Rok na vsi/Prosinec/Boží účty

Rok na vsi – Prosinec Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Po svátcích	Boží účty

Údaje o textu
Titulek:	Boží účty
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 359–363. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Silvestra.

V tomto roce naposled stékalo slunce na habrůvské lesy a stálo právě nad „Bory“, když z věže všemi zvony svolána byla Habrůvka do božího chrámu, aby se rozloučila se svým starým životem, a než se den obrátí, nastoupila nový.

Bylo slavné požehnání v podvečer a dědinka, klečíc na kolenou v ozářeném kostele, děkovala milosrdenství božímu za všecka dobrodiní, jakých se jí v roce dostalo z rukou Páně.

V kázání před svatým požehnáním — víc v podobě vzpomínek než náboženských úvah — shrnuje otec dědiny všechny šťastné i nešťastné události své farnosti vjedno, aby na jich základě pak zjistil buď mravní úpadek nebo pokrok svěřené sobě dědiny.

Výroční tato rozvaha mravního života nešťastné Habfůvky dopadla tentokrát strašně. —

Všude jen poušť, poušť, tmavá, pustá, bezútešná noc, kterou Habrůvka tápala, aniž věděla, kde stojí a kam se ubírá — — volal sluha Páně a z povýšeného místa Bohu žaloval a rukou vysoko pozdviženou zrovna nad kazatelnou přibil smutnou událost, že za dvacítiletého svého působení v Habrůvce nikdy dosud neshledal v tento poslední, pro život všech lidí nejdůležitější den v roku tak málo lidí v kostele jako tentokrát. A pohrozil Habrůvce, neobrátí-li, že místo toto navždy opustí — — —

Z hlasu jeho, zmýlených slov a vět vycítili farníci ihned, že se velebníček připravil na něco zcela jiného než na to, co nyní musil říci a k čemu jej donutily poloprázdné lavice.

„— — — I děti nedbalostí a špatným příkladem rodičů místo aby byly v kostele, prohánějí se na klouzačce! I děti! Dě-ti!“ bylo slyšet žalostný nářek z kazatelny a deska okraje zaduněla pod kazatelovou dlaní.

A jednou už v ohni, kazatel bez milosrdenství jak řeřavé uhlí sypal přísný ortel osadníkům na hlavy, předhazuje jim všecky přestupky církevních i božích přikázání, neslevuje ničeho, vyhrnul kdejaký hřích a všechny mravní neřesti, rozežírající duše farníků, jak právě uvízly v rozsáhlém rejstříku obdivuhodné jeho paměti.

Počal dětmi a přešel na rodiče — neboť rodiče je učí krást cizí majetek, rodiče je navádějí ke zlému; nekárají, netrestají, i radost projevují z jejich prostopášností, „ba mnozí starají se o vepře a boží hovádko víc než o své vlastní dítky a tento Bohem samým svěřený jim poklad na ulici nechávají vyrůstat jako plevel a nepotřebné bejlí u cesty!“

Po dětech přišly na řadu panny, z nichž „Bohu budiž žalováno — čtyry opět upadly v nejohavnější hřích na světě! Zaprodávají nejdražší svůj klenot, svoji poctivost, o muzikách utrácejí duši a čest svou a nic, ale nic nedbají o svou čistotu a království nebeské!“

Děvčata jak kamenné sochy stála tam dole, každá na svém místečku, a snad hrom kdyby v tu chvíli bleskem zapálil jim kostel nad hlavou, nebyly by pohnuly ani brvou přísně semknutou k zemi až na ten nepatrný proužek zřítelnice, kterým viděly jen cípečky šátků před nimi stojících vrstevnic.

Rozhněvaným hlasem kázal přísný karatel doprostřed kostela a vyčetl chase, že snad ani nespí, kořalkou se opíjí, pračky podniká, s druhým pohlavím nečistě žije, o muzice huláká a ruší spánek pokoje milovných a upracovaných lidí, jak se to bohu — bohužel stalo i o největších svátcích ještě před týdnem.

Zúčtoval i manželské nesváry a různice, jichž tolik případů během roku dolítlo jeho ucha.

