Rok na vsi/Prosinec/Po svátcích
| Rok na vsi – Prosinec Alois Mrštík, Vilém Mrštík | ||
| Na Štěpána | Po svátcích | Boží účty |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Po svátcích |
| Autor: | Alois Mrštík, Vilém Mrštík |
| Zdroj: | MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 350–359. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Na den Davida krále.
Obecní výbor měl důležité sezení. Jednalo se o zvrácení věci, která trvala od nepaměti a měla své staré, hluboko založené kořeny. Usjednotili se starostové borovského okresu, že se vzdají hodnosti výběrčích daní a úřadům samovolně sloužit nebudou.
Došlo však písmo od hejtmanství, aby obecní výbor sám se vyjádřil, vzdává-li se obec vybírání daní či zůstane při starém. — Z patnácti obcí vyjádřilo se jich už šest, že daní vybírat nebudou — ostatní zasedaly k poradě. V Borové na berním úřadě přibrali o úředníka víc a s tím se už likvidovalo.
Tak se sešli i habrůvští výboři. Usadili se pod lampou kolem dlouhého stolu, radní snesli papír, péro a inkoust, Petruša postavila před úřady rozžehnutou svíčku, a starosta pošeptav cosi radnímu, vážně rozložil před sebou knihu protokolů.
Čekali jen ještě na rechtora, člena dvanáctého a spolu obecního písaře v jedné osobě.
Výboři mlčí. Padl žert, soused jej podmastil — ostatní se tiše zasmáli, a zas bylo slyšet jen kulhavý cvakot švarcvaldek. — — Nad hlavami jak rozestřená plachta svíjel se a vzdouval z dýmek kouř.
Vtom vstoupil pan rechtor. Pozdravil, a sehnuv hlavu, přes okraj zapocených brýlí rozhlédnul se po shromáždění.
„I jen zůstaňte sedět!“ brání uhýbajícím kožichům a hnul se k starostovi, který ochotně svatému svému duchu postupoval rozviklanou židličku.
Ticho.
Hrabálek jako by chtěl něco říci — už se i nahnul, ale jen zakašlal.
Starosta rozhlédl se po výborech, jako by je počítal, a vstal. — —
„Tak, ctění páni véboři, ste svolaní za tó pohnútkó podlivá rozkazu, habeste se husnesle, jak má vode dneška jedna hlavní věc dopádat. Stal se ten pád, že sme me starosti měli v Borový schůzku. Nebele tam šak všeci, hale jako be tam bele, a tam na tý schůzce se mluvilo tak a tak (klátil starosta hlavou) a též podobně taky vo tem vebírání kontrbucí. Jako že je s tém veliká svízel a že nám teho tak dvakrát néni hani potřeba. — Ten řekl to a ten zasik vono a hjiné zas hjináč, hale všeci sténě. Népěkňéc to šak veložil starosta z Polanke a povídal — služebnictvo bernímu hóřadu dělat nebodem. A tak nakonec stala se ta hórada, že se teho jako všeci vzdáme, a taky sme se hneď všeci jednosténě podepsali na ten vodevzdávající arch, že jako — no — (rozhodil starosta rukama) — že to nebodeme zkrátka dělat. Každé si naříkal: teho že co chvíla berní následuje, proč tak málo nese, ten zas, že s těm kontrbucím nedělu jak nedělu má sóžení — hjiné zas, že hexekutor co chvíla na ňé dolítne — a nekeří zas, že hromadu svéch peněz v tem nechajó a tak — — každé neco měl. A tak sme se teho spleli —“ přiklepnul starosta kotníky na stůl a začal šmátrat po jakýchsi papírech. — „Hale stala se tá věc, že na hétmanství nám přes to hudělale najednó koncert. — — Stál se ten převrat, že včera došlo písmo na ten pád, že jako nésme me starosti z teho kompelentní[1] — že hani nemáme práva za vůbec se teho vzdávat a že se má vo tem do pěti dní husnýst celé vobecní vébor — — Včil se teda máte vejádřit nebo se veslovit, co s tém. — — Šak přečtite to, pane hučitel — je to jen pár slov —“ doložil starosta a rozbalil pojednou velkou červenou svou tobolku, ve které měl na drobno složený přípis c. k. hejtmanství.
