Rok na vsi/Listopad/Z pastvy

Rok na vsi – Listopad Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Před polednem	Z pastvy	Vrbový háj

Údaje o textu
Titulek:	Z pastvy
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 189–194. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Emericha.

Krásná listopadová neděle vylákala kdekoho v jas teplého dne. Každý se laskal čistým tím dechem jesenní přírody — — — Bylo po strašných, vlhkem a zimou zkřehlých dnech. Kdo nemusel, doma nezůstal, kdo nemohl, postavil se aspoň přede dveře chalupy, aby na sobě ohřát dal třeba jen ždibec, docela malý ždibeček omládlým sluncem.

Po návsí se trousily děti. Mladí muži stáli před židovou krčmou na můstku a domů se jim nijak nechtělo. Chasa se nekrčila se svou hrou o krejcar pod podloubí kovárny, ale odstěhovala se všechna pod plnou oblohu za hospodu ke zdi, kde tolik se vždycky slívalo milých paprsků zjara a na podzim. — Bílé rukávy svítily mezi ploty zahrádek — sedláci zahýbali do polí, tu ten, tam jiný a nahýbali široká svoje těla ke krásné zeleni ozimu. — Za loučenskou silnicí šuměl mlýn, řídkou alejí sliv u cesty směrem k doubravám pohrkával vůz.

Bylo slyšet hovor přírody — šum jejího dechu vanul údolím. —

Od luk k dědině halekal dětský křik.

To děti pásly na lukách: děvčata, chlapci, malí, větší jako v turnaji honili se po zelené půdě lučiny a bleděfialové naháčky pletly se jim do skoku, zrovna jako jim pod nohou by byly vyrostly. — A opodál koně se pásli se skloněnými šíjemi, krávy přecházely mezi kupkami krtky vyhrabané hlíny, hledajíce chutnější trs trávy.

„Nech mě!“ vřískla rozevřeným hrdlem Tonka — v útěku se proplétajíc mezi pasoucím se dobytkem. Vtom se obrátila, patu pravé nohy opřela o drn a zkřížila s Franckem dlouhé své paže v boj.

„Nedé se, Francku!“

„Podraž hjí nohy!“

„A mikni s ňó!“ křičel třetí.

Zavalitý Francek zahořel krví a napjal všechnu svou sílu, aby svalil Tonku pod sebe. — Dolíky Tončiny tváře zrudly, jako vrbový prut prohnula se dlouhá pod Franckovým tělem; než vtom už vylítlo Franckovo krátké tělo do výše jak vymrštěné pavezou, nad zemí mihly se boty a cosi buchlo.

„Francek leží!“

Od potoka zdvihl se vřískot děvčat. Tonka rychle rovnala vlasy pod červený šátek, Francek zrudlý hanbou těžce vstávaje rukou třel svoje záda.

„Iš, dala ti!“ —

„Tróbo! Nemohls hjí podrazit nohe?“

„Vona s ňém hudeří!“ čistými svými zuby k nebi se zasmál Honza a opovržlivě švihl bičem po trávě.

Francek se odklidil k výrostkům. Hráli v příkopě karty a kouřili všichni z jedné dýmky. Každý deset „puků“.

Na louce nový křik.

„Hele!“ ukazovaly prsty nad Košár.

Z hejna havranů a kavek bylo slyšet krákot a křik. Vysoko pod nebem černí ptáci obtáčeli dravce a tvrdými perutěmi sráželi jej stále níž a níže. Než vtom vznesl se pták nad černou havěť a v několika zvratech dlouhým obloukem odploval nad silůvské lesy. Tam hraničák dub vysoko jak v požehnání rozkládal ochranná svá ramena nad křivými liniemi zprohýbané krajiny.

Mládež se znovu honila po lukách. Malí chlapci přeskakovali příkop — — „keré dál“, — děvčata sbírala po zemi naháčky a zaplítala načervenalé jejich květy do zelených větviček vřesu.

„Srna!“ vzkřikl pojednou Hložkůj Honza s pověstnýma očima, kterýma si vydobyl jména „jestřáb“.

V klínu polí zabíhajících do lesa, kam se byly upjaly oči všech, pásla se v mladé zeleni žita mladá, červená srna. Bázlivě se chvílemi ohlížela — a znova a znova k osení skláněla dlouhou svou šíji…

Srnka se ještě pásla, děd ještě hleděly za ní, když tu z dědiny zalehly dolinou zvuky venkovské muziky; po dlouhé době ozvala se zas.

„Chlapci, žeňte hunem, mozeka huž vehrává!“

Straků Janek zdvihl v chvatu bič, aby sehnal krávy. Výrostci vyskočili od karet a spěchali mezi ostatní. Jedni rovnali koňům ohlávky — druzí rozvazovali provazy na upoutaných nohou, třetí drápali se už na koně. Druh pomáhal druhu, všude chvat, váda, praskot a smích.

„Franto, pomůž mně!“ volal kovářův Konšta, marně se drápaje na Ondrůškovu vychrtlou kobylu s odřeným bokem. Už kobylu i k mezi zavedl, aby se přece nějak na ni dostal, ale i tak slítl jí pod nohy.