„Muži se opíjejí, zapomínají Boha, zapomínají ženy, děti, hospodářství, oddávají se obžerství a opilí po dědině se válejí jako ta boží hovádka — mrhajíce tak nastřádané jmění sobě i dětem. Karban, pitky, hříchy a soudy jsou tu na denním pořádku, — ba (zde si velebníček zhluboka oddechl, aby nabral síly k hlasu ještě důraznějšímu) — ba i ci — cizoložství, hanebné, s nestydatou tváří prováděné cizoložství tu bylo letošního roku, čeho tu jakživo nebylo! Cizoložství, které ničí rodiny, ubíjí štěstí doma, ubíjí štěstí venku, hanebným svým jedem otravuje život farnosti a z obce dělá pelech, na který kdekdo v celém okolí ukazuje, pelech, kde s hanbou je mít i jen svoje sídlo! I to zde bylo — poprvé za dvacet let, co tu působím!“

A dolů přes okraj kazatelny skrápla i upřímná slza rozhněvaného sluhy Páně; chvíli trvalo, než nabyl zas náležitého klidu a hlasu k dalším rekriminacím na shromážděnou obec. A hříšná Habrůvka dole trnula; výčitky z povýšené tribuny náměstka Kristova padaly na hlavu její jak rozžhavené hřebíky, bolestnými hroty se zabodávajíce v šíje těžkou vinou skloněné, v duše ohavnými hříchy pokálené dědinky. Stála tu jak na mysli skleslá kajícnice. — — Před sebou viděla stále tu bezútěšnou, beznadějnou poušť. Nikdo už ani nedýchal, nikdo nevzhlédl okem, nepohnul svalem, nikdo netroufal si ani zakašlat, ale nikdo také necítil v sobě tolik síly, aby mimo krátké pokoření duše odvážit se mohl v lepší budoucnost. Černé ticho mlčelo a do toho ticha bílý kněz jak Bůh sám tloukl do všech těch zatvrzelých srdcí, kterými snad nepohne už ani ta slza, kterou nad nimi vyronil.

Nešťastný Jeruzalém!

Podvody a šidbu, krádež a lež, zahálku a loupež, lakomství a tupení rodičů, pomluvy a utrhání na cti svých bližních, socialistické noviny a špatné nevěrecké knihy, nečistotu v myšlenkách, nečistotu ve slovech, nečistotu ve skutcích, hýření, nekonání křesťanských povinností, míjení svaté zpovědi — všechno, všecinko uvedl a div prstem neukazoval na každého zvlášť, jak je tu bídné a slovy jeho zdrcené viděl před sebou. Ba i komusi křivopřísežnictví vyčetl, vykonané za půl litru kořalky, a dodal ještě jednou a ještě slavněji, za takových okolností že v Habrůvce nebude a být tu ani nemůže.

Konečně se chýlil rejstřík černých hříchů ke konci, kněz ustal ve vyhazování šeredné mrvy, která se jak v chlévě nashromáždila v jeho ovčinci za krátký rok, a přešel k prosbám, napomínajícím k čistotě duševní i tělesné a povzbuzujícím k pokání, nastoupení cesty pravé, Bohem křesťanům vykázané a pro všecky časy i pro věčnost jedině pevné a pravé.

Jako by se to strašná bouře přehnala svědomím zkrušené Habrůvky — mocný její ropot zaléhal až za obzorem, a po sobě zanechala jen hnědý, nečistý kal.

Hříšník za hříšníkem poznenáhlu jen a nesměle pozvedal hlavy. Volnil se stísněný dech, duše se zas otvírala paprskům světla — srdce z prachu černé všednosti povznášelo se nesměle výš. A když bílý stařeček na konci svého kázání k oltáři se obrátil, kloně stříbrnou svou hlavu ruce sepjal a Svatého, Milosrdného, Velikého Boha hlasitě prosil, aby odpustil, jak odpouští všem, kdo nevědí, co činí — — — Habrůvka odevzdaně padla na kolena jak pobitá, duše upřímným, třesoucím se hlasem rozlétly se v krásnou modlitbu otčenáše, která po roce poprvé zas promluvila k nim celým obsahem své nevystihlé pravdy — — Žádné srdce nezůstalo zavřeno, nebylo snad jediného oka, v němž by se byla nezachvěla byť sebe nepatrnější rosička.

Slavné Te Deum od stupňů zářícího oltáře rozehnalo poslední mráčky šťastně přečkané bouře, a když na kůře varhany zahrály „Tě, Bože, chválíme“ — zpívala Habrůvka s takovou vroucností a nadšenou silou, jak ji farář zpívat neslyšel už dlouho. — — —

Dříve ještě, než první děti z kostela vyběhly do houstnoucí tmy — skrčen, sražen, s hlavou do ramen schýlenou od kostela rychlým krokem spěchal Rybář do své šenkovny. Dvěma skoky přelítnul schůdky, hbitě jak černý stín smýkl sebou chodníkem a zmizel v hospodě.

Stál na kůře za varhanami, v plné tmě, kde všechno slyšel, všechno procítil až do dna své Bohem i lidmi zproklínané hanby — než celé výšky svého hříchu přece nedohléd. —

Jen před lidmi utíkal — sám před sebou našel ještě jakési ochrany.

A zítra jej čekal — Nový rok!