musili vždy čtyři koně táhnout, dokud v Habrůvce silnice ještě nebylo.

Jako ekypáž i hraběnka i komorník byli historickým haraburdím, dobře se hodícím k zapomenutému koutku světa, na který už nikdo ani nemyslí. Ekypáž stoletá rachotina, hraběnka dobrých pětasedmdesát let čítající starožitnost a panna v jedné osobě — komorník — třiasedmdesátiletý, dosud mládenec.

Tak spolu žili a tak spolu asi dokonají — K potřebě už nebyl ani kočár — ani panna — ani mládenec.

Zelbr nestaral se o nikoho a nikdo nestaral se o něho. Nikoho v Habrůvce neměl rád, ale také v celé Habrůvce nikdo neměl rád jeho. Jemu byli lhostejní všichni — všem lhostejným byl on. Nepracoval — nežil. Neužitečný, ale také neškodný plevel u plotu, jehož nikdo nesázel, nikdo nepěstoval, ale také nikdo neničil, protože nikomu nezavazel. Jen koňům dobře rozuměl a své paní. Jak se jmenoval druhým jménem, nikdo nevěděl a také nikdy nezvěděl prostě proto, že nikdo nikdy se ho na to neptal. Ale jmenoval se Adam.

V zámku jedl, v zámku spal, v zámku mu i prali.

„Má se jak svatí v nebi, zádama ke kamnům — břuchem ke stolu —“ říkal o něm Dóbek Jurka — podlívaje svoji sentenci čistě socialistickým úšklebkem.

V drátěné kleci v zákoutí zámecké zahrady měl své králíky a ty krmil dvakrát denně, trhaje pro ně šťavnatou jetelinku. Přitom po kousku cukru od snídaní dal v ohradě hříbatům; před zámkem pod lipou pročetl v novinách denní zprávy, „Miszellen“, a ostatní čas proseděl v zimě u kamen, v létě v tmavém stínu starého platanu s výhledem na ves. — Dopoledne s hodinku při víně setrval u Rybáře, odpoledne piva popil u Maxla.

Co potom dělal — myslil či nemyslil — bylo pro všecky zrovna tak zbytečným tajemstvím jako celá jeho jsoucnost na světě. Nikdo se ho na to neptal — a on nikomu se také nezmínil. — — —

Po Zelbrovi přešla babka.

Vyhýbajíc se blátu, pletla starýma nohama v chůzi, a ohýbajíc se pod tíží namoklého uzlu, nadhazovala ho neustále, vyhlížejíc po chvilkách vždy před sebe. — — Sháněla po dědinách práci pro svou dceru švadlenku, dohazovala ženichy a nevěsty a v tom uzlu, když ho rozvázala, neměla jen práci pro dceru, ale vytřípala z něho kdejakou do cestě nasbíranou klevetu.

Přednosta právě přemýšlel, neměl-li by přece jen zajít za Zelbrem k Maxlovi, když vtom hrkly dveře.

„Dál!“ ozval se starosta na zaklepání skoro radostně.

Vešla hezká osmnáctiletá mladice v poloměstských sukních.

„Dobrý vodpoledně! — —“

„Dobrý vodpoledně! Haž na věky!“ — štípnul pobožný Filipek za to, že nevešla s křesťanským pozdravením. — „Co neseš dobrýho?“

„Pane starosto, prosím vás, vydéte mně tú novó knížku. Já pudu zas do službe.“

Přednosta bafal daleko přes stůl, prohlížeje přimhouřeným okem červenolící Maryšu. Z vlňáku jí čišel chlad vody, na řasách a obočí svítila rosička deště.

„A co ti huž zas duma všecko pálí? Deť povídala mama, že zvostaneš včil duma a bodeš pomáhat!“

„Je duma Hanča — —“

„A šaks měla knížku!“

Maryša sklopila oči a nehtem palce přejela pokrývku vedle stojící postele.

„Povídala sem vám, že sem ju ztratila.“

„A copak taková věc se smí ztratit? Ztratilas ju naschvál, tak ti to vlepím!“ ušklíbl se Filipek.

„Ztratila sem ju!“ — děvče vzdorně proložilo první slovo a z tváře vyšlehnul jí prudký oheň.

„No, hať je temu tak nebo tak, novó knížku ti nedám — Dež chceš novó, tak mosíš napřed tú svó staró kultúru vrátit. Zákon je zákon a ten to tak vepovídá.“

Maryša, vyvrátivši nohu lehce stranou, vyhlédla rozpačitě oknem.

„Huž seš tu podruhý a huděluju ti takové vodpověď jako po prvnikrát. Pořádná děvčica takové potřebné testament neztratí. — Včil di!“

Maryša vzhlédla k němu a měla se k odchodu.

„Počké ešče — — Pré ve Vídňu ses každó chvilku na hjiným postě a jen pré s chlapama se vodíš — — Já ti nechcu křivdit — — — Povídám jen, jaký bajke vo tobě dó — — — Včil di, a dež ztratilas, hledé! — Kdo hledá — nande, nandeš haji te.“

Maryša váhala, ještě jednou se očima zeptala okna, jak si poradit, vydechla „s Pánem Bohem“ — a šla — — —

U kamen svinutý Cikán zavrčel, vstal, vytřepal srst a protáhnul se huňatým, černým svým hřbetem. Pak sebou zatočil do kolečka a zrovna tak jak všichni habrůvští občané — lehl si zas na druhou stranu.

A zas tak tichou jizbou tikaly hodiny — táhlo se půldne — v jednotvárném šumotu deště v nekonečno stékal smutný den.

Večer bylo lidem už veseleji.