„Číslo přípisu 17064. Obecnímu představenstvu v Habrůvce,“ začínal přípis, ze kterého výboři ještě jednou dověděli se všecko, co už jim byl svým starostenským slohem dosti důkladně vyložil Filipek.
Tři sousedi na konci stolu sestrčili hlavy do sebe a rozčileně po čemsi tloukli rukou.
„V Dubňanech dne 21. prosince 189* — —“ dočetl pan rechtor přípis a položil jej na červenou starostovu tobolku.
Starý žid Weiner klesl hlavou do dlaní, a hrabaje se v šedivé bradě, hleděl zamyšlen před sebe.
Dolní konec stolu dal se do smíchu. Navrhoval kdosi, aby výběrčím daně udělali Ondrušku — Ondrušku, který neuměl ani číst, podepisoval se půl hodiny, do desíti počítal z hlavy, co zbylo, už jen na prstech a o stovce měl už pojem co možná nejrozmarnější.
Ondruška se zapálil a nalehnul na stůl.
„A šak co —“ pravil — — „brat peníze, to néni nic těžkýho.“
„Pánové véboři“ — na to hned starosta — „jak ste tu shromáždění, to néni k smíchu, habeste neco věděli. Já vám dáňku vebírat nebodo. Já su starosta, a ne, jak se temu říká, vobecní beran, habech za Habrůvku sbíral kdejaké lískanec pro nezaplacení dáňke. Radši stovku položím na stůl, než habech dělal, co nemosím — a dělat nebodo. Šak tudkaj taky: nesu na berní hóřad peníze. Chceli po mně sedům set, já hjim nesu jen dvě a na hinkvivalent[2] hani šňupku. Habeste věděli — každýmu z vás, jak ste tade — přiju ze srdca, habe si šel pro takový požehnání, jaký sem na hóřadě dostal já. — — Haž do sluzí mně při tem belo! Nač je mně to? A co svéch peněz při tem tratím, hani žádnýmu nepovím, protože bech duma zas dostal požehnání, po jakým se hani čert neptá. Tudkaj pan hučitel to ví — hať dosvědčí! Děléte si teda, co chcete, hale já tú svízel vode dneška skládám.“
Hodinové sólo mělo v moudrém tom shromáždění zas výhradní svůj hlas. — — Světlo nad hlavou se nějak potměšile přimhuřovalo a hned zas vesele zaplálo jako oko člověka, kterému je uvnitř do smíchu.
„A kdo to teda má dělat, dež ne starosta?“ plnými ústy pojednou zabrblal starý Švásta.
„No já ne! Na to néni žádné zákon, že bech já to mosel délat!“ ukázal Filipek prstem na černé čamarkové šněrování zapjaté své vesty. „Co já vím, neví žádné a mám to podlivá zákona dobře vezkómaný.“
Duffek, socialista — jehož kníry svými stíny zasahovaly skoro celou světnici, povstal, a hoře v tváři plnou barvou své strany, začal dobře vybroušeným hlasem:
„Páni véboři, co já se pamatuju a môj tatínek — dé mu Pánbu nebe — a haji dědeček a pradědeček — dělal to decke starosta, a može to teda starosta dělat zas. — — To néni jen brat plat a nic nedělat! Me, chudé lid, dobře mosíme dělat — a starosta, sedlák, má brat peníze zadarmo? Já su pro to, habe dáňku vebíral starosta dál — — —“
Starosta nedal mu domluvit.