„No tak poď!“ křičí Konšta — vztekem v tváři už rudý.

Franta se jen ščuřil nad marnými jeho útoky na ostrý hřbet kobyly.

Konšta se ohlédl za ostatními.

Kde už byli!

Jako kavalkáda se to hnalo po bílé silnici okolo kříže a jen kravaři otáleli a smáli se Konštovi.

„Chlapci, kdo mně pomůže, teho nechám vod černýho mosta sednót,“ vyjednává Konšta.

Několik se jich rozběhlo.

I Franta přiskočil.

„No tak!“ —

Pomáhali nyní všichni. Franta sehnut opíral se dlaněmi o kolena, hlavou trkaje koně do břicha, a jemu po zádech vydrápal se Konšta na hřbet kobyly. —

Už seděl. Hrdě se rozhlédl a sáhl po ohlávce.

Hudba znovu se prolila údolím až k lukám. To vítr ji sem donášel — vanoucí od křovanských vrchů směrem na jih. — Kavalkáda blížila se k dědině. — Už i děvčata sháněla krávy k silnici.

„Vije!“ mlátil Konšta kobylu provazem po šlachovité šíji.

Kobyla smutně se ohlížela po louce. Konečně zvedla krk — trhla zadkem a ostrým krokem přeběhla mez.

Pak ještě příkop a v Konštovi heklo. — Hřbet kobyly řezal jej v rozkroku jak břitva. Konšta se nadzdvihl a bolestí zatínaje zuby připjal se k tělu kobyly jak piják: bolest nebolest — křečovitě svíraje kolenama odřené boky hnědky, polo seděl, polo se vznášel nad strašlivým jejím tělem. Šla váhavým, selským krokem, dopadajíc slabě na přední levou nohu.

A Konšta by byl rád vyjel rychlým klusem, nebo krásně i cvalem — — — Ale sám nahlížel, že něco takového po svém oři žádat nemůže. A bál se. Kluci viděli, jak se ve výšce třese strachem, nedá-li se kobyla naposled přece jenom v běh.

Konšta uslyšel za sebou dupot bot.

Chlapci začali kobylu pošlehávat proutky.

„No, přestaňte!“ okřikl je Konšta.

„A co jedeš jako s pluhem?!“ vzkřikl kdosi vzadu.

„Eh, švacni ju!“ dodal Tomáš a zadupal.

Konšta si konečně dodal odvahy a kobylu pobídl provazem ohlávky.

Kobyla — jako by ji hladil. — Polomrtvá přešlápla kolej a div že nespala. —

Vzduchem cosi švihlo a pod břich Rosinanty dopadla štiplavá rána bičem kteréhosi kravaře. — Kobyla se vzchopila a dala se do drncavého klusu.

Konštovi rozlilo se po těle horko. Co krok, to říznutí nožem mezi nohama. Chopil se ohlávky a hleděl koně zastavit. Ale kobyla drncala dál — a za ní jak mouchy s biči v ruce hnali se kravaři. Konšta už více letěl, než seděl. Potrhoval hlavou jak smyslů zbaven a bolestí až slzel.

Vtom kobyla zvolnila krok a zdálo se, že chtěla přejít v pohodlnější klus. Ale kožený bič znovu přilehl na její břich — štípl ji — a hnědka zas nemotorně skočila kupředu. Konšta na krok nepřipraven chytil se její hlavy. Zaryl křečovitě prsty do hřívy a kolenama sevřel boky.

„Kluci, nechte ju! Kdo mně dá pokoj, ten si — — —“

Nedomluvil. Jen hekl. Kobyla předkem vylítla do vzduchu a zapotácela se k příkopu. Na břichu naběhl jí úzký pruh.

„Jéžiš Marja, deť slítnu a zabiju se!“ řval s koně Konšta a na kobyle, nohy po zadku roztahuje jak žába, skoro už ležel. A kobyla sebou házela, natřásala Konštou — a Konšta objímal šíji koně, vyrážeje z hrdla děsivé křiky — — —

Kobyla se uklidnila.

„Konšto, slez! Huž sme hu mosta,“ připomenul podle koně běžící Francek.

„Počké, haž za mostem.“ —

Přece se mu nechtělo z povýšeného místa.

„Já chcu včil,“ umínil si Franta a tváří mu bloudil jízlivý úšklebek. —

„Haž za mostem!“ — —

„Dež ne, tož ne! Seď si. Chlapci, dupéte!“ vzkřikl, bera do ruky bič.

Tím dal znamení k strašlivému dílu. Za kobylou se strhl děsivý rámus a na břich kobyly ostře jako střely dopadaly rána za ranou. A znovu — a zas. Konšta zařval a už zas objímal koňskou šíji.

„Jéžiš Mar — — —“

Ostatní zůstalo Konštovi v hrdle.

Kobyla šíleným cvalem uháněla k dědině a za ní jak chrti hnala se smečka povykujících.

Teprv před Ondrůškovými vraty zastavila se kobyla zděšená a zpěněná s polomrtvým Konštou — — —

„Celó zadnicu má kluk zatracené rozbitó. Haž do krvi. Hani chodit nemože —“ vypravovala druhý den kovářka; — odpověděla komusi na pozdrav a šla dojit kozu.