Otevřít hlavní menu

Rok na vsi/Listopad/Vrbový háj

Údaje o textu
Titulek: Vrbový háj
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 194–198.
Licence: PD old 70

Na den sv. Linharta.

Zimavé, šedě zalité nebe ubilo už i poslední dech života.

Vinohrady se řádkují, řídnou háje — po nivách mrtvolně páchnou zahnívající kupky natě — pustne lán.

Ze strnisk hvízdá rezavý vítr.

Ale zdá se, že přece ještě není tak zle. Čas se mění, zasýchá bláto, tvrdne vzduch.

Za poledne, ledvaže na několik okamžiků roztáhlými — jakoby ohromným koštětem shůry na jednu hromadu smetenými mraky proniklo slabé slunce — lidé už se rozlízají po polích, s horečným chvatem uklízejí poslední zbylou nať a suché, v ticho večera jaksi příšerně šustící zbytky odraného turčiska.

Po silnici skřípají kola řepou těžce naložených povozů — od panské nivy z oračky těžkým, smutným průvodem valí se řada těžce napadajících volů, bělajících se z dálky jako eskadrona bílých, plášti přehozených kyrysníků…

Za dědinou — — — To bylo něco strašného, co se dělo za dědinou — — —

Obecní výbor už si nevěděl rady s dluhy. Záložna, spořitelna, silniční výbor, školní plat, dáňky, kostelník, pastýř — — — každý ne se hlásil, ale dral se a řval o peníze — — jako by na ten čas nebylo jiné starosti na světě, než kde vzít peníze, kde vyškrabat nějaký groš.

A v pokladně nic — — ale pranic; — — mimo několik zežloutlých domovských listů, poškrabaných strašnými nesmysly, zamatlaných účtů — pavučina a prach — — —

„Tak, páni véboři, ste svolaní, habeste se husnesli, co jako s téma dluhama bodeme dělat,“ zahájil přednosta sezení.

Dlouho seděl slavný výbor v nejhlubším zamyšlení. Jen ústa bafala, a do přitmělé, mraky kouře napěchované místnosti vyvalovaly se zvířecky ztupělé, na svět jaksi poprvé zející oči. V tichu bylo slyšet i šum z ulice i bolestné bzučení tuhnoucí mouchy. Shromáždění podobalo se sboru v kámen obrácených bytostí.

Konečně sebou kdosi zavrtěl.

A zase nic.

„No, já meslím, dež nemáme, habesme se vepůčili,“ pravil konečně radní Jakub a zamyslil se nad hloubkou svého vlastního výmyslu.

„Ja! A furt jen vepučovat? Vepučovat! — — Copak je téch dluhů ešče málo? A hani te nemožete zaplatit, hani na hóroke nemožete sehnat a zas bodete vepučovat? A lidi, plaťte — pravda!“ — — —

To byla řeč socialisty Cyrila Duffka.

Chalupník Křivánek jen přikyvoval. „Tak — tak — — —“ Svým neustálým kýváním mohl výborně sloužit za figurku umělecky vyvedených hodin, kde by neměla jiného účelu, než aby každou sekundu podrkávala tak hlavou, jak podrkával on.

„A šak vám huž nikdo hani nepůčí,“ přidal Hrabálek s takovým opovržením, jako by sám ani nenáležel výboru. Tím nenávistným okem jen tak škodolibě švihl po přednostovi, považuje tímto úlohu svou za skončenu.

Přednosta úplně se tentokrát podobal presidentu ministerstva, který mlčky a s úsměvem přeslýchá všecky protesty, úsměšky, řeči i hrozby sněmovníků, jsa si předem jist, že až nakonec on vstane, nahrbí svá ramena, a mžouraje očkama na všechny strany, dvěma třemi trhy svých suverénních, nad celou sněmovnou dost pohrdavě se krčících úst vyřkne něco, co jeho přívržence povzbudí k tleskotu a před čím opozice zaleze zas do díry. Jako vždy, tak i tentokrát nejhůře se při tom mělo poplatnictvo, třebaže stát tím nabyl neobyčejné výhody.

„Já meslím,“ povstal starosta a skutečně se nahrbil tak, že nesmírným svým tělem nabyl v tu chvíli nad ostatními ohromné převahy — — — „Já meslím,“ pravil s čistě státnickým důmyslem, „dež se stál ten převrat v naší vůbecní kase, že be belo nélepší hani nevepučovat, hani neprodávat nic, z čeho — habech tak řekl — se skládá, nebo co vobnáší véměra, nebo rozvrh vůbecní majetnosti. — — A te vrbe —“ pravil pojednou a skrčil hlavu do ramen, aby ji v pravý okamžik prudce vystrčil zas ven — „te vrbe, co stojí za dědinó — te be tam, jak povídám, nemosele stát! Te be se muhle prodat, a pozemke be se propachtuvale; — a tém způsobem nebo, habech tak řekl: tém samém převratem ve vůbecní nesnázi — muhle besme splácet nejen hóroke, hale i te strašlivý dluhe, kerý máme — — —“

Do shromáždění jako by hrom uhodil. Sedmnáct těžkých hlav, osvícených přece také darem božím v podobě všelijak kroutících se mozků — a těch vrb si přece nikdo nevšiml. Chodili okolo, a ani jeden, ani druhý — nikdo jich ani neviděl. — Kdyby nebylo starosty, mohly tam stát do věčnosti!