„Te, Cyrile — řekni mně jen jednu věc, dež se v té případnosti vopovažuješ mluvit — — Mám já plat za vebírání dáňke?“
„No, na parádu ne! Pětadvacet rénskéch ročně je hezké groš — — Za to sezení je neberete — me tu sedíme a čas hutrácíme zadarmo. Tak vám to povím!“
„Tak!“ vytřeštil starosta oči. „Tož za to sezení jen? A — a — a hjiná práca néni? Tudkaj pan hučitel može říct, co teho je každé deň. To málo víš z tech novin. S četníkem každó chvilku — haló — haló! Hjít! A tak pořád jednosténě samý pochůzke a samý sháňke — a co teho jednání a psaní je, vím jen já a tudkaj pan hučitel.“
Ve skutečnosti pan starosta jen podepisoval, a strašně rád podepisoval: „Filipek Antonín, starosta obce Habrůvky“ s krásným, zadrhnutým m. p., které táhlo za sebou vždy jakýsi ohon nesmírně podobný puklé jitrnici.
Ozval se třaslavý hlas bývalého starosty Marečka otce číslo 5.
„A já sem to po tolik roků dělal, a nikdá mně hani nenapadlo, proč to dělám, Vebíral sem preč — — A včil najednó — —“
„Dělal! Dělal! Hale jak! Dite se podívat, co ste nadělali reštů! Tak bodo já vebírat taky a ešče si neco přihospodařím,“ štípnul starosta dobře mířeným štulcem.
„Pánové, to není jen tak —“ ozval se starostův „svatý duch“, rechtor. „I nejlepší počtář se přepočítá — — Starosta ve Vořechovičkách se přepočítal o tři tisíce a teď je musí platit.“
„Co do teho leze, dež nehumí číst hani počítat? Podepisuvat jé hučila teprv žena.“
„Výběrčí daní,“ nemilosrdně pokračoval „svatý duch“, „šetří v obci své lidi, zvlášť má-li velkou, po celé dědině rozvětvenou rodinu — ale tím povstávají jenom nepořádky a lidé je po letech platí exekučně jako letos — — —“
„A kdo to teda bode dělat?“
„Berní úřad sám.“
„A me tam s každó troškó poběžíme?“
„No šak každé de třikrát, štyrykrát do roka na hóřad.“
„Hale potem tam mosí bét zas víc hóřadů a na te habesme platile zas.“
„Úředníky platí stát a nebudete je platit vy.“
„Hano! Nebodeme platit. A na hóřadníky — kdo platí?“ rýpnul tesař Vojtek.
„A hať nám strhnó hlavu! Beztak huž nic hjinýho nemáme!“
Konečně se ze svých hlubokých myšlenek probudil Weiner žid.
„Já meslím, páni véboři — dež pan starosta tú dáňku vebírat nechce a ve to vebírání nechcete zas pustit — tak bode nélepší, dež si zvolíte ze sebe třebas tady pana radního, a ten hať tú dáňku vebírá, dež to néni nic tak těžkýho. — —“
„To bode nélepší,“ ozval se kdosi zdola.
Radní Chalupa se bránil.
„A za to, že tú dáňku vebírá —“ dodal ještě Weiner — „može se mu třebas hurčit nejaké plat.“
„Jííí!“ vzbouřila se Habrůvka — „To be každé vebíral!“
„No, co meslíte, že vám to bode někdo dělat zadarmo, dež starosta nechce? — — Plat je plat a kvůlivá platu huž se neco hudělá.“
„A jaké plat?“ ptala se hamižná duše radního Chalupy, o němž platilo, že by pro krejcar běžel v zimě bos z Habrůvky až do Dubňan.
„No, pět rénskéch ročně —“ navrhnul Prudek.
„Jen plaťte! Jen plaťte preč! Máme téch platů beztak málo.“
Mírumilovný Hrabálek klidil se rychle na dvůr.
„Nedéte se vesmít — — Pět rénskéch brát a o padesátku přijít! To be tak — —“ smál se do sebe Chalupa.
Radní Mikulica nahnul se k němu.
„Dé pozor! Nelez do teho, dež nemosíš!“
„No, pět rénskéch — — Co je to pět rénskéch na celé rok?“ rozložil dlaň žid — — „Desítku — to huž se dá slešet — Za pětku nikdo vám to dělat nebode.“
Radní Chalupa byl už jak na vodě. Rozum ještě by se byl držel nad vodou, ale hříšná duše jak hastrman jej táhla ke dnu.
„A já ti, Jakube, ze svý službe ešče desítku popustím, vezmeš-li to na sebe, tak ti to povím. A bodeš met dvacet.“
To bylo víc, než nač Chalupa byl připraven.
Chalupa s hastrmanem a hastrman s Chalupou byli už titam. — — Rozum už jen jak pouhé bublinky líčených rozpaků vystupoval z hloubi Chalupový duše.
„Tak já to teda vezmu,“ prohlásil odvážně. „Hale — haji s tó starostovó desítkó!“
„Tudkaj je má ruka,“ napřáhl Filipek svou tlapu a Chalupa plácl. — „Habe nikdo neřekl, že beru peníze a nic nechcu dělat.“
„No tak! — — A na to sme se sešli! To ste se taky mohli domluvit sami!“
„A je po komedii.“
„Dobře se to rozhlasuvalo,“ libovala si Habrůvka.
Duffek socialista zatvrzele mlčel.
„A štvrtku dáš,“ vešel do veselého hluku vracející se Hrabálek.
„Radní Chalupo — máš dát štvrtku, dež máš nové hóřad!“
„No —“ usmál se radní. — „Řekni hospodskýmu — — co mně na tem! Podruhý zas dáte ve.“
„Tož co mám psát? —“ ptal se sekretář, rozkládaje před sebou tlustou protokolní knihu.
„No, napijte, že se teho vůbec jako nevzdává a že bode dáňku vebírat tudkaj Jakub —“ diktoval starosta do protokolu.
„A nezapomeňte tam napsat taky plat — haji s tó přednostovó desítkó — Já to chcu mět zajištěný protokulárně —“ ukazoval křivým prstem na knihu radní Chalupa.
Sezení bylo skončeno a protokol všemi přítomnými podepsán.
Jen Cyril Duffek nepodepsal — ale ze sklínky si přihnul.
„To sem se splel jedné žóžele,“ pravil starosta k učitelovi, když poodstoupil stranou — — „Tý se radní Chalupa nespleje — — Dobře mu tak — sám si ju nasadil do kožucha — včil hať zápasí. — — Já zaplatím taky štvrtku, habe věděli, jak rád sem se teho splel.“ — — —
Lidé rozcházeli se ráno z kostela, když do kuchyně ve škole s modlitbami pod paží vhrnul se přednosta.
„Dobré deň! I, tu je teplóčko! —“ byla první slova starostova. Ohříval si ruce u kamen, jako by se mu opravdu nejednalo o nic jiného, než aby přišel a ohřál si ustydlé své ruce.
„Vítám vás,“ usmál se učitel, nacpávaje právě dlouhou dýmku. — Hrníček od snídaně se zbytkem vánočky stál ještě na stole.
Za starostou vešla dvě děvčata — stárky.
„Pochválen buď Pán Jéžiš Kristus!“
„Až na věky.“
„A co ve tu hledáte? Pan hučitel huž néni svobodné. S tém huž je konec.“
„Šak me za svobodnéma nechodíme, jen za ženatéma,“ rozřehtala se děvčata.
„Pane hučitel — hjideme hjich prosit, habe nám na Nové rok pěkně zahráli na mšu svató — Pudeme na hófěru,“ jadrně proslovila Rozára.
„Kdo? Ve dvě?“ škádlil starosta.
„Ne, všecke!“
„Hale hrajó při hófěře! — Ne tak jak chlapcům na Ščepána — — Tak hjim te podkůvke cvakale!“
„Šak ve nemáte podkůvke. Vokáž, já se podívám.“
„Neplašte, neplašte, pane starosto; vidíte, že jsou to ještě hříbátka.“
„To je pravda. Na podkůvke majó ešče čas — haž budó mět do čeho bít. Kdy to přeci bude, Rozáro? Hantošovi prés nalomila kosárek.“
Děvčata se odvrátila do koutku a dala se proti sobě do lehtavého smíchu.