„To je véborné nápad,“ vyskočil od stolu druhý radní — který trval a padal zároveň s věhlasem svého presidenta.

„Jen ešli to dovolí zákon!“ — — —

To zas „répal“ ten socialista Duffek.

„Víš te, co je zákon?“ vysvětloval sám president. „To je póčina. Malá mucha v ní huvizne, hale velká ju prorazí. — A šak zákon to hani nezapovídá. Tady — přečti si to —“ hodil Duffkovi zákoník tak mistrným způsobem, že Duffkovi padl zrovna před nos a otevřený byl zrovna na tom místě, kde se jednalo o prodeji obecního majetku. — — — „Vrbe — to jako bes prodal jatelinu z vobecního pola, nebo příkope — nebo ovoce z vobecních stromů — grunt šak neprodáváme, jen jé propachtujem.“

Sedmnáct nosů kývlo. Souhlasil už i Duffek a Hrabálek — — —

A tak klesají ty krásné řady stinných vrb pod kousavými zuby pily a jak do živého těla s jakýmisi strašně bolestnými zvuky zasazovanými tesy seker — — —

A s vrbami loučí se všechna ta srdcejemná píseň mládí, velká poezie mnoha a mnoha let, poezie pastvišť, husích sněmování a dětských her, oblíbený průhon všech okolních slepic a zlatých housátek, jichž se tu z jara na zeleném drnu vždycky jen jen žlutilo. Od božího jara do první sklizně vytrvale stával tu pastýř se svým tichým stádem těžkých krav, bujných koziček i svárlivých vepříků a na žlutou svou trubku vyhrával své vojenské vzpomínky.

Na jaře — — jak tu bývalo vždy krásně!

Na mladé travičce, poseté bílými a růžovými hvězdičkami chudobek, popásala se žlutá housata s kolébavými kačkami, děti v kroužku posedaly tam, kde první sluníčko hřálo nejtepleji, nebo jak cikáňata tančily a skotačily kol černého sloupoví vrb. Chlapci otloukali své píšťalky a pak pískali a pískali, a nadouvali papule a hádali se, která píská nejlépe, která výš a která níž, která „klustě“ a která „na tenko“ — — — Jaký to býval koncert! A děvčata zatím v pestrých sukýnkách hrála na „Elišku“ nebo na „Jestřába“ — na „Kamenný most“ — honila se, nadbíhala — s křikem a jásotem chytala jedna druhou, až jim tváře zčervenaly a na čele, jak po májovém dešti krůpěje, zaperlil se drobný pot — — —

Stalo se časem, že pastýřův Janek i harmoniku přinesl pod vrby — a pak bylo v háji jako v ráji: zpěvu a veselí, radosti a vády, od rána až k večeru nebývalo konce šťastnému tomu halekání jarem jako o rozum připravených hrdel — rozléhala se jimi celá náves až do té chvíle, kdy zahoříval západ a brzy nato zazvučelo zbožné klekání.

Často dohnaly sem housata svá i stařenky s dětmi v náručí neb na zádech, také jako ty děti sesedly se někde, kde sluníčko svítilo nejpříjemněji, a tu bezzubými dásněmi popovídaly si o bolestech i bezesných nocích, dlouze a často vzpomínajíce na mladé své dny.

Svátkem všech dětí býval zde den, kdy sem zabloudil a k ostatním se přimísil stařeček Chalupa. Chodíval až k večeru, kdy děti už se vydováděly a beseda ho v Studýnkově chalupě už netěšila. S dýmčičkou v prázdných dásních uvelebil se na kámen pod největší vrbou, a nohy — dlouhé a suché už jak hůlečky přitáhl jaksi pod sebe. Děti posedaly kolem a poslouchaly staré jeho povídání o tom, jak nad Stráňovem na kopci uprostřed lesů (tenkrát to tady všude kolem byl jenom les a les) stával vysoký pevný hrad, na hradě seděl černý rytíř Krutifous a pod sedmi zámky v deváté komoře, vyložené zlatem a diamanty, hlídal zlatovlasou princeznu.

Divné bylo, kde stařeček sbíral všecky ty pohádky a báje. Nosil jich, že si na všechny ani nevzpomněl, a té drobné havěti stále vypravoval nové a nové, až do té chvíle, kdy slunko sklonilo se za obzor a růžovým dechem zastřelo zelenající se kraj — — —

Na jaře v máji — — jak tu bývalo krásně!

O všechno to byl nyní život habrůvského lidu okraden. — Ty vrby jako by se loučily se vším a všecko s nimi: všecky hry a tiché radovánky, zlaté písně — jásot děvčátek — vzpomínky, pohádky, zakleté poklady — všechno je totam.

To by nikdo neřek — starosto Filipku — co taková vrba znamená!

Teď vypadá ta Habrůvka naše jak holý, o poslední teplý hadr odřený, oškubaný žebrák.

Kráva zabita — tele zůstalo.

Dobře jste to, pane přednosto, „vevedli“!