„Zahraju vám, zahraju. Kdyby chlapci byli přišli jako vy, mohli mít taky muziku.“
„Tak teda! A pěkně!“ vytáhla Mařka uzlíček vyšívaného šátku a z pytlíku vysypala do dlaně několik po krejcarech mezi děvčaty sesbíraných šestáků. Překlopila peníze na stůl a měla se k odchodu.
„A mně nedáš nic?“ stále ještě žertoval Filipek.
„Ve nehráte,“
„Hale zpívám!“
„No ja! A s Pánem Bohem!“ vrtla sebou děvčata jak kytečky pěkné ze všech stran, naškrobené sukně odrachotily.
„Vítám vás, pane starosto,“ vtáhla se do dveří paní rechtorka, přicházejíc ze dvorku. — „Co nám nesete dobrýho? Sednite si!“
„Eh, nic nenesu dobrýho. Jen samó vostudu,“ hodil hlavou starosta, a sáhnuv do kožichu, jak z propasti vylovil odtud dýmku. — „Mám pěkný zas mišpulancí, pane hučitel.“
„Co zas?“ zapaloval učitel vlhký tabák ještě jednou.
„Hale — — to je, že máme zas po radosti. To včeréší husnesení nám není nic platný, Jakub jé vobrátil zas hore dnem. Vlezlo mu do teho hjiný multiplikací,“ kladl Filipek mohutné své tělisko na přistavenou židli. „Zle je, pane hučitel. Štvrtka preč, slivovica preč a do svýho husnesení habech zabalil kus starýho séra. U Chalupů je boží dopuščení. Na kósky nám všechno roztrhala jeho žena. Dež došil Jakub dum, žena huž to věděla, co zbablal, a začala křičet, že cizéch lidí do baráku nepustí, a milýmu Jakubovi dala na to štempl zrovna mezi voči. Bránit se nemohl, protože bel šlivkó přemožené, a tak jé bila a bila a celýho jé dotlókla. Haji děti se do ňé pustile, nohama jé kopale, a milé Jakub na hůru hutýct musel a tam leží vod noce v tem mrazu a jen majó strach, habe si neco nehudělal. Na stařečka křičel a do vokýnka rukama lomil nad hlavó: ‚Stařečku, stařečku, pamatujte na mý drahý děti!‘ — — A dolů hjít ne. Jen pré pořád hlavó je zavrtané v seně a bečí pré a modlí se — Zdrávas, Maria — — — Chalupka si ráno došla haji k nám a snáď be se bela do mě taky pustila, debech nebel starostó. Dáňku že pré vebírat nebode a nesmí, že jsme jé vopili a von podepisuval a nevěděl hani co. — Jak ju znám, je se všeckém vebíráním konec. Co včil?“ ptal se starosta rechtora.
Ale totéž očima se ptal i pan učitel.
„Já nevím,“ pravil malomocně starosta a zamyslil se.
„To je trápení! Hétmanství nám teho pošle dva řádke a sóžení máme na půl roku. Hale co, dež to tak dopádá, mosím hudělat zétra nové konferenc — — Tak to zvostat nemože. Možná, že to za ňé převezme někdo hjiné. Zatím na hétmanství nepište nic, haž jak tá ventilací dopadne. Jakubovi to nemožeme nechat. Chalupka be nás ešče žaluvala.“
„V kolik hodin chcete mít sezení?“
„No, spíš ne, haž vo pěti. Hale já huž mosím hjít, ešče sem nesnídal.“
Pan přednosta podal oběma ruku a odešel.
„Ale to je tá Chalupka!“ zkřivila paní rechtorka lítostně rty, sbírajíc se stolu hrníček.
„I jen to nech! Však bych já jich myslím taky posbíral, kdybych něco takovýho podepsal. Ste vy všecky z jednoho plemena,“ podotkl lhostejně učitel a zapaloval dýmku popáté.